Historický rámec Arrasu
Flandry v nejstarších dobách byly částí belgické Gallie a obydleny byly Nervii, Aduatuky a Menapii; za Caesara připadly k panství římskému, později ke franckému. Jméno Flandry dáno bylo původně městu Bruggy a jeho okolí (municipium Flandrense) a spravovány byly zvláštním hrabětem. Hrabě Balduin I. Železný, jenž unesl Juditu, dceru Karla Holého, obdržel od tohoto r. 863 Bruggy lénem, ke kterému později přidány byly: Gent, Courtrai, Tournai, Arras a hrabství Artois, a stal se tak zakladatelem nového panství, které za jeho nástupců, zvláště za Balduina III. (†961), zavedením průmyslu textilního znamenitě vzkvétalo. Od 12. století se zmiňují arraské látky a koberce, proslavené i na Blízkém Východě. Ve 14. a 15. století patřil Arras k Burgundsku a teprve 1649 se stal definitivně součástí Francie.
Cambraiský a arrarský biskup objevuje v Arrasu herezi
Stalo se v roce 1025, když byla v Arrasu objevena skupina heretiků. Cambraiský a arrarský biskup Gerard zaznamenal jejich přítomnost při své pastorační návštěvě a dal je uvěznit. V dopise, který napsal svému příteli biskupu Rogerovi I, z Chálons a káral ho, že se nechal heretiky oklamat a upustil od účinného zásahu, byť byl upozorněn na přítomnost "zvrácených lidí, zmámených duchem bludu" jejichž misionáři, jak tvrdil, přicházejí šířit své bludy až do Arrasu. Tolik z dopisu ...
Biskupův sáhodlouhý výklad ortodoxie
Podle synodálního zápisu přišli misionáři z Itálie a uznávali nad sebou mistra, jakéhosi Gundolfa, které však nebyl k zastižení. A tak byli heretici uvrženi na tři dny do vězení, kde byli mučeni a přinuceni mnichy a diecézními kněžími k půstu v naději k návratu k pravé víře. Biskup pak uspořádal procesí a formálně vyslechl heretiky v kostele. Heretici odhalili své přesvědčení a závislost na Gundolfovi. Biskup pak podal všem přítomným sáhodlouhý výklad ortodoxie.
Iusticia
Biskup se dozvěděl že odmítají svátosti - křest, mši, zpověď, pokání a legitimní sňatek. Jejich zákon a učení bylo vzdát se světa, zbavovat tělo tělesných rozkoší, získávat chléb prací vlastních rukou, nikomu neškodit a projevovat milující laskavost všem, kdo jsou nadšeni pro jejich způsob života.Praxe jejich morálního života, který označovali jako iusticia, spravedlnost, skoncovala s nezbytností křtu. Pokud je dodržována iusticia, říkali, je křest zbytečný, pokud není, křest nemůže spasit.
Antiklerikální nálady a trvání na individuální odpovědnosti je obrátily proti křtu na základě důvodů, které se staly ve 12. století na Západě obecně známé.
Na konci synodální nařízení popisuje heretiky jako "otupělé". Byli negramotní a jejich mistr Gundolfo s nimi nebyl, nakonec se podrobili. Biskup a kněží sestavili latinské vyznání víry, které obsahovalo: "Pán a jeho žáci i apoštolové udělovali svolení k uzavření manželství a nařizovali, aby bylo těmi,jimiž bylo povoleno, dodržováno."
Heretici požádali o překlad do svého mateřského jazyka a na osvědčení víry se pokřižovali. Bylo ji dovoleno, aby vzhledem k tomu, že se podrobili, odešli domů bez trestu.
