úterý 5. září 2017

Nejvýznamnější svědectví o křesťanství z pohanských a židovských pramenů



Z pohanských textů považuji za významný ve vztahu svědectví o křesťanství dílo římského historika a z dnešního pohledu i dokumentaristy Cornelia Tacita, který ve svém díle Annales, 15. Kniha, odst. 44, líčí případ požáru Říma za Neronovy doby vlády a v důsledku toho i kruté pronásledování křesťanů, na které byla svedena vina za tuto katastrofu. Výslovně se zmiňuje o Kristu (Christi), od něhož křesťané odvozují svůj název, a popsal i událost odsouzení Krista k extrémnímu trestu za vlády Tiberia a za doby Pontia Piláta, prokurátora v Judei. V jeho líčení událostí se také dozvídáme informace o tom, že v Judei vznikl hlavní zdroj zla, ale též v Římě, kde všechny věci odporné a ostudné ze všech koutů světa našly v Římě své centrum a staly se populární a zdůrazňuje, že císař byl hlavním původcem požáru, ale vina svezla na křesťany, kteří byli krutě mučeni. Křesťané byli hlavně nenáviděni masami. Důvod k nenávisti byla jinakost, kterou se lišili od římského obyvatelstva, a bylo snadné rozpoutat proti nim nenávist, aby se zakryla císařova vina za požár Říma. 
Cornelius Tacitus (55 – 120 n. l.)
Důvod, proč považuji jeho vyjádření v díle Annales za nejvýznamnější vyplývá z povahy jeho osobnosti, děl a vzdělanosti; zřejmě prošel řečnickou školou, jejíž absolvování vyžadovalo hluboké vzdělání v mnoha oborech, a tím poskytuje i jistotu objektivního myšlení. V neposlední řadě přikládám význam, v této souvislosti, i jeho vztahu k formě vládnutí „jediného vládce“, jíž podrobil nezaujaté kritice, i když v případě Domitiána mu kritici vytýkají, že zase tak nezaujatý nebyl, ale obecně můžeme přijmout jeho kritiku „jediného vládce“ za objektivní, a to pod jeho heslem „piš bez hněvu“, i když jeho kritici tvrdí, že se mu to často nedařilo. 
Cornelius Tacitus, jak vyplývá z jeho zrekonstruovaného životopisu (dochovalo se nám jen několik útržků z jeho biografie), se narodil v roce 55 n. l., na počátku vlády císaře Nera (doba vlády, 54 – 68), nar. 37 – úmrtí 68), předpokládá se, ale není to prokázáno, že místem jeho narození bylo území Narbonské Galie, ale většina badatelů, která se věnovala jeho životu a dílu se shoduje na názoru, že jde o Belgickou Galii. Povaha jeho díla i ohlas svědčí o tom, že nejen za svou kariéru od vlády císaře Domitiána a jeho nástupce senátora a později císaře Nervy zastával významná správní i diplomatická postavení a seznámil se s poměry nejen v samotné říši římské, ale v jiných oblastech v kterých působil. Ve svém díle Annales se opíral o velký počet starších historických děl čerpal z pramenů dokumentárního charakteru; těmi jsou myšleny senátní protokoly a úřední římské noviny. Údaje zpracovával se smyslem pro přesnost, i když jsou mu kritiky vytýkány některé omyly. Způsob, jímž oživoval některé stránky minulosti, se upínal ke dvěma fenoménům: v obecné rovině upřesňoval povahu císařské moci, rozněcovanou povahovými různostmi mužů na trůně a také si všímal jejich okolí a mizející mravní kriteria při volbě prostředků v konkurenčním boji. Dále se mu vytýká, že jeho historická díla jsou vedena příliš pesimisticky, ale s přihlédnutím k jeho postoji, který zaujal ve věci despotismu jednoho panovníka přímo ukázal na případy realizace císařské moci i v případě císaře Nerona. Není jistě od věci zmínit rozdíl mezi myšlením Cornelia Tacita a císaře; Tacitus byl typický starořímský autor a těžko mohl chápat císaře podmíněného helénskou kulturou, jehož snem bylo přebudovat Řím na velkoměsto helénského typu. Nicméně, požár Říma a pronásledování křesťanů za Neronovy vlády je historickou skutečností a Tacitovy Letopisy jsou bohatou studnicí dílčích faktografických údajů, které věrně podávají zprávu té doby. 

Nejvýznamnější svědectví o křesťanství z židovských pramenů
Z židovských pramenů, které považuji za významné svědectví o křesťanství, je dílo Židovské starožitnosti. Flavius píše o Ježíšovi s velkou úctou v 18, 63 – 64. V pozdější době se setkáváme s názorem, že slova, která Flavius věnoval Ježíši jako moudrém muži, který učinil mnoho nádherných věcí, přitáhl k sobě muže, kteří s radostí přijímali jeho slova a také židy a pohany … celý Flaviův text svědčící o Ježíši a jeho následovnících byl posléze uměle vsunut, nebo i jinak – vpašován do jeho díla z důvodu, aby vzniklo svědectví o Ježíši a křesťanech. Hlubším vhledem do jeho doby a díla pochopíme, že především řešil vztah mezi židovským národem, kterému byl celý život věrný, a římskou mocí v době protiřímského povstání v neronovské době a byl zaujat nejen problémy dopadů židovského povstání, ale také vlastním problémem, jak uvádím dále na příkladu jeho díla O válce židovské; i když mohou vzniknout námitky, že tato díla spolu nesouvisejí, odpovědí je, že je důležité pochopit, že Flavius měl ve své době i ve své situaci hlavní záměr nejen líčit události, ale také je uvádět do souvislostí a dokumentovat události co nejpřesněji, jak dobu přebíhaly a dobíhaly a nechtěl vzbuzovat pochybnosti, spíše líčit pravdu. Dalším důvodem, proč se v souvislosti s dílem Židovské starožitnosti zmiňuji v díle O válce židovské je to, že byl jejím přímým účastníkem, je součástí jeho života a je důležité chápat jeho postoje k straně Židů i Římanů, což bylo jeho životním problémem. Z objektivního pohledu a poznání osobnosti Flavia Josepha jako člověka, zažívajícího důležité historické mezníky židovského národa a spisovatele „ve dvojím ohni“ nepovažuji námitky proti pravosti jeho slov o Ježíši a křesťanech za nosné, ale za svědectví, které Flavius sám uložil do svého díla Židovské starožitnosti jako dokument historického úseku římských a židovských dějin. 
Život Flavia Josepha ve světle dějinného i osobního zvratu
Flavius Josephus se vlastním jménem jmenoval Jóséf ben Mattatjáh a narodil se v roce 37 n. l., zemřel kolem roku 100) v Jeruzalémě. Náležel k jedné z nejpřednějších kněžských rodin a jeho matka byla spřízněna s rodem Hasmoneovců. A tak, jeho rod, i jeho schopnosti (neboť byl obdivován již v mládí pro svou učenost) ho stavěly mezi přední muže říše. Už to svědčí o jeho důvěryhodnosti jako autora. 
Z Flaviova životopisu vysvítá, že za vlády Neronovy byl postaven do situace, s kterou rozhodně nepočítal. Stal se jedním s významných vůdců protiřímského povstání, které vypuklo roce 66 a jeho důvodem bylo odírání židovského obyvatelstva římskou administrativou. V roce 67 Josef padl do římského zajetí, byl odveden do Říma, ale byl osvobozen a jako propuštěnec přijal císařovo jméno Flavius. Během zajetí se mu podařilo poznat blíže hlavní představitele římské moci, zvláště Vespasiana a Tita, kterým bylo souzeno utopit židovskou víru v krvi. Jako přímý účastník a rukojmí zažil v roce 70 pod velením Vespasianova syna Tita dobytí Jeruzaléma a zničení chrámu. Důsledkem bylo upevnění další římské nadvlády nad židovskou zemí. 
Po porážce židovského povstání se myšlenkově sbližoval s římským prostředím, v kterém z osobního rozhodnutí žil. Jako chráněnec císaře Vespasiana a jeho obou synů Tita a Domitiana zpracovával pod jménem Flavia Josepha složitou historii židovského povstání. Kladl si mnoho otázek, kterými před Židy i Římany v rovině individuální a kolektivní postavil vznik a průběh vzpoury a pro Židy nelítostný závěr římského vítězství. V tomto historickém díle se postavil na římské stanovisko, aniž by se distancoval od prostředí, z něhož vzešel. Je však podstatné zdůraznit, že neopustil od nároku na národní a náboženskou identitu i v rámci římského imperia, ale současně i řešil svůj osobní postoj, ke kterému došlo při setkání s Vespasianem, vůdcem vítězného římského vojenského sboru. Cílovou skupinou, ke které jeho dílo či obě díla směřovala, byli vzdělanci a vlivní obyvatelé římského imperia. Jeho úmyslem bylo vylíčit židovskou vzpouru ve světle historické pravdy; další důvod, který ho vedl k zacílení spisu by osvětlit příčiny, které vedly jeho konečné postoje k revoltujícím Židům a k Římanům, kteří byli jejich podmanitelé. Své dílo vydal v aramejském jazyce v roce 73, ale jeho dílo nemělo zvláštní úspěch a aramejský originál se ztratil bez dalšího povšimnutí. V roce 75 vychází řecké zpracování spisu a směřovala na intelektuální kruhy západní části říše, a až potom dílo našlo odezvu. 
Oproti jeho slavnému dílu Válka židovská je drobnější spis Židovské starožitnosti věnován dějinám Židů od stvoření světa až po židovskou válku. Prvních třináct knih tvoří paralelu ke Starému zákonu, ale knihy 14 - 20 popisují dějiny od doby Makabejců až po židovskou válku a použil židovských a řeckých pramenů. Jako dodatek k druhému vydání Starožitností je jeho vlastní Životopis, který vznikl po smrti Heroda Agrippy II. (93 – 100) jako obrana proti obvinění Justem Tiberiadským. Ve vyhroceném vztahu mezi Židy a Flaviem se samozřejmě množily pomluvy, které ho měly připravit o zvláštní postavení na císařském dvoře. Justus z Tiberiady byl jedním z velitelů v Galilei, který podléhal v době vzpoury Josefovi, Josef jeho spis ostře odmítl, protože Justus Josefa vylíčil jako hlavního iniciátora židovské vzpoury, který vzbouřence zradil, a přidal se aktivně na stranu nepřátel. Josef svou obranu vtělil do svého Životopisu, který sepsal ke konci svého života, kolem roku 100, kde rekapituluje znovu hlavní momenty židovské války. Historikové porovnávali paralelně Válku a jeho životopis, obě díla nejsou věcně koordinována, ale v životopise zdůrazňuje svou nevíru a možný neúspěch povstání, akcentuje své úsilí o mírové řešení konfliktu a otevřeněji přijímá římské stanovisko.
I když nikdy nezapíral svůj židovský původ a zůstal ve službách Říma, svým dětem dal pohanská jména. 

