Intermezzo: Sv. Bernard z Clairvaux a hnutí bílých mnichů

Sv. Bernard z Clairvaux  se narodil ve Francii ve Fontaine - lés Dijon v roce 1090 a zemřel v Clairvaux 20. srpna 1153.

Koncem 11. století vznikal dojem, že benediktini nežijí podle řehole, původního ideálu a že je potřeba reforma. Pro toto hnutí se někdy razí pojem hnutí bílých mnichů (oproti černým benediktinům) – kamaldulové, poustevnický řád založený sv. Romualdem v letech 1023–1026 volně navazující na benediktinskou řeholi.

Název získali podle Camaldoli v Toskánsku, sídla prvního kláštera), druzí kartuziáni 1084 sv. Bruno z Kolína založil velkou kartouzu v horách u Grenoblu. Kartuziáni měli představu, že ideálu dojdou omezením kontaktů s vnějším světem proto horské prostředí, navrátit k životu poustevnický ideál – samostatné poustevny se zahrádkami a scházeli se pouze v neděli – architektura kartuziánských klášterů jiná než benediktýnských. Bylo to exkluzivní intelektuální prostředí, bylo těžké se stát mnichem otcem, každý měl úroveň minimálně faráře, cely takové menší fary. Kvůli vysokým nárokům na mnichy se moc nerozšířili. 3 proud – cisterciáci neuvěřitelný úspěch – nejúspěšnější projekt založení řádu. Cisterciáci jsou tedy reformovaní benediktini, kteří udělali z laických bratrů pracovní sílu.

Stali se ve středověku nejúspěšnějším projektem

Během krátké doby rozšířili své velké kláštery po celém západním světě od Finského zálivu až do Svaté země. Dobou založení je 1098, tedy krátce po kartuziánech. Zakladatelem Robert z Molen, který založil klášter v Citeaux. Oni mají několik zakladatelů, tím druhým byl sv. Štěpán Harding jež propracoval řádová pravidla, a sv. Bernard z Clairvaux jako vynikající kazatel a myslitel svým působením dal hlavní impuls k rozšíření řádu. Úspěch – v tom, že se úplně odříznou ekonomicky od vnějšího světa, nebudou brát žádné zboží a potraviny zvenku. 

Bratři konvrši

Konvrš (z latinského  frater conversus, obrácený bratr) je řeholník, který není knězem. Označení se používá zejména v souvislosti se středověkými kláštery a grangiemi, v nichž konvrši vykonávali převážnou část manuálních prací  k zajištění hospodářské soběstačnosti kláštera.

Ora et labora 

V souladu se zásadou ora et labora (modli se a pracuj) byla ve středověkých klášterech odmítána jakákoliv forma obživy založená na jiných zdrojích než práci mnichů. Protože však konání předepsaných modliteb znemožňovalo mnichům věnovat práci tolik času, aby si dokázali vyrobit či vypěstovat vše potřebné pro život, začali být přibližně v 10. století přijímáni do klášterů laičtí bratři – konvrši, kteří se účastnili bohoslužeb jen jednou denně a jinak se věnovali práci na poli či jiné manuální činnosti. Konvrši pracovali také ve zvlášť zřízených hospodářských dvorech nazývaných grangie.

Vousatí bratři

Negramotní konvrši tvořili v klášteře zhruba 70 % mnichů. Nosili vousy, a proto se také nazývali fratres barbati, tedy vousatí bratři. Během noviciátu u nich byly zjišťovány jejich vlohy k tělesné práci. Jejich postavení v cisterciátských klášterech upravoval spis Usus conversorum, sepsaný pravděpodobně po roce 1120. Od mnichů-kněží se konvrši odlišovali svým oděvem (konvrši měli tmavošedý nebo hnědý, zatímco kněží bílý až světle šedý s černým škapulířem a černým pásem) a obě skupiny mnichů měly též oddělené refektáře i dormitáře. V kostele byli konvrši odděleni od kněží lektoriem.

V ženských klášterech působily konvršky, které však na rozdíl od konvršů neopouštěly klášter a věnovaly se práci v kuchyni a na zahradě a péči o nemocné. Postupem času podíl konvršů na počtu mnichů klesal, a když se ukázalo, že systém zajišťování obživy mnichů založený na práci konvršů je nereálný, bylo od něho ve 13. století í ustoupeno.

Centrální správa

Druhý důležitý prvek byla centrální správa, jednotná pravidla a kontrola jejich dodržování a dobra informovanost. Oni propracovali fci generálních kapitul, které byly závislé pro celý řád, každý opat měl povinnost se účastnit generální kapituly v Citeaux, to je prvek jejž napodobují i jiné řády – to je základ být dobře informován a mít přehled o tom, co se děje v klášterech od Estonska po Španělsko. Pro vzdálené končiny výjimky, třeba 1x za tři čtyři roky. Závěry kapitul byly závazné pro všechny kláštery, projednávali se změny pravidel. Pro kontroly měl každý klášter kromě opata ještě otce opata z patronátního kláštera a ten jednou za rok klášter kontroloval – zápis nedostatků, další rok další kontrola a zjištění odstranění nedostatků. 

Model končí v polovině 13. stol.,  pak statek propachtovávají drobné šlechtě, nebo na statku hospodaří poddaní a spravuje jej nějaký laický bratr.

Sv. Bernard

Bernard byl jednou z velkých podmanivých osobností, jímž nelze odolat. Když v dubnu 1112 zabušil na fortnu kláštera v Citeaux, přiváděl už s sebou 30 druhů. Roznítil v klášteře horlivý život a dal novému ideálu netušenou expanzivní sílu. Již r. 1115 se vydal s 12 mnichy do nově založeného kláštera Clairvaux. Do konce života se přičinil o vznik dalších 68 klášterů. V roce jeho smrti r. 1153 měl řád na 350 klášterů, kolem r. 1200 už 530, okolo r. 1500 dokonce 700 mužských a 900 ženských klášterů. Ženská společenství přijal řád do svého svazku koncem 12. století, ačkoliv jednotlivé ženské kláštery (Tart 1132) žily podle řádových stanov už delší dobu předtím. Zdůrazňování tělesné práce a obdělávání půdy a činnost v zemědělství dalo řádu velký civilizační význam, zvláště při pronikání na Východ a misijní práci v tamějších krajích.

Posvěcení a zniternění benediktinského řeholního života a náboženská obroda celé církve

Vlastní úloha Bernardova však tkví v duchovní oblasti. Jeho cílem bylo posvěcení a zniternění benediktinského řeholního života a náboženská obroda celé církve. Odevšad ho lidé žádali o radu a pomoc; byl neustále ve spojení s papeži, císaři a knížaty. Napsal řádová pravidla templářům; měl rozhodující slovo za papežského rozkolu r. 1130; hlavně působením jeho kázání se uskutečnila křížová výprava r. 1147 - po jejím nezdaru byl ovšem zahrnován výčitkami. Bernarda nazývali orákulem a náboženským géniem století. Byl to velký reformátor a teolog, především však mnich, světec a mystik.

Z církevních dějin,  (Franzen: Malé církevní dějiny a související literatura), poznámky ke zkoušce vč. doporučné a povinné literatury literatury, příslušná hesla z Wikipedie,

Cesta ke katarství: Arnold z Brescie

Poprvé dal o sobě Arnold z Brescie vědět, když řídil společenství řeholních kanovníků ve svém rodném v Brescii pod vlivem patarenské agitky. V roce 1130 však vystoupil podruhé. To bylo v době zápasu o biskupský stolec mezi Villanem a Manfredem, z nichž jeden z nich podporoval Anakléta II. a druhý Inocence II. Ze zápasu o biskupský stolec vzešel vítězně Manfred,  a když se po svém úspěchu vzdálil z města, Arnold využil jeho nepřítomnosti prosadil drastickou reformu kléru. kritizoval jeho umírněné reformní cíle, které vyvolaly nevraživost kléru.

