Smrt je tabu. A jako taková v nás žije jako cizí
nepřátelské božstvo, s kterým je nutné bojovat. Naše báje nás naučili vidět
Smrt jako hnusnou stařenu s divýma očima, která nos na rameni kosu, kterou
zkosí každého, na kterého přišel čas..... . Naučili nás se bát smrti, vidět v
ní něco strašlivého,. nespravedlivého, krutého, tíživého a smutného. Naučili
nás všemu, co potřebujeme k životu - nenaučili nás tomu, co potřebujeme ke
smrti. Naučili nás truchlit a pociťovat bolestně ztrátu. Nenaučili nás se s ní
smiřovat a bratřit. Nutili nás bojovat se smrtí, i když je to boj předem
rozhodnutý v její prospěch. A protože Smrt má neomezenou moc na životem a je
jeho součástí, jiné civilizace se ji učili poznávat a respektovat.
Tak a pravda je venku
Seděla v prostorné ordinaci a sama se podivovala, že nic zvláštního nepociťuje. Jistě ten pak doktor, který seděl proti ní, očekával přílivy slz, otázky jak ještě dlouho .... neptala se.
Prostě, vyslechla si svůj rozsudek.
„ Kdybyste potřebovala si o něčem promluvit, tady je má vizitka.“ Podával ji zlacenou vizitku a ona ji s kývnutím přijala. Vyšla do slunečného dopoledního dne. Začínalo jaro. Děti si hrály v malém parčíku blízko nemocnice. Usedla na lavičku. Dala si na kolena malou kabelku a v takovém klidném posezení trávila těch pár minut, než se rozum vyrovnal s tou zprávou.
Do práce už nepůjdu, říkala si. Určitě by se ani nemohla na nic soustředit. Musí si to srovnat v hlavě a připravit se na všechno. Hlavně, že nic nebolí a že se nemusí alespoň dnes zpovídat manželovi a rodině. Jak by byla ráda sama a vychutnala si kouzla dnešního dne.
Příliš slunce a čerstvého jarního vzduchu, nějaká ta kavárnička s šálkem silné kávy a sušenkou. To by bylo pěkné! Zavolala řediteli školy, že si bere dovolenou na dva dny a on svolil. Je tedy volná a svobodná. Má dost času. Manžel je na služební cestě a děti ve škole.
„ Tak to jsem už dlouho nezažil,“ řekl doktor Pavlíček sestře při obědě.
„ Co?“ opáčila s plnou pusou.
„ Byla tu ta profesorka hudby. Řekl jsem ji pravdu. Poděkovala mi za informaci a odešla.“
„ Aby si něco neudělala,“ řekla sestra a dožvýkávala sousto. Zapila ho vodou.
„ Nevypadá na to.“
„ Asi byste se měl přesvědčit, já nevím, co taková citlivá osoba může provést.“
„Mám její adresu. Že bych se měl ohlásit a promluvit s její rodinou ?“
„Třeba by to nepřijala.“
„ Ani se mně nezeptala, jak bude dlouho žít . Lidi se často na to ptají.“
„ A je to s ní zlé ?“
Doktor pokrčil rameny a dojedl oběd. Už se mu nechtělo na to myslet. Večer měl jít na taroky a nechtěl si tahat práci domů.
„ Jak jsi dopadla u doktora?“ zeptal se jí manžel mobilem.
„ Ale to víš, nic neřekl konkrétního. Asi koncem měsíce mám přijít na kontrolu.“
„To je fajn, vezmi si dovolenou.“
„Vzala jsem si dva dny.“
„Tak si pořádně odpočiň. Pust si nějakou hudbu a na nic nemysli.“
Položila mobil na stolek, vstala a otevřela okno do zahrady. Co se na ní nadřela. Ale stálo to za to, je to radost pohledět. Příroda se probouzela a chtěla své. Slunce a vláhu. Ptáci poletovali z větvičky na větvičku a sdělovali si své zážitky a city překrásným zpěvem a štěbetáním.
