Valdenští – Francie –lyonští chudí
Valdenští odvozují svůj původ od bohatého lyonského kupce Petra Valdese. Kolem r. 1173/1176 objevil při četbě Matoušova evangelia (10,5n.) ideál chudoby. Rozdal svůj majetek a oddal se apoštolátu přísné chudoby a hlásání pokání. Jeho stoupenci se nazývali "Kristovi chudí" nebo "lyonští chudí". Jejich jistě dobře míněné kázání, které se nevyhýbalo přehánění a tvrdé kritice existujících poměrů, skrývalo v sobě nebezpečí pro víru. Lyonský biskup jim kázání zakázal, neboť jako laici nejsou kvalifikovaní mluvit o otázkách víry. Valdes se obrátil na papeže. Přišel na 3. lateránský koncil r. 1179. Alexander II. pochválil jeho ideál chudoby a povolil mu kázat pouze pokání, jestliže se zdrží jakéhokoli hlásání víry. Tato podmínka byla
široká a neurčitá. S výtkou, že tu podmínku nedodržel, zakázal mu biskup kázání po druhé. Valdes se znovu obrátil do Říma. Ale tentokrát Lucius III. reagoval ostře. Roku 1184 mu zakázal jakoukoli kazatelskou činnost a káral celé jeho hnutí, jež mezitím nabylo radikální podoby. Teď se postavil na odpor Valdes. Odvolával se na své vnitřní povolání a osobní poslání, svěřené mu Kristem. Jen ten prý má právo hlásat Krista, kdo se všeho vzdal a žije v naprosté chudobě. Papež odpověděl exkomunikací a pronásledováním. Hnutí, zatlačené do podzemí, se stávalo stále více nepřátelským církvi a vstřebávalo do sebe bludné nauky. Valdes zemřel okolo r. 1217. Zbytky jeho hnutí a název přešly později na italské protestanty.
Bekyně – Belgie a Nizozemí
Kolem r. 1170 se objevily po prvé v Belgii a Nizozemí bekyně, zbožné ženy, které se věnovaly modlitbě a čtení Písma, zabývaly se ruční prací, péčí o nemocné a náboženským vyučováním dívek; žily společně bez skutečných řádových slibů v tzv. domech bekyň. Oddávaly se pro Krista zcela činné lásce k bližnímu.
Humiliáti - Itálie
V okolí Milána se sdružovali soukeníci v podobná náboženská společenstva humiliátů. Po vzoru prvokřesťanského společenství lásky (Sk 2,44) tvořili výrobní družstva, jež zavrhovala veškeré soukromé vlastnictví. Když se také tady začaly projevovat radikálnější tendence, podařilo se r. 1201 Inocencovi III. hnutí církevně podchytit a přivést pod duchovní vedení. Část se spojila v řeholní komunity, které žily podle Augustinovy řehole, část zůstala ve světě, účastnila se však náboženských cvičení těchto klášterů a byla s nimi spjata společenstvím modlitby; byli to předchůdci "třetích řádů". V r. 1216 bylo v milánské diecézi 150 takových klášterů. Řád se udržel až do r. 1571.
Všechny tyto skupiny měly společný křesťanský základ, hnutí katarů však bylo od základu nekřesťanské, manichejskodualistické.
Katarský koncil v Toulouse
Roku 1167 se konal u Toulouse velký katarský koncil. Proti bohaté katolické církvi, obtížené hříšným majetkem, stavěli kataři svou chudou církev, zamítající jakékoli vlastnictví. Tím se velice shodovali s mnoha radikálními horliteli pro reformu, kteří snili o evangelicky chudé církvi, a dařilo se jim v očích prostého lidu představovat své nekřesťanské dualistické pohrdání světem jako ideální obraz křesťanské askeze. Vůbec se považovali za dokonalé křesťany, kteří vedou vzorný asketický život, kdežto katolickou církev označovali jako satanovu synagogu, kněze
pranýřovali jako pokrytecké hříšníky a svátosti prohlašovali za dílo ďáblovo.
Albigenští kataři v jižní Francii - Languedoc
Se stejnou rozhodností bojovali proti státu, císaře nazývali náměstkem satanovým a knížata jeho přisluhovači. Kataři byli velmi rozšíření v jižní Francii, zvláště v oblasti města Albi (odtud albigenští); brzy se sblížili s barony, kteří se právě chystali k boji proti francouzskému království. Napětí propuklo v krvavou albigenskou válku (1209-1229), která měla zpola náboženský, zpola
politický ráz. Languedoc je historické území na jihu Francie při pobřeží Středozemního moře.
Languedoc je francouzská provincie a je to země, která leží na jihu Francie. K hlavním střediskům Languedocu patří Albi. Největším městem na severozápadě je Toulouse, ale hlavní kulturní centra leží kolem Středozemního moře a pod Pyrenejemi – Montpellier, Narbonne,
Carcassonne
K francouzskému království byl Languedoc násilně připojen po křížových výpravách během 13. století, kdy vzniklo na území Toulouského hrabství hnutí početných katarů. Jejich hlavním centrem bylo město Albi, z čehož vznikl pojem Albigenští. Oblast je posetá katarskými hrady.
