Úvod
Cyklus Dějiny hudby má naučný charakter. Je především určen pro zájemce o tento umělecký obor a slouží k základní orientaci v dějinách evropské hudby.
Charakter starořecké hudby
Hudba hrála ve starověkém Řecku významnou společenskou roli.
Její působení se rozšířilo z rituální funkce náboženské (tu hrála hudba i v
jiných starověkých kulturách - Mezopotámii, Egyptě, Číně, Indii,…) na
další společenské funkce:
- hudba oslavná,
- hudba ceremoniální
- hudba k poslechu
- zpívaná i ryze
instrumentální
- hudba k dramatu
- hudba k tanci a jiným
společenským zábavám.
Staří Řekové vytvořili rovněž první systematickou hudební teorii, v níž uspořádali svůj užívaný tónový materiál. Vynalezli první notové písmo, jímž hudbu zapisovali, uvažovali o hudbě i filozoficky a esteticky (hudba jako výraz kosmického řádu, jemuž vládne číslo, hudba působící eticky - mravně. Pozoruhodně široký byl i řecký instrumentář (soubor používaných hudebních nástrojů). Řecká hudba zásadně ovlivnila i hudbu starověkého Říma, který se stal jejím dědicem a fakticky i zprostředkovatelem raně křesťanské středověké Evropě.
Až do počátku klasického období tedy do 5. stol. př.n.l.
Řekové neměli samostatný pojem (slovní označení) pro hudbu - existovala pouze
slova "zpívat", "tančit", "hrát na hudební
nástroj", což vše bylo spojováno dohromady - tanec, zpěv, přednes epických
básní i lyriky se neobešly bez hudby. V roce 476 př.n.l. se ve staré řečtině
poprvé objevuje slovo músiké, což byl opět pojem sjednocující veškerá
umění spjatá s hudbou a zpěvem, která byla na božském Olympu
„obhospodařována“ Múzami - družkami boha Apollóna.
Řekové rozlišovali umění zobrazivá (malířství, sochařství, architektura) a umění múzická – nezobrazivá.
A právě umění múzická byla pod patronátem Múz.
8 Múz
Řekové jich měli celkem 7, respektive 8:
1. Erató - Múza milostného básnictví (atribut lyra)
2. Euterpé - Múza lyrické poezie (atribut aulos)
3. Polymnia (Polyhymnia) - Múza náboženských zpěvů - pajánů a ód (atribut kithara)
4. Melpomené - Múza tragédia a sborového zpěvu (atribut tragická maska)
5. Kalliopé - Múza epického básnictví
6. Kleió - Múza historie
7. Thaleia - Múza komedie (atribut komická maska)
K nim se někdy přidružovala ještě osmá múza:
8. Uránia - Múza astronomie. Hvězdopravectví bylo ve starém Řecku uměním.
Hudba hrála ve starém Řecku také velkou roli výchovnou - byl v ní spatřován řád a harmonie (soulad) - odraz vesmírného řádu, a proto lidé vzdělaní v hudbě byli považováni za harmonické, vyrovnané a mravné osobnosti. Slavní řečtí filozofové jako Platón a Aristoteles pokládali hudbu za důležitý etický nástroj při výchově jedince pro blaho celého státu.
ŘECKÁ HUDEBNÍ TEORIE
Ta je první ucelený
hudebně teoretický systém v hudebních dějinách vůbec. Existovalo několik
filosofických škol, které se mimo jiné zabývaly též hudební teorií.
Nejvýznamnější jsou dvě:
A. Škola Pythagorova - tzv. kánonická (6. stol. př.n.l.), která vycházela z čísla, jakožto základu vesmírného i hudebního řádu a hudební systém odvozovala z matematických výpočtů dokládaných akustickými měřeními na tzv. "monochordu", což byl jednostrunný hudební nástroj. Kánonikové se zabývali číselnými poměry intervalů i problémy konsonance a disonance. Základem jejich teoretického systému byly intervaly čisté oktávy a čisté kvinty, jejichž konsonantnost byla dána poměry malých celých čísel (2:1 oktáva a 3:2 kvinta).