Jestlipak také nahoře je tak krásně, pomyslela si a usmála se. Jistě, že ano, říká se, že poslední zážitky si člověk nese sebou. Asi to jen trochu se mnou cukne, jako když se rozjíždí vlak a pak už budu na druhé straně. Nemám se čeho bát a nebudu se ničeho doprošovat. Nic na tom nezměním a stejně,. všechno co jsem mohla, jsem prožila. Nesmím se tomu podávat. Nesmím ničeho litovat.
Sedla si za klavír a otevřela víko. Pomalým pohybem pohladila klávesnice a pak s citem začala hrát Chopinovo Nocturno. Hudba splynula s vanoucím teplým větrem, který nesl vůně ze zahrad, polí a lesů . Lidé na chodníku sem tam zvedli hlavu a poslouchali vroucí tóny.
Myslela na svůj odchod. Na to, jak bude přijata její duše. Vyčítat ji mohou jen to, že se nebránila křivdám a vždycky všechno trpělivě snášela s pokorou. Možná tím napomáhala zlu. Možná, že to bylo od ní moc sobecké, když si nechtěla dělat nepříjemnosti. Kdo ví, jaký mají na ten lidský život metr.
Po chvíli zavřela víko klavíru a trochu se zachvěla, připadalo ji, jakoby ho zavírala naposledy.
Vyndala ze skříňky album a prohlížela si fotografie.
Ona a Karel jako mladí. Jak ho milovala! A láska nepřestala ani po tom, co se jim stalo hodně nepříjemných věcí. Alespoň z její strany nepřestala. Byly doby, kdy se rozcházeli v názorech a kdy jeden čas nechodil domů. Nevadí, říkala si, však se jednou vrátí a buď definitivně skončí v manželství anebo budou pokračovat. A tady je Markéta. Nedávno jí byla na pohřbu. A vidíš, Markétko, za chvíli půjdu za tebou. Jestli je tam nějaká kavárna, budeme tam spolu chodit a už nás nebude honit čas. Už nás nebude nikdo doma čekat. Určitě tam mají nějakou kavárnu. Vždyť se píše, že to tam vypadá stejně jako na zemi, ale je to jen iluze. Ale copak to také tady není iluze? Vždyť život žijeme pro iluze. Kdo ví, jaká je vlastně ta pravda. A tady je fotka pana Brázdila, mého učitele. Věnoval mi ji, když odjížděl do Ameriky. To byl hodný člověk! Učil mne dějiny umění. Ani nevím, jestli ještě žije, od té doby se neozval.
Z toho snění ji vytrhl zvonek u vchodu do domu. Položila album na stůl a šla k oknu, aby se podívala, kdo zvoní. S překvapením zjistila, že je to ten doktor, u kterého dnes ráno byla.
„ Paní profesorko, mohu s vámi na chvíli hovořit?“
„ Jistě, pojďte dál.“
Posadila ho do křesla v obývacím pokoji a šla postavit na kávu. Pak přinesla na podnose zákusky a šálky s ozdobnou cukřenkou.
„ Stalo se něco?“ zeptala se.
„ Mám pocit, že jsem vás nějak odbyl. Víte, chtěl bych se vám trochu víc věnovat.“
„ Jak věnovat?“ Nechápala.
„ Vysvětlit vám, jak je to s vaší nemocí, jaké máte vyhlídky. Hrozně mne překvapilo, jak jste to pokorně přijala a na nic jste se neptala.“
Usmála se.
„ A to vy pečujete o každého tímto způsobem?“
„ No, většinou se lidé ptají a dochází do onkologické poradny. Já jsem vám asi zapomněl říci, že tato možnost existuje. „
„Já to přeci vím. Ještě jsem se nepřihlásila. Ale vím, že tam mám chodit.“
„ Tak to je dobře.“
Byl o něco mladší než ona. Docela hezký muž. Elegantní a jistě měl i dobré postavení v nemocnici.
Pozorovala ho, jak bere šálek do prstů a ochutnává kávu.