Rudolph, K. Gnóze. Podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky.


Rudolph, K.  Gnóze. Podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky. 1. vyd. [z něm. Orig. přel. Jiří Gebelt]. Praha: Vyšehrad. 2010. 456 s.  ISBN: 978 – 80 – 7021 – 427 – 8.




Úvod
Nejvýznamnějším díle prof. Kurta Rudolpha se bezesporu stala monografie Die Gnosis. Wesen und Geschichte einer spӓtantiken Religion. Problémy gnóze souvisí se studiem církevních dějin i klasické filosofie a proniká historií společnosti až do dnešní doby. Proč se tedy nezabývat jejím původem, jejími zajímavými stránkami a neuvážit míru její vlivu na myšlení lidí v průběhu historie. Když byla nalezena gnostická knihovna v Nag Hammádí, vzbudila velkou pozornost a dokonce na základě textů z toto knihovny byly natočeny naučné filmy např. o Ježíšově dětství, O Josefovi, Jidášovo evangelium a vzbudili pozornost diváků. O manichejcích se dovíme z děl Sv. Augustina Aurelia a i ze zdařilého filmu Sv. Augustin. Pro diváka, který spíš upřednostňuje neutrální postoj ke křesťanské víře, to znamená rozšíření jeho obzoru kulturního vnímání, ale problém pojmu gnósis a s ním i zápas o pravověrnost křesťanské víry se ho už tak dalece a hluboce nedotýká. A přesto, právě tento zápas byl důležitým mezníkem v raných dějinách Evropy, které reflektují významné osobnosti, kteří se proti gnózi postavili. Kniha, která je předmětem této práce, může sloužit k hlubšímu poznání a rozpoznávání, jakou úlohu gnóze může hrát i v dnešním kulturním světě a co znamená pro ty, kteří v ní spatřují jakési nadstardní vzdělání, nebo motivaci k umělecké tvorbě. Kurt Rudolf ve své předmluvě se pokouší definovat gnósi ve smyslu dualistického vnímání světa, které se do Evropy dostalo z Asie, Dálného východu a Persie i Předního východu a kde ještě setrvává. Ale lze doložit, jak sám uvádí Kurt Rudolph, její další pozdější a rozmanité vlivy, ať v oblasti teologie, teosofie, mystiky či filosofie. [1]
Není od věci připomenout mystickou a teosofickou literaturu, která se objevila v 19. a na prahu 20. století i v české literatuře a která je dosud nabízena čtenářům různými vydavatelstvími. Tím je pro nás kniha Kurta Rudolpha důležitější, protože dává možnost vejít do dějin i moderní gnostické literatury a pochopit její nasměrování na zvídavé čtenáře, kteří ji mohou chápat jako nadstardní poznání anebo zostřit jejich kritické postoje k současné době, která nabízí v umělecké a dokumentární tvorbě různé směry gnostického myšlení a tyto postoje mohou vyprovokovat k hledání pravdy.
Otázka hereziologické literatury je stále aktuální a proto vedle knihy Gnóze od Kurta Rudolpha se nabízejí i knihy prof. Petra Pokorného [2], který se speciálně zabýval gnostickou knihovnou z Nag Hammádí. Předností jeho prací je velmi přehledný a příjemný styl, kterým přináší podnět k zamyšlení, když už ne přímo ke studiu pro ty, kteří se teologií nezabývají.
O autorovi
Kurt Rudolph se narodil 3. Dubna 1929 v Drážďanech v Německu. Studoval protestantskou teologii, náboženství, dějiny a semittiku na universitách v Gredswaldu a Lipsku. Po studiích se stal vědeckým asistentem a v roce 1961 získal habilitaci v náboženských dějinách a srovnávacím náboženství.  Pracoval na univerzitách v Lipsku, Chicagu, Marburgu a Santa Barbara (Kalifornská univerzita) a získal pověst odborníka na gnosticismus a manichejismus. Navíc se zabýval islámem a metodologickými otázkami náboženských studií. Jeho cílem bylo vytvořit obor náboženství, který by byl nezávislý na teologii a v tomto smyslu zdůrazňuje, že náboženské studium musí být racionální vědou, a proto má povinnost se podřídit metodickému ateismu. Tato práce, kde svůj cíl prezentoval, byla okamžitě napadena německými náboženskými kruhy, ale nyní je považována za otázku konsenzu.
V roce 1994 odešel do důchodu a ještě získal čestné doktoráty v Arhusu a Lipsku.
Kromě knihy, která je předmětem tohoto referátu napsal ještě tato díla, která nebyla však přeložena do českého jazyka:
Die Mandӓer I., II.  Das Madӓerproblem. Vandenhoek, 1960 a 1961
Theogonie, Kosmologie und Anthropogonie in den mandaischen Schriften, Vandenhoeck, 1965. [3] 
                      


Struktura knihy
V obsáhlejší kapitole Prameny (s. 15 – 41) se autor zabývá hereziologickou literaturou a staršími dějinami bádání, herezeology a jejích díly, v nichž se čtenář seznámí se jmény autorů – apologetů, kteří se zabývali obhajobou křesťanství a vysvětlováním obsahu herezí, což bude pro mnohé čtenáře přínosem se seznámit se situací církve ve 2. a 3. století a jejími zajímavými osobnostmi, které budou text knihy provázet. Zajímavou kapitolou je  závěrečná kapitola s názvem Nález v Nag Hammádí a jeho význam, který nás provede dějinami nálezů gnostických textů a nálezy kumránských textů, koptských papyrů a též dějinami bádání. V této kapitole se též autor dotýká známého díle prof. Petra Pokorného Píseň o perle, která pochází ze syrského prostředí a je dochovaná v apokryfním spisu  Skutky Tomášovy.
Druhá kapitola se nazývá Podstata a struktura (s. 50 – 200) a autor nás seznamuje postupně s hlavními rysy gnostické ideologie a mytologie, s problematikou dualismu, pojmy kosmologie a kosmogonie, Naukou o spáse a spasitelích, píše o Vzestupu duší a konci světa a v poslední kapitole druhé části o Společenství, kultu a postojích – etika. Zvláště tato část je pro začátečníky důležitá, protože rozlišuje mezi pojmy, které definuje; jak rozpoznat gnózi nás vede text Základní prvky gnóze a upozorňuje na jednu důležitou skutečnost, totiž míšení nejrůznějších náboženských vlivů v době helénismu a červenou nití, co drží gnostické výklady pohromadě je gnostický mýtus. A dále se autor odkazuje na svůj výklad mýtu v následujícím textu. Konečně se dostávám i pojmu gnóze, který není jen tak jednoznačný, ale charakterizuje gnostiky jako vlastníky poznání. Co jsou základní myšlenky gnóze? Je to řada představ, které se stále vracejí a vytváření struktury; například představa božské jiskry, pocházející z božského světa, ontologická představa založena na sestupném vývoji božství apod. O dualismu se zmiňuje dále v souvislosti s pojmem gnóze. Základem gnóze, píše autor, je dualistický obraz světa určující všechny její kosmologické a antropologické výpovědi […]. Do dualismu na monistickém pozadí je vklíněna gnostická nauka o bohu, charakterizovaná představou neznámého boha. Pojmu dualismu je v této kapitole věnována pozornost v rozlišování dualismu Iránsko - zoroastrovský (protiklad dobrý a zlý, Platónův dualismus, spočívající obou rovin bytí: věčných idejí a jejich hmotného pomíjivého protikladu a Indický dualismus a zdání nebo vznikání. Zajímavou součástí této kapitoly jsou gnostické kosmogie, a zmiňuje spis O konci světa.  Nelze opomenout i další christologický text z Nag Hammádí Evangelium pravdy, který nabízí pohled na Krista z hlediska christologie a Janovým evangeliem. Text pracuje s proměněným pojmem těla, které má vyjadřovat zvláštní přirozenost Krista, patrnou pouze zasvěceným.[4]
Třetí kapitola, nazvaná Dějiny (s. 273 – 355) nás seznamuje s velkými systémy škol a směrů a zajímavou součástí je výklad o raných školách a systémech, kromě jiného např. o Basileidově nauce, o Markiónovi a jeho nauce a o velké Valentinově škole z druhého století a konečně tž o manicheismu ve stejnojmenné kapitole Manicheismus. 
     
POUŽITÁ LITERATURA:
RUDOLF, K.  Gnóze. Podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky. 1. vyd. [z něm. Orig. přel. Jiří Gebelt]. Praha: Vyšehrad. 2010. 456 s.  ISBN: 978 – 80 – 7021 – 427 – 8.
EVANGELIUM PRAVDY. 1. vyd. Připravil Zdeněk Kratochvíl. Předmluvu napsal Jan Bouzek. Praha: nakladatelství Herrman a synové. 1994. 101 s.