A. Škola Pythagorova - tzv. kánonická (6. stol. př.n.l.), která vycházela z čísla, jakožto základu vesmírného i hudebního řádu a hudební systém odvozovala z matematických výpočtů dokládaných akustickými měřeními na tzv. "monochordu", což byl jednostrunný hudební nástroj. Kánonikové se zabývali číselnými poměry intervalů i problémy konsonance a disonance. Základem jejich teoretického systému byly intervaly čisté oktávy a čisté kvinty, jejichž konsonantnost byla dána poměry malých celých čísel (2:1 oktáva a 3:2 kvinta).
Z těchto dvou intervalů
pak kánonikové různými kombinacemi odvozovali další intervaly - postupně stále
"méně konsonantní", jelikož jejich poměry byly dány stále většími
čísly.
Např. čistou kvartu odvodili odečtením č. kvinty od č. oktávy, tedy 2/1 : 3/2 = 4/3 (č. kvarta), což byla třetí konsonance pythagorejského systému, ale byla to konsonance nedokonalá. Ostatní intervaly již byly považovány za disonantní.
Velkou tercii bylo možno získat sečtením 4 kvint nahoru a odečtením 2 oktáv dolů, tedy: (3/2)4 : (2/1)2 = 81/64 – to je pythagorejská velká tercie
Malou tercii nebylo možné matematicky odvodit kombinací základních konsonancí – tedy oktáv a kvint, nýbrž pouze za pomoci „nedokonalé“ konsonance = čisté kvarty:
Od tří čistých kvart vzhůru se odečte čistá oktáva dolů, čili (4/3)3 : 2/1 = 64/54 – to je pythagorejská malá tercie
Velká sekunda vyšla kánonikům tak, že sečetli dvě čisté kvinty nahoru a od nich odečetli čistou oktávu dolů, tedy:
3/2 .3/2 : 2/1 = 9/8 (to je velká sekunda – např. c-d)
K intervalu malé sekundy (půltón) dospěli kánonikové dvěma různými postupy a výsledek byl rozdílný. Kánonikové tudíž rozlišovali dva půltóny:
1. tzv. limma (malý pythagorejský půltón) vznikl sečtením 3 oktáv nahoru a odečtením 5 kvint dolů, čili (2/1)3 : (3/2)5 = 256/243. Jedná se o malou sekundu c-des
2. tzv. apotomé (velký pythagorejský půltón) vznikl sečtením 7 kvint nahoru a odečtením 4 oktáv dolů, čili (3/2)7 : (2/1)4 = 2187/2048.
Jedná se o malou sekundu c-cis
Velká sekunda se pak rovnala součtu limmy a apotomé, čili 256/243 .2187/2048 = 9/8.
Rozdíl mezi limmou a apotomé je tzv. pythagorejské kóma, tedy poměr 74/73.
Pythagorejské kóma je základní problém kánonického systému, dokazující, že akustické vlastnosti tónového materiálu nelze bezezbytku převést do čistých matematických vzorců. Pythagorejské kóma vznikne rovněž odečtením 12 čistých kvint od 7 čistých oktáv.
B. Škola aristoxenovská - harmonická (představitelé Aristoxenos z Tarentu a Didymos, 4. stol. př.n.l. Nedržela se již tak striktně číselných poměrů, ale spíše poslechové zkušenosti, pocitu libosti při poslechu intervalů. Přidala tak k pythagorejským konsonancím ještě velkou a malou tercii (poměry 5/4 a 6/5 matematicky jsou jen nepatrně odlišné od poměrů pythagorejských - srovnej) a další intervaly odvozovala matematickými výpočty z těchto konsonancí (včetně pythagorejské oktávy, kvinty a kvarty). I ona dospěla ke dvěma nestejným půltónům a tudíž ke kómatu - tzv. didymické neboli syntonické komma je menší než pythagorejské - má poměr 81/80. Na rozdíl od čistě matematicky a spekulativně orientovaných kánoniků kladli harmonikové větší důraz na praktickou sluchovou zkušenost.
