Bitva na Bílé hoře
Blíží se výročí bitvy na Bílé hoře. Výročí, které nezapomínáme. Bitva na Bílé hoře, svedená v neděli 8. listopadu 1620 v blízkosti Prahy, byla rozhodující bitvou třicetileté války. Zpečetila osud českého stavovského povstání a na dalších 300 let rozhodujícím způsobem ovlivnila osud českého státu.
Počátek bitvy
V bitvě se střetly česká stavovská armáda a dvě armády katolické, armáda Katolické ligy a armáda císaře Svaté říše římské. Katolické armády po jedné až dvou hodinách zdolaly méně početnou, ale lépe postavenou stavovskou armádu. Ligistická a česká armáda se setkaly 7. listopadu, ligisté dále nepostupovali a čekali na císařské až do setmění. Poté se doneslo katolické armádě, že Češi ustoupili ze svých pozic. Proto se kolem 21. hodiny začaly zvedat i bavorské voje. Přibližně v této době, po půlnoci, se odehrála první bojůvka mezi císařským plukovníkem Nicolou de Gauchierem a předsunutým táborem lehké uherské jízdy u Ruzyně. Gauchier velel půlce pluku valonské jízdy, připojilo se k němu ještě 200 jezdců od ligistů a dva praporce kozáků, což v součtu činilo mezi 800 a 1000 mužů.
Teorie průběhu střetu
Existují dvě teorie jak střet proběhl. Buď Gauchier napadl připravený tábor a způsobil velké ztráty na životech, nebo napadl lehkomyslné Uhry nepřipravené a nezpůsobil velké škody a Uhrové prchli patrně do Liboce, nicméně v obou případech odehnal nejméně na 1000 koní.Je třeba zmínit, že postup a následné postavení obou armád není jednoduché popsat, protože jediné dochované dobové záznamy pochází od nečeských autorů, kteří neznali místní názvy a ani příliš nekladli důraz na podrobné popsání krajiny.
-- Popis bitvy od Jindřicha Fitzsimona, knížete Anhaltha a Dušana Uhlíře ---
O podrobnější popis se například pokusil Jindřich Fitzsimon, ale ten také viděl krajinu pouze jednou. Stavovské vojsko se dostalo na svoje místo okolo půlnoci na přelomu 7. a 8. listopadu. Ligistická armáda začala zaujímat svoje postavení kolem 5. hodiny ranní a císařská dorazila s určitým zpožděním, snad kolem 10. hodiny. O vlastním rozestavění české armády existují dva majoritní popisy, od vrchního velitele Kristiána I. Anhaltského, který vznikl na počátku roku 1621 a Fitzsimonův. Oba dva se poněkud liší.
Později samozřejmě vzniklo i mnoho různých dalších studií, jedna z významných soudobých teorií o bitvě pochází od Dušana Uhlíře.
Průběh bitvy
Stavovské vojsko se rozložilo nedaleko pražských hradeb na návrší Bílá hora, které k severu a západu prudce klesá zhruba o 50 výškových metrů do údolíLitovického potoka. Pravé stavovské křídlo se opíralo o vysokou zeď rozsáhlé obory u letohrádku Hvězda a levé křídlo bylo posíleno dělostřelectvem. Koncepce bojové formace kterou vytvořil Anhalt na západní straně hory, se dá přirovnat k pružné šachovnici, kdy rozestavil svoji armádu do dvou řad s mezerami tak aby šiky z druhé řady mohly prostoupit dopředu. Do třetí potom umístil uherskou jízdu. Pět praporců jeho jízdy pak mělo předsunutou pozici kvůli pohybu do stran. Muži byli děleni po praporcích čili kornetech. Podle tabulkových počtů by měl mít jízdní praporec po 100 mužích a pěší praporec třikrát více. Císařsko-ligistická armáda se začala šikovat později a byla poněkud odlišná. Císařská část armády tvořila pravou část uspořádání a skládala se ze tří šiků, první tvořily dvě pěší tercie (reálný počet mužů se pohyboval kolem 4000) a napravo od nich valonské pluky. Tento šik byl ještě na vnější straně doplněn třemi jízdními křídly po 500 mužích. V druhé řadě byla pouze jedna tercie „Neapolitánců“ pouze s 2500 muži a jezdecká křídla: nalevo 550 mužů a napravo 400 mužů. Základ posledního šiku tvořily opět dvě tercie a jízda. Mezi prvním až třetím šikem se pohybovalo asi 800 kozáků. Císařské armádě byly k dispozici též čtyři děla. Šikování provedl generál dělostřelectva Maxmilián z Lichtenštejna a o velení se dělil s plukovníkem Tiefenbachem. Císařské síly se odhadují na 18–20 000 mužů.Ligistická armáda, která ležela nalevo od císařské byla seřazena do čtyř šiků. Přáním vrchního velitele celé armády, Karla Buquoye, bylo, aby první byl tvořen dvěma terciemi, aby vytvořil mohutnou první linii. Druhý šik obsahoval patnáct kornet jízdy. Třetí se potom skládal ze tří tercií, které byly tvořeny pěti pluky pěchoty. Čtvrtý šik byl zbytek jízdy. Ligisté měli přibližně šest děl. Počet ligistických se pohyboval kolem 12–13 000 mužů. Tato formace byla podřízena Janu Tserclaesovi Tillymu.Je spíše zajímavostí, že se nejspíše této bitvy zúčastnil na katolické straně i francouzský filozof René Descartes, jeho úloha totiž nemohla být nijak významná.Porady v katolickém generálním štábu vedl Maxmilián Bavorský, od něho také pochází počáteční obavy z dobré pozice nepřátel, ale také to byl on, kdo se snažil udělat z budoucího střetu rozhodující bitvu. La Motte, který se vrátil z terénního průzkumu, označil Anhaltovy pozice za slabé, což dodalo generálnímu štábu nemalé sebevědomí.V tehdejší době také bylo obvyklé nějak bitvu nazvat a vybrat motto. Katolické označení bitvy navrhl Carlo Spinelli a zní „veliká srážka“. Do diskuze o mottu vstoupil mnich a bělohorská legenda, karmelitán Dominik ŕ Jesu Maria a ukončil ji slovy: „Spolehněte se na Boha a udeřte.“ Následně se katolické vojsko připravovalo na bitvu jídlem a pitím; někteří se hlasitě modlili, nebo přijímali svátost smíření. Sám Dominik jezdil na koni a zvyšoval morálku mužů svoji ohnivou řečí.Oproti tomu tábor českých stavů byl tichý, probíhalo zde dostavování náspů a teprve postupně přicházeli poslední velitelé, přičemž mnoho nedorazilo vůbec, z těch nejprominentnějších to byl sám Fridrich Falcký, který ani nevěřil, že bitva proběhne a zasedl k obědu s anglickými vyslanci Richardem Westonem a Edwardem Conwayem. Král se sice nakonec po obědě rozhodl bojiště navštívit, ale to se již setkal s ustupující armádou.Bitva začala kolem poledne, nejspíš v půl dvanácté. Započalo ji pravé křídlo císařského šiku, kde veleli Gauchier, La Motte a de Lacroix, ale bylo odraženo Thurnovým jízdním plukem a částí Bubnova jízdního pluku pod velením Iselteina. Stavovská jízda pokračovala dále a těžce udeřila na tercii, zde však selhaly okolní stavovské jednotky, útok nepodpořily a ten ztroskotal. Toho opět využili císařští, posíleni jízdním plukem pana z Meggau a valonskou jízdou a znovu napadli levé křídlo. Na pomoc mu sice přispěchal Streif vedoucí Anhaltovu jízdu a baron Hofkirch vedoucí dolnorakouskou jízdu, ale poté co byl Hofkirch zabit, dali se Rakušané na ústup a strhli spolu i Anhaltovce. Do boje také nastoupily čtyři kornety slezské jízdy, ale vzhledem ke svojí poloze, vzdálené od boje, nenabyly významu. Poté začala ustupovat i Anhaltova pěchota a ve čtvrt hodině bylo levé křídlo první řady poraženo. V tuto chvíli již byla císařská pěchota na pochodu podporována Dampierrovou jízdou z druhé řady a volnou jednotkou kozáků. Naopak uherská jednotka, která dosud stála v pozadí a do boje nezasáhla, začala ustupovat, a to zapříčinilo pád celého stavovského levého křídla. V této situaci – podle tehdejších tradičních doktrín znamenala prohranou bitvu – se ještě na nějaký čas podařilo obrátit kartu mladému princi Kristiánu Anhaltskému, který velel devíti kornetám pluku ve středu druhé řady a který velel k protiútoku. Při svém pokusu byl podpořen Kaplířovým plukem, Stubenvollovou moravskou jízdou a Mansfeldovou jízdou z prvního pluku pod vedením plukovníka Styruma. Tento útok byl veden na pravou císařskou tercii, která byla po předchozích akcích odhalená.Útok byl zprvu úspěšný, ukořistili praporec z pravého jízdního křídla a tři z vlastní tercie, dokonce zajali jejího velitele plukovníka Breunera. Odtud pokračoval útok mladého prince na citlivé místo při styku císařské a ligistické armády, kam před sebou vytlačil Löblovu jízdu. Zde mu také pomohly uherské jednotky z pravého stavovského křídla a situace byla tak vážná, že i zraněný Buquoy si nechal sedlat koně. Ovšem to již začínal Anhalt potřebovat pomoc pěchoty a císařské jednotky se navracely z pronásledování zpět. Na Anhalta začala dotírat Dampierrova i Löblova jízda, Cratz s bavorským plukem a Verdugo, který se vrátil. Hohenlohe i starý Anhalt se snažili dostat svoji pěchotu k mladému Anhaltovi, ale tento poslední pokus o zvrácení vítězství na svoji stranu stavům nevyšel – Anhalt mladší byl obklíčen a později i zajat dřív než pěchota dorazila.Nejznámější, ale také nejvíce diskutovanou částí bitvy se stala díky Jindřichu Fitzsimonovi nadcházející závěrečná část útoku katolických sil na pravé křídlo stavovské armády. Buquoyův irský zpovědník totiž tuto část popsal mírně tendenčně, aby vyzdvihl katolické vítězství. Tato část je také známa tím, že se ji zúčastnily především jednotky najaté z peněz moravských stavů pod vedením Jindřicha Šlika spolu s částí Thurnova pěšího pluku pod velením Františka Bernarda z Thurnu, Thurnovi se podařilo ustoupit, ale Šlikovi již ne.Fitzsimon popsal střet Maxmiliána z Lichtenštejna, který vedl Spinelliho tercii, Löblovu jízdu a Marradasův pluk proti pravému křídlu, jako hrdinné obětování statečných Moravanů u hradební zdi do posledního muže, tedy jako těžce vybojované vítězství. Pravdou zůstává, že moravské pluky měly poněkud větší ztráty než jiné oddíly. Na druhé straně není zcela jisté kolik mužů vlastně padlo a kolik jich kapitulovalo. Sám hrabě Šlik byl zajat na jiném místě než byl jeho pluk.