DUS, J. (ED.), POKORNÝ, P. Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I. 3. vyd.  [Z řeckých, latinských a koptských orig, přel kolektiv autorů pod vedení P. Pokorného]. Praha: Vyšehrad. 2014. 464 s. EAN: 9788074294051.  
OERTER W.B.(ED.). POKORNÝ PETR. Rukopisy z Nag Hammádí 1. 2. vyd. [Z řeckých, latinských a koptských orig, přel kolektiv autorů pod vedení P. Pokorného]. Praha: Vyšehrad. 2017. 360 s. EAN: 9788074297939.
DUS. J. (ED)., POKORNÝ P. Novozákonní apokryfy III. Protoctví a apokalypsy. 2. vyd. [Z řeckých, latinských a koptských orig, přel kolektiv autorů pod vedení P. Pokorného]. Praha: Vyšehrad. 2012. 568 s. EAN: 9788007429859.
JIDÁŠOVO EVANGELIUM. Vyd. National Geographic v roce 2006. Přel. Kolektiv překladatelů pod vedením prof. Rodolpha Kassera z Ženevské univerzity.

   




[1] K tomu: Tomášovo evangelium. Součást souboru gnostických spisů z Nag Hammádí, objevených v roce 1945 (NHC II/2). Vznik evangelia je datován do r.70 – 80 n.l. Tři fragmenty textu jsou známy z papyru Oxyrhynchus, pocházející z období mezi lety 1320  a 250 (pOxy. 1,654 a 655). Koptský opis z Nag Hammadské sbírky je datován do pol 4. století. evangelium Oxyrhynchus 840 se dochovalo jako jedinný zlomek na malém a z obou stran popsaném papyru nalezeném v prosinci 1905 u středoegyptské=ho města Oxyrhynchus, celkem 45 řádků textu je úryvkem evangelia, které nelze přiřadit k žádné dnes biblické nebo apokryfní literatuře. Vznikl ve 4. Století a jako předloha mu sloužil neznámý opis nejspíše z první poloviny 2. Století (100 – 160).

[2] POKORNÝ, P. Tomášovo evangelium (překlad s výkladem), 1981, 1982.
[3] K tomu: OERTER, W.B. Religionista Kurt Rudolph in  Gnóze.Podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky., s. 379 - 383
[4] Evangelium Pravdy. Připravil Zdeněk Kratochvíl, 1994 

Mezi dvěma světy - referát



Markschies, Ch. Mezi dvěma světy. Dějiny antického křesťanství. 1. [1P3,7]vyd. [z něm. Orig Zwischen den Welten wandern. Strukturen des antiken Christenturms, přel. Kateřina Rynešová]. Praha: Vyšehrad, 2005. 256 s.  ISBN 80-7021-775-8



1 Úvod.

Kniha Mezi dvěma světy, Dějiny antického křesťanství, která řeší dění mezi světem pohanství a vznikajícím křesťanstvím, přiláká svou stručností a barvitostí každého, kdo se snaží pochopit problematiku raného křesťanství v pohanském prostředí římské říše. Je to zajímavá a ucelená analýza, s kterou se zřídkakdy setkáme. Studium církevních dějin je sice příhodné, narazíme na tyto otázky, ale spíš v souladu s jinými tématy. Přístup k textu a porozumění obsahu není hned zpočátku snadný pro každého čtenáře, zvláště začátečníky. Předpokládá se, že čtenář je v podstatě vzdělaný v oboru antického křesťanství a zná nejen dobře prostředí, dobu a historii pozdně-antického římského světa, ale i osobnosti, kterými autor dovoluje vstupovat do působivého dění, a tak oživuje představivost čtenáře. Ale autor také zřejmě předpokládá, že čtenáři se dají zlákat a začnou vyhledávat více informací o zajímavých protagonistech doby, neboť takový postup přispívá k porozumění a zvyšování si povědomí o době, která je víceméně běžnému čtenáři zastřená. Z antického římského prostředí se autor rozhlíží po dalších oblastech, prodchnutých křesťanstvím, do severní Afriky, do Alexandrie a Kartága, v nichž působily klíčové osobnosti, Malé Asie a Galie, jejichž díla sehrají pro budoucnost velkou roli, neboť v nich nacházíme kořeny pozdějšího rozkvětu křesťanské vzdělanosti. Není možné opominout ani živou misijní činnost, jejímž prostřednictvím se křesťanství šířilo do Mezopotámie a Palestiny. Tento rozhled však vyžaduje upřít pozornost k dobové literatuře, nyní poměrně dobře dostupné, na kterou autor odkazy v textu odkazuje.

2 Rozvržení obsahu knihy.

Kniha je rozvržena do čtyř nečíslovaných kapitol a podkapitol, z nichž některé budou v této práci zmíněné pro jejich určitou spjatost se současnými otázkami. Pro přehlednost jsou v této práci číselně označeny:
1. Antické křesťanství – prostor a čas, 2. Jednotlivec, 3. Formy života, 4. Společenství. 

1.1 Antické křesťanství  - prostor a čas.

Považujme ji za bránu k celé knize a zřejmě i nejobtížnější pro čtenáře, který není zcela zorientován v problematice a není zvyklý z předchozího studia si zařadit fenomén raného křesťanství s celou jeho problematikou do dobového světa. V první kapitole jsou uvedeny důležité oblasti z pohledu geografie křesťanství, politické strategie Říma, nazvané Pax Romana a osobností, o kterých se dočítáme nejen v pohanských pramenech, ale také v patristické literatuře. Geografický prostor antického křesťanství, které se často zjednodušeně omezuje na území římské říše, se rozšiřuje do na velkoměsta, Alexandrii a Antiochii, Athén a Efezu ale také do Palestiny, v níž autor vyznačuje prostor působení Ježíše z Nazaretu, do něhož vkládá počátky křesťanství, které pronikly do Jeruzaléma, centra raného křesťanství, které po roce 70. př. Kr. po jeho pádu bylo vystřídáno dalšími oblastmi. Pojem Pax Romana, o němž si z literatury vytváříme představy jako o mimořádném šťastném období a iluze, z nichž nás autor vyvádí důkazy a věnuje tomuto tématu patřičnou pozornost. Autor definuje tento pojem, vyslovený Senekou jako politický a vojenský mír a hospodářské prosperity, který panoval zejména v první polovině 2. století, který podle Plinia Staršího dal možnost lidem různých zemí se vzájemně seznámit, ale současně se toto období vykládá jako cynismus vládnoucích vrstev a systém otroctví. Autor zmiňuje o vzdělancích od konce 2. století, kteří se snažili o syntézu křesťanství a helénistické kultury a tento dotek čtenáře jistě zavede zpět k řecké klasické filosofii, jejíž doboví znalci a stoupenci, zejména Alexandrijská a Antiochijská škola ovlivňovali často do budoucna směřování křesťanského myšlení a teologii a jejich žáci později vstoupili do dogmatických sporů. Zajímavou problematikou v této souvislosti je také jazyková oblast, která se dotýká oblasti teologického porozumění mezi různými oblastmi říše. Zprostředkovávali je dvoujazyční teologové východních a západních teologů. Nejde však pouze o latinu a řečtinu, ale o velké množství národních jazyků, takže teologická literatura od čtvrtého století používá místo řečtiny i národní jazyky.

1.2 Jednotlivec.

Téma nás zavádí do zajímavé oblasti, která v tématu Konverze ke křesťanství odhaluje nejen problematiku římského polyteismu a jeho vyznavačů, ale také podmínky, s nimiž konvertovali ke křesťanství. Autor se zabývá zejména otázkou výlučnosti jediného Boha a jeho nárok na výlučnost, což bohové polyteistického světa nepožadovali, kromě kultů (Cicero byl sice k bohům skeptický, ale to ho neodvrátilo od tradičních kultovních úkonů). Uvádí také konverzi do židovství, která se vyvinula na konci babylónského exilu, spojené s pojmem proselyta (lidé, kteří se zbavili marnivosti a utekli se do Božího područí). Zmiňuje se též o problematice monoteistů, kteří se obávali obřízky a jen z části dodržovali ceremoniální zákony, mající převahu nad proselyty. Novým modelem obrácení vzniká Ježíšovým povoláním k následování a proces konverze byl dovršen křtem. Autor v této kapitole se podrobně zabývá osobnostmi, které uvádějí důvody svého obrácení ke křesťanství (Cyprián, Augustin). V případě Augustina se zmiňuje o intelektuálním obrácení. Ve 4. století se situace mění, je zde řešena otázka obrácení za podmínek státem uznané církve a motivy ke konverzi; hovoří o konverzi na základě zázraků, ale i násilné konverzi. Fenomén „polokřesťanští“ je zajímavým způsobem popisován tak, že lidé slaví pohanské svátky, i když jsou křesťany. „Chtějí vyčíst z běhu nebeských těles lidský živit a jeho události anebo probádávají let ptáků a jiné podobné věci, které se v dnešním světě dějí.“ Z různých výpovědí, které autor uvádí, jasně vyplývá, že pohanství a křesťanství se od sebe radikálně neoddělilo, ale v některých oblastech myšlení a konání přetrvávalo.
Zajímavým tématem je téma Narození, křest a smrt čtenáře uvádí do důležité oblasti etiky života jednotlivce, problematiku potratů a manželské věrnosti i pohlavního života, dále řeší otázky křtu dětí a pohřbívání. Tyto názory tvoří základy křesťanského myšlení o životě, jeho jedinečnosti, daru a důstojnosti. Pro ty, kteří se těmito otázkami zabývají v současnosti, mohou být oporou v přemýšlení nad identickými problémy v této době. V otázkách křtu se autor pozastavuje nad fenoménem „křesťanství bez křtu“, který byl zřejmě rozšířen v církvi ve 4. století. S křtem se též pojí, podle autora, otázka smrti.- zmrtvýchvstání, existence duše po smrti a jiné problémy s odkazem na dobové autory, kteří se touto problematikou zabývali.

