Miláno
Psal se rok 1028, když arcibiskup Aribert z Milána s doprovodem zahájil svou pastýřskou pouť po diecézích svých podřízených biskupů a ozbrojeného vojska "capitanei", které bylo pod jeho přímým velením. Cílem této cesty byl připoutat je k diecéznímu stolci sv. Ambrože. V době, kdy se případ odehrává, bylo Miláno považováno za centrum křesťanství. Město se vyznačovalo bohatstvím, nezávislostí a kontrolovalo severojižní a západovýchodní obchodní cesty do Lombardie. Peníze pro starší duchovenstvo byly čerpány z účtů bohatých šlechtických rodin. Oběma stranám se vzájemná podpora jevila jako výhodná k posilování bohatství a vlivu.
Arcibiskup Aribert byl ambiciózní muž a měl velký zájem prosadit svou autoritu ve všech částech této obrovské provincie, která čítala 18 diecézí, Asti byla jedna z nich. Zřejmě celý případ Monteforte se mohl jevit z jedné strany jako vhodný strategický bod, ale z druhé strany mohl vzbuzovat obavy z učení, které se tam pěstovalo. Byla odmítána legitimita manželství a vleklý spor o status manželství znepokojoval církev celé 11. století.
Zřejmě jádro problému
Církevní autorita prosazovala celibát kněží, což naráželo na odpor, chtěla zrušit laický konkubinát a prosadit monogamní manželství, ale i proti tomu se zvedla velká vlna odporu, zvláště proto, že sexuální spojení nepatřilo do kompetence církve. "Bůh není potěšen manželstvím," napsal arcibiskup Gerald, v souvislosti s procesem v Arrasu, "které podněcuje lidi ke smyslnosti a rozkoši, jako kdyby byli zvířata." Ale z druhé strany mu jistě bylo jasné, že je třeba se vyvarovat odmítnutí manželství, které hlásali dualisté a manichejští ...
V turínské diecézi dostal arcibiskup zprávu o podezřelé herezi na Monteforte v diecézi Asti. Vůdce heretiků Gerard byl přiveden k výslechu do Turína. Známý historik Landulf pořídil asi 75 let po této události záznam Aribertova vyšetřování. Je zřejmé, z pořízeného textu, že Gerard odpovídal arcibiskupovi na otázky s pevnou důvěrou zasvěcence. Landulf zaznamenal tato slova: "Bohu všemohoucímu vzdávám nekonečné díky, že se tak pozorně přičiňuje o mé prověření. A On, který tě znal od počátku v ledví Adamově, může zaručit, že žiješ v Něm a do Něj zemřeš a budeš oslaven."
Objasňování víry skupiny
Gerard objasňoval víru své skupiny s celou vážností: "Vyznáváme a věříme," říkal, " v Otce, Syna a Ducha svatého. Věříme opravdově, že jsme svazováni a rozvazováni těmi, kteří mají moc svazovat a rozvazovat. Přidržujeme se Starého a Nového zákona i svatých písem a čteme je denně." Ohledně odříkání se jevila Gerardova skupina jako asketická klášterní komunita přesně toho druhu, který se pak v Itálii později rozšířila až na to že, že Gerardova skupina stanovila celibát a mnišský způsob života jako povinný pro všechny.
Aribert ucítil herezi
V záznamu historika Landulfa stojí: "Poznav za určitými frázemi jeho mazanost a zlého ducha," zeptal se Gerarda na svatou Trojici. "Otec," pravil Gerard, " je věčný Bůh, který na počátku vše stvořil a v němž všechny existují. Syn je duchem člověka, kterého Bůh miluje. Duch Svatý je porozuměním lidským úradků." Pak následovala otázka ."Co říkáte Kristovi, Slovu Božímu, zrozeného z panny?" A pak následovala otázka na Gerardovy názory na manželství vzhledem k rozmnožování a budoucnosti lidstva, Gerard odpověděl: "Pokud bude lidská rasa ochotna "nedopouštět se zkažeností" (rozuměj:sexuálního styku") , bude se rodit bez koitu jako včely." Jde však o intelektuální reminiscenci, protože Sv. Ambrož i Isidor Sevilský a Alcuin chápali včely jako symbol čistoty. Otázkou bylo, zda v Gerardově skupině sehrály nějakou roli dualistické a novoplatónské vlivy. V jádru vnitřní disciplíny sekty byl jakýsi podrážděný asketicismus, který mohl být převzatý buď ze západní monastické tradice, či s messaliánské hereze, která byla rysem byzantského monastismu. Proč ne? V té době na jihu Itálie ještě existovala byzantská kolonie, která mohla být zdrojem těchto praktik. Možná, že byla také převzata z doby raného katarství.
V Monteforte nebyli žádní kněží a jádro tohoto hnutí tvořili milites a jejich podřízení (ne, jako to bylo u heretiků v Orléansu, kde byli duchovní s určitým přesahem do laického světa vyšší úrovně, a to představuje členy zcela slučitelné s intelektuální herezí). "Hereze dostoupila až k hraběnce a mohla zasáhnout sedláky z okolí Milána," - píše Landulf, a dále poznamenává:
" ... kteří denně šířili falešné nauky a stabilitu autority v okolí města, proto capitanei tvrdě zasáhli."
Zátah se týkal jak mužů, tak i žen. Mezi nimi byla i jedna hraběnka. Veškeré pokusy obrátit heretiky na pravou víru byly zbytečné. Podle Landulfova výkladu "ti nejzvrácenější mezi nimi, kteří se dostali do Itálie z neznámých " částí světa"prováděli misii mezi zvědavými sedláky, kteří přišli do města z venkova. Capitanei dali heretikům na výběr: buď hranici nebo kříž. Někteří si vybrali kříž a odvolali, většina však, zakrývající si tváře rukama skočila do plamenů."
Landulf popisuje duel mezi dobrem a zlem, v němž je hereze odhalena a potrestána. Jeho hrdinou je arcibiskup, nikoliv zbožný laik, který pronikl k pravé povaze hereze tam, kde toho jiní nebyli schopni. Tato skutečnost tvoří součást Landulfova popisu svědomitého duchovního, pro kterého je potlačení hereze jednou z mnohých úspěšně splněných povinností, náležejících k jeho postavení. Podle Landulfa je hereze zvrácenost ale jeho zpráva postrádá Pavlovo démonické nadsazování.
Literatura: Lambert M. Středověká hereze str.36 a násl., poznámky z přednášek z církevního práva a církevních dějin včetně doporučené literatury, vybrané kapitoly ze Slovníku spirituality od autorů Stefano Fiores a Tullo Gofii, vyd. Karmelitánskýcm nakladatelstvím Kostelní Vydří v roce 1999.
Žádné komentáře:
Okomentovat