Na prahu katarství: Jindřich Mnich a Petr z Bruis

Činnost Henriho de Lausanne (Jindřicha Mnicha) a Petra z Bruis

Činnost Jindřicha Mnicha je ilustrativním příkladem vývoje potulného kazatele, který se dostal od idejí radikální reformy  (ještě se přidržovala gregoriánské reformy), až k teologické herezi, i když se v ní otázka praktického chování dostala na první místo. Jindřich Mnich je pokládán za případ teologicky nezformovaného protestu 12. století, který je v kontrastu k propracovaným  idejím 13. století.

Jindřich byl individualistickou osobností, jen zdánlivě se přibližoval svým projevem a charakterem činnosti jiným, běžným kazatelům. Ve skutečnosti byl však reformátorem manželství než hlasatelem celibátu. Na předním místě zdůrazňoval chudobu a vybízel k pálení ozdob, ale nemluvil o askezi, jako ostatní kazatelé, uplatňovanou zejména v oblasti jídla. Jako kazatel prožil dlouhou kariéru, během níž se postupně objevoval na různých místech a uváděl masy do pohybu proti kněžím v Lausanne, Poitiers a Bordeaux stejně, jako v Le Mans. Potom, co se objevil v toulouském hrabství, jeho stopa po roce 1145 mizí.

Koncil v Pise

V roce 1135 na koncilu v Pise slíbil před celým shromážděním, že vstoupí do kláštera a vzdá se potulného kazatelství. Můžeme to považovat za pokus koncilu ho odvrátit od hereze. Až dosud byl pokládán za radikálního potulného kazatele než za opravdového heretika, proto ta shovívavost  koncilních otců, kteří rozhodně obecně shovívaví k herezi nebyli. Nakonec se Jindřich stal nebezpečným heretikem. 

Po svém návratu z Pisy začal Jindřich druhou kariéru, v Languedocku, až nakonec se na svých cestách dostal do Toulouse, kde ho Bernard z Clairvaux (francouzský teolog a mystik; opat kláštera v Clairvaux) připravil o vliv na četné posluchače. Zřejmě však bylo dílo zkázy již započato. Oblast, kde v 30. letech 12. století Petr i Jindřich sklízeli své vavříny, se shoduje s územím, kde se v druhé polovině století uchytilo katarství a kde musela církev čelit své největší krizi. Petr a Jindřich se tak stali předchůdci katarského úspěchu v Languedocku.      

Jindřich heretikem

Základ jeho hereze tvořil radikální antiklerikalismus (odmítal roli kněží jako zprostředkovatelů Boží milosti ve prospěch odpovědnosti jednotlivce, což silně zavánělo pelagiánstvím, a podobně jako v pelagiánství to vedlo k extrémním koncům. Jindřich omítal prvotní hřích, křest a modlitby za mrtvé. Avšak působivé v jeho názorech bylo odmítnutí kléru a jeho působení. Jeho ideálem byl chudý, potulný klérus bez posvátné funkce a bez jakékoliv institucionální struktury a aparátu, ale s důležitým kazatelským a apelativním posláním. Tyto ideje dovedl až do nejdramatičtějších důsledků.  

Můžeme se jen dohadovat, že jednal pod cizím vlivem Podle J. V. Fearnse (článek Heresy and religious Sentiment 1000-1225)  byl posledním krokem na cestě radikálního kazatele Jindřicha k herezi vliv Petra z Bruis, heretického vůdce z hor v oblasti Embrunu, který byl stejně tak jako Bogomil původně venkovským knězem. 

Petr Ctihodný, opat z Cluny, podává ve svém protisektářském spise Contra Petrobrusianos zprávu o tom, že pokládá Jindřicha Mnicha za věrného člena Petrovy sekty. Zřejmě se později blíže seznámil s jeho názory a v jeho hodnocení byl umírněnější.  

Původ hereze Petra z Bruis je problematický. Po té co začal působit jako farní kněz, byl ze svého úřadu vyhnán, a to byl snad počátek jeho působení v roli heretického agitátora. Ta trvala celých dvacet let, a to od roku 1119 až do jeho smrti mezi léty 1139 - 1140. Petrova teologie byla excentrická, jen malá část jeho učení se podoba běžným ideám raného a vrcholného 12. století. Nauka sekty byla i násilnická, což se mu stalo osudným, protože když podněcoval své posluchače v Saint Giles, aby spálili své krucifixy, dotáhli sedláci místo krucifixů na hranici jeho a upálili ho.  

Pro Jindřicha, který pokračoval v tradici potulných kazatelů, představoval život v chudobě základní předpoklad kněžského stavu. Také právo svobodně kázat bylo pro něho stejně tak důležité jako pro jeho ortodoxní předchůdce, a toto právo odvozoval z Kristova příkazu kázat evangelium všem tvorům. 

Pro petrobrusiány evangelium dokládá pouze jednorázovou transformaci chleba a vína v Kristovo tělo a krev, ke které došlo pouze o Poslední večeři. tento zázrak od té doby už nikdo nezpůsobil. Kristus prý neměl v úmyslu založit obřad, který by byl na církevních oltářích opakován. V chápání petrobrusiánů nebylo místo dokonce ani pro symbolické pojetí eucharistie. K tomuto výjimečně radikálnímu postoji není snadné najít paralelu ani u dualismu raných bogomilů, ani u dualismu raných katarů, byl to spíše Petrův osobní příspěvek k herezi. Avšak nebyl dualista.

Je třeba zmínit ještě dvě osobnosti, Klimenta a Ebrarda, sedláky z vesnice Bucy-le- Long poblíž Soissons. Kázali v roce 1114 herezi s možnými dualistickými podtóny: Kristus prý na sebe ve skutečnosti nevzal tělo z masa, takže chléb a víno nebyly reálně proměněny v jeho tělo a krev. 

Oba se prohlásili za následovníky apoštolského života a žili přísně asketicky. Zmínka o apoštolském životě a napadání nemravných kněží je zařazuje do západního proudu hereze, i když dokétismus v západní herezi není běžný. Odmítali všechno, co bylo výsledkem sexuálního styku. Kliment byl pak podroben ordáliím, v kterých uspěl a tak biskup nad ním rozsudek nevykonal. V jeho krátké nepřítomnosti pronikl dav do vězení a oba heretiky upálil.  

Literatura: Lambert,M. Středověká hereze, str, 76-82, přednášky z církevních dějin včetně doporučené literatury, vybraná hesla z internetu