Konec bitvy
Další zvláštnost z konce bitvy je osud stavovských záloh, které byly umístěny v oboře letohrádku Hvězda, zálohy obsahovaly Anhaltovu pěchotu, výmarský půlpluk a dva praporce královské gardy. Tato záloha vyčkávala po celou dobu bitvy – a to dokonce v době, když boje probíhaly před zdmi obory – a nakonec se vzdala úplně bez boje. Přesné zakončení bitvy není známo, ale předpokládá se, že k první hodině odpolední bylo dobojováno.Jak již bylo napsáno výše, Fridrich se vydal se svoji družinou na bojiště, ale u domu U Zlaté koule se král setkal s knížetem Kristiánem z Anhaltu, Jindřichem Matyášem Thurnem a Jiřím Fridrichem z Hohenlohe na uřícených koních. Ti zadrželi královskou družinu a sdělili smutnou novinu o prohrané bitvě. Král dojel k bráně a vystoupil na hradby aby se přesvědčil sám. Viděl, jak jízda uháněla z bojiště k vrchu sv. Vavřince a níže přes vinohrady, vozová cesta vedoucí od Bílé hory k Pohořelecké bráně byla ujíždějícími a převrácenými zásobními vozy zatarasena; po druhé straně utíkalo pěší vojsko s pobíhajícími koňmi po širém poli jako o závod, za nimi se hnala pronásledující císařská jízda, ti co se dostali k hradbám se je snažili přelézt.
Bitva je ztracena ...
Král pochopil, že bitva je ztracena. Na příkaz Ondřeje z Habernfeldu byla ve jménu krále otevřena brána, aby se prchající mohli zachránit. Kristián starší z Anhaltu se snažil přesvědčit prchající vojáky, aby nastoupili k obraně hradeb, ale uposlechlo ho jen šest mužů, proto král poslal ihned svého štalmistra Obentrauta ke královně Alžbětě, aby se odebrala do Prahy pro větší bezpečnost. Sám také jel zpátky na hrad. Královna Alžběta nemohla uvěřit, že by tak najednou mohla být v nebezpečí; když však viděla po chvilce přijíždět krále samého s předními veliteli a slyšela od nich zprávu o porážce, pocítila při vší své srdnatosti tíhu celého neštěstí. Ve spěchu sbalili korunu, klenoty a svatováclavský archiv, a král vsedl s dítětem, královnou i dvořanstvem do vozů a odjel přes most na Staré Město. Ubytoval se v nárožním Langenbrukově domě naproti jezuitskému kostelu u mostu, poněvadž se však obával, že by ani zde, hned za vodou, nebyl v bezpečí, odstěhoval se k primátoru Starého Města Valentinu Kirchmayerovi. Korunu s klenoty a archivem nechal složit na Staroměstské radnici. Zpráva o nešťastně svedené bitvě ohromila skoro veškeré třídy pražského obyvatelstva, odjezd Fridricha Falckého z královského sídla způsobil naprostý zmatek a zděšení. Večer se král radil s Anhaltem, Hohenlohem, Thurnem a jinými plukovníky a vojenskými rady, má-li být Praha bráněna, anebo má-li ji král se svým dvorem opustit. Nakonec byl král přesvědčen, aby z Prahy odjel. Druhého dne po deváté hodině ranní bylo zapřaháno do vozů. Královna s maličkým synáčkem na ruce vstoupila do vozu, král vsedl na koně a za ním dlouhá řada vozů, na nichž bylo naloženo stříbro a jiné dražší věci královského dvora. K tomuto průvodu se připojilo několik nejvyšších zemských úředníků a jiných cizích šlechticů a průvod tří stovek jezdců, kteří se vydali k horské bráně. Brána byla zavřena, a proto muselo být posláno pro městského hejtmana, aby bránu otevřel. S hejtmanem přibyla i městská rada. Král se loučil krátkými slovy s městskými zástupci, smutně na něho pohlížejícími. Mezitím se u brány shromáždili prostí Pražané: někteří hořekovali, jiní láli, vyhrožovali, a kdyby se byl král s útěkem u brány o hodinu zpozdil, byli by ho snad Pražané ani nepustili.Nejvyšší zemští úředníci Bohuslav Berka z Dubé a Václav Vilém z Roupova se snažili uklidnit lid, ale nakonec ho s králem též opustili. Za chvíli vyjížděl smutný průvod z brány. Král se zapomněl nad svou královskou povinností a jako psanec utíkal ze země. Téhož dne, v pondělí dne 9. listopadu, vtrhlo císařské vojsko o 11. hodině dopolední do Prahy.12. listopadu všechny tři stavy neoficiálně kapitulovaly, ale vzhledem k nepřítomnosti některých zástupců došlo k oficiální kapitulaci a odevzdání konfederačních smluv do rukou vítězů až o den později, 13. listopadu. Tak skončilo období konfederace zemí Koruny české, tedy konfederace Českého království s Uherskem, Rakousy, Lužicemi, Slezskem a Moravou.Na české straně padlo v řádném boji poměrně málo lidu, mnoho vojska však bylo pobito na útěku. Nejvíce pěchoty a jízdy zahynulo u letohrádku Hvězda. Počet padlých mohl tedy být kolem 5000 mužů. Pražský městský úřad, jenž dal 11. listopadu mrtvoly pochovat, napočítal jen 1600 padlých, jiné prameny, například Fitzsimon, však udávají počet zabitých až na 9000 mužů. Počet 1600 je zajisté příliš nízký, uváží-li se, kolik vojáků bylo zabito na útěku a co jich zahynulo u Hvězdy, nepočítajíc utopené ve Vltavě. Češi ztratili všechna svá děla a několik tisíc kusů zbraní, jelikož prchající žoldnéři své zbraně zahazovali. Dále asi 100 praporců, množství střeliva, zbytek svých zavazadel a všechny zásobovací vozy. Vítězové ukořistili také asi 5000 koní. Vzhledem k tomu, že přípravy královského dvora byly vykonány ve spěchu, dobyvatelé potom v Praze získali mnoho velmi cenných kořistí. Jistá prestižní kořist byly zdobené insignie Podvazkového řádu, který král Fridrich obdržel od tchána krále Jakuba I. Možná ještě významnější byl nález velké části královského archivu na Pražském hradě. Je také zajímavé, že ve spěchu královská rodina málem zapomněla malého syna Ruprechta. Pokud Fitzsimon nadsadil počet padlých na české straně, tak na katolické straně tento počet zase zmenšil jak nejlépe dokázal, když zaznamenal, že na straně císařské a ligistické padlo pouze 250–300 mužů. V jedné zprávě o bitvě je totiž zaznamenána podrobnost, že z Breunerova pluku padl praporečník Platte a 500 žoldnéřů a jiná zpráva tvrdí, že na straně císařské a ligistické zahynulo 2000 mužů. Tato zpráva je zajisté pravděpodobnější než zpráva o ztrátě 250 mužů.