Závěr
V 11. století sporadicky propukala heretická hnutí, jak jsme na jednotlivých předchozích případech poznali, která měla podporu laiků a kněží. Nápadně se odchylovala od pravověří. Následovala násilná odpověď: upálení v případě heretiků z Orléansu a Monteforte, skupinu z Arrasu propustili, protože se podřídili. Ve vynášení násilných trestů byli laičtí vládci stejně aktivní jako kněží. Kněží rozsudky smrti obvykle schvalovali, ačkoliv Aribert z Milána je zjevně odmítal. Tam, kde pracoval řádně ustanovený tribunál, musely autority rozhodnout podle toho, o jakou herezi šlo. Právem a povinností biskupa bylo herezi rozeznat, usvědčit jejich původce a zlikvidovat je. Příčinou zákroků byl nejen strach z rebelie, ale také péče o duše v hierarchizované a paternalistické církvi. Ovšem nelze opominout skutečnost, že za herezemi se skrývá výzva církvi.
Na Západě v 11. století se vynořovalo mnoho asketických skupin, které zakládaly nové řády, často s důrazem na poustevnický život mnichů. Ve městech se pak ustavily cechy a vznikaly samosprávné obce a nové vesnice, které kolonizovaly neobydlená území. Heretické komunity, které se rozvíjely paralelně s tímto společenským mohutným procesem, tvořily jednu z částí proměňující se společnosti. Šíření heretických myšlenek napomáhalo i otevření obchodních cest. Literární vlivy zapůsobily též na jeden zvláštní text, vložený do sbírky, kterou pořídili v 11: století mniši ze Saint Germain d´Auxerre a do níž byla pojata klasická práce sv. Augustina o herezích a o legitimitě přijímání desátků a darů z 9. století. Hlavním záměrem kompilátu byla bránit mnichy proti všem jejich nepřátelům. Tato kompilace má formu listu, který mnich Heribert adresuje všem křesťanům do všech světových stran. Obviňování z manichejismu je ukázkou nedostatečné výbavy kronikářů, kterou by potřebovali pro zachycení znovuoživení hereze. Není sporu, že jejich charakteristika je chybná, protože v 11: století byl manichejismus už pět století mrtvý a v projevech hereze se neobjevuje žádná stopa po manichejské distinktivní nauce a organizaci. Autoři kronik dualismus cítili a manichejismus se stal díky sv. Augustinovi jeho nejznámější formou. To, co je společné herezím, které kronikáři pokládali za manichejismus, je důraz na únik ze světa, vůle k čistotě a zjevná nechuť k materiálním statkům a k lidskému tělu a jeho touhám.
Hereze samy o sobě mají individuální skladbu na způsob jednotlivých expemplářů sbírky a jejich zvláštní rysy se později již neopakují. Rekonstrukce herezí je velmi nesnadná kvůli nejasnosti pramenů. Proto jsou neuchopitelné a temné. Příčiny se skrývají i u heretiků, kteří nedostatečně logicky porozuměli svým vlastním názorům, jen hledali čistotu.
Lambert,M. Středověká hereze str.42 a násl, přednášky z církevních dějin včetně doporučené literatury
Podle synodálního zápisu přišli misionáři z Itálie a uznávali nad sebou mistra, jakéhosi Gundolfa, které však nebyl k zastižení. A tak byli heretici uvrženi na tři dny do vězení, kde byli mučeni a přinuceni mnichy a diecézními kněžími k půstu v naději k návratu k pravé víře. Biskup pak uspořádal procesí a formálně vyslechl heretiky v kostele. Heretici odhalili své přesvědčení a závislost na Gundolfovi. Biskup pak podal všem přítomným sáhodlouhý výklad ortodoxie.
Iusticia
Biskup se dozvěděl že odmítají svátosti - křest, mši, zpověď, pokání a legitimní sňatek. Jejich zákon a učení bylo vzdát se světa, zbavovat tělo tělesných rozkoší, získávat chléb prací vlastních rukou, nikomu neškodit a projevovat milující laskavost všem, kdo jsou nadšeni pro jejich způsob života.Praxe jejich morálního života, který označovali jako iusticia, spravedlnost, skoncovala s nezbytností křtu. Pokud je dodržována iusticia, říkali, je křest zbytečný, pokud není, křest nemůže spasit.
