Úvodem
Nacházíme se v desátém století v Burgundsku.
Doba je neklidná. Západní dualistická politika se nachyluje k císařské moci,
a tak došlo k tomu, že poměr sil – duchovní a světské je vážně narušen.
Světská moc v podobě moci císařské usiluje o podřízení
nábožensko-duchovního života a státnímu poručnictví. Co bylo třeba? Upravit
dosavadní poměr mezi císařem a papežem, ale také nově promyslit postoj církve ke
světu. Tyto dva důvody vedly právě k obrovskému zápasu mezi císařem a
papežem, ke kterému záhy došlo. Nezbývalo nic, než myslet na reformu církve.
Jejím zdrojem je čistě řeholní, klášterní uvědomění. Reformní hnutí proniklo do
všech oblastí nábožensko-mravního života a zaměřilo se na jednotlivé změny.
Leč, jeho cílem byl zásadně nový postoj k náboženským, politickým a
kulturním otázkám. Ale tak působilo i navenek. Ale toto hnutí nezůstalo jen při
narovnání sporů mezi státem a církví, ale zasáhlo veškerý duchovní život.
Totiž, všude vedlo k novým, různorodým formám …
Historický rámec
Listinou z 11. září 910 založil Vévoda Vilém I.
Akvitánský v málo osídlené a ne příliš úrodné části Burgundska
benediktýnský klášter a daroval mu rozsáhlé území, které zcela vyňal
ze své a jakékoli světské pravomoci. Ustanovil prvního opata Berna, ale
dal mnichům právo svobodné volby dalších opatů.
Cluny se tak stalo autonomním a bylo podřízeno pouze papeži. To byla
významná novinka, která se rychle rozšířila a počátkem 12.
století patřilo ke clunyjskému hnutí přes 1200 klášterů s 20
tisíci mnichy po celé západní Evropě.
Clunyjská reforma spočívala na:
- přísně
asketickém klášterním režimu podle řehole Benedikta z
Nursie
- péči o
slavnou liturgii a velkolepé kostelní stavby,
- centrální
pravomoci opata v Cluny,
- vynětí
z pravomoci místních šlechticů i panovníků.
S touto autonomií církve souviselo i hnutí „Božího míru“ (lat. Pax Dei),
sebeobranných smluv církevních institucí a obcí proti soukromým válkám a násilí
místní šlechty. V období slabé centrální moci bylo důležité, že církev
zbavovala poddané povinnosti účastnit se loupeživých výprav jejich pánů a těm
naopak hrozila vyobcováním (exkomunikací).
Hnutí Božího míru
A podobně tomu bylo i v Hnutí Božího míru, které se zrodilo zřejmě na koncilu v Le Puy v roce 975, kdy biskup Guy vzal shromážděné laiky pod přísahu, že budou zachovávat míru, chránit církevní majetek a chudé lidi. Toto hnutí zaznamenalo největší rozkvět v Akvitánii pod patronací Viléma I., který byl vévodou v roce 990-1031. Adémar ve své kronice zaznamenal atmosféru v Limognes v roce 994, kterému vévoda přesedal. Za přítomnosti svatých ostatků lid složil vznešenou přísahu, že bude dodržovat mír pod hrozbou exkomunikace a interdiktu. Eschatologická očekávání zvyšovala nadšení davu u příležitosti milénia Kristova narození v roce 1000 a pak opět při miléniu jeho ukřižování v roce 1033. Posvátná síla světců byla používána k posílení míru a vymýcení lupičství a soukromých válek části vojáků, kteří těžili z královské moci a zhroucení karolínských struktur mocenské autority na jihu Francie. A právě díky tomuto náboženskému zápalu vznikla neobvykle široká aliance, která zahrnovala i prostý lid, mezi nimiž se v čase koncilu objevovala vyprávění o zázracích.
Boží mír nabídl vizi jednoty, míru a řádu, ale ve skutečnosti byly jakékoliv zisky pro ty, kteří neměli moc, nedostupné. Až na konci svého života vévoda Vilém pochopil, že Boží mír není masové hnutí (a možná o to už ani nestál). Hnutí, jehož cílem bylo prosazení zákona, existuje sice podle smlouvy i přísah dál, ale je zcela v rukou velmožů. Vnitřní napětí jednotu opět rozpojilo a nedůtklivé nadšení se u některých lidí proměnilo v rozkol a herezi. Pokud se někteří lidé obrátili proti svým církevním vůdcům, pomohla jim velká shromáždění nadšených davů pod širým nebem vítající.
