Středověké kauzy: Ač zemřel, přeci zvítězil

Středověké kauzy: Ač zemřel, přeci zvítězil

Mezi posvátným a profánním

Jedním z charakteristických rysů středověké společnosti a její ideologie. Zprvu má středověká společnost náboženskou povahu. A to proto, že se týká různých postavení a rolí uvnitř církve. A církev je chápána jako společenství všech křesťanů.  

Ve skutečnosti však zasahuje celé fungování společnosti. Odráží se v právních ustanoveních, ve formách kultury, v různých způsobech života. Ale ještě zásadnější význam má tam, kde se snaží roztřídit lidi obecnějším způsobem a tento způsob utváří všechny představy křesťanského světa. Rozlišuje mezi duchovním a světským, posvátným a profánním, stručně a srozumitelně řečeno mezi Bohem a lidmi.

V roce 1140 Gratianus v návaznosti na „gregoriánskou reformu“ formuluje ve své, Dekreta (2. část, kauza 12, otázka 1, kap. VII.) toto rozlišení způsobem, který se velmi rychle prosadil v kanonickém právu.

„Jsou dva druhy křesťanů. Jeden má sloužiti Bohu, oddává se kontemplaci, a drží se stranou světského ruchu: ten patří ke klerikům, tj. vyvoleným. Ti nesmějí nic vlastnit, musí mít všechno společné. Druhý druh křesťanů jsou laikové. Což v latině znamená „lid“: tito mohou vlastnit světské statky, je jim dovoleno uzavírat sňatky, obdělávat půdu, zahájit spravedlivý boj. Přinášejí své oběti na oltář a odvádějí desátky.“ Podstatou textu je vnést do křesťanské společnosti řád.  

Temný věk

Ve stručnosti se zmiňme o období po smrti Karla Velikého, v němž církve upadla do hluboké krize a císařská moc prudce oslabila. Po roce 843 ztrácelo papežství svou mocenskou oporu a stává se pouze římskou institucí v područí římských šlechtických rodů. Toto období je historiky ohraničeno mezi roky 880 a 1046, tedy zánikem karlovské říše a počátkem gregoriánských reforem.

Jak už to bývá ...

Časem se začal směr papežské reformy měnit a její cíle se zaměřily na duchovní a jurisdikční otázky. V určitých případech tyto otázky oddělovaly kněze od laiků. Bezprostřední otázky, které se týkaly svobody církve a vhodnosti kandidátů na biskupy se omezovaly na problém práva předávat biskupovi symboly jeho posvátného úřadu. Vraťme se detailněji do období gregoriánské reformy a boje o investituru,  který se právě týká uvedeného "menšího problému práva předávat biskupovi symboly jeho posvátného úřadu." 

Císařové dosazují papeže a co z toho vzešlo

Dynastie Sálská, nebo také dynastie Jindřichů vládla mezi  velkými panovnickými rody - Otonci a Štaufy a vyhasíná roku 1125. Říšská církev, reprezentovaná biskupy, opaty a arcibiskupy nebyla čistě duchovní organizací, neboť její jmenovaní zástupci byli současně duchovními a současně světskými pány, tudíž pilíře státu. A to se papežství nyní pokouší zvrátit, protože se snaží získat nezávislost na světské moci, jinak nemůže splnit svůj hlavní úkol, pro který vznikla a který nikdy nepustila ze zřetele - pastorační činnost a hlásání Božího slova. .  

Biskupové: Volbou nebo dosazováním?

Od starověku biskupy volil klérus a lid. Ale ve středověku toto pravidlo přestává platit, biskupy volí pouze šlechta.  V Římě to bylo tak, že vliv na to kdo bude biskupem měl pán města. V 10 stol to byl napřed byzantský císař, pak Langobardi a od 10. století, po jejich zeslabení místní šlechta, která vedla svou rodinnou politiku, za Otonců dosazovali biskupy Otonci. Ovšem, Jindřich III. chtěl reformu, která by zajistila vylepšení mravního stavu církve. Proto také dosazoval biskupy oddané reformě: Klementa II. z Bamberku, Mikuláše II. Za života Mikuláše II. však Jindřich III. zemřel a císařem se stal Jindřich IV., který byl však v době zvolení dítětem a proto za něho vládla jeho matka Agnes s Poitou. Její vláda však byla slabá,  a tak se vytvořil vhodný prostor. V  roce 1059 byl vydán nesmírně důležitý dokument o papežské volbě, směřovaný k tomu, aby se vylepšil mravní stav církve.

Papeže volí poprvé konkláve

Roku 1059 byla volba nového papeže po smrti nebo odstoupení dosavadního římského biskupa svěřena nejvyšším hodnostářům církve, tedy kardinálům, a jejich jedině k tomuto účelu svolanému shromáždění, tzv. konkláve. Napříště papeže nevolí lid a klérus, nesmí tam nikdo zasáhnout - nikdo zvenku. Papeže budou volit kardinálové, starý stav římských kleriků, kteří měli na starosti liturgické záležitosti, měl tři stupně. Bylo tam sedm biskupů z okolí Říma (to byli ti, kteří volbu schvalovali a světili papeže) kardinálové  kněží a kardinálové   jáhni. Tyto tři stupně platí dodnes, ale tenkrát to odpovídalo svěcení.