C. Škola systematická (zejména teoretikové Aristeides Quintilianus, Boethius, Cassiodorus) - v pozdní době helénské - pokusila se sjednotit názory obou předchozích škol.
Řecký tónový systém byl modální: zprvu pentatonický (pětitónový v rámci oktávy, pentatonická je dnes např. řada černých kláves na klaviatuře), později heptatonický, čili tedy sedmitónový v rámci oktávy (stejné jsou dnešní stupnice).
Tetrachord
Základem řeckých modů byl tetrachord, čili sled čtyř tónů v rozsahu čisté kvarty - POZOR!!! -u starých Řeků se jednalo o SESTUPNÉ ŘADY (naše moderní stupnice jsou uspořádány vzestupně). Uvnitř jednotlivých modů rozlišovali Řekové cca od 5. stol. př.n.l. tři možnosti intervalového členění. Vždy musel být zachován krajní rozsah tetrachordu, tedy čistá kvarta. Rozdíly byly v postavení dvou vnitřních tónů tetrachordu:
Např. čistou kvartu odvodili odečtením č. kvinty od č. oktávy, tedy 2/1 : 3/2 = 4/3 (č. kvarta), což byla třetí konsonance pythagorejského systému, ale byla to konsonance nedokonalá. Ostatní intervaly již byly považovány za disonantní.
Velkou tercii bylo možno získat sečtením 4 kvint nahoru a odečtením 2 oktáv dolů, tedy: (3/2)4 : (2/1)2 = 81/64 – to je pythagorejská velká tercie
Malou tercii nebylo možné matematicky odvodit kombinací základních konsonancí – tedy oktáv a kvint, nýbrž pouze za pomoci „nedokonalé“ konsonance = čisté kvarty:
Od tří čistých kvart vzhůru se odečte čistá oktáva dolů, čili (4/3)3 : 2/1 = 64/54 – to je pythagorejská malá tercie
Velká sekunda vyšla kánonikům tak, že sečetli dvě čisté kvinty nahoru a od nich odečetli čistou oktávu dolů, tedy:
3/2 .3/2 : 2/1 = 9/8 (to je velká sekunda – např. c-d)
K intervalu malé sekundy (půltón) dospěli kánonikové dvěma různými postupy a výsledek byl rozdílný. Kánonikové tudíž rozlišovali dva půltóny:
1. tzv. limma (malý pythagorejský půltón) vznikl sečtením 3 oktáv nahoru a odečtením 5 kvint dolů, čili (2/1)3 : (3/2)5 = 256/243. Jedná se o malou sekundu c-des
2. tzv. apotomé (velký pythagorejský půltón) vznikl sečtením 7 kvint nahoru a odečtením 4 oktáv dolů, čili (3/2)7 : (2/1)4 = 2187/2048.
Jedná se o malou sekundu c-cis
Velká sekunda se pak rovnala součtu limmy a apotomé, čili 256/243 .2187/2048 = 9/8.
Rozdíl mezi limmou a apotomé je tzv. pythagorejské kóma, tedy poměr 74/73.
Pythagorejské kóma je základní problém kánonického systému, dokazující, že akustické vlastnosti tónového materiálu nelze bezezbytku převést do čistých matematických vzorců. Pythagorejské kóma vznikne rovněž odečtením 12 čistých kvint od 7 čistých oktáv.