Poznámka autora:
Prohledala jsem několik pramenů, kde se líčí průběh bitvy. Od mého konzultanta na historii jsem se dozvěděla, že nejlépe průběh bitvy popsal český historik a spisovatel Zikmund Winter v románu"Mistr Kampanus". Tak nyní je zde opis líčení. Jde o úryvek uvedené knihy
V tom slunci zlatém, ale chladném, tisícové hemžili se dole, tisícové nahoře. Rána z hmoždíře císařského, po dlouhé přestávce puštěná, jen ona svědčila v tu chvíli že ti lidé nahoře a dole jsou sobě nepřáteli Ostatně je to rána první, která vzbudila nahoře u mnohých uleknutí, neletěla v oboru, než naráz jako hrom přerazila osiku při silnici, kde pobýval regiment Hohenlohův, větvoví s přehršlemi žlutavých listů položilo se na zem a s ním v týž okamžik skáceli se dva vojáci do smrti zabití. Malovec, docházeje z pobožnosti s Veleslavínem mezi jezdce do prvního šiku, pravil:
"Dle slunce je dvanáctá hodina polední." Veleslavín neodpověděl.
Byl zamyšlen. Po chvíli vece:
"Měřínský mluvil horlivě a pobožně, ale nezdálo se mi, že by byl těmi českými sedláky a řemeslnými tovaryši pohnul."
Oba přátelé došli k Vostrovci a k rytmistru Maternovi, kteří napjatě hleděli dolů, odkudž troubení se rozhlašovalo. Zhlédnuv své důstojníky, Materna rychle k nim:
"Něco se strojí rozhodného, něco rozhodného!"
Bylo dosti světle viděti, že se na některých místech nepřátelské čtverce srážejí hustě, jinde bylo lze postřehnouti kněze, před nimiž vojáci poklekávají, - snad kněží žehnají - zajisté žehnají, tamhle jeden v bílém plášti nic na hlavě - šermuje křížem, to hodně veliký kříž, když ho vidět odtud, - stálé troubení - hejtmané jedou před řady.
"Bože, kdybychom měli šance po celém okraji vyvržené, neb alespoň kdyby tu stály vozy řadou napořád, to bychom je uvítali, to by je náš lid odstřílel jako ptáky - zatím šanců tady malý kousek - lopaty v Praze - duše sakramentská, elementská, která vinna tím!"
Tak zlostně i žalostivě Veleslavín.
"Hle, hle! Oba kočáry tamhle, jeden už pryč, druhý mizí také, mizejí za nějakou hradbičku - když Jeho Milost kníže bavorské s tlustým Bukvojem se tisknou za zeď, to už zajisté něco krvavého se chystá!"
Nedokončil Vostrovec svoji řeč, a již zavřeskly trubky tu i tam na pláni bělohorské.
A hned také nastal pohyb lidu vojenského. Kdo byli rozptýleni, brali se k místům ráno určeným a praporci označeným. Přiklusali k Maternovi dva písaři Anhaltovi a podali balík s rozkazem, aby soldáti i oficíři vzali na sebe barvu bílou a modrou.
Vostrovec, jenž stál při svém koni, rozvázal balík a vyňal modrý a bílý papírek, vsunul si ho za šňůru na klobouk; Veleslavín a Malovec vybrali si dvě tkaničky týchž Fridrichových barev a přivázali si je ke knoflíkům na prsa. Balík podáván sem tam a brzy zmizel mezi jezdci.
Trubky stále vřískají a vřískají nejvyššími zvuky už snad všecky po celé čáře prvního šiku od strany motolské až k nízké zdi při Hvězdě. Do toho hlaholení pronikavého píšťaly pískají a bubny hřmotí, vřeští korporálové, feldváblové po německu i po vlasku.
Jezdci prvního šiku sedají na koně, pěšáci jižjiž stojí se svými puškami pod lesem vysokých oštěpů. Materna vyjíždí před své jezdce dobře na třicet kroků vpřed, již byl zhlédl, že mladý Thurn i Bubna postavili se před své pluky. V tu chvíli hrnuly se dvě tlupy pěšího lidu císařského od Řep. V žlutavé kaši polní a po strništi pohybují se dosti rychle; Bílá hora sklání se tu k Řepům velmi mělce; vtom od Řep vyrazila jízda, ta žene se vzhůru klusem bystrým, předhoní pěšáky. Zároveň hýbají se od Řep ještě jiní pěší, útok podnikají již dva celé regimenty vallonské; ten, jejž prve Vostrovec jmenoval Verdugem, veda Vallony k outoku na horu, chvílemi se zastavuje a mává mečem; již dobře viděti, že jezdci drží muškety pohotově, slyšeti jest hrubý řev, ale nerozuměti co. Valloni jižjiž jsou při kraji bělohorské pláně, nesměřují rovně na kraj levého křídla, ale jedou šikem stranou ke čtvrtému od konce regimentu, všickni nahoře hádají, že srážka míří k regimentu Anhaltovu, starý kníže jezdí rychle sem tam, dává rozkazy, strašlivý ryk ze sta hrdel nepřátelských rozléhá se, drsné i kovové hlasy vztekle řvou, již rozeznati lze slova: kalvinist, heretik, košon, šien - psi, prasata kalvínská, kacířská, a do toho syčivého řevu tu a tam ze vzteklých úst zaznívá překrásné jméno Matky boží - Santa Maria. - -
Přední karnety Kaplířova regimentu také připraveny, pěší mušketýři Bubnoví již první řada klekají, hotovi jsouce vystřeliti, lunty doutnají, druhá řada stojí, hotova k ráně přes hlavy řady první, duplžoldnéři, za střelci stojící, sklánějí předlouhé svoje píky nad hlavy střelců, strkajíce špice daleko dopředu, aby se útočníci nabodali.
Náraz.
Narazili nepřátelští kyrysaři, střílejíce z pistolí, čelem do Anhaltských, bokem však jsou popadeni od Bubnových lidí jízdních i pěších. Třeskaly a praskaly rány z mušketů, a když dým se rozptýlil, bylo zříti, kterak valí se veliké množství lidí a koní vedle sebe i na sobě na obou stranách protivných sobě vojsk.
Mnohá kulka pleskla do země, ale jiné vletěly do lidí a vykonaly krvavý úkol... Nejeden mušketýr ležel tváří do země a mušket i s vidlicí pod nim. Koně bez jezdců na obě strany rozprchávají se splašení a sešílení. Některý kůň i s jezdcem pádí dolů s hory. Rytíř Šatný z Olivetu pouští zbraň, klade se na krk koňův, drží se ho, ale ve chvilince kácí se do vlhké trávy nedaleko střelného náspu a kůň běží dál podél šiku českého. Hohenlohe klesá s koněm, ale bystře vyskočiv s raněného zvířete, utíká generál co nejrychleji z místa krvavého.
Většina Vallonů přes ten strašlivý odraz drží se ještě, pěší i jezdci přední řady z obou stran směšují se v jeden zmatený uzel, bijí do sebe muškety i vidlicemi, meči, bodají se píkami a helepartnami vztekle, šlapou po mrtvých, raněných, kteří křičí.
Zatím pod ochrannou střechou dlouhých oštěpů nabili Bubnovi mušketýři druhé a třetí řady svoje pušky po druhé a vystřelili.
To rozhodlo.
Valloni utíkají dolů v směsi. Bubnovi jezdci jsou jim v patách; Valloni řítí se zděšeně; karnety Bubnovy za nimi zuřivě.
"Šťastný začátek!" volá Materna k svým oficírům.
"Victoria!" odpovídá Vostrovec.
Ale vtom naráz zastavují se přední z utíkajících - jde jim pomoc, veliká pomoc, jest zříti, že hýbe se aspoň osm nebo deset praporů francouzské a vlaské pěchoty, a rejthaři - dobře tisíc koní - se ženou na vrch příkře a čerstvě.
Karnety Bubnovy zarazí se.
Rytmistři i jezdci ohlížejí se nahoru.
Proti přesile se přec nepoženou. Tak plaše hrdla svého se přec neodváží.
Vostrovec k Maternovi rozčileně:
"Teď, teď bychom měli dolů!"
"Není rozkazu, ať jen přijdou sem!"
Bubnovi jezdci se rychle vracejí. Skoro utíkají.
Nahoře klid. Skoro ticho.
