Po službě jsem jela domů a měla pocit opovržení. Nad sebou i nad lidmi, s kterými mám trávit budoucí čas a kteří si myslí, že na ně nikdo nemá. Začínat si spory se sestrami není opravdu chytré, je jich víc a i když se mezi sebou pošťuchují, drží při sobě. Je to taková hra, kterou jsem už jedno prohrála na bývalém místě, kdy jsem ještě byla s Robertem. Právě jedna z nich to byla, co mne nejen vyštvala z práce, ale také z manželství. A já šla, jako ovce jsem šla, protože mi bylo jasné, že tu bitvu nemohu vyhrát. Nebojovala jsem, Robert ztratil u mne všechno, pro co jsem ho milovala a ani jsem nelitovala, že musím opustit místo, kde jsem si udělala jméno, atestace a mířila na primářku oddělení II. interny. Nesnesla jsem výsměšné pohledy okolo sebe už v době, kdy jsem nic nevěděla až do chvíle, kdy mi přišel anonym a v něm bylo všechno pěkně napsáno. Hůlkovým písmem. Když přišel domů, ten anonym jsem mu ukázala a zeptala jsem se, zda je to pravda. Přikývl. Chtěla jsem, abychom si o tom pohovořili, ale nedala jsem mu najevo, že bych ho chtěla nutit, aby zůstal se mnou. Najednou jsem si neuměla představit, že by se mne dotýkal, líbal, že bychom se dívali vzájemně jeden druhému do očí. Ne, necítila jsem nenávist, zlobu, zášť, lítost – prostě láska mezi námi skončila.
„Podal jsi žádost o rozvod?“ zeptala jsem se.
„Ne, podej ji ty,“ řekl a ani se na mne nepodíval.
„Dobře. Musíme se dohodnout na rozdělení majetku,“ odpověděla jsem.
„Vezmu si jen to, co mi patří.“
Ale já už mu nepatřila. Sklopila jsem oči. Nikdy mi potom neřekl, abych mu odpustila, i když do roka byl opět rozvedený. Asi věděl, že zničená kariéra a zrada se nedá jen tak odpustit, a tak to nechal jak to je. Někam zmizel, ani jsem po něm nepátrala.
Když jsem dojela domů, bylo kolem čtvrté hodiny, takový pěkný jiskřivý zářijový den. Rozhodla jsem se, že si udělám procházku přes lesopark do vilové čtvrti, kde bydlí, jak jsem si zjistila, doktor Zachariáš. Když odešel, zůstaly po něm nějaké případy a pokud bude svolný, něco mi určitě poví. Pokud ne, tak se nic neděje. Budu muset do toho jít sama. Nečekám, že mně někdo zasvětí, zdá se, že sestry mne rozhodně zasvěcovat nebudou. Určitě držely pěsti někomu jinému, a jak to v ženských kolektivech chodí, asi mi budou šlapat na paty.
Když jsem přešla lesopark, dostala jsem mezi pěkné rodinné vilky. Jeho adresu jsem si napsala. Vytáhla jsem papírek – ano Jabloňová 23. Tady bude asi těch ulic víc! Třešňová, Letecká, Ulrichova. U jednoho domu stály tři paní a něco zajímavého si povídaly.
„Dobrý den, promiňte, že ruším.“ Otočily se ke mně a změřily si mne pohledem.
„Hledám Jabloňovou 23.“
„To jdete špatně, musíte se obrátit a jít rovně asi sto metrů.“
„Děkuji,“ řekla jsem zdvořile, ale už mi nevěnovaly pozornost.
Šla jsem po chodníku, kolem plotů, kde zářily podzimní květy a krásně voněly. Slunce bylo přívětivé a byl cítit ten charakteristický omamný pach podzimu, v kterém se, jako ve vzácném parfému, mísily kouřové stopy se stopami hnijícího ovoce a vůní pozdních květin, možná i stopa po usychajících růžích. Konečně jsem stála před jeho domem. Za plotem na mne koukal velký pes s moudrýma očima a zkoumal mne. Záclona v horním pokoji pod střechou byla odhrnutá a v místnosti svítilo světlo. Dole, v přízemí také svítilo světlo. Na zvonku bylo napsáno jediné jméno: MUDr. Maxmilián Zachariáš. Pes se přesunul za vrátka a díval se na mne. Nedalo mi to, abych se na něho neusmála. Zazvonila jsem. Pes letěl do zahrady a štěkal takovým hlubokým hlasem, že mi přejel mráz po zádech. Z horního okna se vyklonil muž.
„Kdo je?“ zavolal.
„Tady Alice, mohla bych s vámi mluvit?“
„Jdu dolů,“ zavolal z okna a skutečně, za pár minut stál přede mnou.
„Co si přejete?“ zeptal se mne vlídně a usmíval se. Musela jsem uznat, že je to opravdu pohledný chlap.
„Nastoupila jsem na vaše místo do nemocnice, sebrala jsem odvahu, abych vás navštívila a zeptala se na pár případů.“
Opět se usmál.
„Pojďte dál, paní kolegyně a nebojte se Berty. Ona vám nic neudělá.“
Pes mi sahal skoro k pasu a zkoumal mne ještě ostražitěji. Podal mi ruku a tím jí dal najevo, že jsem přítel. Pes si asi řekl: no dobrá a odkráčel do nitra zahrady.
Zavedl mne do krásně upraveného pokoje, obklopeného knihami, jen u jedné zdi stálo cembalo.
„Posaďte se, přeci. Máte chuť na kávu nebo na něco ostřejšího?“
„Kávu,“ řekla jsem, protože jsem už cítila mírný deficit.
Za chvíli se vrátil s podnosem. Kromě vonících šálků voněla i bábovka.
„Moje hospodyně je taková staromódní dáma a myslí si, že ke mně bude chodit spousta lidí, proto pořád peče. Ona si myslí, že je to naše doktorské řemeslo nějak zvlášť vznešené, ale víte sama, víte sama.
„Děkuji,“ řekla jsem zdvořile a on se na mne usmál.
„Jste první, která se mne přišla zeptat na pacienty, co tam po mně zbyli, když jsem musel opustit místo.“
„Je to pro vás dobré znamení?“ usmála jsem se zase já a musím říci, že mi bylo v tom domě i v jeho společnosti dobře. Neptala jsem se ho na nic osobního, on se mna také na nic neptal. Odnesla jsem si od něho jeho pracovní deník, který jsem mu měla vrátit do týdne. Potěšilo mne, že ho mohu zase přijít navštívit.
Žádné komentáře:
Okomentovat