B. Škola aristoxenovská - harmonická (představitelé Aristoxenos z Tarentu a Didymos, 4. stol. př.n.l. Nedržela se již tak striktně číselných poměrů, ale spíše poslechové zkušenosti, pocitu libosti při poslechu intervalů. Přidala tak k pythagorejským konsonancím ještě velkou a malou tercii (poměry 5/4 a 6/5 matematicky jsou jen nepatrně odlišné od poměrů pythagorejských - srovnej) a další intervaly odvozovala matematickými výpočty z těchto konsonancí (včetně pythagorejské oktávy, kvinty a kvarty). I ona dospěla ke dvěma nestejným půltónům a tudíž ke kómatu - tzv. didymické neboli syntonické komma je menší než pythagorejské - má poměr 81/80. Na rozdíl od čistě matematicky a spekulativně orientovaných kánoniků kladli harmonikové větší důraz na praktickou sluchovou zkušenost.
C. Škola systematická (zejména teoretikové Aristeides Quintilianus, Boethius, Cassiodorus) - v pozdní době helénské - pokusila se sjednotit názory obou předchozích škol.
Řecký tónový systém byl modální: zprvu pentatonický (pětitónový v rámci oktávy, pentatonická je dnes např. řada černých kláves na klaviatuře), později heptatonický, čili tedy sedmitónový v rámci oktávy (stejné jsou dnešní stupnice).
Tetrachord
Základem řeckých modů byl tetrachord, čili sled čtyř tónů v rozsahu čisté kvarty - POZOR!!! -u starých Řeků se jednalo o SESTUPNÉ ŘADY (naše moderní stupnice jsou uspořádány vzestupně). Uvnitř jednotlivých modů rozlišovali Řekové cca od 5. stol. př.n.l. tři možnosti intervalového členění. Vždy musel být zachován krajní rozsah tetrachordu, tedy čistá kvarta. Rozdíly byly v postavení dvou vnitřních tónů tetrachordu:
tzv. diatonické (též diatonní) členění
– obsahovalo pouze velké a malé sekundy a bylo tak nejjednodušší a dostupné
všem - i amatérům:
b) tzv. chromatické členění - to bylo dostupné už jen zasvěceným
profesionálům
(viz obrázek níže)
c) tzv. enharmonické členění - nejjemnější vnitřní členění včetně jednoho miktointervalu - dostupné jen výjimečně nadaným a dokonalým jedincům.
Celý řecký modus se skládal ze dvou tetrachordů stupňovitě pod sebou. Spojením dvou tetrachordů do rozsahu oktávy vznikla stupnice – TONOS (též MODUS).
Zpočátku se rozlišovaly tři mody: dórský (e - e), frygický (d - d) a lydický (c - c). Později přibyl ještě čtvrtý - mixolydický (h - h), ten byl ovšem v základní podobě problematický, neboť jeho vrchní tetrachord neměl čistou kvartu nýbrž kvarrtu zvětšenou (tzv. tritonus). Řecké mody jsou tedy odlišné od pozdějších středověkých modů církevních - ty byly už uspořádány vzestupně a jejich označení původními ředkými názvy /ale nesprávně/ zavedl teoretik rané renesance Glareanus (1488 - 1563). Aiolský a jónský modus staří Řekové neznali - ten přidal právě až Glareanus.
Základní tvar modů se nazýval autentický. Z něj Řekové odvozovali ještě dvě odvozené varianty tzv. plagální tak, že :
buďto spodní tetrachord přesunuli nad vrchní nebo naopak vrchní tetrachord přesunuli pod spodní. V prvém případě vznikla plagální varianta hyper- (např. hyperdórský, hyperlydický atp.), ve druhém případě plagální varianta hypo- (např. hypodórský, hypolydický atp.)