Náhle zazní polnice v regimentě Thurnově, na konci křídla levého, už všecky polnice tam vřeští a bubny volají. Thurn sedě na vysokém koni grošovém, mává mečem, pobízí své lidi, kteří již zapalují lunty. Vyrazí první praporec, druhý, jeden za druhým, přes tisíc mužů, jezdci s nimi, příval roste, Kaplířova jízda se přidává, též Bubnovi rejthaři, nad dva tisíce lidí dolů, srdnatě, čerstvě, příkře, zmužile ženou se s křikem.
Jsou již nepříteli na dostřel. Slyší volání "Santa Maria", "eretici - ere-
tici".
Přitom děla houkají shůry i zdola.
Vojska náhle se zastaví.
Tak náhle, že zadnější vrážejí do předních. Někteří vystřelili. Ale nějak divně: dým se ukázal i na té straně, kde nebylo nepřítele. To je nějaké zmatení. Nahoře tomu nemohou porozuměti, nedovedou uhodnouti, co se stalo.
Děje se hůř. Někteří zahazují arkebuzy, píky, obracejí se zpět, nahoru, honem nahoru, pryč, utíkají šíleně, zběsile, praporce již nejsou vztyčeny, kloní se níž a níže, mizejí v davu, patrně fendrychové je zahazují; proč? proč?
Tak se ptá nahoře kdekdo. Nač ten útěk? Proč zahazují praporce, čestná znamení, při nichž zůstávati do smrti voják slibuje, - proč? Vždyť se s nepřítelem ani ještě nesrazili!
A utíkají jako němí, s tichostí příšernou, při níž jen to jasno, že každý hledí spasiti svůj život.
Starý Thurn všecek zoufalý přibodl koně na ně, trhá pistoli z holstra, snad chce střílet do svých lidí, kteří jako stádo pádíce mimo něho dál po pláni bělohorské, valí se v mezeře druhého šiku z bojiště pryč.
Anhalt je klidnější, alespoň se to zdá. Thurn k němu, sešli se blízko českého regimentu. Anhalt krčil ramenama a Vostrovec i Materna, kteří seděli na koních před šikem, doslechli, že kníže dvakrát pravil: "Divine volonté, aber nichts verloren."
Veleslavín i Kordule a Malovec pátravě a ne bez úzkosti obracejí se napravo, nalevo i dozadu, chtějíce z tváří vyčísti, jaké je odhodlání.
Kam dohlédli, tváře zsinalé.
Vojenský lid český neviděl, že celé levé křídlo utíká, u vyhlídce mu překáželi jezdci Anhaltovi a královské praporce, jichž oficírům Ahnalt právě dává rozkazy. České vojsko nevidělo, co se děje, ale dobře tušilo.
Prask střelby drobné byl nedaleko a zmatený řev sem donikal.
Veleslavín všiml si, kterak po každé ráně z děla, ať zahřměla tu nebo tam, čeští vojáci ohlížejí se jako ustrašené děti; postřehl, že každou ranou roste jich zděšení, i přes to, že není nablízku nikde znáti, že by některá koule nepřátelská škodu činila, ačkoli střelba teď houkala zdola velmi živě, a to patrně z více kusů nežli z deseti. I koně neklidně frní a ohledají se dle střelby sem tam netrpělivě.
Veleslavín to vše pozoruje a nečeká nic pěkného; v malomoci své kleje nahlas.
Z blízkosti českého regimentu odrazí v tu chvíli čtyři kompanie Anhaltových jezdců, aby vpadly v bok císařskému lidu, jehož přední některé řady, vyskočivše na bělohorskou vršinu, strojí se pronásledovati utíkající vojsko Thurnovo. Také královská garda dostává rozkaz. Trubači spustili, ale královští jezdci v bělomodrých sukničkách čistých se nehýbají a pěší lid za nimi rovněž ne. Anhaltovi rejthaři se rozjeli - ale ihned dali se směrem utíkajících. Anhalt tasí kord, žene se mezi své vojáky, udeří sem, udeří tam, křičí na důstojníky, důstojník ten onen se zastaví, smutně se vrací, snad se stydí, ale sprostí žoldnéři utíkají jako zajíci.
V královské gardě konečně zvítězil strach nad studem a povinností, zvítězilo bázlivé zvíře nad čestným mužem, králova garda dává se na útěk, a divně přitom dojímá, že praporečník utíká s praporem královským, na němž psáno Obraceti se neumím, "Diverti nescio".
Veleslavín křečovitě se směje a vojáci čeští kolem něho jsou němi, smutni, bledi.
Vtom přijde pospěšně kněz Měřínský, rovnou k Maternovi, s chvatem a s nesmírným rozčilením oznamuje, že hromada Uhrů již pryč a jeden že mu pravil, že odejdou všickni, - aby tedy některý z nejvyšších jel honem tam.
Rytmistr Materna ještě dobře nevyřídil Anhaltovi, když tu z českého krajského vojska z obou šiků vyrazily dva celé praporce. Bylo patrně znáti, kterak nepříčetný, šílený strach padl na ty české lidi. Viklají se ostatní praporce. Někteří muži zahazují muškety, Materna, Vostrovec rychle jedou, aby jim zastoupili cestu k útěku.
Měřínský všecek zsinalý běží za důstojníky, za Kordulem fendrychem, jenž utíká s jinými, dav český už se valí, Měřínský proti němu natahuj ruce, vyvaluje oči do krvava, křičí:
"Kalich, víra, vlast!" -
Dav se hrne, kněz do něho, dav vrazí do kněze, ten poklouzne, padá, dav jako zmatené stádo přes tělo českého kněze, utíká šíleně, pošetile, v bázni přenáramné, jako v bláznivé horečce, jen pryč, pryč tam, kam utíkali jiní, šťastnější, pryč kamkoli, jenom ne na tu stranu, kde nepřítel - A do nich odzadu Valloni a Vlaši i Němci sekají, bodají, střílejí. Hromada kyrysníků vallonských vběhla v houf utíkajících, rychle zabrala jich část a vehnala je na prázdný prostor, kde stálo ještě před půlhodinou levé křídlo králova vojska, a odtud hnala je dolů s Bílé hory jako zajatce.
Mezi zajatými Knobelius.
Vůdce té vítězné tlupy, jež s veselým pospícháním hnala zajaté, skoro rozpustile vztyčoval do výšky praporec hedvábný, na němž zlatě vyšit lev český a heslo Fide Deo!
Z českého regimentu zůstalo několik jezdců, Materna je odvedl k regimentu Hohenlohovu.
Vostrovce a Měřínského odnášeli k šanci vyvržené, oba byli mrtvi, Malovce raněného vyvedli za druhý šik. Veleslavín, jeda na své klisničce hnědé, smutně provází ubohého kněze, dobrého člověka, provází Vostrovce, přítele z vojny. Na Vostrovcovy černé vlasy a bílou tvář krev chlípěla z rozbité hlavy a pentličky, znak vojska bělohorského, před chvílí ještě bílé a modré, teď byly krvavé.
"Tvrdá rána!" šeptá Veleslavín, a když pohleděl do velikých dobráckých očí Měřínského, jež byly vyvaleny, jako by se ještě po smrti tuze divily, několikrát rukávem a dlaní přetřel si oči. Zpozorovav, kde zbyteček vojska českého se postavil, jede tam.
Jede podél mušketýrů Hohenlohových, kteří rychle k líci natahují zámky svých mušketů, sypou prach na panvice a chystají se.
Materna kroutě si ostrou bradku bělavou hledí za utíkajícími a praví Veleslavínovi, když k němu přibyl:
"Je to tak, jak řekl kníže před chvílí, že by ani Alexander Magnus tu hanebnou spřež nezastavil!"
"Těžko vyčítat," smutně odvěce Veleslavín, "naši lidé se nepřetvařují, mají strach, nejsou vojáky, jsou to sedláci a tovaryši z řemesel, jak neutíkati, když vidí, jakou zmužilost maji německé pravé vojenské regimenty v nohách!"
Mušketýři Hohenlohovi pěší i jezdci vyrážejí. K nim připojují se zbytkové Kaplířova a jiných prořídlých regimentů, zbytkové těch, kteří utekli.
Vyrážejí na Vlachy, Vallony a Němce, kteří pronásledujíce Čechy dosti daleko se odvažovali. Až na některé vzteklíky většina nepřátel se zarazí, přestává bíti do utíkajících. Bouchají muškety, kulky fičí jako sršňové zuřiví semotam. Dým halí přítele, nepřítele. Ale jest patrno, že vojsko v tom dýmu nestojí klidně, je viděti pohyb, rychlý pohyb směrem dolů s vrchu. Nepřítel utíká, velmi zbaběle utíká. Lid Hohenlohův za ním. Rozdává tvrdé rány dlouhými oštěpy. Nejeden utíkající přemrštěn ostrým hrotem odzadu. A zase zní na Bílé hoře vysoký jásot - victoria - ze sta hrdel. Někteří z oficírů vybíhají stranou a mávají meči i krátkými oštěpišti, jako by volali posilu.