Jenže Jindřich IV. dospěl…

Když Jindřich IV. dospěl, tak s tím samozřejmě nesouhlasil a začal tvrdý boj.  Zpochybnil i volbu Řehoře VII (podle kterého se gregoriánská reforma jmenuje) a to celkem právem neboť za papeže provolán římským lidem, i když později  schválen kardinály – to ale na věci nic nemění. Nicméně Řehoř VII. zaštiťoval reformu. Pro úplnost dlužno vysvětlit, že Řehoř VII. jako mladý jáhen Hildebrand doprovázel r. 1046 sesazeného Řehoře VI. do vyhnanství v Kolíně a po jeho smrti se stal mnichem v Cluny. Lev IX. jej r. 1050 povolal nazpět do Říma; od té doby pracoval pro reformu a po smrti kardinála Humberta (r. 1061) se stal nespornou hlavou reformní strany v papežské kurii,  která měla na programu tyto body: 

Boj proti:

a) Simonii – podle Šimona Kouzelníka – kupování si duchovních úřadů za peníze, což je v pořádku, ale na simonii byla vztažena i laická investitura. Laická investitura – oblečení spíše oberlení.  když byl někdo zvolen arcibiskupem, tak se musel dostavit k císaři a ten mu dal berli a tím ho uvedl v úřad a dal mu léno dal mu investituru a tak se stal leníkem císaře. 

Rituál se odehrával takto: kandidát vkleče vložil své sepjaté ruce do dlaní císaře a sliboval mu věrnost, za to mu senior-císař slibuje ochranu. Takto to fungovalo v celé Evropě, ale papežství to nevyhovovalo, protože to chtělo mít hlavní vliv na to kdo bude arcibiskupem – to bylo klíčovým bodem boje o investituru

b) Nikolajtismus – zavedení povinného klerického celibátu. Ženatí kněží byli hanlivě nazývání Mikulášenci, a to podle spisů raného období církve. Celibát byl výzvou už v prvních dnech existence církve a platil pro kultovní osoby. V raném středověku bylo manželství kněží a kněžský konkubinát tolerován zejména pro nižší duchovenstvo ve venkovských oblastech. Ale v 11. století, v rámci církevních reforem, zejména v západní církvi, se znovu diskutovaly otázky celibátu ale tentokrát pro všechny kleriky. při této příležitosti je nutné připomenout jméno Humbert Silva Candida. který měl na gregoriánskou reformu velký intelektuální vliv.  

Dictatus Papae 

Tento klíčový dokument, který vydal Řehoř VII. v roce 1075 obsahoval 27 článků. Tyto články se staly oporou pro rozvíjení papežské moci. 

27 tezí
I. teze: Římská církev je založena samotným Pánem.
II. teze: Římský biskup jako jediný může být po právu nazýván obecným.
III. teze: Pouze on může ustanovovat a sesazovat biskupy.
IV. teze: Jeho legát, i když nižšího důstojenství, budiž představen nade všechny biskupy na koncilu, a je mu dovoleno pronášet proti nim klausuli o sesazení.
V. teze: Může sesazovat nepřítomné. (pozn.: pravděpodobně se tím myslí sesadit z úřadu ty biskupy, kteří nejsou dlouhodobě přítomní ve svých diecézích)
VI. teze: Není dovoleno, mimo jiné, pobývat ve společném domě s tím, koho on vyobcuje z Církve Svaté.
VII. teze: Pouze jemu náleží právo podle potřeby doby tvořit nové zákony, ustanovovat nové obce, činit z kanonií opatství a obráceně dělit bohatá biskupství a chudá slučovat.
VIII. teze: Pouze on může disponovat císařskými odznaky.
IX. teze: Pouze jemu musejí všechna světská knížata líbat nohy.
X. teze: Pouze jeho jméno budiž připomínáno v církvi. (pozn.: tj. i v kostele při mši)
XI. teze: Neboť toto jméno je jedinečné v celém světě.
XII. teze: Budiž mu dovoleno sesazovat císaře.
XIII. teze: Je mu dovoleno přemísťovat biskupy na různá místa podle potřeby.
XIV. teze: Pouze on má moc světit a ustanovovat kleriky kteréhokoli kostela se mu zlíbí.
XV. teze: Může zakázat konání služeb ustanovených kněží pro své ordináře a přijímání vyšších svěceních od jiných biskupů.
XVI. teze: Žádný synod nemůže být zván obecný bez jeho souhlasu.
XVII. teze: Církevní právo nemůže být měněno a doplňováno bez jeho souhlasu.
XVIII. teze: Výrok jím ustanovený nemůže být nikým odvolán; pouze on sám může tento výrok odvolat.
XIX. teze: On sám nemůže být nikým souzen.
XX. teze: Nemůže být souzen ten, kdo se odvolá ke Svatému stolci.
XXI. teze: Pouze Svatý stolec může soudit "maiores causae".(pozn.: tj. soudit prohřešky proti kanonickému právu)
XXII. teze: Římská církev se nikdy nemýlila a podle důkazů Písma se nezmýlí.
XXIII. teze: Nechť je římský papež, pokud byl kanonicky zvolen, pro zásluhy svatého Petra prohlášen za posvátnou osobu.
XXIV. teze: Pouze s jeho souhlasem je poddaným dovoleno vznášet obžaloby.
XXV. teze: Pouze on může ustanovovat a sesazovat biskupy bez svolání synodu.
XXVI. teze: Kdokoliv nesouhlasí s římskou církví, bude vyloučen z obce křesťanů.
XXVII. teze: Nechť může vyvazovat poddané ze slibu věrnosti vůči hříšníkům.