Příklad: řecký modus dorský: autentický tvar e2 – e1
Plagální varianty: hypodórský a1 – a
hyperdórský h2 – h1
Celkový rozsah řeckého tónového systému, tedy řada všech tří modů od hyperdórského až po hypolydický přesahoval mírně dvě oktávy (h2 – g /f/). Nazýval se systema teleion (dokonalý systém)
Teorie rytmu a metra: u Řeků úzce souvisela s metrem a rytmem slova a verše. Existovalo několik metrických modů uplatňovaných v poezii i v hudbě (obé bylo ostatně úzce spojeno). K základním metrickým modům patřily:
TROCHEJ
JAMB
DAKTYL
ANAPEST
TRIBRACHIS
Notace: zhruba od 6. stol. př.n.l. vyvinuli Řekové písmenkovou notaci, kterou patrně převzali od maloasijských národů. K označování tónů užívali prostě písmen řecké abecedy, pouze je jinak umisťovali (nejčastěji přímo nad text básně). Poprvé je takováto notace doložena u Aristoxena (teoretik - harmonik - viz výše). Notace zachycovala pouze výšky tónů, rytmus se řídil podle textu. Ukázku viz níže – Seikilova píseň.
Dochované hudební památky: velmi málo - doposud nalezeno asi 40 notovaných památek - většinou fragmenty - nejčastěji hymny, úryvky z tragédií (řecká tragédie se de facto zpívala - z čehož později ve florentské Cameratě vznikly prvé pokusy vedoucí nakonec k opeře). Jediný dochovaný lyrický zpěv je slavná
Seikilova píseň - z náhrobku blíže neznámého Seikila (asi 1. stol. př.n.l.)
HUDEBNÍ NÁSTROJE:
Řecký instrumentář byl poměrně bohatý a zahrnoval všechny základní druhy hudebních nástrojů – a výjimkou smyčcových ! Řadu nástrojů Řekové převzali od jiných národů (zvláště Egypt a Malá Asie), jiné si vytvořili sami.
a/ strunné nástroje : především drnkací rámové chordofony KITHARA (velká, 7 - 12 strun, hraná prsty i plektrem), ušlechtilý nástroj boha Apollóna a vyšších společenských vrstev
BARBITON (též barbiton)- typ kithary, avšak jednodušší a z "obyčejnějšího" materiálu, užívaný v nižších společenských vrstvách
LYRA - malá kithara (pouze asi 3 - 4 struny)
FORMINX - typ lyry - čtyřstrunná malá "kithara"
V 5. stol. př.n. l. se poprvé objevují chordofony hmatníkové - loutny, které Řekové nevynalezli, ale převzali od národů Malé Asie a Předního Východu (Persie - v 5. stol. byly známé řecko-perské války). To byly nástroje loutnového typu.
b/ dechové nástroje nejznámější byl aulos - dvouplátkový, tedy šalmajový aerofon, který se často vyráběl jako dvojitý – diaulos (dvě píšťaly spojené dohromady)
- syrinx neboli "Panova flétna" - řada různě dlouhých, voskem spojených hranových píšťal z rákosu (nástroj užívaný dodnes v řadě folklórních instrumentářů - v Evropě např. v Rumunsku).
salpinx - nátrubkový nástroj - dlouhá trubka většinou z bronzu, užívaná především jako signální a ceremoniální nástroj ve vojsku a při slavnostních obřadech. Salpinx byla rovná.
bucina - taktéž nátrubková, ale stočená do kruhu, užívaná ke stejným účelům jako salpinx
Do helenistického období spadá pak vynález vodních varhan (tzv. hydraulos) v egyptské Alexandrii ve 3. stol. př.n.l. (údajným vynálezcem byl Řek Ktesibios - mechanik a vynálezce žijící právě v Alexandrii). Vodní varhany se nazývaly proto, že rovnoměrný tlak vzduchu, vháněného z měchu do píšťal, byl udržován válcem naplněným vodou
Hudební žánry starých Řeků:
Vokální: oslavné hymny a pajány (oslavné zpěvy, pajány speciálně k oslavě bohů)
(viz obrázek níže)
c) tzv. enharmonické členění - nejjemnější vnitřní členění včetně jednoho miktointervalu - dostupné jen výjimečně nadaným a dokonalým jedincům.