1.3 Formy života.

Téma se křesťanskými formami života, které se od počátku křesťanům nabízejí a mezi nimiž existuje určité napětí v dějinách antiky a pozdní antiky. Jde o manželství, které je středobodem zájmů dobových autorů, kteří hodnotí křesťanské a pohanské posuzování dobra manželství. A na tuto problematiku navazuje další podkapitola Manželství a rodina. Jde o otázku předběžnosti manželství v křesťanském pohledu, kterou pohanství nezná. I tato tématika ostře zaznívá do současnosti. Zajímavá je zmínka o řádech domácnosti a vztahů mezi muži a ženami. Zatímco Kristus svým otevřeným vztahem k ženám dává krásný příklad k rovnoprávnosti mezi muži a ženami, zdá se, že patriarchální způsob nazírání na rodinu, jak ji známe zejména z  římského práva, nebylo možné snadno překonat. Nad rámec textu knihy v tomto tématu bych zmínila jeden zvláštní vztah – sv. Moniky k synu Augustinovi, který je prolomením těchto římských tradic a jeho výchova i život se odehrává mezi dvěma světy, což je pro nás štěstí, protože on tuto nelehkou problematiku líčí ve svých poutavých dílech, zejména v díle O Boží obci, v němž odkrývá ledví pohanského světa. Tématika manželství a rodiny je také otázkou pavlovské teologie, který hlásal, že není rozdílem mezi mužem a ženou (Ga 3,28), protože ženy jsou dědičkami daru života [1P3,7]. K vysvětlení těchto otázek je nutno se obrátit k dějinám a pramenům, které o problematice pojednávají a snaží se ji uchopit. Dobový problém, který se odehrává mezi pohanským a křesťanským světem, a proto je kniha nazvána Mezi dvěma světy   
Druhou formou křesťanského života je askeze a mnišství, o kterém hovoří autor v další navazující podkapitole. Askeze znamená plné odloučení od světa, nebo lépe řečeno, odloučení tělesnosti, která nás spojuje se světem a společností. Za askezí, jak praví autor, nestojí Ježíš Kristus a ani jeho učedníci. Text se zabývá zajímavou tématikou, totiž rozlišením mezi morálkou desatera a morálku dokonalejší, která vyžaduje se zřeknutí majetku a bohatství. Tendence k askezi pozorujeme v antice i mimo Ježíšovo učení, dokonce i v židovském náboženství, v obci Kumrán. V takovém obraze je jistě podnětné se dále fenoménem askeze zabývat, zvláště dobovou literaturou, Listy.   

1.4. Společenství

Téma Společenství pojednává od počátku o originalitě vytvoření společenství lidí, které kolem sebe shromáždil Ježíš Kristus, které nemělo do té doby obdoby. Jde o vyvolení prvních učedníků, kteří následují Krista. Následování Ježíše i posléze je způsob, který znamená obrácení k Ježíši Kristu a radikální změna života na příkladu prvních Kristových stoupenců. Poznání o neslučitelnosti pohanského kultu s křesťanstvím probíhá dále následujícími dějinami. První obce jsou zajímavým tématem, i když nemáme o něm mnoho zpráv, ale lze způsob života obcí dovodit ze zachovaných pramenů, např. od Justina Mučedníka, který popsal průběh nedělní bohoslužby. I pro nás, v současné době je důležité si uvědomovat tu zvláštní formu společenství, které obnášelo mnoho sociálně různorodých vazeb. V církevním životě hrála velkou roky podpora chudých a vzájemná pomoc a ochrana. Tato křesťanská etika, navázaná na Kristovo učení se prolíná těmito prvními časy existence obcí a dále je už dílem historie, jak se dále vyvíjelo v rozvíjejících se vztazích v různých dobách, což stojí za zamyšlení. K nadobecním strukturám patří důležitá oblast, kterou vytváří svým zaměřením metropolitní ústava, vznik římského primátu a papežství. Komunikace mezi obcemi byla zajišťována Listy, s kterými se setkáváme v patristické literatuře. Charakteristické je pro tuto dobu cestování a dozvídáme se hodně zajímavých informací o dopravě, kterou používali biskupové a podstupovali cestu organizovanou obchodními společnostmi. V církevních dějinách se setkáváme s církevní hiearchií, která je v tématu Církevní úřady velmi dobře popsána. Církevní hierarchie a její vytvoření je podivuhodným fenoménem.

2. Závěr

Jak bylo řečeno v Úvodu, kniha Mezi dvěma světy otvírá čtenáři cestu k poznání raného křesťanství a také témata, která jsou aktuální i dnes, neboť současná církev mnohé z nich řeší, to znamená, neodstupuje od nich. To konečně dokazují dokumenty II. Vatikánského koncilu a též dokumenty magisteria, ke kterým je nutné přihlížet pro úplnost pohledu na současnou církev, její názory a promýšlení témat, které byly zpočátku nastoleny. V této spojitosti s textem knihy Mezi dvěma světy i čtenář, který není členem církevního společenství, si může z vlastního zájmu oddat zajímavému studiu, které mu přiblíží nejen počátky církve, která významně vstoupila do dějin, ale i současnou úroveň jejího usilování o udržování života a působení církve a osobností v ní působící. Možná, že odpoví autorovi na otázky, která je řečena v závěru knihy: „Proč mělo křesťanství tak velikou přitažlivost?“, nebo „ Jak se z malého hnutí v naprosto bezvýznamné provincii vyvinulo státní náboženství zanikající římské říše?“ Kniha vyvolá ještě další otázky, na které si může čtenář pro sebe odpovídat, pokud bude ochoten podstoupit studium dalších knih, a tím je kniha přitažlivá, protože se studiu právě otevírá.  K porovnání se současným myšlením církve v Použité literatuře odkazuji na církevní dokumenty, které řeší navozené problémy a dosvědčují, že základy byly na počátky dány.    









Horské kázání - referát



Matoušovo evangelium nás přivání do prvního místa Ježíšova působiště po pokušení do Galileje. V Mt 4,15n, srv. IZ 8,23; 9,1) je Galia tím místem, které bylo proroky ohlášené jako místo, odkud vzejde „velké světlo“.  Zachránce nepřichází z Jeruzaléma nebo Judska, ale s polopohanské Galileje, z Nazareta, což u mnohých posluchačů vyvolávalo rozpaky zda je Ježíš tím přislíbeným Mesiášem.   Zvláštností Matoušova evangelia je to, že Ježíšovi vyhrazuje Starý zákon a líčí všechny detaily jeho cesty v tomto smyslu.
 Matoušově evangeliu nacházíme v prvním souhrnu Ježíšovo působení (Mt 4,12 – 25), a setkáváme se se zásadním údajem o obsahu Ježíšova kázání „Obraťe se, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Dále se dočítáme o povolání Dvanácti, kde Ježíš zahajuje obnovu národa o dvanácti kmenech a jasné a zjevné, že Ježíš není jen učitelem ale vykupitelem celého lidstva – učící a uzdravující. Povolání je pro všechny! Učednictví je možné pro kohokoliv. A tak ze slyšení staví širší, obnovený Izrael, který předchozí učení nevylučuje a neruší, ale překračuje směrem k univerzálnu.
Tradice ustavila za horu blahoslavenství jedno návrší severně od Genezaretského jezera. Obrat sinajské zkušenosti, kterou zažil Eliáš, se nyní projevuje mírností Boha, mluví k lidem úplně zblízka, jako člověk.  Horské kázání, jak je zřejmé je Nová Tóra a tu přináší Ježíš. Je nutným předpokladem vcházení do společenství s Otcem, vzestupování jeho života a sestupování do společenství života a utrpení s lidmi.
Blahoslavenství je jsou sice pojímána jako vyšší etika křesťanů proti starozákonním přikázáním, ale toho se nedržme, protože bychom pominuli smysl Ježíšových slov. Ježíš však, podle svých slov nezamýšlí vyvracet Desatero, ale posílit jej. S blahoslavenstvím se setkáváme ve starozákonních poselstvích, takže je tu návaznost na tradici Tóry. Příkladem je Žalm 1 a souvisejícím textu u Jer. 17, 7n.  Ježíš pohlíží na své učedníky, na jejich reálný stav a tato situace, v níž Ježíš spatřuje své povolané, se mění v příslib. Světská měřítka se převracejí, jakmile je na ně pohlíženo z té správné perspektivy. Hodnoty Boha jsou jiné než hodnoty světa. Takže ti, kteří jsou světsky chudí a odvržení, jsou šťastní, požehnaní, a ve všech bolestech a potížích se mohou radovat a jásat.  Blahoslavenství jsou přísliby, v nichž se pozitivně mění obraz světa a člověka a Ježíš otevírá přehodnocení hodnot.
V Blahoslavenstvích jsou paradoxy a vyjadřují skutečnou situaci věřícího člověka ve světě. Vyjadřují, co to znamená učednictví, učedník je vázán na Krista.  Současně působí jako Kristova zastřená vnitřá biografie, jako jeho portrét. Je tvůrcem pokoje a z Boží vůle trpící.
Chudí v duchu a tišší
Matoušovo pojetí chudoby je přeneseno do duchovní roviny. Třetí blahoslavenství souvisí s prvním: “Blahoslavení Tišší, neboť dostanou zemi za dědictví“. V tom se projevuje vize Ježíš, krále pokoje, který ruší hranice, které oddělují národy a vytváří prostor od moře k moři.  Je to o Kristově království. V tomto ohledu je možné říci, že slovo tišší (pokorní) je slovem christologickým i eklesiologickým. Válá nás k následování toho, jehož vjzd do Jeruzaléma na oslátku vyjadřuje povahu jeho králotsví.   