Albigenská křížová výprava
Albigenská křížová výprava, kterou vyhlásil papež Inocenc III. v roce 1208, byla kruciáta proti albigenským na jihu Francie. Papež předtím pověřil cisterciácké mnichy, aby v této oblasti kázali pravou víru. V roce 1206 se k nim připojil Domingo de Guzmán (pozdější svatý Dominik), jenž právě po zkušenostech v této kampani založil dominikány - dominikánský řád.
Přesvědčování samo, nepomohlo. Proto byla v letech 1208 až 1229 vyhlášena křížová výprava a založena inkvizice, vykonávaná ponejvíce právě dominikány a posléze i čerstvě vzniklými františkány.
První papežovy výzvy, slibující dva roky odpustků, neměly velký ohlas. Když však bylo bojovníkům umožněno přivlastnit si půdu, kterou dobyli, rozjela se křížová výprava na plné obrátky. Tímto činem se však značně posunul původní ideál výprav – křížové tažení bylo vypraveno proti křesťanům přímo v Evropě, a osvobození Svaté země se tak stalo druhořadou záležitostí.
Tažení bylo zahájeno pod vedením Arnauda Amauryho (latinská podoba jména Arnaldus Amalricus), papežského legáta a opata kláštera v Citeaux. Křižáci pustošili celá města, vyvražďovali jejich obyvatele a ničili poklady provensálské kultury. Stovky zajatců byly surově upáleny na hranicích a tisíce lidí zahynuly při drancování. Např. v městě Béziers bylo vyvražděno veškeré obyvatelstvo – dvacet tisíc lidí – bez ohledu na vyznání, neboť byli vybíjeni katolíci stejně jako albigenští nebo příslušníci jakékoliv jiné víry. Když město již bylo před dobytím s drancováním a pleněním, obléhatelé vědouce, že ve městě žijí i katolíci, se papežského legáta ptali, jak kacíře či katolíky poznají. Ten jim odpověděl: „Tuez-les tous, Dieu reconnaîtra les siens." - „Zabte je všechny, Bůh si ty svoje pozná." Některé zdroje naopak tuto historku zpochybňují s tím, že se v literatuře neobjevuje dříve, než v 17. století. Encyclopédie des expressions [online]. [cit. 2012-06-11]. Dostupné online. (fr)
Válka probíhala během vlády tří francouzských panovníků Filipa II. Augusta (1180 – 1223), Ludvíka VIII. (1223 – 1226) a Ludvíka IX. (1226 – 1270). Dozvuky měla ještě v roce 1244, kdy padla poslední útočiště albigenských, vesnice Minerve, hrad Montségur a hrad Quéribus (1255). Jejím výsledkem bylo připojení velké části jihu k francouzské koruně a naprosté vyvraždění albigenských na tomto území. Avšak mezitím se hnutí stihlo rozšířit do zemí západní a jižní Evropy, kde katarský pesimistický životní pocit nadlouho přetrvával. Zničena byla rozvíjející se velmi vyspělá occitánská kultura a tolerantní společnost, které byly v něčem následovány až italskou renesancí o cca 200 let později a jih (současné) Francie byl pofrancouzštěn.
Okcitánie je historická oblast na území dnešní Francie (s drobnými přesahy na území sousedních států); tvoří v zásadě jižní třetinu francouzského území. Před sjednocením Francie (tj. „severní Francie“, Okcitánie a dalších, menších historických oblastí) se v Okcitánii používala okcitánština, tj. jazyk poměrně blízký latině, po sjednocení Francie byl tento jazyk v písemném styku vytlačen francouzštinou (jazykem oblasti kolem Paříže). Dnes se Okcitánie odlišuje od „severní“ Francie třeba používáním slova „oc“ [ok], které znamená „ano“ - tato odlišnost (obdobná používání slova „hej“ místo „áno“ na východním Slovensku) vedla k označení Okcitánie jako „země jazyka oc [ok]“ (langue d'oc). Okcitánie sahá svou plochou hned do čtyř samostatných států, a to do: Francie, Itálie, Španělska a Monaka.