Pro Arnolda byl vzorem model apoštolského života v řádové řeholi a řešením problémů bohatství církve (také simonie a nemravného života kléru) a řešením pak bylo - přinutit duchovní žít podle řádové řehole. Jenže - Inocenc II. mu neposkytl takovou podporu, jako svého času ji poskytl Ramihrdovi Řehoř VII. A tak byl Arnold v roce 1139 odsouzen a musel opustit Itálii. Odešel do Paříže, kde před tím studoval pod vedením Petra Abélarda. Útokem proti kléru a také útokem proti Bernardovi z Clairvaux si v roce 1140 vysloužil na koncilu v Sens odsouzení.  

Papež Evžen III. (blahoslavený Evžen III. (vlastním jménem Bernardo dei Paganelli di Montemagno) (zemř. 8.7. 1153) byl 167. papežem, a to v letech 1145-1153. Byl prvním papežem, který byl členem cisterciáckého řádu), pozval Arnolda do Říma, aby ho mohl držet pod vlastním dozorem, ale docílil jen toho, že divadlo zlořádů v kurii a zapletenost papežské stolice do dobových afér vedly k další vlně Arnoldovy agitace. Arnold dospěl k přesvědčení, že "papež není tím, čím se být zavázal, to jest apoštolským člověkem a pastýřem duší, ale člověkem krve, který udržuje svou autoritu ohněm a mečem." Pomocí Římanů vyhnal papeže a vyhlásil nezávislost města. A tím se pokusil realizovat svůj ideál chudých kněží, kteří měli kázat a ministrovat svátosti bez spojení s majetkem nebo politickou mocí.

Další problém Arnoldovi nastal, že i když nad ním jednu dobu držela ruku císařská strana, zejména pro jeho odmítání Konstantinovy donace a pro jeho přesvědčení, že by císař měl spíš přijmout korunu od občanů Říma než od papeže.Proto, i když se papež pokusil opět vrátit do Říma, byl opět vyhnán.

V tomto roce se Arnoldovy plány ukázaly tak radikální, že ztratil podporu šlechty a byl podporován pouze přívrženci nižších sociálních vrstev.

Logika jeho radikálního názorového postoje ho dovedla k extrémním demokratický názorům i v politice.Byl revolucionářem, který se držel u moci pouze za podpory nepatrné hrstky příznivců a nemohl dopadnou jinak, že byl za Papeže Hadriána IV. uštván a v roce 1155 popraven.

Arnoldismus

Mezi ním a ortodoxií nebyla žádná hluboká diference. Ve skutečnosti nebyl také nikdy obžalován z hereze. Spirituální moc papežství popíral proto, že kurie byla zapletena do světských záležitostí. Kazatelství bylo pro něj otevřené pro všechny a nezáviselo na zvláštní připravenosti nebo nějaké autorizaci. Záviselo jednoduše na osobnosti kazatele. Byl jedním z opozičních vůdců, jehož síla nepocházela z velké originality myšlenek, ale ze schopnosti zaměřit se na různé projevy nespokojenosti, které jeho hnutí nadlouho přežily. Ačkoliv arnoldismus nemohl v pozdější době představovat nějakou sektu, ale spíše určitý druh myšlení, objevuje se jeho jméno v katalogu herezí, které papež  periodicky odsuzoval. I když ve skutečnosti už žádný ohlas neměl, v bulách ho lze sledovat až do roku 1511.


Literatura: Lambert M. Středověká hereze, str.83-86, přednášky z církevních dějin - soukromý archiv, příslušná hesla z Wikipedie   

Středověké kauzy: Intermezzo

Z předchozích článků je patrné, že doboví kronikáři mohli podávat své zprávy o hereticích a vztazích mezi šlechtou a velmoži zaujatě. V některých případech také nedokázali situaci objektivně vyhodnotit. I když, šlo jim vůbec o objektivitu? Mojí snahou je vyhnout se vlastnímu hodnocení a naslouchat téměř bez dechu a s tlukoucím srdcem pramenům, současně sledovat historické souvislosti a pro srozumitelnost vést tyto události v určitém časovém rámci.Při tvoření mám na paměti slova mého učitele dogmatiky, prof. Pospíšila, že mnozí tzv. heretikové byli poctiví lidé a že se musíme stavět k pojmu hereze a jeho obsahu velmi obezřetně ve vlastním soudu. Jemné rozlišování, zda jde o herezi nebo nejde o herezi v jednotlivých případech, je velmi těžké, což je patrné v předchozích případech, a také je jasné, že v mnoha případech hrála roli i nevědomost, nevzdělanost. Knihy byly drahé a každý si je nemohl dovolit pořídit, lidé většinou získávali znalosti při účasti na bohoslužbách či při účasti na jiných církevních slavnostech, z doslechu od cizích obchodníků, kteří referovali o novinkách z oblasti, z které přijížděli, nebo při účasti na shromážděních, kde kázali kazatelé, pocházející buď ze samotného středu církve nebo samozvaní, a tak, jak jsme se přesvědčili z minulých kapitol, jak byla obtížná komunikace tzv. heretiků s vysokými představiteli církve i porozumění tomu, co sami heretici hlásali a nedokázali přesvědčivě obhájit. Někteří volali po změně v církvi zevnitř a drželi se ortodoxie, jiní zase chtěli reformy zvenčí a přinášeli myšlenky a podněty, které vyvěrali z dávných herezí, jež se znovu objevují (například dokétismus, manichejismus) nebo z vlastního uvažování kazatelů, inspirovaného vlivy, které se v jednotlivých oblastech Evropy rozlévaly do ostatních. Podle mého názoru, je také důležité uchopit správně skutečnost, že šlo o dobové politikum - střety mezi předgregoriány, gregoriány a postgregoriány a působení clunyjských  mnichů, kteří tou dobou i místy dobou proplouvali a zanechávali své intelektuální stopy i v dalších letech, o kterých budeme hovořit. Samostatnou kapitolu chci věnovat dobovému intelektuálovi, teologovi, mystikovi a vlivnému řečníku Bernardovi z Clairvaux, který sehrál důležitou roli nejen v době herezí, ale i v době křížových výprav a zrodu templářského řádu, i jiných řádů, jejichž vznik se datuje do křižáckých válek a ještě v současné době působí. .  

Jistě nikomu neušla skutečnost, že vztahy mezi světskou a církevní mocí byly velmi napjaté, a to jak z důvodů mocenských, z důvodů uchování poslání církve a svobody, tak i z důvodů ekonomických a neustálé střety, jak vidíme z doby před clunyjskou reformou, ekonomicky pustošily země, kde probíhaly násilnosti, střety, lokální války a zápasy v samotné církvi.    

Protagonisté ze strany církve, kteří se profilují v těchto námi sledovaných událostech, rozhodně nebyli žádní nevzdělanci a v raných fázích velmi zvažovali své kroky proti heretikům, aby neohrozili církev, která se ale nevyhnula tomu, aby se na dlouhé roky nedostala do velmi kritické situace, což pochopíme v době katarského hnutí, hnutí valdenských, v sobě husitského hnutí a v době, kdy vystoupil Martin Luther a zahájil německou reformaci, která se neobešla bez velkých obětí a rozhodně ovlivnila i reformační hnutí ve Francii, Anglii a dalších zemích a přispěl ke vzniku protestantismu.

Na konci tohoto malého seriálu, který má spíš informační poslání a rozhodně si nečiní ambice na historickou či teologickou studii, bude uvedena bibliografie a přehled dogmatických sporů z období rané církve. Obrázky které jsem použila, pocházejí z doby, kdy jsem studovala dějiny umění a jsou mým studijním materiálem, stejně jako prameny z přednášek z církevního práva a církevních dějin, které též patří do mého soukromého archivu.  