Ale Hohenlohe pryč. Alespoň ani Materna ani Veleslavín neviděli principála regimentu, jenž s chutí hnal se dolů.
Vítězní pronásledovníci ustávali v honu jeden po druhém - nebylo velení -
"Bože, prolom nebesa, žádný neví co dělati, kam se pustiti!" tak naříkal k Hodějovskému Veleslavín vraceje se s několika pány. Před ním a za ním zvolna brali se zpět mušketýři, prachem střelným po tváři všecko učazení.
Nahoře se dověděli důstojníci, že nejvyšší nad vojsky odešli k baterii pravého křídla, poněvadž došla novina, že Bavoři se na příkrý bok hory drápou úsilněji, než bylo dosud, a že odrazem posledních ran trámový podklad při všech dělech se sesul, děla že jsou teď špatně opřena, zaklínování se rozbořilo, že bude zle, velmi zle. Veleslavín byl tím vším, co dnes viděl a zažil, sklíčen na mysli, vskočila mu do mozku myšlenka, že všickni ti nejvyšší jsou zrádci a že krev nevinně prolitá musí padnouti na jich duši, ta myšlenka vrážela se mu do hlavy hluboko jako laťový dlouhý hřeb. Z toho nepřívětivého myšlení vytrhl ho živý pochod, jímž asi šest set jezdců ze šiku druhého, zadního, chutě bralo se až ke kraji hory Bílé. Tam stanuli.
V čele jich poznal mladého Anhalta; seděl na koni plesnivé barvy, človíček téměř bezvousý, plných tváří, skoro chlapeckých, v ruce měl pistoli, kterou stále zdvihal do výše jako maršálský palcát.
"Co zamýšlí?" ptali se důstojníci nejbližších praporců.
"Je mu sotva dvacet let!" pravil jeden.
"Hlava divoká," usuzoval druhý.
Houfec důstojníků a s nimi Veleslavín zajeli vpřed. Mladý Anhalt mluvil německy, krátce. Písař jeho po něm říkal jezdcům po francouzsku.
Anhalt mluvil:
"Mám dovolení od pana oberstlajtenamta, pokusíme karakolu, vesele se mějte k dílu, jde o čest, nestřílejte, až dám znamení - spustíme karakolu tamto k baterii nepřátelské a pak obloukem k Španělům Maradasovým od baterie napravo a zase nahoru sem - jde o čest - sešikujte se v karakolu!"
I sešikovali se jezdci velením mladistvého vůdce, jezdci lehcí, žádnými plechy nekrytí, po deseti, patnácti za sebou; za chvilenku vyvinul se ze čtverců dlouhý úzký had. Muži přistrojili arkebuzy a obnažili zbraně. Důstojníci diváci smýkali klobouky a mladému vůdci kývali pochvalou. Veleslavínovy oči zjasnily se. Také s uspokojením pozoroval, kterak z baterie napravo v nevalných přestávkách bystře se střílí dolů k Ruzyni co do pece a po každé ráně že vzniká mezi Bavory divné rojení zmatené. S nadějí pohlížel k pravému křídlu svých spolubojovníků, kteří byli ještě nedotknuti
bojem a stáli tu od silnice až k oboře jako zeď. Arci, kdyby na tento zbytek české armády vrhli se nepřátelé vší silou najednou, bylo by zle, ale oni toho neučiní, vždyť dosavad je to jen samá scaramuccia - šarmicle -, jsou to na pořáde jen souboje několika praporců.
Zazní trubky. Vyrazí s chvátáním a se znamenitou chtivostí jezdci s mladým Anhaltem.
Karakola. -
Jezdci hlučí silnými hlasy tak, jako když se bije v kovové pláty. Mladík v čele letí s vrchu hory, šest karnet za ním, šest set lehkých rejtharů. V touž právě chvíli Uhři, kteří za vojskem stáli v skupinách i líně polehávali na zemi, náhle chápali se koňů a vsedali na ně. Veleslavín míní, že pojedou za karakolou, aby ji posílili; to by bylo dobře, ať jedou, do té chvíle byli tu beztoho spíš jen pro ostudu a na pohoršení, neboť třetinou utekli nemužně, a kdo zůstali, byli mrzutí a ospalí.
Uhři však, pobodše koně, s velikou rychlostí dali se na útěk, na prokletý, bídný útěk.
Utíkali stranou do vinic v podol k Motolu a ke Košířům. Nejprv vyrazilo jich asi půl sta najednou, za nimi brzo další roty jedna po druhé, jak roztroušeny byly až k bělohorské silnici.
Kteří Uhři stáli za silnicí k oboře, ti ještě neutíkali, ale ohlíželi se neustále po svém vůdci. Onino prchali jako zděšená hovada, ale na kořist nezapomněli při tom strachu nemužném; skoro každý utíkající vlekl za sebou po několiku koní.
Starý kníže Anhalt tu.
Materna v největším spěchu přivedl ho od baterie sem mezi Uhry. Za ním honem Thurn, kníže z Výmaru, Bubna a jiní přibyli. Nejvyšší generálové s údivem, se zlostí i s leknutím ke Kornisovi, veliteli uherského lidu, mluví všickni najednou. Ten tu seděl na koni v husarském uherském kožíšku, vysokou čepici s rovným pérem maje na klobouce. S plecí visela mu černá huňatá kůže medvědí. Nehleděl k pánům, ale starostlivě ukazoval pořád na levou stranu bojiště, kde nějací rejthaři uháněli.
"Germani currunt!" opakoval několikrát rychle za sebou a již koně obracel k útěku, nic se neostýchaje generálů.
Vévoda výmarský s důrazem zoufalým křikl na něho výčitku, běží-li Němci, že nemusí běžeti on, lichotil latinským jazykem mu, aby nebyl Němcem, ale Uhrem.
Thurn vztekle přitom odplivoval, volaje německy, že by chlapa měli střelit, zabít!
"Toho zděšeného Tatara by měli zabít!" poloústy Materna opakoval svým soudruhům. Kornis bodnuv koně odjížděl. Páni za ním. Říkali k němu, aby zůstal.
"Maneas nobiscum!" Anhalt říkal to zoufale, Thurn velitelsky, Bubna plačtivě, prosebně.
Nic neneslo platnosti. Vůdce uherský bodl koně s jakýmsi vzteklým odhodláním a již uháněl a jeho roty s ním, před ním, za ním. Anhalt i Výmarský vyňali pistole z holster - pobodli svého koně za Uhrem, nedojeli však daleko, vrátili se.
Anhalt dí k Thurnovi: "Une nation barbare!" - -
Zatím karakola letěla dolů obloukem.
Zdálo se, jako by dupotem koní země se zachvívala. Jezdci letěli jako bouře náhlá a hromová, jako vichr divý a dravý, jenž láme, poráží, oč zavadil. Z letící karakoly ručnice bouchají, pistole třeskají. Dým valí se z karakoly a smrt vychází z toho dýmu. Nejeden jezdec nepřátelské přední řady kotálí se dolů se svého koně; tu se převrhl, jako by ho někdo byl sťal, přední důstojník s maltánským křížem na plášti, tu zase letí železný kašket s velikým perem na jednu stranu a nádherný jezdec kácí se na stranu druhou. Tu ten, tu onen.
Karakola letí, a kde zavadí, ranění i mrtví se kladou na zem a krve tratoliště zůstává v stopách divokých rozpálených jezdců.
A jako vichřice na zmatenou hromadu metá dřeva lesní od kraje daleko v les, takž i tu tvrdým nárazem rozhorlených jezdců přední řady nepřátel vrážejí na zadnější, les vojenského lidu se mate, kácí, tu, tam, všude, a při tom křik, divoké řvaní, jako by se nebe lámalo a bouralo.
Regimenty císařské ustupují, zadnější nevědí, co hrozného se děje vpředu, dávají se na útěk zpět do polí.
Mladistvý Anhalt volá: "Victoria!"
Jeho lidé opakují: "Victoria!"
Ale vůdce i rejthaři v divokostí svého útoku a v zdárnosti jeho zapomínají na to, že obloukem by se měli vrátiti. Naopak. Vrazili přímo do španělských řad a zbraní učinili si na hodný kus cesty proklest a ulici, v níž mnoho nepřátel zmrtveno.
Ale ulice se za nimi zavírá - - -
A když si právě byli vyrubali cestu až k bělohorské silnici, že již mohli z pasti ven, tu proti nim Tilly generál s Bavory, nastavujícími dlouhá kopí a ručnice s lunty zapálenými.