Příběh hraběte Lamoraala Egmonta



Doba reformace v Evropě – Nizozemí – Egmont a Hoorn

Každý pohled na toto období reformace  je jiný – z pohledu katolíků, protestantů či Jednoty bratrské. Snažila jsem se postavit k tomuto tématu nestranně a spíš převyprávět strohé historické statě do čtivých řádek o lidech, kteří v nich působili v různých pozicích a životních rolích. O této době bylo napsáno mnoho příběhů, například Královna Margot od Alexandra Dumase st., v němž líčí Bartolomějskou noc. Můžete se také podívat na životopisný film, který pojednává o Martinu Lutherovi, který byl jejím čelným představitelem v Německu.

První příběh        

Se jménem generála a držitele Zlatého rouna Lamoraala Egmonta (nar. 18. listopadu 1522 a byl popraven 5. června 1568) se setkáme v jednom díle Ludwiga van Beethovena – Egmont – které sám dirigoval při premiéře a v divadelní hře, kterou napsal Johan Wolfgang Goethe  a  nazval ji prostě Egmont. Napadá Vás, proč právě tito dva velikáni a chlouby evropského umění se zabývali generálem Egmontem a každý z nich napsal o něm dílo, které se zařadilo do pokladů evropské klasiky? To záhy uhodnete.

Historické pozadí Egmontova příběhu

Život a smrt hraběte Lemoraala Egmonta
Hrabě Lemoraal Egmont (18.11.1522 - Brusel, 5.6. 1568), nizozemský šlechtic a generál i státník mne zaujal náhodně, a to díky Beethovenově výjimečné a nádherné skladbě Egmont, kterou sám při premiéře dirigoval. Ludwig van Beethoven byl svobodomyslný člověk a jistě při komponování tohoto díla hlouběji pronikl do situace, v níž se právě Nizozemí nacházelo za života hraběte Lemoraala Egmonta.

Historiografie nebo informace?

Historiografie líčí běh dějin, opírá se o data a fakta, ale více se zabývá souvislostmi. Jsem dost zvědavá (zvídavá), a tak jsem začala hledat o Egmontovi informace, ale všechny byly stejné i v zahraničních encyklopediích i dějepisných knihách. Proč jen zmínka? Později jsem si našla na youtube dílko Johana Wolfganga Goetha, divadelní hru Egmont a když jsem ji poprvé poslouchala, nerozuměla jsem, o co tam jde, a to díky předešlým kusým informacím v učebnicích a encyklopediích. Právě ta Beethovenova skladba a Goethova hra mne upozornily, že tam jde o něco více, než o holá fakta, a to více je lidský život v těžkých dobách Nizozemských dějin a za probíhající činnosti inkvizice, která zničila mnoho lidí. Kongregace římské a obecné inkvizice (Congregatio Romanae et universalis Inquisitionis, nazývaná též římská inkvizice nebo Svaté oficium) byla kongregace, která existovala v letech 1542–1908. Jejím úkolem byla ochrana katolického učení před herezemi. O ní budeme ještě mluvit, až dojde naše povídání k období renesance a budeme si vyprávět o zajímavých osobnostech této zvláštní doby.

Rekonstrukce doby a života Egmonta

Není snadné zrekonstruovat život Lemoraala Egmonta z pouhých informací. Zkoušela jsem sestavit příběh, ale nejdříve jsem ho musela zasadit do jeho doby a současně se vlomit do situace, která ho postupně přivedla na popraviště (byl sťat v Bruselu). Z jeho života je patrné, že ani vysoké postavení člověka, statečnost a bohatství nezabrání zvůli, aby fatálně zasáhla do života člověka. Období reformace a protireformace bylo jedním z těžkých období evropských dějin, ale doba přivedla na světlo dějin mnoho vynikajících osobností, o kterých je dobré přemýšlet, ale v širokých souvislostech, aby se čtenář dobral objektivnímu pohledu. A díky tomu, že jsem brouzdala knihami a Internetem jsem se seznámila s osudy dalších osobností z jeho rodiny. Ale o tom později.  
Dějiny
Nizozemská revoluce byl ozbrojený konflikt mezi Nizozemím a ŠpanělskemV druhé polovině 16. století. Nizozemsko získalo na Španělsku nezávislost.
Počátek konfliktu vypadal jako spor mezi panovníkem a šlechtickou elitou o výši zdanění. K tomu se přidružila náboženská otázka:
Panovník Filip II., španělský král chtěl zejména  vykořenit kalvinismus, ale lidé v zemi toužili po náboženské toleranci. Zprvu pouhý mocenský spor přerostl v násilí (1566) a posléze v ozbrojený konflikt (1572). Násilí bylo sice dočasně krvavě potlačeno velkým množstvím hrdelních rozsudků, ale statečný odpor přetrval. Prostě a jednoduše: program krále a program stavovské opozice byl navzájem neslučitelný. Ve vleklém konfliktu se na španělské straně ztratila vůle k totálnímu vítězství. Tvrdý muž, vévoda z Alby, místodržitel v letech 15671573, byl odvolán. Nicméně kompromis byl přijatelný pouze pro jih Nizozemí; sever pokračoval v občanské válce, v níž si nakonec nezávislost uhájil.
Situace v Nizozemí
Nizozemí se skládalo ze 17 provincií;
Na jihu:
 FlandryBrabantskoLimburskoArtoisHenegavskoNamurskoLucemburskoHorní Geldry. Na severu: ZélandHolandUtrechtFrískoGroningenDrentheOverijssel a Geldry. Nejvýznamnější provincií byly Flandry s centrem v Bruggách a Gentu a Brabantsko s centrem v Bruselu. V letech 14331477 bylo Nizozemí pod vládou burgundských vévodů.
V roce 1463 ustavil Filip Dobrý generální stavy. Při jejich hlasování platila zásada jednomyslnosti. Generální guvernér (místodržitel) – regent – sídlil v Bruselu. Nejvyšší soudní dvůr sídlil v Mechelenu. Pro Holand, Zéland a Utrecht byl společný místodržitel.
V roce 1477 v bitvě u Nancy padl burgundský vévoda Karel Smělý. Jeho dědička, Marie Burgundská, si vzala Maxmiliána I. Habsburského, takže z burgundského dědictví připadlo Nizozemí Habsburkům. Nizozemci nebyli s vládou Habsburků spokojeni a rozpoutali řadu povstání. Nejvýznamnější bylo to, které v roce 1488 krvavě potlačil regent Maxmilián I.
Po smrti Marie Burgundské v roce 1482 se vládcem Nizozemí stal její syn Filip I. Sličný. V roce 1496 si vzal Johanu Šílenou, čímž se Habsburkové stali dědici španělského trůnu. Filipův syn Karel V. zpočátku vládl v Nizozemí, ale pak se více soustředil na Španělsko. Při rozdělení habsburského rodu na španělskou a rakouskou větev zůstalo Nizozemí španělským Habsburkům.
V říjnu 1555 abdikoval císař Karel V. v Nizozemí, v lednu 1556 ve Španělsku a v září 1556 v Říši. Jeho nástupcem se stal Filip II.(1556–1598). V srpnu 1559 odjel z Nizozemí a už se do něj nikdy nevrátil. Zemi řídil ze Španělska. Regentkou neboli guvernérkou byla v letech 1559–1567 Markéta Parmská (1522–1586), nevlastní králova sestra.


Protestanti versus katolíci
Se společenskou situací velice otřásla reformace. Protestanti byli sice menšinou (podle odhadů tvořili ve velkých městech maximálně třetinu, ale byli vlivní. Vedle kalvinistů byli v Nizozemí i novokřtěnci (anabaptisté); luteránů nebylo mnoho. 
První kalvinisté v Nizozemí působili ve východním Frísku. Vedl je polský šlechtic Jan Łaski, který po šmalkaldské válce emigroval do Londýna, kde založil církev v exilu. Když v letech 15531558 v Anglii zuřila katolická reakce za Marie Tudorovny, Łaskovci se vrátili na kontinent, do Emdenu. Druhým centrem kalvinismu v Nizozemí byly Antverpy.
Protestanté a jejich situace
Vůdcem valonských kalvinistů byl  Guy de Bray.
 Ilustrativní, byť výjimečný, je příběh prince Viléma Oranžského (1533–1584), který pocházel z německé luteránské rodiny Nassavských. Ve 12 letech se stal univerzálním dědicem rozsáhlých držav po svém strýci, princi Reném de Chalon. Protože tohoto významného dědictví se mohl ujmout jen katolík, byla Vilémovi od jeho 12 let určena výchova v cizině v katolickém duchu. Vilém byl vychováván nejprve v Bredě (od jara 1545), později v Bruselu. Od té doby byl nábožensky - konfesijně vlažný, ale největší sympatie měl pro luteránství.
Katolíci
V Nizozemí měli naprostou převahu katolíci, na něž měla vliv tradice Erasma Rotterdamského.  Situaci změnil tridentský koncil (1545–1547, 1551–1552 a 1562–1563). Jedním z jeho výsledků byla reorganizace církevní správy. Byl zvýšen počet biskupů a každý biskup měl mít teologické vzdělání, aby mohl účinněji bojovat s herezí. Tím dočasně nebylo místa pro syny velkých šlechticů. Biskupové měli i fakticky působit ve svém sídle. Nizozemí bylo dříve církevní provincií Remeše a Kolína. Bulou papeže Pavla IV. Super universos ze dne 12. května 1559  byla v Nizozemí založena 3 arcibiskupství – Cambrai, Mechelen a Utrecht – a 15 biskupství, přičemž arcibiskup mechelenský byl primasem nizozemským.
Stavové s tím nesouhlasili a postavili se do opozice.