Cíl mé současné práce je dvojí: jednak se pokusit o vlastní reflexi v tomto tématu a jednak, s použitím odborné literatury, nastínit problematiku kvasu ve středověké Evropě, o kterém se dnes, podle mého názoru, hovoří velmi jednostranně a bez ohledu na historické souvislosti. Ráda bych své úsilí věnovala všem, kteří by se sami rádi do dějin středověké Evropy zahloubali a dokázali tak chápat i pojmout skutečnosti, které jsou i pro dnešní dobu důležité bez ohledu na své duchovní zaměření. Děkuji za pochopení.    

Na prahu katarství: Jindřich Mnich a Petr z Bruis

Činnost Henriho de Lausanne (Jindřicha Mnicha) a Petra z Bruis

Činnost Jindřicha Mnicha je ilustrativním příkladem vývoje potulného kazatele, který se dostal od idejí radikální reformy  (ještě se přidržovala gregoriánské reformy), až k teologické herezi, i když se v ní otázka praktického chování dostala na první místo. Jindřich Mnich je pokládán za případ teologicky nezformovaného protestu 12. století, který je v kontrastu k propracovaným  idejím 13. století.

Jindřich byl individualistickou osobností, jen zdánlivě se přibližoval svým projevem a charakterem činnosti jiným, běžným kazatelům. Ve skutečnosti byl však reformátorem manželství než hlasatelem celibátu. Na předním místě zdůrazňoval chudobu a vybízel k pálení ozdob, ale nemluvil o askezi, jako ostatní kazatelé, uplatňovanou zejména v oblasti jídla. Jako kazatel prožil dlouhou kariéru, během níž se postupně objevoval na různých místech a uváděl masy do pohybu proti kněžím v Lausanne, Poitiers a Bordeaux stejně, jako v Le Mans. Potom, co se objevil v toulouském hrabství, jeho stopa po roce 1145 mizí.

Koncil v Pise

V roce 1135 na koncilu v Pise slíbil před celým shromážděním, že vstoupí do kláštera a vzdá se potulného kazatelství. Můžeme to považovat za pokus koncilu ho odvrátit od hereze. Až dosud byl pokládán za radikálního potulného kazatele než za opravdového heretika, proto ta shovívavost  koncilních otců, kteří rozhodně obecně shovívaví k herezi nebyli. Nakonec se Jindřich stal nebezpečným heretikem. 

Po svém návratu z Pisy začal Jindřich druhou kariéru, v Languedocku, až nakonec se na svých cestách dostal do Toulouse, kde ho Bernard z Clairvaux (francouzský teolog a mystik; opat kláštera v Clairvaux) připravil o vliv na četné posluchače. Zřejmě však bylo dílo zkázy již započato. Oblast, kde v 30. letech 12. století Petr i Jindřich sklízeli své vavříny, se shoduje s územím, kde se v druhé polovině století uchytilo katarství a kde musela církev čelit své největší krizi. Petr a Jindřich se tak stali předchůdci katarského úspěchu v Languedocku.      

Jindřich heretikem

Základ jeho hereze tvořil radikální antiklerikalismus (odmítal roli kněží jako zprostředkovatelů Boží milosti ve prospěch odpovědnosti jednotlivce, což silně zavánělo pelagiánstvím, a podobně jako v pelagiánství to vedlo k extrémním koncům. Jindřich omítal prvotní hřích, křest a modlitby za mrtvé. Avšak působivé v jeho názorech bylo odmítnutí kléru a jeho působení. Jeho ideálem byl chudý, potulný klérus bez posvátné funkce a bez jakékoliv institucionální struktury a aparátu, ale s důležitým kazatelským a apelativním posláním. Tyto ideje dovedl až do nejdramatičtějších důsledků.  

Můžeme se jen dohadovat, že jednal pod cizím vlivem Podle J. V. Fearnse (článek Heresy and religious Sentiment 1000-1225)  byl posledním krokem na cestě radikálního kazatele Jindřicha k herezi vliv Petra z Bruis, heretického vůdce z hor v oblasti Embrunu, který byl stejně tak jako Bogomil původně venkovským knězem. 

Petr Ctihodný, opat z Cluny, podává ve svém protisektářském spise Contra Petrobrusianos zprávu o tom, že pokládá Jindřicha Mnicha za věrného člena Petrovy sekty. Zřejmě se později blíže seznámil s jeho názory a v jeho hodnocení byl umírněnější.  

Původ hereze Petra z Bruis je problematický. Po té co začal působit jako farní kněz, byl ze svého úřadu vyhnán, a to byl snad počátek jeho působení v roli heretického agitátora. Ta trvala celých dvacet let, a to od roku 1119 až do jeho smrti mezi léty 1139 - 1140. Petrova teologie byla excentrická, jen malá část jeho učení se podoba běžným ideám raného a vrcholného 12. století. Nauka sekty byla i násilnická, což se mu stalo osudným, protože když podněcoval své posluchače v Saint Giles, aby spálili své krucifixy, dotáhli sedláci místo krucifixů na hranici jeho a upálili ho.  

Pro Jindřicha, který pokračoval v tradici potulných kazatelů, představoval život v chudobě základní předpoklad kněžského stavu. Také právo svobodně kázat bylo pro něho stejně tak důležité jako pro jeho ortodoxní předchůdce, a toto právo odvozoval z Kristova příkazu kázat evangelium všem tvorům. 

Pro petrobrusiány evangelium dokládá pouze jednorázovou transformaci chleba a vína v Kristovo tělo a krev, ke které došlo pouze o Poslední večeři. tento zázrak od té doby už nikdo nezpůsobil. Kristus prý neměl v úmyslu založit obřad, který by byl na církevních oltářích opakován. V chápání petrobrusiánů nebylo místo dokonce ani pro symbolické pojetí eucharistie. K tomuto výjimečně radikálnímu postoji není snadné najít paralelu ani u dualismu raných bogomilů, ani u dualismu raných katarů, byl to spíše Petrův osobní příspěvek k herezi. Avšak nebyl dualista.

Je třeba zmínit ještě dvě osobnosti, Klimenta a Ebrarda, sedláky z vesnice Bucy-le- Long poblíž Soissons. Kázali v roce 1114 herezi s možnými dualistickými podtóny: Kristus prý na sebe ve skutečnosti nevzal tělo z masa, takže chléb a víno nebyly reálně proměněny v jeho tělo a krev. 

Oba se prohlásili za následovníky apoštolského života a žili přísně asketicky. Zmínka o apoštolském životě a napadání nemravných kněží je zařazuje do západního proudu hereze, i když dokétismus v západní herezi není běžný. Odmítali všechno, co bylo výsledkem sexuálního styku. Kliment byl pak podroben ordáliím, v kterých uspěl a tak biskup nad ním rozsudek nevykonal. V jeho krátké nepřítomnosti pronikl dav do vězení a oba heretiky upálil.  

Literatura: Lambert,M. Středověká hereze, str, 76-82, přednášky z církevních dějin včetně doporučené literatury, vybraná hesla z internetu

           

     

Nové formy mnišského života: Robert z Arbisselu

Robert z Arbisselu (narozen 1050 a zemřel 25. února 1117)

Nová forma mnišského života

Prvním z kazatelů, kteří působili ve Francii, byl Robert z Arbisselu ( J.von Walter a jeho dílo o potulných kazatelích). Jeho působení spočívalo v reakci proti konvecionálním způsobům náboženství. Svého času Robert pobýval v domě biskupa z Rennes a účastnil se gregoriánského reformního hnutí. Ale potom vyměnil běžnou církevní kariéru, která by ho jistě čekala za poustevnický život ve velkém lese v Craonu.