Starý Anhalt s nejvyššími radostně pozoroval s Bílé hory karakolu, pochvaloval si přes tu chvíli, že ji ti čerti mladí s jeho chlapcem provádějí "con tanta risoluzione e bravura", - ale vida, že vběhli do ulice, náhle zbledl a oněměl. - -
Zajatý Knobelius se svými soudruhy, zbavenými vší zbraně, dostal se konečně dolů k první veliké olši u mostku. Cestou, jsouce strkáni sem tam, postřehli na mnohých místech mezi praporci nepřátelského vojska kněze jesuity, některé i z Prahy sobě povědomé. Knobelius poznal patera Koronia, vytáhlého, suchého, s černýma očima a nazelenalými šedinami. Postihl Knobelius v tom důkaz, kterak jesuité bezpečně spolehají na to, že se do Prahy vrátí. Bylo mu to pomyšlení nepříjemně hořké! Konečně tedy ocitli se zajatci při olši, při stanovišti vůdců vojska císařského i bavorského.
Knobelius protlačil se dopředu až k mušketýrům nepřátelským, kteří zajatce hlídali. Viděl dva kočáry těsně při sobě stojící. Kolem nich stála tělesná stráž, asi dvacet rejtharů bavorských, kteří drželi své netrpělivé koně za uzdy. Knobelius hádal, že v nádhernějším voze onen povyzáblý pán, těla nehrubě dostatečného, vlasův a vousů zrzavých, oděný sukní z damašku květovaného a plechem, jenž v slunci svítil, ten pán že jest kníže bavorské, Maxmilián. Ve voze druhém seděl muž asi padesátiletý, veliké hlavy, tučné pleti, tváří brunátné červenosti, o dvojí bradě laločné. To již bylo všem za jisto, že ten kudrnatý tučný pán je hrabě Bukvoj, vůdce císařských vojáků. V uzounké mezeře mezi oběma vozy stál starší muž řehole jesuitské a hlasem velmi prostranným, jednotvárným zpíval "Salve, regina, mater misericordiae". -
Oba páni zpívali po něm, jak napovídal. Zpívali hlasy neohebnými, ale velmi horlivě. Kníže přitom držel akštejnový růženec v prstech a Bukva chvílemi do zpěvu nahlas vzdychal; Knobelius nevěděl, vzdychá-li bolestí či zbožností. Zpěv o královně nebes, matce milosrdenství, ustával, kdykoli přišel některý oficír se zprávou nebo pro nějaký rozkaz. Nestál zde Knobelius se svými zajatými soudruhy ještě dlouho, když donikl sem ryk a křik hrozný, který rosta patrně se blížil. Vtom náhle přiběhne důstojník ke kočárům všecek udýchaný a v tváři rudý a něco oznamuje. Po něm ihned na koni přikvačil druhý, seskočil s koně a Jeho Milosti ustrašeně oznamoval něco nemilého. Na druhé straně dosti daleko před sebou Knobelius viděl, že vojsko císařské v patrném zmatku couvá, viděl, že se praporce rozbíhají.
Naplnilo se srdce jeho radostí.
Jesuita přestal zpívati, právě při slovech "ad té clamamus" - k tobě voláme, vyhnaní synové Evy - oba páni lezli z kočárů. Maxmilián kníže vyskočil dosti mrštně, Bukva s námahou. Štolbové přivedli pánům dva koně. V tom okamžiku vjel na koni, jenž vypadal jako staré krotké hovádko, mnich s křížem v ruce, s kapucí na hlavě, stařec scvrklý, vrásčitý, ale očí jakoby žhoucích, velikých, mužíček jako rtuť pohyblivý, a ten zastaviv se před pány volal, hledě k slunci:
"Maria, monstra té esse matrem!"
Maxmilián byl bled a rozčilen. Štolbové pomohli mu na koně. S Bukvou měli těžší práci. Ten křivil bolestí tvář až příšerně. Jesuita mezi vozy stojící volal jako přáním:
"Ad maiorem Dei ac Deiparae gloriam! Nollite aufugere ut pridem antecessores nostri infamem coclitem Zizkam! Ad maiorem Dei gloriam!"
"Co se stalo? Co ten z ty sekty jesuitsky volá?" ptali se zajatci.
"Pobízí je, aby neutíkali, jako kdysi utíkala vojska před nepočestným slepcem Žižkou. Za tu nadávku by ho měli psi líbat v hubu!" Tak vykládá a zlobí se Knobelius.
Vtom zahřměla hromadná střelba z mušketů.
Zazněla kdesi v popředí vojska bavorského.
Bukva s Maxmiliánem ještě do vojska ani nevyjeli, již tu posel vyřizující něco radostného.
Že zpráva byla radostná, to bylo znáti po všech těch posuňcích, které provozovala tělesná stráž, mnich na koni a všecko služebnictvo knížecí až po malé hochy, pážata.
Jesuita volal: "Deo gratias! Virgini Deiparae gratias!"
Oba páni na koních hleděli vážně. A s touž vážností sesedl Max s koně a vlezl do kočárku zase; Bukvovi pomohli sluhové. Dostal se do vozu s velikým hekáním.
Chvilku potom přivedeni noví zajatci k dosavadním. Jsou to jezdci bez koní, čmoudem černí v tvářích. Vypravují, že mladý Anhalt raněn a zajat. Ale jej že odnesli jinam.
Náhle narazí v sluch prapodivné zvuky, jako když v zimě vlci hladem vyjí. Knobelius s hrůzou pozoruje, že na stráň bělohorskou letí kozáci, uzdy držíce v zubech a křivolaké šavle i pistole v rukách.
Letěli nahoru a vyli.
Někteří volali: "Psia krev!"
Nedojeli ještě vysoko a s hrůzou ještě větší Knobelius zírá na to, kterak všecka armáda od potoka a močálu, až kam lze dohlédnouti, hýbe se a stoupá na horu Bílou.
Za chvíli byl trojí bok její poset nepřátely.
Děla na hoře oněměla.
Zlé znamení.
Pod Knobeliem klesaly nohy. Se svým zajetím se netrudil tuze, věděl dobře, jaký bývá konec takového zajetí, naposled pustí každého; který důstojník má peníze v kapse nebo v botě, ten vyplatí se ze zajetí dřív, kdo nemá peněz, toho pustí později. Tím se netrudil, ale myšlenka, že jest poraženo vojsko, jež tu bylo na obhájení víry a svobody, ta dusila tak, až vyhrkly z očí mladého muže slzy, které přestaly pršeti teprv potom, když začal zatínat pěsti a klnout:
"Ó horo Bílá, kéž oheň se vyvalí z tvých útrob na ně, kéž hromy vyrazí z tvých střev na ně!" Jako šílenec zabodl oči ke kočárům a k hlídajícím mušketýrům, pak pohleděl na své soudruhy bezbranné a lhostejné a popadl ho smutek veliký.
Vojska se brala na vrch jako vzedmutí vod mnohých.
Kočové sedají na koně podsední, kočáry vyjíždějí, tělesná stráž s nimi.
Kuchyňské vozy a spižní za nimi.
Také zajatci nuceni opustiti své stanoviště. Jest jich asi čtyři sta. Sraženi jsouce v hustou hromadu ubírají se za vozy na Bílou horu po silnici.
Jeden ze zajatců vedle Knobelia vytáhl z pouzdra čtyřhranný malý kompas hodinový, na němž rozeznal, že jest hodina po poledni. To probudilo Knobelia ze smutku.
"Za hodinu, za jedinou hodinu ubití, zničeni, za hodinu!"
Div nezšílel.
Čím více stoupali, tím více stop a zbytků po bitvě. Země rozrytá, zdupaná, tu rozbitý buben, tu peklhaub s mřeží, tu píka, kaluž krve, kůň mrtvý, tu člověk, ústa otevřená, oči vyvalené, tady druhý mrtvý, tři, víc, víc jich, tu již hromádka těl nehybných.
S žalostí patřiti, kterak raněný člověk od silnice odlézá stranou po všech čtyřech, tamhle jeden sedí, hlavu o kolena opíraje, snad pláče, za ním dále jiný do chrapotu řve bezpochyby hroznou bolestí. -
Dojeli, došli nahoru na pláň Bílé hory.
Napravo silnice ze šance vyvrženého právě vyvlékají vítězové poslední veliký kartoun střelný. Kupka lidí zmrtvělých rozložena kolem. Ale rychle zraky všech obracejí se na stranu opačnou, na stranu k oboře, kteráž vždy ještě v slunci svítila purpurem a zlatohlavem svých javorů.
Odtamtud rozhlašoval se děsný řev.
Trubači do toho křiku z mnohých hrdel troubili a svolávali.
Pěší lid i rejthaři na koních hnali se, všickni směřujíce k oboře od silnice nalevo. Bylo lze rozeznati z hlasů řvavých slova "heretico, pikaron, kozaci, ketzer verfluchte"- ženou se tedy k oboře Španělé, Vlaši a Němci. -
Není bitvy konec, není!