Bitva u Muretu - 12. září 1213 - triumf Simona z Montfortu
Autor: Laurentius . Vydáno dne 26. 07. 2009
Autor: Laurentius . Vydáno dne 26. 07. 2009
Jedna z hlavních bitev během krutých válek proti Albigenským v jižní Francii na počátku 13. století. V únoru 1213 byla situace pro Simona z Montfortu příznivá a ovládal značnou část území hrabství Foix a Comminges. Pouze hrabství Toulouse mu odolávalo. Po dohodě s hrabětem Raymondem z Toulouse se s ním pokusil vyjednávat v Lavauru král Pedro II. Aragonský. Oba mocní rivalové nyní spojili síly proti Simonovi z Montfortu. Pedro měl u katolické církve velký kredit a sám byl považován za velkého katolického vůdce. Společně s Alfonsem VIII. Kastilským a Sanchem Navarrským porazili arabsko-berberské vojsko Miramamolina u Las Navas de Tolosa v roce 1212. Za účasti opata Amauryho na straně Simona nedošlo k žádné dohodě a diplomatický boj pokračoval v Římě. Za Montforta jednání s papežem Inocencem III. vedli Amaury (nyní už narbonnský biskup), biskup z Comminges, opat z Clairaku a arcijáhen Vilém z Paříže. Diplomacie selhala a král Pedro II. Aragonský sbíral vojsko. Simon z Montfortu vyslal Lamberta z Limoux, aby králi vyhlásil válku.
Bitva
Dne 30. srpna 1213 oblehlo toto velké vojsko Pedra Aragonského a spojenců hrad Muret. Hrad dokonce částečně ovládlo až na hlavní hradní věž, ale cílem nebylo hrad dobýt. Cílem bylo vylákat k bitvě Simona z Montfortu a to se podařilo. Simon z Montfortu jako impulzivní válečník přitáhl druhý den s jízdou, protože preferoval co nejrychlejší příchod. Pedro Aragonský stáhnul vojsko od hradu pro bitvu výhodnou rovinatou plochu na dohled od Muretu. Po poradě Simona s biskupy a rytíři se Simon rozhodl pro otevřenou bitvu i za početně nepříznivé situace. Navečer došlo k poslednímu jednání obou nepřátelských stran. Po jednání v Muretu zůstala jedna z bran otevřená. Byla to možná jen chyba nebo chytrá past Simona z Montfortu. Pedro Aragonský reagoval a poslal předvoj hraběte z Foix do útoku. Část mužů se dostala do hradu, ale tam byla odražena a část předvoje byla pobita. Na poradě v táboře Pedra Aragonského večer naváděl k opatrnosti hrabě Raymond z Toulouse, ale jeho rady nikdo neposlouchal. Ve vojsku Pedra Aragonského bylo mnoho sebevědomých veteránů od Las Navas de Tolosa a podcenilo početně slabšího protivníka. Atmosféra v táboře měla být velice uvolněná a možná se před bitvou i hodně popíjelo.
„Ve jménu Krista kupředu!“
Po rozbřesku se už na druhé straně sešikovalo vojsko Simona z Montfortu do tří tradičních šiků. Vojsku požehnali: toulouský biskup Foulques a biskup z Comminges. Biskup z Comminges pochopil, že rychlost je klíčová a pomalé žehnání Foulquese ukončil rázným zvoláním „Ve jménu Krista kupředu!“. Vojsko pak vyrazilo podél hradeb Muretu a silně tím zaskočilo překvapeného protivníka. Ti nečekali, že by Simon se slabší armádou zaútočil první. První dva šiky Simona z Montfortu zaútočily čelně a třetí šik přímo pod velením Simona zatím obloukem objel celé postavení Pedra Aragonského zleva. Pak zaútočil na pravé křídlo armády Pedra Aragonského. V kritickém momentu bitvy se pokusil ještě zachránit Pedro Aragonský situaci a vyrazil jen se svou družinou proti šiku Montforta. Pedro byl po srážce brzo zabit i když se asi chtěl vzdát a křičel, že je král. Možná ho zabili Alain de Roucy a Florent de Ville, kteří před bitvou přísahali, že aragonského krále srazí. Boj však pokračoval, protože se zpráva o smrti Pedra Aragonského zatím nerozšířila. Brzo ovšem bylo po bitvě, protože úder Simona do boku armády ji rozložil. Vojsko začalo prchat z bojiště a mnoho jich také bylo zabito. Největší ztráty měla špatně vyzbrojená milice z Toulouse složená z měšťanů a řemeslníků. Simon z Montfortu zatím držel šik zpátky, protože stále nemohl uvěřit ve své vítězství a myslel, že se jedná o léčku.
Na bojišti leželo mnoho mrtvých na straně poražených včetně okradeného nahého těla Pedra Aragonského. Tomu byl po bitvě uspořádán důstojný královský pohřeb v johanitském převorství v Toulouse. Z aragonské šlechty padl také Miguel de Rada, Miguel de Luesia, Blasco d´Alagon a Gomez de Luna. Simon z Montfortu dosáhl velkého a překvapivého vítězství, ale nemohl ho plně využít. Papežský legát Pietro z Beneventa přišel s požadavkem smíru a také hrabě Raymond z Toulouse se vložil do dalších jednání.
Z mého soukromého archivu, příslušná hesla z Wikipedie a Internetu
Příště : O katarské elitě
Žádné komentáře:
Okomentovat