Podařilo se mu shromáždit své stoupence a odtud vycházel na své kazatelské cesty. Objevoval se v círech, které byly na samé hranici slušnosti, bosý, zarostlý a zahalený šedou kápí. Měl zvláštní sklon k náboženské péči o ženy A snad proto byl svými náboženskými protivníky obviňován z nepatřičných styků, i když ve skutečnosti nešlo o víc než o typický nedostatek uměřenosti. Útoky proti ženatým kněžím a obecným zlozvykům předgregoriánského světa, které tvořily převážnou část Robertových kázání, k němu přivedly zavržené ženy reformovaných kněží, které reformátor mohl snadno označit za prostitutky. Obecně, na potulné kazatele byl vyvíjen nátlak, aby své stoupence přiměli se usadit a zvolili si nějakou formu náboženského života ve společenství. To byl způsob, jakým se potulní kazatelé stávali zakladateli klášterů a řádů. Robert tímto způsobem vzkřísil dlouho zneužívanou ideu dvojitého kláštera. Fundace Roberta z Arbisselu ve Fontevrault začala jako průkopnický podnik s neobvyklou péčí o postavení žen a skončila jako náboženský ústav pro dcery a vdovy z francouzských dvorských a šlechtických kruhů. 

Navzdory určitým počátečním náznakům nemohl být v klášterech uskutečňován apoštolský život tak, jak byl vykládán v podmínkách potulného kázání. Tento způsob života následovníci potulných kazatelů nahradil-li tím, že se stáhli ze světa a přijali podle stanoveného vzoru řeholní sliby. 

Podle  dřívějších přesvědčení byl život legitimován Písmem. Tento názor si ve 12. století, setrvale udržoval převahu, a to i v období nových forem mnišského života. 

Hnutí za chudobu reprezentovala v době rychlého ekonomického nárůstu opozici proti bohaté církvi a měšťanstvu. Bohatství bylo příliš hmatatelné, ale je třeba také vidět, že za kritikou příliš bohaté církve se skrýval i lidový racionalismus, který byl schopen určitého srovnání mezi prostou apoštolkou církví a přebujelou církevní hierarchií 12. století. A to mohlo vést k herezi. Církev sama neměla proti těmto způsobům chápání a proti šíření nového myšlení dost účinnou obranu. Příležitosti pro heretiky vyvěraly v existenci velmi intenzivního náboženského zápalu, který se obracel proti konzervativní církvi a stále větší potřebu reformy. Představa církve jako pevnosti, která se odrážela v myslích lidí a nové chápání Písma , které proniklo do obecného povědomí, nemohlo být v souladu s některými praktikami církve, které horlivci viděli kolem sebe. Herezím také nahrával život v obhroublé a násilnické době a jejího vulgárního materialismu, i když se to týkalo malého počtu osob. Obratný kazatel, který vyšel z asketického pozadí, aby tepal zlořády, našel jistě mnoho posluchačů, na čemž nemění nic to, pokud se jeho názory držely v mezích ortodoxie. A tyto skutečnosti vysvětlují úspěch francouzských potulných kazatelů, ale stejně i úspěch heretických kazatelů, kteří byli téměř jejich současníky.  

Příště:  Heretiční kazatelé a cesta ke katarům

     

Středověké kauzy: Stalo se v Arrasu

Historický rámec Arrasu

Flandry v nejstarších dobách byly částí belgické Gallie a obydleny byly Nervii, Aduatuky a Menapii; za Caesara připadly k panství římskému, později ke franckému. Jméno Flandry dáno bylo původně městu Bruggy a jeho okolí (municipium Flandrense) a spravovány byly zvláštním hrabětem. Hrabě Balduin I. Železný, jenž unesl Juditu, dceru Karla Holého, obdržel od tohoto r. 863 Bruggy lénem, ke kterému později přidány byly: Gent, Courtrai, Tournai, Arras a hrabství Artois, a stal se tak zakladatelem nového panství, které za jeho nástupců, zvláště za Balduina III. (†961), zavedením průmyslu textilního znamenitě vzkvétalo. Od 12. století se zmiňují arraské látky a koberce, proslavené i na Blízkém Východě. Ve 14. a 15. století patřil Arras k Burgundsku a teprve 1649 se stal definitivně součástí Francie.

Cambraiský a arrarský biskup objevuje v Arrasu herezi

Stalo se v roce 1025, když byla v Arrasu objevena skupina heretiků. Cambraiský a arrarský biskup Gerard zaznamenal jejich přítomnost při své pastorační návštěvě a dal je uvěznit. V dopise, který napsal svému příteli biskupu Rogerovi I, z Chálons a káral ho, že se nechal heretiky oklamat a upustil od účinného zásahu, byť byl upozorněn na přítomnost "zvrácených lidí, zmámených duchem bludu" jejichž misionáři, jak tvrdil, přicházejí šířit své bludy až do Arrasu. Tolik z dopisu ...

Biskupův sáhodlouhý výklad ortodoxie

Podle synodálního zápisu přišli misionáři z Itálie a uznávali nad sebou mistra, jakéhosi Gundolfa, které však nebyl k zastižení. A tak byli heretici uvrženi na tři dny do vězení, kde byli mučeni a přinuceni mnichy a diecézními kněžími k půstu v naději k návratu k pravé víře. Biskup pak uspořádal procesí a formálně vyslechl heretiky v kostele. Heretici odhalili své přesvědčení a závislost na Gundolfovi. Biskup pak podal všem přítomným sáhodlouhý výklad ortodoxie.

Iusticia

Biskup se dozvěděl že odmítají svátosti - křest, mši, zpověď, pokání a legitimní sňatek. Jejich zákon a učení bylo vzdát se světa, zbavovat tělo tělesných rozkoší, získávat chléb prací vlastních rukou, nikomu neškodit a projevovat milující laskavost všem, kdo jsou nadšeni pro jejich způsob života.Praxe jejich morálního života, který označovali jako iusticia, spravedlnost, skoncovala s nezbytností křtu. Pokud je dodržována iusticia, říkali, je křest zbytečný, pokud není, křest nemůže spasit. 

Antiklerikální nálady a trvání na individuální odpovědnosti je obrátily proti křtu na základě důvodů, které se staly ve 12. století na Západě obecně známé.

Na konci synodální nařízení popisuje heretiky jako "otupělé". Byli negramotní a jejich mistr Gundolfo s nimi nebyl, nakonec se podrobili. Biskup a kněží sestavili latinské vyznání víry, které obsahovalo: "Pán a jeho žáci i apoštolové udělovali svolení k uzavření manželství a nařizovali, aby bylo těmi,jimiž bylo povoleno, dodržováno."  

Heretici požádali o překlad do svého mateřského jazyka a na osvědčení víry se pokřižovali. Bylo ji dovoleno, aby vzhledem k tomu, že se podrobili, odešli domů bez trestu.    

Závěr

V 11. století sporadicky propukala heretická hnutí, jak jsme na jednotlivých předchozích případech poznali, která měla podporu laiků a kněží. Nápadně se odchylovala od pravověří. Následovala násilná odpověď: upálení v případě heretiků z Orléansu a Monteforte, skupinu z Arrasu propustili, protože se podřídili. Ve vynášení násilných trestů byli laičtí vládci stejně aktivní jako kněží. Kněží rozsudky smrti obvykle schvalovali, ačkoliv Aribert z Milána je zjevně odmítal. Tam, kde pracoval řádně ustanovený tribunál, musely autority rozhodnout podle toho, o jakou herezi šlo.  Právem a povinností biskupa bylo herezi rozeznat, usvědčit jejich původce a zlikvidovat je. Příčinou zákroků byl nejen strach z rebelie, ale také péče o duše v hierarchizované a paternalistické církvi. Ovšem nelze opominout skutečnost, že za herezemi se skrývá výzva církvi.