Sevřelo se srdce Knobeliovi, smutně ptal se sama sebe, ký je to epilog k dnešní české tragedii ?
Vůz knížete Maxmiliána se zastavil, zastavilo se všecko, stanuli i zajatci. Všickni hledí k oboře nalevo.
Divný pohled!
Tam při zdi pod černými stromy smrkovými osaměle stojí šik vojáků.
Stojí nehybně. Zajatci kolem Knobelia, vyšedše rázem ze své lhostejnosti, připomínali si, že tam při zdi od počátku stáli Moravané. Počítali jich do tisíce. Poznávají je. Baže, Uhři a ostatní všickni s hanbou utekli - a ti tu zůstali, ti tu stojí, stojí před zdí a stojí pevně, hustě, bez hnutí jako ta zeď. Jest dobře rozeznati, že první řada klečí, s namířenými muškety, druhá, třetí stojí s nastavenými oštěpy.
České armády český zbytek, který má čest v těle.
Vlaši, Španělé a Němci zuřivým během k nim. Jezdci napřed; jsou rychlejší - letí - letí po planině, která se náhle prudce naklání k oboře, kde stojí ten tisíc hrdinů čekajících.
Na prudkém sklonu padne první kůň, druhý, třetí, tu ten, tu onen, padají na přední nohy, a jezdci,letí koňům přes hlavy, metají kozelce po zemi dolů.
Zadnější jezdci násilně, zděšeně zastavují, již pochopili, že se na koních k oboře nedostanou. Zatím pěší lid ruče běží s křikem dále dolů - vtom třesk a třesk, Moravané vystřelili, oblak dýmu je zahalil všecky; chumel útočníků se rozstřikl různo, zastavil se, ale již zase sráží se, vtom také někteří z Vlachů vystřelili k Moravanům.
Když dým se rozptýlil, Knobelius vidí, kterak šik moravských hrdinů klidně stojí jako prve, příšerně klidně, jen vpředu pod oštěpy předních řad jest znatelný roj, to mušketýři nabíjejí svoje střelby nanovo. S hrůzou Knobelius pozoruje, že útočníci zadnější dohánějí předních, nepřátelé houstnou, šíří se, mohutní, přitom trubači neustávají volati vysokými tóny vřískavými, a vždy nový a nový lid vojenský se sbíhá k tomu místu, kde klidně stojí těch tisíc, kteří mají čest v těle. Po směru, kam se nepřátelé ženou a šíří, je znáti rozkaz i úmysl, kterým jsou hnáni, - nemůže trvati dlouho a hrdinové pod černými stromy obklopeni budou se všech stran. - A zase třesk a třesk i oblaka dýmu. Řev nepřátel je větší, vzteklejší, hroznější.
Chápou Knobelius i jeho zajatí druhové dobře, proč řev vzteklejším; vědí z vojny, kdyby Moravané zbraň odhodili, že by naráz mohlo býti po vzteku a útoku. Ale Moravané již bodají, tepou, bijí, mušketýři mlátí do španělských, vlaských a německých hlav svými muškety jako palcáty. Teď doběhli útočníci se strany až ke zdi - Moravané jsou obklíčeni, objati půlkruhem širokým, se silnice již není viděti na ně, zmizeli v tom vzteklém davu těch tisíců, kteří se na ně vrhli. Trpělivě i zvědavě kníže bavorské čekal, až se husto lidu vojenského, při oboře křičícího, rozejde.
Dočekal se.
Hrdinný zbytek české armády byl dobit, ohromná přesila zdrtila ho. -
Slunce skrylo se za oblaky.
U zdi poutichlo, ale ne docela.
Bylo teď viděti, kterak množství vojáků lezou přes zeď do obory jako kočky, a řevy jejich, jež vesměs končily se jedovatým zvukem "či", svědčí, že pořád nadávají a že ještě někoho tam za zdí mají k zadávení a zničení.
Však již za zdí slyšeti mnohohlasé strašlivé volání, z něhož jasně proniká slovo "gnade".-
"Kdo to tam?" ptají se zajatci druh druha.
Z obory ozývá se třesk střelby od několika míst. Honba to nějaká?
Vojenský lid, jenž svíral železným objetím Moravany, rozestupuje se.
Je vidět se silnice, co tam při zdi vykonáno. Mrtvoly leží na zdi vysoko.
Knobelius s hrůzou vzpomíná, že při zdi tam je oužlabí, úvoz, to oužlabí je tedy plné, plničké -. To tedy povražděni asi všickni - ne všickni - tam- hle vedou houfec jatých, houfec dvaceti lidí z tisíce - za houfcem Šlik, pan Jindřich Šlik, vůdce Moravanů. Je raněn. Kráčí smutně. Nepřátelský rytmistr vede ho pod paží nějak po přátelsku. Jak by ne ? Hrdinství budí u každého úctu.
Než kočáry a vozy se zahnuly po cestě do obory, na okrajek Bílé hory z vinic tu a tam vylézali kozáci; vraceli se z honby uherské; každý vedl několik koní - kořist uherskou. Jeden z kozáků utírá koňským ohonem krev s oštěpu. Uherskou krev.
Zahýbajíce k oboře, zajatci vidí, kterak císařská jízda směřuje po silnici ku Praze. Pronásleduje utíkající vojsko českého krále. Ozývá se odtamtud střelba, důkaz, že se vojsko na útěku brání a kryje. Bože, což to divný, hrozný útěk! Hlavní cesta zavalena a tarasena vozy stojícími, jedoucími i převrženými; vojáci, koně a vozy jedna spletenice. Veleslavín, odtržen byv od svých, nadávaje a kina všemu světu, drží se nejvyšších pánů, rád by se dověděl, budou-li se v městech Pražských brániti.
Ale páni utíkali s bojiště němi. Jen Thurn již po třetí ukazuje, kterak mu kulka provrtala klobouk a přicvrkla vlasy. To Veleslavín slyšel, jiného nic.
Němi, němi.
A vojáci, majíce chatrné šaty své zablácené, utíkali těsně tělo při těle, s očima vyjevenýma, ustrašenýma, a také všickni němi. Skřek a kletby vyrážejí jen v těch chvílích, když husto utíkajících narazí na nějaký překocený vůz, nebo když některý šílený kůň předníma nohama vypne se do výše nebo se zpátkem zvrátí a bije do těch zděšených hlav.
Nedaleko před branou městskou zase skřeky a kletby. Vůz tu. Těžký vůz nehybný.
Veleslavín zdvihne šperloch. Ve voze lopaty, motyky, rýče - šancovní nádobí -. Za prvním vozem druhý, zase lopaty, motyky. Vozatajové pryč.
Koně také pryč. Tedy až sem dojeli. Veleslavín zas promluvil nahlas. Ale ne tuze pěkně. Naučil se na vojně tuze dementovat a sakramentovat a ke všem všudy svátostem zlořečit.
U brány tlačenice. Každý chtěl býti už za zdí ochrannou. Mlhy snášely se nad krajinou široko daleko a přikrývaly to neštěstí i hanbu.
Bylo šedivé odpoledne, plačtivé, smutné.
Když Knobelius se svými zajatými soudruhy vešel do obory, naráz poznal, kam se dělo královské vojsko, které ráno tak skvěle se objevilo na bělohorské pláni. Ráno nikdo neuhodl, proč se vojsko zase vracelo a kam se vracelo.
Šlo zbytečně hlídat Hvězdu. -
Stálo v oboře.
Teď leží tu ti lidé mrtvi po zemi jako lesní dřeva sťatá a rozházená, leží tu zkrvaveni, s ústy otevřenými, černými; kam oko dohlédne, všude po zemi sukničky bílé a modré barvy, barev krále Fridricha. Jenom na cestě není těch zbitých, odtud jsou odvlečeni, odhozeni stranou, aby kočáry vítězovy neměly nepříjemných překážek.
Zajatí důstojníci a fendrychove s Knobeliem byli odmíseni od sprostých vojáků. Důstojníci necháni, aby se jak tak utábořili před vchodem do dvorečka, v němž vysoko do mlhy a k nebi vztyčoval se lesní letohrad Hvězda. Sprostí vojáci hnáni do obory. Zajatí důstojníci posedali po zemi, na schodech. Nečetná stráž nad nimi také dlouho nezůstala na nohách. Usedala se zbraní v rukou. Kočáry dva i komorní vozy spižní stály před vchodem do dvorka a tu kolem nich bylo živo. Běhají sem tam komorníci, pážata, muži tělesné stráže, písaři knížecí, kuchaři. Čtyři nějací nesou z domku oborníkova těžký stůl s rozkročenými no- hami a trnoži hrubými, starý oborník v zeleném kabátci pomáhá tak pilně, že se to Knobeliovi až nelíbí. Pážata nosí od vozů stříbrné nádobí do letohradu, ubrusy z vyšíva- ného plátna; kuchař jeden stahuje srstnatou zvěřinu zaječí, druhý již hraničku zapaluje, třetí na rožeň nabodává veliký kus nějakého masa.