Antiklerikální nálady a trvání na individuální odpovědnosti je obrátily proti křtu na základě důvodů, které se staly ve 12. století na Západě obecně známé.
Na konci synodální nařízení popisuje heretiky jako "otupělé". Byli negramotní a jejich mistr Gundolfo s nimi nebyl, nakonec se podrobili. Biskup a kněží sestavili latinské vyznání víry, které obsahovalo: "Pán a jeho žáci i apoštolové udělovali svolení k uzavření manželství a nařizovali, aby bylo těmi,jimiž bylo povoleno, dodržováno."
Heretici požádali o překlad do svého mateřského jazyka a na osvědčení víry se pokřižovali. Bylo ji dovoleno, aby vzhledem k tomu, že se podrobili, odešli domů bez trestu.
Závěr
V 11. století sporadicky propukala heretická hnutí, jak jsme na jednotlivých předchozích případech poznali, která měla podporu laiků a kněží. Nápadně se odchylovala od pravověří. Následovala násilná odpověď: upálení v případě heretiků z Orléansu a Monteforte, skupinu z Arrasu propustili, protože se podřídili. Ve vynášení násilných trestů byli laičtí vládci stejně aktivní jako kněží. Kněží rozsudky smrti obvykle schvalovali, ačkoliv Aribert z Milána je zjevně odmítal. Tam, kde pracoval řádně ustanovený tribunál, musely autority rozhodnout podle toho, o jakou herezi šlo. Právem a povinností biskupa bylo herezi rozeznat, usvědčit jejich původce a zlikvidovat je. Příčinou zákroků byl nejen strach z rebelie, ale také péče o duše v hierarchizované a paternalistické církvi. Ovšem nelze opominout skutečnost, že za herezemi se skrývá výzva církvi.
Na Západě v 11. století se vynořovalo mnoho asketických skupin, které zakládaly nové řády, často s důrazem na poustevnický život mnichů. Ve městech se pak ustavily cechy a vznikaly samosprávné obce a nové vesnice, které kolonizovaly neobydlená území. Heretické komunity, které se rozvíjely paralelně s tímto společenským mohutným procesem, tvořily jednu z částí proměňující se společnosti. Šíření heretických myšlenek napomáhalo i otevření obchodních cest. Literární vlivy zapůsobily též na jeden zvláštní text, vložený do sbírky, kterou pořídili v 11: století mniši ze Saint Germain d´Auxerre a do níž byla pojata klasická práce sv. Augustina o herezích a o legitimitě přijímání desátků a darů z 9. století. Hlavním záměrem kompilátu byla bránit mnichy proti všem jejich nepřátelům. Tato kompilace má formu listu, který mnich Heribert adresuje všem křesťanům do všech světových stran. Obviňování z manichejismu je ukázkou nedostatečné výbavy kronikářů, kterou by potřebovali pro zachycení znovuoživení hereze. Není sporu, že jejich charakteristika je chybná, protože v 11: století byl manichejismus už pět století mrtvý a v projevech hereze se neobjevuje žádná stopa po manichejské distinktivní nauce a organizaci. Autoři kronik dualismus cítili a manichejismus se stal díky sv. Augustinovi jeho nejznámější formou. To, co je společné herezím, které kronikáři pokládali za manichejismus, je důraz na únik ze světa, vůle k čistotě a zjevná nechuť k materiálním statkům a k lidskému tělu a jeho touhám.
Hereze samy o sobě mají individuální skladbu na způsob jednotlivých expemplářů sbírky a jejich zvláštní rysy se později již neopakují. Rekonstrukce herezí je velmi nesnadná kvůli nejasnosti pramenů. Proto jsou neuchopitelné a temné. Příčiny se skrývají i u heretiků, kteří nedostatečně logicky porozuměli svým vlastním názorům, jen hledali čistotu.
Lambert,M. Středověká hereze str.42 a násl, přednášky z církevních dějin včetně doporučené literatury
Žádné komentáře:
Okomentovat