Na Západě v 11. století se vynořovalo mnoho asketických skupin, které zakládaly nové řády, často s důrazem na poustevnický život mnichů. Ve městech se pak ustavily cechy a vznikaly samosprávné obce a nové vesnice, které kolonizovaly neobydlená území.  Heretické komunity, které se rozvíjely paralelně s tímto společenským mohutným procesem, tvořily jednu z částí proměňující se společnosti. Šíření heretických myšlenek napomáhalo i otevření obchodních cest. Literární vlivy zapůsobily též na jeden zvláštní text, vložený do sbírky, kterou pořídili v 11: století mniši ze Saint Germain d´Auxerre a do níž byla pojata klasická  práce sv. Augustina o herezích a o legitimitě přijímání desátků a darů z 9. století. Hlavním záměrem kompilátu byla bránit mnichy proti všem jejich nepřátelům. Tato kompilace má formu listu, který mnich Heribert adresuje všem křesťanům do všech světových stran. Obviňování z manichejismu  je ukázkou nedostatečné výbavy kronikářů, kterou by potřebovali pro zachycení znovuoživení hereze. Není sporu, že jejich charakteristika je chybná, protože v 11: století byl manichejismus už pět století mrtvý a v projevech hereze  se neobjevuje žádná stopa po manichejské distinktivní nauce  a organizaci. Autoři kronik dualismus cítili a manichejismus se stal díky sv. Augustinovi jeho nejznámější formou. To, co je společné herezím, které kronikáři pokládali za manichejismus, je důraz na únik ze světa, vůle k čistotě a zjevná nechuť k materiálním statkům a k lidskému tělu a jeho touhám. 

Hereze samy o sobě mají individuální skladbu na způsob jednotlivých expemplářů sbírky a jejich zvláštní rysy se později již neopakují. Rekonstrukce herezí je velmi nesnadná kvůli nejasnosti pramenů. Proto jsou neuchopitelné a temné. Příčiny se skrývají i u heretiků, kteří nedostatečně logicky porozuměli svým vlastním názorům, jen hledali čistotu. 


Lambert,M. Středověká hereze str.42 a násl, přednášky z církevních dějin včetně doporučené literatury 


   

Středověké kauzy: Hnutí Božího míru

Úvodem

Nacházíme se v desátém století v Burgundsku. Doba je neklidná. Západní dualistická politika se nachyluje k císařské moci, a tak došlo k tomu, že poměr sil – duchovní a světské je vážně narušen. Světská moc v podobě moci císařské usiluje o podřízení nábožensko-duchovního života a státnímu poručnictví. Co bylo třeba? Upravit dosavadní poměr mezi císařem a papežem, ale také nově promyslit postoj církve ke světu. Tyto dva důvody vedly právě k obrovskému zápasu mezi císařem a papežem, ke kterému záhy došlo. Nezbývalo nic, než myslet na reformu církve. Jejím zdrojem je čistě řeholní, klášterní uvědomění. Reformní hnutí proniklo do všech oblastí nábožensko-mravního života a zaměřilo se na jednotlivé změny. Leč, jeho cílem byl zásadně nový postoj k náboženským, politickým a kulturním otázkám. Ale tak působilo i navenek. Ale toto hnutí nezůstalo jen při narovnání sporů mezi státem a církví, ale zasáhlo veškerý duchovní život. Totiž, všude vedlo k novým, různorodým formám …

Historický rámec

Listinou z 11. září 910  založil Vévoda Vilém I. Akvitánský  v málo osídlené a ne příliš úrodné části Burgundska benediktýnský klášter  a daroval mu rozsáhlé území, které zcela vyňal ze své a jakékoli světské pravomoci. Ustanovil prvního opata  Berna, ale dal mnichům právo svobodné volby dalších opatů. 

Cluny se tak stalo autonomním a bylo podřízeno pouze papeži. To byla významná novinka, která se rychle rozšířila a počátkem 12. století  patřilo ke clunyjskému hnutí přes 1200 klášterů s 20 tisíci mnichy po celé západní Evropě.

Clunyjská reforma spočívala na:

• přísně asketickém  klášterním režimu podle řehole Benedikta z Nursie 
• péči o slavnou liturgii  a velkolepé kostelní stavby,
• centrální pravomoci opata v Cluny,
• vynětí z pravomoci místních šlechticů i panovníků.

S touto autonomií církve souviselo i hnutí „Božího míru“ (lat. Pax Dei), sebeobranných smluv církevních institucí a obcí proti soukromým válkám a násilí místní šlechty. V období slabé centrální moci bylo důležité, že církev zbavovala poddané povinnosti účastnit se loupeživých výprav jejich pánů a těm naopak hrozila vyobcováním (exkomunikací). 

Hnutí Božího míru

A podobně tomu bylo i v Hnutí Božího míru, které se zrodilo zřejmě na koncilu v Le Puy v roce 975, kdy biskup Guy vzal shromážděné laiky pod přísahu, že budou zachovávat míru, chránit církevní majetek a chudé lidi. Toto hnutí zaznamenalo největší rozkvět v Akvitánii pod patronací Viléma I., který byl vévodou v roce 990-1031. Adémar ve své kronice zaznamenal atmosféru v Limognes v roce 994, kterému vévoda přesedal. Za přítomnosti svatých ostatků lid složil vznešenou přísahu, že bude dodržovat mír pod hrozbou exkomunikace a interdiktu. Eschatologická očekávání zvyšovala nadšení davu u příležitosti milénia Kristova narození v roce 1000 a pak opět při miléniu jeho ukřižování v roce 1033. Posvátná síla světců byla používána k posílení míru a vymýcení lupičství a soukromých válek části vojáků, kteří těžili z královské moci a zhroucení karolínských struktur mocenské autority na jihu Francie. A právě díky tomuto náboženskému zápalu vznikla neobvykle široká aliance, která zahrnovala i prostý lid, mezi nimiž se v čase koncilu objevovala vyprávění o zázracích.

Boží mír nabídl vizi jednoty, míru a řádu, ale ve skutečnosti byly jakékoliv zisky pro ty, kteří neměli moc, nedostupné. Až na konci svého života vévoda Vilém pochopil, že Boží mír není masové hnutí (a možná o to už ani nestál). Hnutí, jehož cílem bylo prosazení zákona, existuje sice podle smlouvy i přísah dál, ale je zcela v rukou velmožů. Vnitřní napětí jednotu opět rozpojilo a nedůtklivé nadšení se u některých lidí proměnilo v rozkol a herezi. Pokud se někteří lidé obrátili proti svým církevním vůdcům, pomohla jim velká shromáždění nadšených davů pod širým nebem vítající.

Boží mír ukázal cestu k herezi domnělých "manichejců", kteří se zříkali hierarchie, sakrálních budov a veškerého náboženského aparátu.   S posílením panovnické moci ve Francii ve 12. století  postupně ztratilo význam a zaniklo.

Zejména v době oslabení papežství kolem roku 1000 měli opati z Cluny velkou autoritu, byli rádci panovníků a jejich vliv zasahoval do celé tehdejší křesťanské Evropy. Někteří z nich dokonce odmítali nabídky, aby se stali papeži. Naopak o příklad clunyjského hnutí se opírala radikální reforma západní církve, jak ji zahájil papež Řehoř VII. ve druhé polovině 11. století. Spočívala ve snaze vymanit církev z moci a vlivu světských velmožů a učinit ji samostatným celkem. Tato snaha vyústila v tzv. boj o investituru. Ale to je obsahem další kapitoly. 

Co se stalo v Akvitánii - Martialův kult

V době, kdy se odehrávala již zmíněná tragédie na hradě Monteforte v Asti v Itálii, popisuje kronikář Adémar Chabannes heretické hnutí, jehož význam převyšuje dosavadní epizody. Právě to byl Adémar, který použil k označení tohoto hnutí postavu, která je považována za jednu nejskandálnější v ideové soustavě středověkých duchovních dějin, proroka Máního ze 3. století. Adémar píše: "poté se manichejci vyrojili po celé Akvitánii, sváděli lid obojího pohlaví a popírali svatý křest i moc kříže, církev i Spasitele světa, manželství i konzumaci masa, jak znělo jejich učení." 

Adémarovy zprávy následuje odhalení manichejských bezprostředně po tragédii u hrobu sv. Martiala v bazilice v Limoges, kde bylo v roce 1028 uprostřed půstu před svítáním v panice náhodně ušlapáno padesát dva mužů a žen." 