Z komínu nad domečkem myslivce oborníka vine se namodralým proužek dýmu, tam se tedy také vaří pro Jeho Milost pana knížete a hraběte Bukvu, jenž s knížetem bavorským dnes bude stolovati.
Důstojníci rozmanití vcházejí do dvorka, všickni jsou mysli veselé a pyšné, někteří se vracejí, jiní v letohradě zůstávají, ti budou hosty knížecími a pomohou to pečité, jež se škvíří tamhle na rožni, snísti.
Pážata již vynášejí krmě z domku myslivcova, krmě vonné a oupravné.
Bude to hostina na hřbitově, mezi mrtvolami, které ještě nejsou v zemi schovány, které se na to svýma kalnýma, prázdnýma očima mohou dívati. Ale bude to hostina pěkná, veselá, už šest pážat prošlo, každé objímajíc po pěti lahvicích vína. K veselé hostině budou scházeti ještě jen úpravné muziky a pěkné paní. V malých chvílích očerstvěli a kratochvílili všichni lidé vojenští a služební ve dvorečku pod Hvězdou i venku před dvorkem mezi vozy. Též někteří zajatí důstojníci za peníz dostali sousto. Knobelius nekoupil. Vzpomínal na Měřínského, jenž mu v bitevní vřavě donesl kus masa udlého. Kde je Měřínský, dobrák člověk, kde je teď, jak mu je? Zmizel mu při útěku selských vojáků tak rychle s očí. Od těch lidí protivných tady nekoupí
Knobel nic, by umřít měl hlady.
Kdo to? Co to?
Blíží se spořádaná tlupa vojáků, ale každý nese praporec nebo karnetu. Každý. Knobel poznává sametový prapor královský - Diverti nescio -.
Je hned napřed. Křepče, vesele berou se vojáci po cestě mrtvolami vroubené, až k vchodu do dvorka.
Tu stanou.
Vyjde za chvíli tenký kníže a za ním vybelhá se ven před vrátka tučný Bukva. Kníže i hrabě přívětivě kývají hlavou, kníže i oběma rukama. Prapor českého krále sametový klade mu voják k nohoum s uctivou radostí.
Kníže něco vojákovi praví a klepe mu na rameno. Pak kyne do dvorka a odtud vyjde písař knížecí a tři vojáci z tělesné stráže, nesoucí každý po velkém pytlíku. Písař vykládá z pytlíku tolary, počítá pečlivě, aby se nepředal, přepočítává raději znova. -
Vznešení páni přívětivě odcházejí a písař vyplácí za jedenkaždý ukořistěný praporec po deseti tolarech.
Výplata trvá nekonečně, zoufale dlouho, už víc nežli sto praporů napočítáno.
Knobelius již dávno se přestal dívati tomu divadlu. Usedl stranou v koutek, aby neviděl, a pokryl sobě uši, aby neslyšel.
U vozů rozžaty dvě fakule, které načervenalým světlem příšerně osvěcují živé lidi i mrtvé.
Hosté z Hvězdy již odešli.
Pážata vybírají z bedny botky bílé a župan kožešinný s čapraky hedvábnými. Jeden z komorníků chce pro milostpána "šlofhaub" a pospíchá, neboť vojáci již nesou vojenskou postel a stolici k spaní a sluha komorní nese dvě ohřívadla, jež se dají pánům do lože. Naposled ještě přiběhl k vozům nějaký chirurgus nebo lékař, který s nemalým láteřením hledal krabičku s balšámy a kulky z laudanum. Taky potom laudanum a jalovec, na pánvici smažené, zavoněly z Hvězdy ven až před vrátka. Knobelius věděl, že ty vůně zahánějí hady a zlé povětří - a tady kolemkol tolik mrtvých!
Ztichlo v oboře všecko. Noc.
Zato tím hřmotněji a veseleji vede si tábor před oborou na bělohorské pláni. Ruch doniká sem do ztichlé obory bez přetrží. Knobelius nemůže usnouti. Od jeho boku již dva zajatci se odplížili do tmy lesní, rozhodl se, že uteče taky. Což snadno se někde zeď nevysoká přeskočí, tábor, krví a vítězstvím opilý, vojáka cizího nerozezná, voják jako voják; mlha a tma pomohou. Suché listí pod nohama mu šustí, to ho straší a plaší; je rád, když nohy jeho vešly do listí vlhkého, setlelého. Plíseň zavoněla po každém kroku. Se strany bělohorského bojiště bylo viděti za zdí matnou zář vojenských ohňů a slyšeti veselé písničky; plíže se stále při zdi, Knobelius tu a tam zřetelně doslýchá hovory cizích jazyků, chechtoty ženských hlasů pisklavých i hrubých hlasů mužských. Roztesknil se Knobelius přenáramně. Dusilo ho to. Srdce mu to svíralo.
Zeď poněkud se zahýbá, je nižší; za zdí slyšeti mužské hlasy, rozuměti slovu sakrament. Něco tropí, klejou. Knobelius přehne se přes zeď. - Bože, Bože, učiň mlhu hustší, tmu černější, deštěm ulej ty ohně opilé chásky vojenské, abych neviděl, neviděl. -
Pod zdí je úžlabí - v něm hromady mrtvých, vysoko na sobě ležících, mrtvých široké, vysoké stohy - poznává Knobelius otevřený hrob Moravanů - posledních, jediných, kteří zůstali u Thermopyl. - - Sakramentováním probouzí se Knobelius ze ztrnutí a s hrůzou novou, větší pozoruje, kterak vojáci za ruce a za nohy stahují mrtvoly se stohu -jako snopy obilné a svlékají šaty s nich, boty zouvají, berou jim zbraně a prohlížejí prsty, kořist ohledávají při mdlém světle, jež se mlhou sem line od nejbližšího ohně.
Knobelius v tu chvíli zapomíná, že je to vojenské právo, zařve po česku k těm chlapům, že jsou dravá zvěř šelmovská, a pádí od zdi pryč do lesní tmy, aby neviděl, neslyšel. - S ošklivostí v duši ubíhá, nevěda a nevida kam, větvice houštin bijí ho do těla, listí a s ním studené krůpěje prší mu do tváří a zchlazují rozpálenou hlavu. Bloudí, neví kde, pospíchá, neví kam, jen pryč od té zdi, pryč s temena hory kleté. -
Ocitl se v tichu.
Vyjde na lesní průhon.
Leží tu - bílé a tmavé pruhy na sukničkách - mrtví královští - zarazil krok - slyší mlaskání - napíná zrak - ve tmě vidí černé obludy - několik černých oblud - chrochtají, mlaskají, žerou, užírají mrtvým tváře, ruce - jazyk těch zvířat zbrocen krví lidskou.
A opět hrůzou a vztekem zařval mladý muž - a kanci pryč.
Zahleděl se Knobelius k tmavému, zamračenému nebi. -
Zahrozil tam - ruce mu bez vlády spadly, zmalomyslněl.
"Na horách padneš ty i všickni houfové tvoji i národové, kteří budou s tebou, zvěři polní dám tě k sežrání, na svrchku pole padneš -" tak to řekl Bůh a dopustil na nás - proč na nás, Bože, kde je tvoje spravedlnost?
Kde?
Konec úryvku z knihy Zikmunda Wintera "Mistr Kampanus"
Vybudování poutního místa
Roku 1622 vyzval pražský arcibiskup Jan Lohelius veřejným listem ke sbírání příspěvků na vystavění památné kaple na Bílé hoře při hlavní silnici, kudy vedla poutní cesta z Prahy k loretě v Hájku. Dne 8. listopadu 1624 je známo první procesí z Pražského hradu do kaple na Bílé hoře, kde bylo kázáno česky i německy a děkováno Bohu za vítězství. O rozšíření kultu Panny Marie Vítězné a potažmo potom o zviditelnění bitvy v rámci celého katolického světa se postaral již zmiňovaný karmelitán Dominik ŕ Jesu Maria. Kaple byla v letech 1704 až 1730 nahrazena výstavným poutním kostelem Panny Marie Vítězné. Dnes je Bílá hora 380 m vysoká vyvýšenina při západním okraji Prahy na hranici souvislé pražské zástavby. Většinu někdejšího bitevního pole pokrývají vily z první poloviny 20. století. Jen vlastní temeno návrší představuje otevřené pole s malou mohylou a pomníčkem z roku 1920 na paměť třístého výročí bitvy. Ve vilové části sousední čtvrti Břevnov je také na památku bitvy jedna z místních ulic pojmenována jako ulice Osmého listopadu.
Žádné komentáře:
Okomentovat