„Nejste na tom zle. Myslím si, že máte dobré vyhlídky. Odmítla jste ozařování, máte k tomu jistě své důvody. Ale ohledně té vaší nemoci koluje takových mýtů, to byste se divila. Možná, že za nějakou dobu, až přijdete na kontrolu, zjistíme, že se to zlepšuje.“
Nevěděl přesně, jak s ní má hovořit, mátla ho. Byla mlčenlivá a na její tváři nebyla vidět žádná určitá reakce, ani strach či lítost.
„Vezměte si kousek rolády,“ pobídla ho. Naložil si na talířek křehký kousek. Očima ji poděkoval a najednou ho zaplavila lítost. Bylo to sice neprofesionální, ale právě tato žena ho přiměla k lidskému pohledu na situaci, která se jí nyní odehrávala v životě.
Pochopila to. Vždyť znala tak dobře lidi!
„ Pane doktore, nedělejte si žádné starosti o mou osobu. Já jsem to vzala jako součást života, nebojím se. A nestrádám. Věřím tomu, že ty léky, které beru, mi pomohou zbrzdit vývoj nemoci. Ani já, ani vy nemůžeme nic jiného dělat, než čekat. A po tu dobu čekání přeci nepřestaneme žít. To ne.“
„Máte pravdu.“
„Může se paradoxně stát, že umřu na úplně něco jiného. A tak je vaše starost pro vás zbytečná. A hlavně mne nelitujte, to byste neměl. Však to nějak dopadne.“
Musela mu to říci, protože pochopila, že bůh ví proč, vypadává úplně ze své role.
„Hrajete na klavír?“ zeptala se ho s úsměvem.
„Ano, hraji.“
„Pojďte, zahrajeme si spolu. Alespoň nebudeme mluvit o zbytečných věcech.“
S posledními paprsky se s ní loučili na malém hřbitově. Žádný velký pohřeb. Stromy byly už v plné letní kráse a ptáci dozpívávali své denní písně. Mlčeli a jen kněz se modlil její oblíbenou modlitbu „Hospodin je můj pastýř“ a pak spustili rakev do hrobu.
„ Upřímnou soustrast,“ stiskl doktor ruku jejímu manželovi.
„ Děkuji vám, že jste o ní pečoval. Hodně jste jí pomohl v těch posledních dnech.“
„ A ona mi také hodně pomohla. Naučil jsem se chápat smrt.“
Rozloučili se a smuteční hosté pospolu vycházeli z hřbitovní brány.
Viděla je z velké výšky. A usmívala se.
Kdybyste věděl doktore, jaká je pravda o smrti..
Tak a pravda je venku
Seděla v prostorné ordinaci a sama se podivovala, že nic zvláštního nepociťuje. Jistě ten pak doktor, který seděl proti ní, očekával přílivy slz, otázky jak ještě dlouho .... neptala se.
Prostě, vyslechla si svůj rozsudek.
„ Kdybyste potřebovala si o něčem promluvit, tady je má vizitka.“ Podával ji zlacenou vizitku a ona ji s kývnutím přijala. Vyšla do slunečného dopoledního dne. Začínalo jaro. Děti si hrály v malém parčíku blízko nemocnice. Usedla na lavičku. Dala si na kolena malou kabelku a v takovém klidném posezení trávila těch pár minut, než se rozum vyrovnal s tou zprávou.
Do práce už nepůjdu, říkala si. Určitě by se ani nemohla na nic soustředit. Musí si to srovnat v hlavě a připravit se na všechno. Hlavně, že nic nebolí a že se nemusí alespoň dnes zpovídat manželovi a rodině. Jak by byla ráda sama a vychutnala si kouzla dnešního dne.
Příliš slunce a čerstvého jarního vzduchu, nějaká ta kavárnička s šálkem silné kávy a sušenkou. To by bylo pěkné! Zavolala řediteli školy, že si bere dovolenou na dva dny a on svolil. Je tedy volná a svobodná. Má dost času. Manžel je na služební cestě a děti ve škole.
„ Tak to jsem už dlouho nezažil,“ řekl doktor Pavlíček sestře při obědě.
„ Co?“ opáčila s plnou pusou.