Je zajímavé, že posléze ve své kronice jakoukoliv spojitost manichejců s tragédií zamlžil. Co ho asi k tomu vedlo? Existují dvě hypotézy, které by měli jeho náhlý obrat mysli vysvětlit. První a docela pochopitelnou je ta, že celá událost by mohla diskreditovat hrob svatého Martiala a světcovu pověst, na jejímž vybudování vynaložil mnoho námahy, Další, velmi pozdní tradice tvrdí, že opat  Geofrey II. se pokoušel svádět nemravnými návrhy jednu dámu v bazilice a že následný skandál způsobil mezi lidmi paniku. Tragédie způsobila v kritickém bodě horečnaté historie náboženského oživení v Akvitánii zhroucení důvěry, kterou nadšené masy chovaly k mnišským a církevním strukturám. A způsobil nástup manichejského hnutí, které stálo mimo církev.    

Martialův kult - a bublina splaskla

Světec před touto tragédií byl v Akvitánii přijímán jako jeden z apoštolů, který prý při Poslední večeři přidržoval Ježíši k osušení rukou. Byl vyzván jedním řečníkem, Lombardem Benediktem z Chiusy, aby obhájil Martialův nárok na pozici apoštola. V přítomnosti naslouchajících však Adémar nebyl schopen podat přesvědčující důvod. Martialovo apoštolství ztratilo podporu. To bylo určité znamení, že na věrnost mas nelze spoléhat, lidé měli příležitost vyslechnout důkazy a samo si vybrat, zda náboženské vůdce přijmou či odmítnou.

A sv. Martial byl uctíván dál

Při vysvěcení nové baziliky, na jeho počest, byly přítomny obrovské zástupy. V roce 1028 byl uctít jeho ostatky i samotný vévoda. Ale důvěrné pouto mezi hnutím Božího míru a široce otevřeným náboženským nadšením se roztrhlo.

Vévoda rozhodl podniknout akce proti "manichejským", a proto svolal do Charroux koncil biskupů a opatů s cílem "vymést herezi, kterou manichejští rozeseli mezi lidem." 

Literatura: Malcom, L. Středověká hereze, str. 40 - 42,

Fiores S. Goffi T.: Slovník spirituality, vybrané kapitoly,

Přednášky z církevních dějin včetně doporučené literatury, příslušná hesla ve Wikipedii 

Franzen, A. Církevní dějiny, str. 138 - 139

Středověké kauzy: Případ Monteforte

Miláno

Psal se rok 1028, když arcibiskup Aribert z Milána s doprovodem zahájil svou pastýřskou pouť po diecézích svých podřízených biskupů a ozbrojeného vojska "capitanei", které bylo pod jeho přímým velením. Cílem této cesty byl připoutat je k diecéznímu stolci sv. Ambrože. V době, kdy se případ odehrává, bylo Miláno  považováno za centrum křesťanství. Město se vyznačovalo bohatstvím, nezávislostí a kontrolovalo severojižní a západovýchodní obchodní cesty do Lombardie. Peníze pro starší duchovenstvo byly čerpány z účtů bohatých šlechtických rodin. Oběma stranám se vzájemná podpora jevila jako výhodná k posilování bohatství a vlivu. 

Arcibiskup Aribert byl ambiciózní muž a měl velký zájem prosadit svou autoritu ve všech částech této obrovské provincie, která čítala 18 diecézí, Asti byla jedna z nich. Zřejmě celý případ Monteforte se mohl jevit z jedné strany jako vhodný strategický bod, ale z druhé strany mohl vzbuzovat obavy z učení, které se tam pěstovalo. Byla odmítána legitimita manželství a vleklý spor o status manželství znepokojoval církev celé 11. století. 

Zřejmě jádro problému

Církevní autorita prosazovala celibát kněží, což naráželo na odpor, chtěla zrušit laický konkubinát a prosadit monogamní manželství, ale i proti tomu se zvedla velká vlna odporu, zvláště proto, že sexuální spojení nepatřilo do kompetence církve. "Bůh není potěšen manželstvím," napsal arcibiskup Gerald, v souvislosti s procesem v Arrasu, "které podněcuje lidi ke smyslnosti a rozkoši, jako kdyby byli zvířata." Ale z druhé strany mu jistě bylo jasné, že je třeba se vyvarovat odmítnutí manželství, které hlásali dualisté a manichejští ...      

Podezřelá hereze na Montefotre

V turínské diecézi dostal arcibiskup zprávu o podezřelé herezi na Monteforte v diecézi Asti. Vůdce heretiků Gerard byl přiveden k výslechu do Turína. Známý historik Landulf pořídil asi 75 let po této události záznam Aribertova vyšetřování. Je zřejmé, z pořízeného textu, že Gerard odpovídal arcibiskupovi na otázky s pevnou důvěrou zasvěcence. Landulf zaznamenal tato slova: "Bohu všemohoucímu vzdávám nekonečné díky, že se tak pozorně přičiňuje o mé prověření. A On, který tě znal od počátku v ledví Adamově, může zaručit, že žiješ v Něm a do Něj zemřeš a budeš oslaven."  

Objasňování víry skupiny  

Gerard objasňoval  víru své skupiny s celou vážností: "Vyznáváme a věříme," říkal, " v Otce, Syna a Ducha svatého. Věříme opravdově, že jsme svazováni a rozvazováni těmi, kteří mají moc svazovat a rozvazovat. Přidržujeme se Starého a Nového zákona i svatých písem a čteme je denně."  Ohledně odříkání se jevila Gerardova skupina jako asketická klášterní komunita přesně toho druhu, který se pak v Itálii později rozšířila až na to že, že Gerardova skupina stanovila celibát a mnišský způsob života jako povinný pro všechny. 

Aribert ucítil herezi

V záznamu historika Landulfa stojí: "Poznav za určitými frázemi jeho mazanost a zlého ducha," zeptal se Gerarda na svatou Trojici. "Otec," pravil Gerard, " je věčný Bůh, který na počátku vše stvořil a v němž všechny existují. Syn je duchem člověka, kterého Bůh miluje. Duch Svatý je porozuměním lidským úradků."  Pak následovala otázka ."Co říkáte Kristovi, Slovu Božímu, zrozeného z panny?" A pak následovala otázka na Gerardovy názory na manželství vzhledem k rozmnožování a budoucnosti lidstva, Gerard odpověděl: "Pokud bude lidská rasa ochotna "nedopouštět se zkažeností" (rozuměj:sexuálního styku") , bude se rodit bez koitu jako včely." Jde však o intelektuální reminiscenci, protože Sv. Ambrož i Isidor Sevilský a Alcuin chápali včely jako symbol čistoty. Otázkou bylo, zda v Gerardově skupině sehrály nějakou roli dualistické a novoplatónské vlivy. V jádru vnitřní disciplíny sekty byl jakýsi podrážděný asketicismus, který mohl být převzatý buď ze západní monastické tradice, či s messaliánské hereze, která byla rysem byzantského monastismu. Proč ne? V té době na jihu Itálie ještě existovala byzantská kolonie, která mohla být zdrojem těchto praktik. Možná, že byla také převzata z doby raného katarství. 

V Monteforte nebyli žádní kněží a jádro tohoto hnutí tvořili milites a jejich podřízení (ne, jako to bylo u heretiků v Orléansu, kde byli duchovní s určitým přesahem do laického světa vyšší úrovně, a to představuje členy zcela slučitelné s intelektuální herezí). "Hereze dostoupila až k hraběnce a mohla zasáhnout sedláky z okolí Milána," - píše Landulf, a dále poznamenává: 

" ... kteří denně šířili falešné nauky a stabilitu autority v okolí města, proto capitanei tvrdě zasáhli."     

Zátah se týkal jak mužů, tak i žen. Mezi nimi byla i jedna hraběnka. Veškeré pokusy obrátit heretiky na pravou víru byly zbytečné. Podle Landulfova výkladu "ti nejzvrácenější mezi nimi, kteří se dostali do Itálie z neznámých " částí světa"prováděli misii mezi zvědavými sedláky, kteří přišli do města z venkova.  Capitanei dali heretikům na výběr: buď hranici nebo kříž. Někteří si vybrali kříž a odvolali, většina však, zakrývající si tváře rukama skočila do plamenů."    

