úterý 14. října 2014

Nové formy mnišského života: Robert z Arbisselu







Robert z Arbisselu (narozen 1050 a zemřel 25. února 1117)

Nová forma mnišského života

Prvním z kazatelů, kteří působili ve Francii, byl Robert z Arbisselu ( J.von Walter a jeho dílo o potulných kazatelích). Jeho působení spočívalo v reakci proti konvecionálním způsobům náboženství. Svého času Robert pobýval v domě biskupa z Rennes a účastnil se gregoriánského reformního hnutí. Ale potom vyměnil běžnou církevní kariéru, která by ho jistě čekala za poustevnický život ve velkém lese v Craonu.

Podařilo se mu shromáždit své stoupence a odtud vycházel na své kazatelské cesty. Objevoval se v círech, které byly na samé hranici slušnosti, bosý, zarostlý a zahalený šedou kápí. Měl zvláštní sklon k náboženské péči o ženy A snad proto byl svými náboženskými protivníky obviňován z nepatřičných styků, i když ve skutečnosti nešlo o víc než o typický nedostatek uměřenosti. Útoky proti ženatým kněžím a obecným zlozvykům předgregoriánského světa, které tvořily převážnou část Robertových kázání, k němu přivedly zavržené ženy reformovaných kněží, které reformátor mohl snadno označit za prostitutky. Obecně, na potulné kazatele byl vyvíjen nátlak, aby své stoupence přiměli se usadit a zvolili si nějakou formu náboženského života ve společenství. To byl způsob, jakým se potulní kazatelé stávali zakladateli klášterů a řádů. Robert tímto způsobem vzkřísil dlouho zneužívanou ideu dvojitého kláštera. Fundace Roberta z Arbisselu ve Fontevrault začala jako průkopnický podnik s neobvyklou péčí o postavení žen a skončila jako náboženský ústav pro dcery a vdovy z francouzských dvorských a šlechtických kruhů. 

Navzdory určitým počátečním náznakům nemohl být v klášterech uskutečňován apoštolský život tak, jak byl vykládán v podmínkách potulného kázání. Tento způsob života následovníci potulných kazatelů nahradil-li tím, že se stáhli ze světa a přijali podle stanoveného vzoru řeholní sliby. 

Podle  dřívějších přesvědčení byl život legitimován Písmem. Tento názor si ve 12. století, setrvale udržoval převahu, a to i v období nových forem mnišského života. 

Hnutí za chudobu reprezentovala v době rychlého ekonomického nárůstu opozici proti bohaté církvi a měšťanstvu. Bohatství bylo příliš hmatatelné, ale je třeba také vidět, že za kritikou příliš bohaté církve se skrýval i lidový racionalismus, který byl schopen určitého srovnání mezi prostou apoštolkou církví a přebujelou církevní hierarchií 12. století. A to mohlo vést k herezi. Církev sama neměla proti těmto způsobům chápání a proti šíření nového myšlení dost účinnou obranu. Příležitosti pro heretiky vyvěraly v existenci velmi intenzivního náboženského zápalu, který se obracel proti konzervativní církvi a stále větší potřebu reformy. Představa církve jako pevnosti, která se odrážela v myslích lidí a nové chápání Písma , které proniklo do obecného povědomí, nemohlo být v souladu s některými praktikami církve, které horlivci viděli kolem sebe. Herezím také nahrával život v obhroublé a násilnické době a jejího vulgárního materialismu, i když se to týkalo malého počtu osob. Obratný kazatel, který vyšel z asketického pozadí, aby tepal zlořády, našel jistě mnoho posluchačů, na čemž nemění nic to, pokud se jeho názory držely v mezích ortodoxie. A tyto skutečnosti vysvětlují úspěch francouzských potulných kazatelů, ale stejně i úspěch heretických kazatelů, kteří byli téměř jejich současníky.  


Příště:  Heretiční kazatelé a cesta ke katarům


     

Žádné komentáře:

Okomentovat