Osmdesátiletá válka
Podle jednoho pojetí bývá celý konflikt označován jako osmdesátiletá válka (15681648),  ale podle standardní periodizace autora monografie o nizozemské revoluci, Pietra Geyla, se nizozemská revoluce datuje do let 1555–1609. První fáze osmdesátileté války skončila podepsáním příměří, známého jako pax hispanica, v roce 1609. Druhé období se kryje s obdobím třicetileté války (1618–1648), když Nizozemí v roce 1621 opětovně vyhlásilo Španělsku válku. Obě války, osmdesátiletá i třicetiletá, byly následně uzavřeny jediným vestfálským mírem.
Úvodní fáze (1555–1572)
V letech 14941559 válčila Francie se Španělskem o nadvládu nad Itálií. Nizozemí stálo přirozeně na straně Španělska v bitvě u Saint – Quentinu (10. srpna 1557) vítězství španělských zbraní zajistil admirál hrabě van Hoorn (1518–1568), místodržitel Gelder a Zutphenu. Na uhrazení vysokých nákladů na válku Filip II. potřeboval peníze od stavů. Proto jejich představitele jmenoval rytíři řádu zlatého rouna (De Orde van het Gulden Vlies) a udělil jim místodržitelství, čímž získali křesla ve státní radě. Přesto se stavy odmítly nechat korumpovat a finanční pomoc ve válce odmítly. Náboženský neklid ve Francii a větší finanční vyčerpání však vedly k tomu, že Francie mírem v Cateau-Cambrésis 3. dubna1559 uznala svou porážku. Stavové nyní požadovali stažení španělské posádky.
Vilém I. Oranžský (1533–1584)
Když Filip II. odjel do Španělska, jmenoval prezidentem státní rady a hlavním rádcem místodržitelky Markéty Parmské svého důvěrníka, jímž byl biskup arraský, Antoine Perrenot de Granvelle (1517–1586). K jeho kruhu patřil i předseda tajné rady, fríský právník Viglius van Zuichem(1507–1577), a předseda finanční rady, hennegavský hrabě Charles de Berlaymont (1510–1578). V roce 1560 byl Granvelle jmenován arcibiskupem v Mechelenu, v roce 1561 kardinálem a v témže roce papež svou další bulou reformu církevní správy spustil.
Král prosazoval tvrdý postup a přímá závislost vlády na králi omezovala její prostor k manévrování. V roce 1562 princ oranžský, místodržitel Hollandu, Zeelandu a Utrechtu, a hrabě Lamoraal Egmont (1522–1568), místodržitel Flander a Artois, zformovali ligu proti kardinálovi – Ligu vysoké šlechty, kterou podporovala nobilita, kněžstvo a města. Vilém Oranžský a hrabě Peter Mansfeld, důvěrník Markéty Parmské, byli Němci, ostatní většinou Valoni. Granvellova činnost vyvolávala obecnou nespokojenost a v březnu 1563 dal Vilém Oranžský, Egmont a Hoorn ultimátum králi, aby odvolal Granvella. Ten tak v roce 1564 nakonec učinil.
Zápas o náboženskou svobodu
Výsledky tridentského koncilu Nizozemci odmítli a přáli si náboženskou svobodu (Nizozemí nebylo součástí Říše, a proto v něm neplatil augšpurský mír). Vilém Oranžský, Egmont a Hoorn resignovali ze státní rady a v jejich záměrech je podporovalo lidové hnutí. V červenci 1565 kalvinisté na tajné schůzce ve Spa dohodli připravit vznik opozičního spolku. V listopadu 1565 se konala svatba vnuka papeže, syna regentky a potomního vévody, Alexandra z Parmy (1545–1592) s portugalskou infantkou Marií. Do Bruselu se sjela všechna šlechta, která svatbu využila k tomu, aby založila Kompromis bredský neboli Ligu nobility, spojení opoziční vysoké a nízké šlechty. K zakladatelům Kompromisu patřil mladší bratr Viléma Oranžského, hrabě Lodewijk van Nassau–Dillenburg (1538–1574), hrabě van den Bergh a hrabě Hendrik van Brederode. Vilém Oranžský nebyl členem Kompromisu, ale měl s ním úzké styky. Program formuloval právník Gilles Le Cleraq: svolat generální stavy, zrušit inkvizici a edikty proti heretikům. Do Kompromisu vstoupili i katolíci, hlavně ze severu země.
Dne 5. dubna 1566 Kompromis vedený hrabaty Brederodem a Ludvíkem Nassavským po slavnostním procesí šlechticů ze všech nizozemských provincií k paláci Markéty Parmské v Bruselu předal guvernérce petici s programem Kompromisu. Regentku to zarazilo. Aby jí Berlaymont dodal odvahu, řekl: „Ce n’est qu’un tas de gueux.“ („Je to jen hromada žebráků.“). Podle jiné verze: „Comment, madame, peur de ces gueux?“(„Jakže, paní, strach z těch žebráků?“ De Berlaymontova slova zaslechli poblíž stojící šlechtici. Po několika dnech připomněl Brederode na hostině opozice urážlivý Berlaymontův výrok, načež všichni přítomní začali volat: „Vivent les gueux!“ („Ať žijí žebráci!“).
Ligisté tak toto označení přeměnili v titul cti. Slovo gueux bylo brzy poholandštěno na geus, v množném čísle geuzen. V červenci 1566 byla předána další petice, kterou počátkem srpna 1566 král zamítl. Stavové připravovali smírné řešení, ale obecné mínění bylo, že edikty proti heretikům jsou zrušeny. Kazatelé začali veřejně kázat, ačkoliv guvernérka nikdy neslíbila, že by toto právo měli mít. Vůdci Ligy vysoké šlechty svolali nové shromáždění v polovině července do St. Triniden.


Obrazoborectví
Radikálové chtěli zahájit povstání s pomocí německých protestantů. Dne 14. srpna 1566 vypuklo obrazoborectví (Beelderstorm). Dne 20. 8. zasáhlo Antverpy, 22. 8. Gent, týž den Amsterdam, kde bylo čistě kalvinistickou prací, a 25. 8. Utrecht. Ve Valonsku se vyskytlo méně. Obrazoborectví nepropuklo v Lucembursku, Namuru a Artois. Celkem bylo zničeno 5500 kostelů a klášterů. Vládnoucí elita byla zaražena.. 
Dne 23. srpna 1566 guvernérka souhlasila s Prozatímní úmluvou (Accord). Jejím obsahem bylo zrušení inkvizice, zmírnění protireformačních zákonů, částečná tolerance kalvinistů a amnestie geusů. Kázání bylo povoleno tam, kde už bylo praktikováno. V Antverpách se Accord stal formálním náboženským mírem.
Geusové
Lidové hnutí geusů se dělilo na divoké (též pozemní geusové, geusové křovin, či lesní geusové;) a mořské (též vodní geusové). Lesní geusové se vyskytovali prakticky jen na jihu, protože jen tam existovaly lesy. V západních Flandrech byli podporováni navrátilci z Anglie. Jejich bandy se toulaly po venkově a vraždily kněze. Stačilo jen málo jednotek a divocí geusové byli potlačeni.
Mořští geusové se chovali podobně jako divocí geusové – plundrovali kláštery na pobřeží. Princ Oranžský se je pokusil disciplinovat a odstranitpirátské návyky. Organizování z Anglie bylo neúspěšné, a proto v roce 1570 založil nové centrum v La Rochelle. Jedním z prvních velitelů geusů se stal Philippe de Marnix (1540–1598).[25]
Vítězná královská moc pokračovala v teroru a nastolování absolutismu. Hlavním úkolem byla finanční nezávislost vlády na stavech. Již v roce 1569 po španělském vzoru schválen desátek (Tiende penning), ale měl být zaveden až v roce 1571. Jednalo se o 10% daň z prodeje. Nikdy nebyl vybrán, a proto nezruinoval zemi. Na druhou stranu byla v roce 1570 vydána ordonance o trestním právu, jež zaváděla moderní principy, např. profesionály v rozhodování. Dále byl v roce 1570 vyhlášen generální pardon (všeobecná amnestie). Avšak ani příroda uklidnění nepřála: Počátkem listopadu 1570 se v Nizozemí vylilo moře a tato živelní pohroma měla na svědomí tisíce mrtvých.
Povstání (1572–1585)
Vilém Oranžský, vůdce emigrantů, se spojil s Condéem a Colignym i s emigrantskými kalvinisty. Protože situace na jihu byla stále nepříznivá, Vilém Oranžský obrátil svou pozornost na sever. Zatím Alžběta nechtěla riskovat roztržku se Španělskem, a proto v březnu 1572 nařídila flotile geusů, aby opustila anglické přístavy. Akce Viléma Oranžského proto vypukla předčasně, když mořští geusové dne 1. dubna 1572 obsadili Brielle, čímž povstalci získali základnu na nizozemském území. Velel jim slavný a krutý pirát Guillaume de la Marck, baron Lumey (1542–1578). Když náhle přijeli k městu, vypukla panika. „Magistráti a všichni bohatí občané společně s kněžstvem, světským i řeholním, utekli s majetkem, který mohli unést.“ Druhou základnou mořských geusů se stal zeelandský Vlissingen.
Exulanti obsadili některá města Hollandska a Zeelandu a podřídili je moci Viléma Oranžského. Jemu však zase začaly scházet peníze, podobně jako v roce 1568. Maximilien de Hermin, hrabě Bossu (1542–1579) a Albův místodržitel pro Hollandsko, Zeeland a Utrecht, dostal peníze na boj proti geusům. Ti ale, pod vedením aristokratů, rozšířili revoltu od města k městu. „Žebráci byli muži roku ’66, ikonoklasti … kalvinisti.“
 V Goudě, když se radní ptali měšťanů, zda budou bránit město proti vzbouřencům, odpověď byla: „Ne, pro desátek nezvedneme ani prst.“ Geusové neztratili své pirátské manýry – v obsazených oblastech plundrovali kostely a masakrovali kněze. Nejznámější byl případ gorennských mučedníků, kdy 19 mnichů bylo nuceno ke konverzi na kalvinismus; když odmítli, byli oběšeni.
V létě 1572 svolal vévoda z Alby generální stavy do Haagu. Téměř nikdo nedorazil. Na druhé straně byly dne 19. července 1572 svolány holandské stavy do Dordrechtu. Vilém Oranžský byl jmenován místodržitelem Hollandska, Zeelandu a Fríska a vrchním velitelem vojsk.