Landulf popisuje duel mezi dobrem a zlem, v němž je hereze odhalena a potrestána. Jeho hrdinou je arcibiskup, nikoliv zbožný laik, který pronikl k pravé povaze hereze tam, kde toho jiní nebyli schopni. Tato skutečnost tvoří součást Landulfova popisu svědomitého duchovního, pro kterého je potlačení hereze jednou z mnohých úspěšně splněných povinností, náležejících k jeho postavení. Podle Landulfa je hereze zvrácenost ale jeho zpráva postrádá Pavlovo démonické nadsazování. 

Literatura: Lambert M. Středověká hereze str.36 a násl., poznámky z přednášek z církevního práva a církevních dějin včetně doporučené literatury, vybrané kapitoly ze Slovníku spirituality od autorů Stefano Fiores a Tullo Gofii, vyd. Karmelitánskýcm nakladatelstvím Kostelní Vydří v roce 1999. 

Středověké kauzy: Ač zemřel, přeci zvítězil

Středověké kauzy: Ač zemřel, přeci zvítězil

Mezi posvátným a profánním

Jedním z charakteristických rysů středověké společnosti a její ideologie. Zprvu má středověká společnost náboženskou povahu. A to proto, že se týká různých postavení a rolí uvnitř církve. A církev je chápána jako společenství všech křesťanů.  

Ve skutečnosti však zasahuje celé fungování společnosti. Odráží se v právních ustanoveních, ve formách kultury, v různých způsobech života. Ale ještě zásadnější význam má tam, kde se snaží roztřídit lidi obecnějším způsobem a tento způsob utváří všechny představy křesťanského světa. Rozlišuje mezi duchovním a světským, posvátným a profánním, stručně a srozumitelně řečeno mezi Bohem a lidmi.

V roce 1140 Gratianus v návaznosti na „gregoriánskou reformu“ formuluje ve své, Dekreta (2. část, kauza 12, otázka 1, kap. VII.) toto rozlišení způsobem, který se velmi rychle prosadil v kanonickém právu.

„Jsou dva druhy křesťanů. Jeden má sloužiti Bohu, oddává se kontemplaci, a drží se stranou světského ruchu: ten patří ke klerikům, tj. vyvoleným. Ti nesmějí nic vlastnit, musí mít všechno společné. Druhý druh křesťanů jsou laikové. Což v latině znamená „lid“: tito mohou vlastnit světské statky, je jim dovoleno uzavírat sňatky, obdělávat půdu, zahájit spravedlivý boj. Přinášejí své oběti na oltář a odvádějí desátky.“ Podstatou textu je vnést do křesťanské společnosti řád.  

Temný věk

Ve stručnosti se zmiňme o období po smrti Karla Velikého, v němž církve upadla do hluboké krize a císařská moc prudce oslabila. Po roce 843 ztrácelo papežství svou mocenskou oporu a stává se pouze římskou institucí v područí římských šlechtických rodů. Toto období je historiky ohraničeno mezi roky 880 a 1046, tedy zánikem karlovské říše a počátkem gregoriánských reforem.

Jak už to bývá ...

Časem se začal směr papežské reformy měnit a její cíle se zaměřily na duchovní a jurisdikční otázky. V určitých případech tyto otázky oddělovaly kněze od laiků. Bezprostřední otázky, které se týkaly svobody církve a vhodnosti kandidátů na biskupy se omezovaly na problém práva předávat biskupovi symboly jeho posvátného úřadu. Vraťme se detailněji do období gregoriánské reformy a boje o investituru,  který se právě týká uvedeného "menšího problému práva předávat biskupovi symboly jeho posvátného úřadu." 

Císařové dosazují papeže a co z toho vzešlo

Dynastie Sálská, nebo také dynastie Jindřichů vládla mezi  velkými panovnickými rody - Otonci a Štaufy a vyhasíná roku 1125. Říšská církev, reprezentovaná biskupy, opaty a arcibiskupy nebyla čistě duchovní organizací, neboť její jmenovaní zástupci byli současně duchovními a současně světskými pány, tudíž pilíře státu. A to se papežství nyní pokouší zvrátit, protože se snaží získat nezávislost na světské moci, jinak nemůže splnit svůj hlavní úkol, pro který vznikla a který nikdy nepustila ze zřetele - pastorační činnost a hlásání Božího slova. .  

Biskupové: Volbou nebo dosazováním?

Od starověku biskupy volil klérus a lid. Ale ve středověku toto pravidlo přestává platit, biskupy volí pouze šlechta.  V Římě to bylo tak, že vliv na to kdo bude biskupem měl pán města. V 10 stol to byl napřed byzantský císař, pak Langobardi a od 10. století, po jejich zeslabení místní šlechta, která vedla svou rodinnou politiku, za Otonců dosazovali biskupy Otonci. Ovšem, Jindřich III. chtěl reformu, která by zajistila vylepšení mravního stavu církve. Proto také dosazoval biskupy oddané reformě: Klementa II. z Bamberku, Mikuláše II. Za života Mikuláše II. však Jindřich III. zemřel a císařem se stal Jindřich IV., který byl však v době zvolení dítětem a proto za něho vládla jeho matka Agnes s Poitou. Její vláda však byla slabá,  a tak se vytvořil vhodný prostor. V  roce 1059 byl vydán nesmírně důležitý dokument o papežské volbě, směřovaný k tomu, aby se vylepšil mravní stav církve.

Papeže volí poprvé konkláve

Roku 1059 byla volba nového papeže po smrti nebo odstoupení dosavadního římského biskupa svěřena nejvyšším hodnostářům církve, tedy kardinálům, a jejich jedině k tomuto účelu svolanému shromáždění, tzv. konkláve. Napříště papeže nevolí lid a klérus, nesmí tam nikdo zasáhnout - nikdo zvenku. Papeže budou volit kardinálové, starý stav římských kleriků, kteří měli na starosti liturgické záležitosti, měl tři stupně. Bylo tam sedm biskupů z okolí Říma (to byli ti, kteří volbu schvalovali a světili papeže) kardinálové  kněží a kardinálové   jáhni. Tyto tři stupně platí dodnes, ale tenkrát to odpovídalo svěcení.

Jenže Jindřich IV. dospěl…

Když Jindřich IV. dospěl, tak s tím samozřejmě nesouhlasil a začal tvrdý boj.  Zpochybnil i volbu Řehoře VII (podle kterého se gregoriánská reforma jmenuje) a to celkem právem neboť za papeže provolán římským lidem, i když později  schválen kardinály – to ale na věci nic nemění. Nicméně Řehoř VII. zaštiťoval reformu. Pro úplnost dlužno vysvětlit, že Řehoř VII. jako mladý jáhen Hildebrand doprovázel r. 1046 sesazeného Řehoře VI. do vyhnanství v Kolíně a po jeho smrti se stal mnichem v Cluny. Lev IX. jej r. 1050 povolal nazpět do Říma; od té doby pracoval pro reformu a po smrti kardinála Humberta (r. 1061) se stal nespornou hlavou reformní strany v papežské kurii,  která měla na programu tyto body: 

Boj proti:

a) Simonii – podle Šimona Kouzelníka – kupování si duchovních úřadů za peníze, což je v pořádku, ale na simonii byla vztažena i laická investitura. Laická investitura – oblečení spíše oberlení.  když byl někdo zvolen arcibiskupem, tak se musel dostavit k císaři a ten mu dal berli a tím ho uvedl v úřad a dal mu léno dal mu investituru a tak se stal leníkem císaře. 