Celý řecký modus se skládal ze dvou tetrachordů stupňovitě pod sebou. Spojením dvou tetrachordů do rozsahu oktávy vznikla stupnice – TONOS (též MODUS).
Zpočátku se rozlišovaly tři mody: dórský (e - e), frygický (d - d) a lydický (c - c). Později přibyl ještě čtvrtý - mixolydický (h - h), ten byl ovšem v základní podobě problematický, neboť jeho vrchní tetrachord neměl čistou kvartu nýbrž kvarrtu zvětšenou (tzv. tritonus). Řecké mody jsou tedy odlišné od pozdějších středověkých modů církevních - ty byly už uspořádány vzestupně a jejich označení původními ředkými názvy /ale nesprávně/ zavedl teoretik rané renesance Glareanus (1488 - 1563). Aiolský a jónský modus staří Řekové neznali - ten přidal právě až Glareanus.
Základní tvar modů se nazýval autentický. Z něj Řekové odvozovali ještě dvě odvozené varianty tzv. plagální tak, že :
buďto spodní tetrachord přesunuli nad vrchní nebo naopak vrchní tetrachord přesunuli pod spodní. V prvém případě vznikla plagální varianta hyper- (např. hyperdórský, hyperlydický atp.), ve druhém případě plagální varianta hypo- (např. hypodórský, hypolydický atp.)
Příklad: řecký modus dorský: autentický tvar e2 – e1
Plagální varianty: hypodórský a1 – a
hyperdórský h2 – h1
Celkový rozsah řeckého tónového systému, tedy řada všech tří modů od hyperdórského až po hypolydický přesahoval mírně dvě oktávy (h2 – g /f/). Nazýval se systema teleion (dokonalý systém)
Teorie rytmu a metra: u Řeků úzce souvisela s metrem a rytmem slova a verše. Existovalo několik metrických modů uplatňovaných v poezii i v hudbě (obé bylo ostatně úzce spojeno). K základním metrickým modům patřily:
TROCHEJ
JAMB
DAKTYL
ANAPEST
TRIBRACHIS
Notace: zhruba od 6. stol. př.n.l. vyvinuli Řekové písmenkovou notaci, kterou patrně převzali od maloasijských národů. K označování tónů užívali prostě písmen řecké abecedy, pouze je jinak umisťovali (nejčastěji přímo nad text básně). Poprvé je takováto notace doložena u Aristoxena (teoretik - harmonik - viz výše). Notace zachycovala pouze výšky tónů, rytmus se řídil podle textu. Ukázku viz níže – Seikilova píseň.
Dochované hudební památky: velmi málo - doposud nalezeno asi 40 notovaných památek - většinou fragmenty - nejčastěji hymny, úryvky z tragédií (řecká tragédie se de facto zpívala - z čehož později ve florentské Cameratě vznikly prvé pokusy vedoucí nakonec k opeře). Jediný dochovaný lyrický zpěv je slavná
Seikilova píseň - z náhrobku blíže neznámého Seikila (asi 1. stol. př.n.l.)
HUDEBNÍ NÁSTROJE:
Řecký instrumentář byl poměrně bohatý a zahrnoval všechny základní druhy hudebních nástrojů – a výjimkou smyčcových ! Řadu nástrojů Řekové převzali od jiných národů (zvláště Egypt a Malá Asie), jiné si vytvořili sami.
a/ strunné nástroje : především drnkací rámové chordofony KITHARA (velká, 7 - 12 strun, hraná prsty i plektrem), ušlechtilý nástroj boha Apollóna a vyšších společenských vrstev
BARBITON (též barbiton)- typ kithary, avšak jednodušší a z "obyčejnějšího" materiálu, užívaný v nižších společenských vrstvách
LYRA - malá kithara (pouze asi 3 - 4 struny)
FORMINX - typ lyry - čtyřstrunná malá "kithara"
V 5. stol. př.n. l. se poprvé objevují chordofony hmatníkové - loutny, které Řekové nevynalezli, ale převzali od národů Malé Asie a Předního Východu (Persie - v 5. stol. byly známé řecko-perské války). To byly nástroje loutnového typu.