V noci z 23. na 24. srpna 1572 vypukla ve Francii bartolomějská noc – katolické vyvraždění kalvinistů.  Jejím výsledkem bylo, že vágní francouzská podpora povstání zmizela. Ale na rozdíl od roku 1568 Vilém Oranžský obsadil několik měst v Brabantsku a Flandrách. V druhé polovině roku začal vévoda z Alby opět vítězit: dobyl Zutfen, Naarden a Haarlem. Dne 19. září 1572 kapituloval Ludvík Nassavský.

Vilém Oranžský musel opustit jižní Nizozemí a rozpustit svou armádu. Odjel do Hollandska, kde se povstání udrželo podobně jako v Zeelandu. Mechelen byl vyloupen Albovými vojáky. V dubnu 1573 Vilém Oranžský konvertoval ke kalvinismu. Nastala kalvinizace Hollandska, ale ještě v roce 1587 tvořili kalvinisté jen 10 %. V říjnu 1573 zvítězili geusové v západním Frísku.

Na španělské straně se ztratila vůle k vítězství. Hlavní králův rádce Ruy Goméz de Silva intrikoval proti vévodovi z Alby a podařilo se mu přimět krále, aby ho v listopadu 1573 odvolal. Novým guvernérem se stal hrabě don Louis de Requesens y Zúñiga (1528–1576), který 17. listopadu1573 přijel do Bruselu a neúspěšně se pokoušel o kompromis. Důvodem bylo, že Španělsko bylo vyčerpané a nedokázalo dále financovat válku. Dne 5. června 1574 udělil guvernér generální pardon. Povstalci věřili, že vítězství bude na jejich straně, ačkoliv válečné úspěchy byly vrtkavé: Dne 15. dubna 1574 byla sice zničena německá pomocná armáda a Ludvík a další bratr Viléma Oranžského zabiti, ale vzbouřenci dobyli Leiden. Byla to významná událost, protože v Leidenu byla pak v roce 1575 založena univerzita, která byla pro protestanty stejně významná jako lovaňská pro katolíky. Na jaře 1575 se konalo neúspěšné jednání v Bredě. Dne 5. března 1576 guvernér Requesens zemřel. Za 5 měsíců byl novým guvernérem jmenován nevlastní králův bratr, don Juan d’Austria (1547–1578). Dne 4. září 1576 vypuklo lidové povstání v Bruselu na podporu Viléma Oranžského.
Zasedání generálních stavů a španělská zuřivost
Dne 25. září 1576 začalo v Gentu první zasedání generálních stavů. Účastnili se ho jen zástupci Jihu: Brabantska, Flander a Hennegavska. Generální stavy jmenovaly novým předsedou státní rady Aerschota. Španělům začínaly scházet peníze, a proto se demoralizovaní žoldnéři bouřili: 4. listopadu 1576 vyplenili a vypálili Antverpy, za oběť této „Spaanse Furie“ (španělská zuřivost) padlo 8000 lidí. 
Na jihu už měli občanské války dost: dne 8. listopadu 1576 byla podepsána gentská pacifikace mezi provinciemi generálních stavů na jedné straně a Hollandem a Zeelandem na druhé straně. Edikty proti kacířství byly pozastaveny. Holland a Zeeland slíbily, že nebudou činit nic proti katolictví mimo území svých provincií. V lednu 1577 Bruselská unie schválila gentskou pacifikaci. Dne 12. února 1577 guvernér „Don Juan přijal pacifikaci tzv. věčným ediktem a španělským jednotkám bylo nařízeno opustit zemi.“[30] Obsahem věčného ediktu bylo, že rebelové mají uznat dona Juana jako guvernéra a obnovit katolické náboženství. Za to budou odvolány španělské jednotky.
Věčný edikt odmítl Holland a Zeeland. Juan d’Austria proto v červenci 1577 obnovil válečné akce přepadem pevnosti v Namuru. Dne 28. října1577 provedli kalvinisté převrat v Gentu. Generální stavy Donu Juanovi v říjnu 1577 vypověděly poslušnost a v prosinci 1577 ho sesadily. Proti Španělům povstala města i venkov. Dne 31. ledna 1578 Don Juan zvítězil v bitvě u Genloux v Brabantsku nad generálními stavy, ale v říjnu zemřel.

Arrarská unie
Novým generálním guvernérem se stal syn Markéty Parmské Alessandro Farnese, vévoda z Parmy a Piacenzy, který jím byl až do roku 1592. Při jeho jmenování měl král šťastnou ruku. Dne 6. ledna 1579 uzavřely Artois, Hennegavsko a Západní Flandry, Lille, Douai a Orchies s guvernérem Arraskou unii. Dne 23. ledna 1579 uzavřelo 7 severních provincií (Hollandsko, Zeeland, Utrecht, Geldry a Groningen; později se přidalo Frísko a Overijssel) utrechtskou unii, k níž se přidala i významná jižní města. Text sepsal pozdější významný státník Johan van Oldenbarnevelt. Ostatní provincie se přidaly k arraské unii. Dne 17. května 1579 uzavřela arraská unie se španělským králem mír.

Dne 29.června 1579 dobyl guvernér Maastricht. Utrechtská unie (tj. sever).
Dne  26. července 1581 haagským manifestem (niz. Plakkaat van Verlatinghe) oficiálně sesadila Filipa II. a vyhlásila nezávislost.[33] Místodržitelem byl zvolen Vilém I. Oranžský a panovníkem František, vévoda z Anjou. Když však vévoda z Anjou zjistil, že má na politiku mizivý vliv, v roce 1583 opustil zemi.
V roce 1584 katolík Balthasar Gérard zastřelil Viléma Oranžského. Nástupcem se stal jeho syn Mořic Oranžský, hrabě nasavsko-dillenburský (1567–1625). 
V srpnu 1585 uzavřela Anglie a Nizozemí smlouvu o přátelství a spolupráci. Dne 17. srpna 1585 se vzdaly Antverpy po 13 měsících obléhání. Polovina obyvatel (50 000) uprchla na sever ke vzbouřencům. Alessandro Farnese tak dobyl Flandry a Brabantsko, odkud byli vyhnáni kalvinisté. Na severu katolíci postupem doby konvertovali ke kalvinismu. Král Farneseovi uložil, aby se podílel na přípravách války proti Anglii, což mu zabránilo, aby postupoval na sever. Tím se fronta ustálila.
Faktická nezávislost Severu (1585–1609)
Hlavním ochráncem Sedmi spojených nizozemských provincií, tj. Utrechtské unie, se stala Anglie, která do severního Nizozemí vyslala vlastního regenta. Robert Dudley, hrabě z Leicesteru se však choval neobratně a byl nepopulární. Po jeho návratu do Anglie byl vrchním velitelem armády zvolen Mořic Oranžský. Společně s Johanem van Oldenbarneveltem a bratrancem Vilémem Ludvíkem Nassavským tvořili triumvirát, který vládl severnímu Nizozemí. Jejich úspěchu v občanské válce přispělo rozdrcení španělské Armady v roce 1588 a francouzské vyhlášení války Španělsku v roce 1595. Po smrti vévody parmského v roce 1592 byl novým guvernérem zvolen neschopný Arnošt, bratr císaře Rudolfa II. Jeho nástupcem se stal mladší bratr Albrecht, manžel dcery Filipa II. Isabelly. V 90. letech Mořic dobyl mnoho významných měst v pohraničí. Centrum Severu bylo klidné a zažívalo hospodářský a kulturní rozkvět.

Založení nizozemské Východoindické společnosti

V roce 1602 byla založena nizozemská Východoindická společnost. Výjimkou byl náboženský spor o predestinaci. Začal v roce 1594 a rozhořel se zejména po roce 1603. Jeho hlavními protagonisty byl Franciscus Gomarus (1563–1641),[35] netolerantní, militantní kalvinista, na jehož straně byl generální místodržitel Mořic Oranžský, další monarchisté a většina Nizozemců, a Jacobus Arminius (1560–1609), zastánce podmíněné predestinace, na jehož straně byl Holanďan Johan van Oldenbarnevelt, Hugo Grotius a další republikáni. Mentální rozdíl mezi Severem a Jihem se prohloubil natolik, že ani jedna strana již opravdově netoužila žít v jednom státě. Problém Severu byl v přílišné velikosti Holandska, které plnilo 60 % federálního rozpočtu.

Příměří (1609–1621

V roce 1607 byly zastaveny bojové akce a v roce 1609 uzavřel Albrecht s pomocí Francie a Anglie se severními provinciemi dvanáctileté příměří, což bylo uznání Nizozemí de facto. Nizozemí začalo budovat silné loďstvo. Spor mezi arminiány a gomaristy vyvrcholil popravou Oldenbarnevelta v roce 1619. Až v roce 1648 bylo Nizozemí uznáno vestfálským míremde 

Význam a hodnocení

Vedle Švýcarska byloNizozemí druhou větší zemí, která získala mezinárodně uznanou nezávislost. Konflikt začal jako politický, ale postupně se staly jednotícím symbolem soupeření katolictví na straně Španělska a kalvinismus na straně povstalců. Nizozemí se postupně definovalo jako kalvinistický stát, což vedlo k mentálnímu odcizení Severu a Jihu Nizozemí. Pokus o jednotný stát (tzv. Spojené království nizozemské) v letech 1815–1830 byl proto neúspěšný a skončil nezávislostí Belgie v roce 1830 (mezinárodně uznáno 1831). Podle marxistů šlo o první buržoazní revoluci, signál toho, že končí feudalismus a začíná kapitalismus.
       