Rituál se odehrával takto: kandidát vkleče vložil své sepjaté ruce do dlaní císaře a sliboval mu věrnost, za to mu senior-císař slibuje ochranu. Takto to fungovalo v celé Evropě, ale papežství to nevyhovovalo, protože to chtělo mít hlavní vliv na to kdo bude arcibiskupem – to bylo klíčovým bodem boje o investituru

b) Nikolajtismus – zavedení povinného klerického celibátu. Ženatí kněží byli hanlivě nazývání Mikulášenci, a to podle spisů raného období církve. Celibát byl výzvou už v prvních dnech existence církve a platil pro kultovní osoby. V raném středověku bylo manželství kněží a kněžský konkubinát tolerován zejména pro nižší duchovenstvo ve venkovských oblastech. Ale v 11. století, v rámci církevních reforem, zejména v západní církvi, se znovu diskutovaly otázky celibátu ale tentokrát pro všechny kleriky. při této příležitosti je nutné připomenout jméno Humbert Silva Candida. který měl na gregoriánskou reformu velký intelektuální vliv.  

Dictatus Papae 

Tento klíčový dokument, který vydal Řehoř VII. v roce 1075 obsahoval 27 článků. Tyto články se staly oporou pro rozvíjení papežské moci. 

27 tezí
I. teze: Římská církev je založena samotným Pánem.
II. teze: Římský biskup jako jediný může být po právu nazýván obecným.
III. teze: Pouze on může ustanovovat a sesazovat biskupy.
IV. teze: Jeho legát, i když nižšího důstojenství, budiž představen nade všechny biskupy na koncilu, a je mu dovoleno pronášet proti nim klausuli o sesazení.
V. teze: Může sesazovat nepřítomné. (pozn.: pravděpodobně se tím myslí sesadit z úřadu ty biskupy, kteří nejsou dlouhodobě přítomní ve svých diecézích)
VI. teze: Není dovoleno, mimo jiné, pobývat ve společném domě s tím, koho on vyobcuje z Církve Svaté.
VII. teze: Pouze jemu náleží právo podle potřeby doby tvořit nové zákony, ustanovovat nové obce, činit z kanonií opatství a obráceně dělit bohatá biskupství a chudá slučovat.
VIII. teze: Pouze on může disponovat císařskými odznaky.
IX. teze: Pouze jemu musejí všechna světská knížata líbat nohy.
X. teze: Pouze jeho jméno budiž připomínáno v církvi. (pozn.: tj. i v kostele při mši)
XI. teze: Neboť toto jméno je jedinečné v celém světě.
XII. teze: Budiž mu dovoleno sesazovat císaře.
XIII. teze: Je mu dovoleno přemísťovat biskupy na různá místa podle potřeby.
XIV. teze: Pouze on má moc světit a ustanovovat kleriky kteréhokoli kostela se mu zlíbí.
XV. teze: Může zakázat konání služeb ustanovených kněží pro své ordináře a přijímání vyšších svěceních od jiných biskupů.
XVI. teze: Žádný synod nemůže být zván obecný bez jeho souhlasu.
XVII. teze: Církevní právo nemůže být měněno a doplňováno bez jeho souhlasu.
XVIII. teze: Výrok jím ustanovený nemůže být nikým odvolán; pouze on sám může tento výrok odvolat.
XIX. teze: On sám nemůže být nikým souzen.
XX. teze: Nemůže být souzen ten, kdo se odvolá ke Svatému stolci.
XXI. teze: Pouze Svatý stolec může soudit "maiores causae".(pozn.: tj. soudit prohřešky proti kanonickému právu)
XXII. teze: Římská církev se nikdy nemýlila a podle důkazů Písma se nezmýlí.
XXIII. teze: Nechť je římský papež, pokud byl kanonicky zvolen, pro zásluhy svatého Petra prohlášen za posvátnou osobu.
XXIV. teze: Pouze s jeho souhlasem je poddaným dovoleno vznášet obžaloby.
XXV. teze: Pouze on může ustanovovat a sesazovat biskupy bez svolání synodu.
XXVI. teze: Kdokoliv nesouhlasí s římskou církví, bude vyloučen z obce křesťanů.
XXVII. teze: Nechť může vyvazovat poddané ze slibu věrnosti vůči hříšníkům.

  

Mladý král žil ještě zcela v představě otonsko-sálské říšské teologie o sakrálním, skoro klerikálním (kněžském) království, které mělo své místo v hierarchické církvi, ba dokonce v jejím čele. Cítil se jako rex et sacerdos (král a kněz). Byl to on, který právě uplatnil proti papežskému zákazu královské dispoziční právo při biskupské volbě v Miláně (1072). Na římské postní synodě r. 1075 Řehoř VII. zostřil zákaz laické investitury a pod hrozbou klatby vyhlásil, že králi upírá jakékoli právo při obsazování biskupství. To však znamenalo zvrat otonského systému říšské církve, na kterém spočíval řád říše. Jindřich na papežský výnos nedbal. Na synodě (říšském sněmu) ve Wormsu došlo v lednu 1076 k dramatickým scénám. Jindřich podnítil proti papeži říšské biskupy, popuzené převratnými papežovými požadavky. Řehoř VII. byl prohlášen za sesazeného.

Svět úžasem zatajil dech 

Řehoř VII. však nezaváhal a ihned odpověděl exkomunikací Jindřicha IV.. Zprostil jeho poddané přísahy věrnosti. Klatbou, která postavila krále mimo křesťanské společenství, se stala zjevnou desakralizace království. Svět úžasem zatajil dech. Ale Jindřichovi stoupenci se rychle sjednotili. Knížata shromážděná v říjnu 1076 v Triburu dala králi ultimatum: do roka si musí od papeže vyprosit zproštění z klatby, jinak bude prohlášen za zbaveného trůnu a bude zvolen nový král.

Kajícnická cesta do Canossy

Tak nastoupil Jindřich v zimě 1076/1077 kajícnickou cestu do Canossy. Doprovázen ženou a dětmi a pouze malou družinou putoval za velkých nebezpečí přes Alpy. Papež se mezitím také vydal z Říma na cestu do Německa. Pobýval právě na pevném hradě Canossa na severním svahu Apenin, který patřil markraběnce Matyldě, když se Jindřich objevil v šatu kajícníka a tři dny čekal před hradbami, až bude vpuštěn (26. - 28. ledna 1077). Na přímluvu svého kmotra, clunyjského opata Huga a markraběnky dosáhl od Řehoře absolucio s podmínkou, že se ve sporu s německými knížaty podrobí papežovu rozhodčímu výroku.

Pro tuto chvíli Jindřich zvítězil; byl opět pánem situace. Vcelku však Canossa znamenala pro německé království těžkou ránu, ze které se už nikdy nevzpamatovalo. Vedení Západu přešlo z císaře na papeže. Řehoř se ukázal silnějším.

A v Německu vypukla občanská válka 

Přes papežovo odpuštění zvolila německá knížata již v březnu r. 1077 protikrálem Rudolfa Švábského (r. 1080). Jindřich musel bojovat o královskou korunu. Německem otřásala občanská válka. Jindřichův poměr k papeži se brzy zase zhoršil. V březnu r. 1080 byl po druhé dán do klatby a sesazen. Jindřich reagoval tím, že proti Řehořovi postavil protipapeže Wiberta z Ravenny, který přijal jméno Klement III. (1084-1100), a vytáhl proti Římu. Řehoř VII. uprchl k Normanům do jižní Itálie. Zemřel 25. května 1085 v Salernu, navenek poražen, ve skutečnosti však vítěz.

Wormský konkordát 

Wormský konkordát byla dohoda mezi papežem Kalixtem II. a císařem Svaté říše římské Jindřichem V. z 23. září 1122, potvrzen byl  na bamberském knížecím sněmu a papež Kalixtus II. ho také potvrdil na Prvním lateránském koncilu, i když  o rok později (1123). Tímto aktem se uzavřel vleklý spor o investituru. Císař se investitury zřekl a souhlasil s kanonickou volbou biskupů a opatů, a s udělením lenních statků duchovním, papež naproti tomu souhlasil s císařovou účastí u voleb, které nebyly pro spory kapituly nebo konventu rozhodnuty.

Literatura:

Le Goff, J., Schmitt J. C.  Encyklopedie středověku, str. 294 a 295

Franzen, A. Malé dějiny církve. str. 22-24