b/ dechové nástroje nejznámější byl aulos - dvouplátkový, tedy šalmajový aerofon, který se často vyráběl jako dvojitý – diaulos (dvě píšťaly spojené dohromady)
- syrinx neboli "Panova flétna" - řada různě dlouhých, voskem spojených hranových píšťal z rákosu (nástroj užívaný dodnes v řadě folklórních instrumentářů - v Evropě např. v Rumunsku).
salpinx - nátrubkový nástroj - dlouhá trubka většinou z bronzu, užívaná především jako signální a ceremoniální nástroj ve vojsku a při slavnostních obřadech. Salpinx byla rovná.
bucina - taktéž nátrubková, ale stočená do kruhu, užívaná ke stejným účelům jako salpinx
Do helenistického období spadá pak vynález vodních varhan (tzv. hydraulos) v egyptské Alexandrii ve 3. stol. př.n.l. (údajným vynálezcem byl Řek Ktesibios - mechanik a vynálezce žijící právě v Alexandrii). Vodní varhany se nazývaly proto, že rovnoměrný tlak vzduchu, vháněného z měchu do píšťal, byl udržován válcem naplněným vodou
Hudební žánry starých Řeků:
Vokální: oslavné hymny a pajány (oslavné zpěvy, pajány speciálně k oslavě bohů)
- žalozpěvy - thrénoi
- dithyramby - vášnivé zpěvy k oslavě boha Dionýsa.
- Dithyramby se zpívaly ve sborových dialozích a z nich se postupně vyvinulo řecké drama - tragédie (doslova "zpěvy kozlů" - tragos = kozel, oidiá = zpěv, "óda")
- epické zpěvy potulných pěvců - rapsódů - tzv. rapsódie. Rapsódi přednášeli za doprovodu lyry nebo kithary epické, nejčastěji mytologické příběhy. Jejich vystoupení byla nezbytnou součástí hostin vznešené společnosti.
- S doprovodem lyry se zpívala též lyrická poezie (název lyriky je odvozen právě od tohoto nástroje - drobné kithary.
Velká, vznešená kithara se k
doprovázení lyrických písní nepoužívala!
Ve 2. stol. př.n.l. ovládli Řecko Římané a řecká kultura přešla prakticky jako celek do kultury římské, což platí i pro hudbu.
Některé řecké hudební nástroje:
a/ aulos (resp. dvojitý aulos, diaulos). Hráč používá „phorbeiu“ (čti forbeia) – zpevňovací koženou pásku přes ústa.
b/ úhlová harfa, lyra, kithara
c/ kithara
------------------------------------------------------------------------------------
Řecká hudební terminologie se používá dodnes, byť často v jiném významu než původně. Už staří Řekové používali slova:
diatonika kithara skéné (scéna)
enharmonika lyra orchestra
harmonia modus symphonia
chór tonos a řada dalších
Ve 2. stol. př.n.l. ovládli Řecko Římané a řecká kultura přešla prakticky jako celek do kultury římské, což platí i pro hudbu.
Některé řecké hudební nástroje:
a/ aulos (resp. dvojitý aulos, diaulos). Hráč používá „phorbeiu“ (čti forbeia) – zpevňovací koženou pásku přes ústa.
b/ úhlová harfa, lyra, kithara
c/ kithara
------------------------------------------------------------------------------------
Řecká hudební terminologie se používá dodnes, byť často v jiném významu než původně. Už staří Řekové používali slova:
diatonika kithara skéné (scéna)
enharmonika lyra orchestra
harmonia modus symphonia
chór tonos a řada dalších
chromatika
tetrachord
Žádné komentáře:
Okomentovat