Egmont spoléhal na své postavení a moc

V roce 1562 princ oranžský, místodržitel Hollandu, Zeelandu a Utrechtu, a hrabě Lamoraal Egmont, místodržitel Flander a Artois, zformovali ligu proti kardinálovi  Granvellovi Ligu vysoké šlechty, kterou podporovala nobilita, kněžstvo a města.
Vilém Oranžský a hrabě Peter Mansfeld, důvěrník Markéty Parmské, regentky byli Němci a ostatní většinou Valoni.  
Antoine kardinál Perrenot de Granvelle (nar. 20. srpna 1517, v Burgundsku, zemř,  21. září 1586 v Madridu)  byl aktérem nizozemské revoluce.
V letech 1560 až 1564 byl hlavním rádcem Markéty Parmské, v letech 1585 až 1586 byl arcibiskupem v Besançonu a je charakterizován jako renesanční člověk, který si liboval v dobrém víně, pití a galantních dobrodružství. Situace byla vážná. Kardinálovy sklony i činnost vyvolával obecnou nespokojenost a tak v březnu  1563 dal Vilém Oranžský, Egmont a Hoorn ultimátum králi, aby odvolal Granvella. V roce 1564 sice král Granvella odvolal, ale to nestačilo, protože hnutí se zmítalo v rozporech pro vzájemnou animozitu jeho vůdců.

Kompromis bredský

Výsledky Tridentského koncilu Nizozemci odmítli a přáli si náboženskou svobodu. Nizozemí v té době nebylo součástí Říše, a proto v něm neplatil augšpurský mír. Vilém Oranžský, Egmont a Hoorn resignovali ze státní rady a v jejich záměrech je podporovalo lidové hnutí. V červenci 1565 kalvinisté na tajné schůzce ve Spa dohodli připravit vznik opozičního spolku. V listopadu 1565  se u příležitosti svatby sjela vnuka papeže a syna regentky, potomního vévody, Alexandra z Parmy (1545–1592) s portugalskou infantkou Marií.  Do Bruselu se sjela všechna šlechta, která svatbu využila k tomu, aby založila Kompromis bredský neboli Ligu nobility, spojení opoziční vysoké a nízké šlechty. K zakladatelům Kompromisu patřil mladší bratr Viléma Oranžského, hrabě Lodewijk van Nassau–Dillenburg (1538–1574), hrabě van den Bergh a hrabě Hendrik van Brederode. Vilém Oranžský nebyl členem Kompromisu, ale měl s ním úzké styky. Program formuloval právník Gilles Le Cleraq: svolat generální stavy, zrušit inkvizici a edikty proti heretikům. Do Kompromisu vstoupili i katolíci, hlavně ze severu země.
Dne 5. dubna 1566 Kompromis vedený hrabaty Brederodem a Ludvíkem Nassavským po slavnostním procesí šlechticů ze všech nizozemských provincií k paláci Markéty Parmské v Bruselu předal guvernérce petici s programem Kompromisu. Dne 23. srpna 1566 guvernérka souhlasila s Prozatímní úmluvou (Accord). Jejím obsahem bylo zrušení inkvizice, zmírnění protireformačních zákonů, částečná tolerance kalvinistů a amnestie geusů. Kázání bylo povoleno tam, kde už bylo praktikováno. V Antverpách se Accord stal formálním náboženským mírem.
A guvernérka zpanikařila
Guvernérka však začala kolem sebe shromažďovat odpůrce nového hnutí. Egmont přesto doufal, že král bude souhlasit s konzervativní interpretací Úmluvy. V listopadu 1566 na schůzce ve východo-flanderském městě Dendermonde chtěl Vilém Oranžský přesvědčit Egmonta a Hoorna, aby se pokusili o ozbrojené povstání. Oba odmítli, což mělo demoralizující efekt. Když se rozcházeli, řekl Egmont Vilému Oranžskému:„Sbohem, princi bez země.“ Vilém Oranžský mu odpověděl: „Sbohem, hrabě bez hlavy. Kalvinisté neměli kam ustoupit, hrozila jim smrt. Vilém Oranžský neměl o vládě iluze. Ve svém místodržitelství dělal podle Accord, co mohl, aby posílil kalvinisty. Ale otevřeně se s nimi identifikovat nemohl. V prosinci  1566  začala guvernérka otevřeně jednat proti Accord a prohlásila obyvatele Valenciennes za vzbouřence. Vilém Oranžský se od začátku roku 1567 stále více vzdaloval od vlády, odmítl složit novou zvláštní přísahu, zatímco Egmont ji složil.
Antverpy sice byly duchovní centrum protestního hnutí, ale bylo jasné, že jsou slabé a že se nemohou udržet. Vilém Oranžský z nich proto odešel a vrátil se do Dillenburgu v Německu. Kalvinisté na jaře 1567 prohráli. Guy de Bray a de la Grange byli oběšeni. Dne 4. května 1567 vydala Markéta Parmská nový dekret proti kacířům. V červnu 1567 Vilém Oranžský otevřeně přestoupil na luteránství.
Situace pro krále byla v létě 1567 příznivá. Vůdci opozice emigrovali do německých pohraničních měst a byli ve skleslé náladě. Ale Filipu II. to nestačilo, neboť si přál stavovskou monarchii nahradit absolutní. Odvolal regentku Markétu Parmskou jako příliš slabou a od října 1567 ji nahradil vévodou z Alby (1507–1582), vůdcem nesmiřitelných. Jeho cílem mělo být potrestat rebely, vykořenit herezi a znovuobnovit královskou moc. Dne 22. srpna 1567 vjel vévoda z Alby do Bruselu v čele španělských vojáků. „Vévoda z Alby přišel, aby zničil stará privilegia země, kořen všeho zla.“

A nastala katastrofa

Mnoho vzbouřenců ztratilo veškerou naději. Dne 7. září 1567 se Hoorn vrátil do země a dne  9. září 1567 byli s Egmontem překvapivě zatčeni, ačkoliv byli celou dobu ke králi loajální. Byli obviněni ze spáchání zločinu urážky majestátu tím, že tolerovali heretiky. Zločiny z roku 1566 měl soudit zvláštní soud: Rada nad nepokoji (Conseil des troublesRaad van Beroerten), který záhy dostal přezdívku „krvavá rada“ (Bloedraad). Jejím prezidentem se stal sám „železný vévoda“ a členy byli i cizinci – Španělé; de Vargas ani neuměl francouzsky. Členy rady byli Berlaymont, Noicarmes a Vigliers. Rada se neřídila nizozemským právem a celkem odsoudila 12 000 osob. Bylo popraveno 8 000 odsouzených; ostatní utekli. Statky emigrantů a popravených byly konfiskovány. Represe dopadly i na města. Brederode náhle zemřel v únoru 1568, a proto se stal vůdcem povstání Vilém Oranžský. Emigranti se soustřeďovali v Německu a pokoušeli se o výpady do Nizozemí s cílem vyvolat lidové povstání. V dubnu 1568 Ludvík Nassavský přepadl, východní Frísko, přičemž byl zabit místodržitel Aremberg, ale také bratr Viléma Oranžského Adolf.  Vévoda z Alby reagoval zostřením represí: dne 1. června 1568 bylo popraveno 18 šlechticů,  dne 5. června 1568 byli popraveni Egmont a Hoorn. Poté se vydal na sever vyhnat povstalce, což se mu podařilo.
Provedení a zničení hradu Egmont 
Socha Lamoraal stojí uprostřed starého příkopu a za ním je možné vidět protestantskou církev, která byla postavena těsně u příkopu toho, co zbylo ze starého hradu Egmont.
Socha Egmont a Hoorne, náměstíPetit Sablon , Brusel.
Dne 4. června byli Egmont a Horn odsouzeni k smrti a ubytováni tu noc v domě du roi . 
5. června 1568 byli oba muži na Grand Place v Bruselu sťati, Egmontova nepochopitelná důstojnost byla při této příležitosti velice známá. Jejich úmrtí vedlo k veřejným protestům v celém Nizozemsku a přispělo k odporu proti Španělům. Hrabě Egmont je pohřben v Zottegemu . Jeho hrad v Egmondu aan den Hoef byl zničen v roce 1573 a na jeho místě je postavena socha. Dnes je socha postavená na náměstí Petit Sablon / Kleine Zavel v Bruselu připomíná hraběte Egmona a Horn, v historickém přehledu, který se obvykle nazývá společně jako "Egmond en Hoorne", a jako první vůdci holandské vzpoury se jako předchůdci William z Orange, který se stal významným a získal vedení po jejich popravě a který byl zavražděn v roce 1584 v Delftu , uspěl v osvobozeneckých částech Nizozemska v raných letech osmdesátileté války (1568-1648).
Egmontovy budovy a rozsáhlé panství byly konfiskovány při jeho popravě. Jeho dědicem byl Egmont, princ de Gavre a van Steenhuysen, baron de Fiennes, Gaesbeke a La Hamaide, panství de Purmerent, Hoogwoude, Aertswoude, Beyerland, Sottenghien, Dondes, Auxy a Baer. Některé z těchto pozemků byly nakonec vráceny k jeho dědicům biskupem, hlavně v roce 1600.
Navzdory zradě a zchudnutí rodiny byla jeho neteř Louise z Lorraine Mercœur provdána  za krále Františka Jindřicha III. v roce 1575.
Vilém Oranžský sám musel uniknout do Francie; povstání ztroskotalo. Přesto emigranti neztráceli víru v budoucnost, jak vyjadřuje národní hymna Wilhelmus.



Zdroj: Han van der Horst. Dějiny Nizozemska. Z mého soukromého archivu – text převyprávěn.





Zdroj: Han van der Horst. Dějiny Nizozemska. Z mého soukromého archivu – text převyprávěn.