„ Byla tu ta profesorka hudby. Řekl jsem ji pravdu. Poděkovala mi za informaci a odešla.“
„ Aby si něco neudělala,“ řekla sestra a dožvýkávala sousto. Zapila ho vodou.
„ Nevypadá na to.“
„ Asi byste se měl přesvědčit, já nevím, co taková citlivá osoba může provést.“
„Mám její adresu. Že bych se měl ohlásit a promluvit s její rodinou ?“
„Třeba by to nepřijala.“
„ Ani se mně nezeptala, jak bude dlouho žít . Lidi se často na to ptají.“
„ A je to s ní zlé ?“
Doktor pokrčil rameny a dojedl oběd. Už se mu nechtělo na to myslet. Večer měl jít na taroky a nechtěl si tahat práci domů.
„ Jak jsi dopadla u doktora?“ zeptal se jí manžel mobilem.
„ Ale to víš, nic neřekl konkrétního. Asi koncem měsíce mám přijít na kontrolu.“
„To je fajn, vezmi si dovolenou.“
„Vzala jsem si dva dny.“
„Tak si pořádně odpočiň. Pust si nějakou hudbu a na nic nemysli.“
Položila mobil na stolek, vstala a otevřela okno do zahrady. Co se na ní nadřela. Ale stálo to za to, je to radost pohledět. Příroda se probouzela a chtěla své. Slunce a vláhu. Ptáci poletovali z větvičky na větvičku a sdělovali si své zážitky a city překrásným zpěvem a štěbetáním.
Jestlipak také nahoře je tak krásně, pomyslela si a usmála se. Jistě, že ano, říká se, že poslední zážitky si člověk nese sebou. Asi to jen trochu se mnou cukne, jako když se rozjíždí vlak a pak už budu na druhé straně. Nemám se čeho bát a nebudu se ničeho doprošovat. Nic na tom nezměním a stejně,. všechno co jsem mohla, jsem prožila. Nesmím se tomu podávat. Nesmím ničeho litovat.
Sedla si za klavír a otevřela víko. Pomalým pohybem pohladila klávesnice a pak s citem začala hrát Chopinovo Nocturno. Hudba splynula s vanoucím teplým větrem, který nesl vůně ze zahrad, polí a lesů . Lidé na chodníku sem tam zvedli hlavu a poslouchali vroucí tóny.
Myslela na svůj odchod. Na to, jak bude přijata její duše. Vyčítat ji mohou jen to, že se nebránila křivdám a vždycky všechno trpělivě snášela s pokorou. Možná tím napomáhala zlu. Možná, že to bylo od ní moc sobecké, když si nechtěla dělat nepříjemnosti. Kdo ví, jaký mají na ten lidský život metr.
Po chvíli zavřela víko klavíru a trochu se zachvěla, připadalo ji, jakoby ho zavírala naposledy.
Vyndala ze skříňky album a prohlížela si fotografie.
Ona a Karel jako mladí. Jak ho milovala! A láska nepřestala ani po tom, co se jim stalo hodně nepříjemných věcí. Alespoň z její strany nepřestala. Byly doby, kdy se rozcházeli v názorech a kdy jeden čas nechodil domů. Nevadí, říkala si, však se jednou vrátí a buď definitivně skončí v manželství anebo budou pokračovat. A tady je Markéta. Nedávno jí byla na pohřbu. A vidíš, Markétko, za chvíli půjdu za tebou. Jestli je tam nějaká kavárna, budeme tam spolu chodit a už nás nebude honit čas. Už nás nebude nikdo doma čekat. Určitě tam mají nějakou kavárnu. Vždyť se píše, že to tam vypadá stejně jako na zemi, ale je to jen iluze. Ale copak to také tady není iluze? Vždyť život žijeme pro iluze. Kdo ví, jaká je vlastně ta pravda. A tady je fotka pana Brázdila, mého učitele. Věnoval mi ji, když odjížděl do Ameriky. To byl hodný člověk! Učil mne dějiny umění. Ani nevím, jestli ještě žije, od té doby se neozval.