Boží mír ukázal cestu k herezi domnělých "manichejců", kteří se
zříkali hierarchie, sakrálních budov a veškerého náboženského
aparátu. S posílením panovnické moci ve Francii ve 12.
století postupně ztratilo význam a zaniklo.
Zejména v době oslabení papežství kolem roku 1000 měli opati z Cluny velkou
autoritu, byli rádci panovníků a jejich vliv zasahoval do celé tehdejší křesťanské
Evropy. Někteří z nich dokonce odmítali nabídky, aby se stali papeži. Naopak o
příklad clunyjského hnutí se opírala radikální reforma západní církve, jak ji
zahájil papež Řehoř VII. ve druhé polovině 11. století. Spočívala ve snaze
vymanit církev z moci a vlivu světských velmožů a učinit ji samostatným celkem.
Tato snaha vyústila v tzv. boj o investituru. Ale to je obsahem další kapitoly.
Co se stalo v Akvitánii - Martialův kult
V době, kdy se odehrávala již zmíněná tragédie na hradě Monteforte v Asti v
Itálii, popisuje kronikář Adémar Chabannes heretické hnutí, jehož význam
převyšuje dosavadní epizody. Právě to byl Adémar, který použil k označení
tohoto hnutí postavu, která je považována za jednu nejskandálnější v ideové
soustavě středověkých duchovních dějin, proroka Máního ze 3. století. Adémar
píše: "poté se manichejci vyrojili po celé Akvitánii, sváděli lid
obojího pohlaví a popírali svatý křest i moc kříže, církev i Spasitele světa,
manželství i konzumaci masa, jak znělo jejich učení."
Adémarovy zprávy následuje odhalení manichejských bezprostředně po tragédii
u hrobu sv. Martiala v bazilice v Limoges, kde bylo v roce 1028 uprostřed půstu
před svítáním v panice náhodně ušlapáno padesát dva mužů a žen."
Je zajímavé, že posléze ve své kronice jakoukoliv spojitost manichejců s
tragédií zamlžil. Co ho asi k tomu vedlo? Existují dvě hypotézy, které by měli
jeho náhlý obrat mysli vysvětlit. První a docela pochopitelnou je ta, že celá
událost by mohla diskreditovat hrob svatého Martiala a světcovu pověst, na
jejímž vybudování vynaložil mnoho námahy, Další, velmi pozdní tradice tvrdí, že
opat Geofrey II. se pokoušel svádět
nemravnými návrhy jednu dámu v bazilice a že následný skandál způsobil mezi
lidmi paniku. Tragédie způsobila v kritickém bodě horečnaté historie
náboženského oživení v Akvitánii zhroucení důvěry, kterou nadšené masy chovaly
k mnišským a církevním strukturám. A způsobil nástup manichejského hnutí, které
stálo mimo církev.
Martialův kult - a bublina splaskla
Světec před touto tragédií byl v Akvitánii přijímán jako jeden z apoštolů, který prý při Poslední večeři přidržoval Ježíši k osušení rukou. Byl vyzván jedním řečníkem, Lombardem Benediktem z Chiusy, aby obhájil Martialův nárok na pozici apoštola. V přítomnosti naslouchajících však Adémar nebyl schopen podat přesvědčující důvod. Martialovo apoštolství ztratilo podporu. To bylo určité znamení, že na věrnost mas nelze spoléhat, lidé měli příležitost vyslechnout důkazy a samo si vybrat, zda náboženské vůdce přijmou či odmítnou.
A sv. Martial byl uctíván dál
Při vysvěcení nové baziliky, na jeho počest, byly přítomny obrovské zástupy. V roce 1028 byl uctít jeho ostatky i samotný vévoda. Ale důvěrné pouto mezi hnutím Božího míru a široce otevřeným náboženským nadšením se roztrhlo.
Vévoda rozhodl podniknout akce proti "manichejským", a proto svolal do Charroux koncil biskupů a opatů s cílem "vymést herezi, kterou manichejští rozeseli mezi lidem."
Literatura: Malcom, L. Středověká hereze, str. 40 - 42,
Fiores S. Goffi T.: Slovník spirituality, vybrané kapitoly,
Přednášky z církevních dějin včetně doporučené literatury, příslušná hesla
ve Wikipedii
Franzen, A. Církevní dějiny, str. 138 - 139
Žádné komentáře:
Okomentovat