  

Mladý král žil ještě zcela v představě otonsko-sálské říšské teologie o sakrálním, skoro klerikálním (kněžském) království, které mělo své místo v hierarchické církvi, ba dokonce v jejím čele. Cítil se jako rex et sacerdos (král a kněz). Byl to on, který právě uplatnil proti papežskému zákazu královské dispoziční právo při biskupské volbě v Miláně (1072). Na římské postní synodě r. 1075 Řehoř VII. zostřil zákaz laické investitury a pod hrozbou klatby vyhlásil, že králi upírá jakékoli právo při obsazování biskupství. To však znamenalo zvrat otonského systému říšské církve, na kterém spočíval řád říše. Jindřich na papežský výnos nedbal. Na synodě (říšském sněmu) ve Wormsu došlo v lednu 1076 k dramatickým scénám. Jindřich podnítil proti papeži říšské biskupy, popuzené převratnými papežovými požadavky. Řehoř VII. byl prohlášen za sesazeného.

Svět úžasem zatajil dech 

Řehoř VII. však nezaváhal a ihned odpověděl exkomunikací Jindřicha IV.. Zprostil jeho poddané přísahy věrnosti. Klatbou, která postavila krále mimo křesťanské společenství, se stala zjevnou desakralizace království. Svět úžasem zatajil dech. Ale Jindřichovi stoupenci se rychle sjednotili. Knížata shromážděná v říjnu 1076 v Triburu dala králi ultimatum: do roka si musí od papeže vyprosit zproštění z klatby, jinak bude prohlášen za zbaveného trůnu a bude zvolen nový král.

Kajícnická cesta do Canossy

Tak nastoupil Jindřich v zimě 1076/1077 kajícnickou cestu do Canossy. Doprovázen ženou a dětmi a pouze malou družinou putoval za velkých nebezpečí přes Alpy. Papež se mezitím také vydal z Říma na cestu do Německa. Pobýval právě na pevném hradě Canossa na severním svahu Apenin, který patřil markraběnce Matyldě, když se Jindřich objevil v šatu kajícníka a tři dny čekal před hradbami, až bude vpuštěn (26. - 28. ledna 1077). Na přímluvu svého kmotra, clunyjského opata Huga a markraběnky dosáhl od Řehoře absolucio s podmínkou, že se ve sporu s německými knížaty podrobí papežovu rozhodčímu výroku.

Pro tuto chvíli Jindřich zvítězil; byl opět pánem situace. Vcelku však Canossa znamenala pro německé království těžkou ránu, ze které se už nikdy nevzpamatovalo. Vedení Západu přešlo z císaře na papeže. Řehoř se ukázal silnějším.

A v Německu vypukla občanská válka 

Přes papežovo odpuštění zvolila německá knížata již v březnu r. 1077 protikrálem Rudolfa Švábského (r. 1080). Jindřich musel bojovat o královskou korunu. Německem otřásala občanská válka. Jindřichův poměr k papeži se brzy zase zhoršil. V březnu r. 1080 byl po druhé dán do klatby a sesazen. Jindřich reagoval tím, že proti Řehořovi postavil protipapeže Wiberta z Ravenny, který přijal jméno Klement III. (1084-1100), a vytáhl proti Římu. Řehoř VII. uprchl k Normanům do jižní Itálie. Zemřel 25. května 1085 v Salernu, navenek poražen, ve skutečnosti však vítěz.

Wormský konkordát 

Wormský konkordát byla dohoda mezi papežem Kalixtem II. a císařem Svaté říše římské Jindřichem V. z 23. září 1122, potvrzen byl  na bamberském knížecím sněmu a papež Kalixtus II. ho také potvrdil na Prvním lateránském koncilu, i když  o rok později (1123). Tímto aktem se uzavřel vleklý spor o investituru. Císař se investitury zřekl a souhlasil s kanonickou volbou biskupů a opatů, a s udělením lenních statků duchovním, papež naproti tomu souhlasil s císařovou účastí u voleb, které nebyly pro spory kapituly nebo konventu rozhodnuty.

Literatura:

Le Goff, J., Schmitt J. C.  Encyklopedie středověku, str. 294 a 295

Franzen, A. Malé dějiny církve. str. 22-24