Z toho snění ji vytrhl zvonek u vchodu do domu. Položila album na stůl a šla k oknu, aby se podívala, kdo zvoní. S překvapením zjistila, že je to ten doktor, u kterého dnes ráno byla.
„ Paní profesorko, mohu s vámi na chvíli hovořit?“
„ Jistě, pojďte dál.“
Posadila ho do křesla v obývacím pokoji a šla postavit na kávu. Pak přinesla na podnose zákusky a šálky s ozdobnou cukřenkou.
„ Stalo se něco?“ zeptala se.
„ Mám pocit, že jsem vás nějak odbyl. Víte, chtěl bych se vám trochu víc věnovat.“
„ Jak věnovat?“ Nechápala.
„ Vysvětlit vám, jak je to s vaší nemocí, jaké máte vyhlídky. Hrozně mne překvapilo, jak jste to pokorně přijala a na nic jste se neptala.“
Usmála se.
„ A to vy pečujete o každého tímto způsobem?“
„ No, většinou se lidé ptají a dochází do onkologické poradny. Já jsem vám asi zapomněl říci, že tato možnost existuje. „
„Já to přeci vím. Ještě jsem se nepřihlásila. Ale vím, že tam mám chodit.“
„ Tak to je dobře.“
Byl o něco mladší než ona. Docela hezký muž. Elegantní a jistě měl i dobré postavení v nemocnici.
Pozorovala ho, jak bere šálek do prstů a ochutnává kávu.
„Nejste na tom zle. Myslím si, že máte dobré vyhlídky. Odmítla jste ozařování, máte k tomu jistě své důvody. Ale ohledně té vaší nemoci koluje takových mýtů, to byste se divila. Možná, že za nějakou dobu, až přijdete na kontrolu, zjistíme, že se to zlepšuje.“
Nevěděl přesně, jak s ní má hovořit, mátla ho. Byla mlčenlivá a na její tváři nebyla vidět žádná určitá reakce, ani strach či lítost.
„Vezměte si kousek rolády,“ pobídla ho. Naložil si na talířek křehký kousek. Očima ji poděkoval a najednou ho zaplavila lítost. Bylo to sice neprofesionální, ale právě tato žena ho přiměla k lidskému pohledu na situaci, která se jí nyní odehrávala v životě.
Pochopila to. Vždyť znala tak dobře lidi!
„ Pane doktore, nedělejte si žádné starosti o mou osobu. Já jsem to vzala jako součást života, nebojím se. A nestrádám. Věřím tomu, že ty léky, které beru, mi pomohou zbrzdit vývoj nemoci. Ani já, ani vy nemůžeme nic jiného dělat, než čekat. A po tu dobu čekání přeci nepřestaneme žít. To ne.“
„Máte pravdu.“
„Může se paradoxně stát, že umřu na úplně něco jiného. A tak je vaše starost pro vás zbytečná. A hlavně mne nelitujte, to byste neměl. Však to nějak dopadne.“
Musela mu to říci, protože pochopila, že bůh ví proč, vypadává úplně ze své role.
„Hrajete na klavír?“ zeptala se ho s úsměvem.
„Ano, hraji.“
„Pojďte, zahrajeme si spolu. Alespoň nebudeme mluvit o zbytečných věcech.“
S posledními paprsky se s ní loučili na malém hřbitově. Žádný velký pohřeb. Stromy byly už v plné letní kráse a ptáci dozpívávali své denní písně. Mlčeli a jen kněz se modlil její oblíbenou modlitbu „Hospodin je můj pastýř“ a pak spustili rakev do hrobu.
„ Upřímnou soustrast,“ stiskl doktor ruku jejímu manželovi.
„ Děkuji vám, že jste o ní pečoval. Hodně jste jí pomohl v těch posledních dnech.“
„ A ona mi také hodně pomohla. Naučil jsem se chápat smrt.“
Rozloučili se a smuteční hosté pospolu vycházeli z hřbitovní brány.
Viděla je z velké výšky. A usmívala se.
Kdybyste věděl doktore, jaká je pravda o smrti..
Žádné komentáře:
Okomentovat