Profesionální omyl

Doktor Janík byl starý mládenec.  No, starý.  Bylo mu kolem osmačtyřiceti let, ale svými zaběhnutými zvyky a rituály se podobal starému člověku.  Bydlel v útulném pražském bytě blízku středu města a vedl život slušný a spořádaný.  Chodil hrát kulečník, sem tam si zašel do Národního divadla v pěkném obleku a v růžové náladě, jak sám  charakterizoval svoje rozpoložení.  Měl jen pár přátel.  Ne, že by o něho ženy nejevily zájem.  Naopak, byl velmi vzhledný muž, elegantně se oblékal a choval se velmi zdvořile, až prkenně, rozhodně i po stránce hmotného zajištění si nemohl vůbec stěžovat.   Ale myslel si o sobě, že neumí s ženským světem komunikovat.  Zdálo se mu, že je příliš nudný se svými zájmy a že ženy očekávají od mužů právem chování, kterého on nebyl, podle svého soudu, schopen.  

V poslední době se držel v kanceláři a doma, protože ho začala bolet hlava a cítil se velmi unavený.  Víc, než by si to vyžadoval nával práce.  Ráno při holení se díval starostlivě do zrcadla, jestli se neprojevuje nějaká nemoc.  Nebyl žádný hypochondr, to ne, ale neměl nikoho, kdo by se mohl o něho starat, rovnat jeho krásné knihy v starodávných skříních po předcích a starat se o kartotéku klientů,  o svěřené obnosy do úschovy a vůbec o jeho zaběhnutou advokátní praxi.  Nevedl ani koncipienty.  Šli mu na nervy ti nedočkaví sotva vylíhlí právníci, kteří sotva se naučili psát značku paragrafu, jak sám říkal, už chtěli bourat svět a vydělávat velké  peníze. Byl opatrný, úzkostlivý na pořádek  a profesionální. Vedl semináře na Právnické fakultě, měl výbornou pověst mezi svými kolegy a za celou dlouholetou praxi  se nedopustil profesionální chyby.

Tohle si všechno uvědomoval.  Je sám z vlastního přesvědčení.  

A tak si jednou večer zašel na kulečník, aby byl mezi lidmi, jak říkal.  Jeho přátelé už měli rozehrané partie, tak nechtěl zasahovat a sedl si ke stolku a mávl na číšníka, aby mu přinesl kávu a skleničku vody.

„ Ahoj, doktore, tak jak jde život ,“ Plácl ho po zádech jeho přítel doktor Lhota.  

„ Jde to, doktore,“ usmál se.  Lhota se na něho pátravě podíval.

„ Není ti nic ? Připadáš mi nějak bledý. “

Přisedl si k němu.

„ No, víš, nějak mně v poslední době pořád bolí hlava, nemám chuť k jídlu a myslím, že to není ani přepracováním, ani chřipkou.  Jde to v takových návalech a já nevím, co s tím.  Nic mi nezabírá. “ Svěřoval se mu tiše, s jakousi vnitřní cudností, nebyl zase tak zvyklý mluvit o sobě.

„ Tak přijď ke mně na kliniku.  Podíváme se na to a něco s tím uděláme, doktore.  Jdu hrát.  Tak přijď třeba zítra, platí ?“

„ Platí,“ řekl s důvěrou a s ulehčením, protože to byl krok, který opravdu hodně zvažoval a kterého se v duchu bál.  Mám to za sebou, pomyslel si a s chutí se napil kávy.

Druhý den ráno se pečlivě osprchoval, vzal si nové prádlo, které si dal pod stromeček a oblékl se do svátečního obleku, velmi elegantního, který měl ve skříni pro zvlášť zvláštní chvíle.  Usmál se, když si vzpomněl na některé pro něho radostné chvíle.  Uměl je prožívat a uchovávat si je v paměti.

Životě bído, přec tě mám rád,“ zarecitoval si nahlas a uvázal si pěknou kravatu.  Ještě jednou zkontroloval vzhled a pak vzal do ruky svou aktovku, pečlivě zamkl byt a vydal se pěšky na kliniku.  Byl pěkný den, den, od kterého si sliboval, že mu dá šanci se zbavit starostí se zdravím.  Bylo to poprvé, kdy to bral opravdu vážně.  Prošel chodbami plnými lidí, kteří čekali na výzvu sestry a sem tam prolétl nějaký zřízenec nebo lékař.  Až došel na neurologickou kliniku.  V čekárně seděla  jedna starší paní s dítětem.  Asi babička, pomyslel si.  Sedl si a dal si aktovku na kolena.  Jak měl vy zvyku, položil si na ní ruce a oči upřel ke dveřím.  Zachvíli se otevřely dveře a jeho přítel stál v nich.

„To jsem rád, že jsi přišel,“ přivítal ho a pokynul mu, aby vstoupil.  Na jeho pokyn se začal svlékat, aby mu mohl udělat první neurologické vyšetření.  Nebylo mu to příjemné, protože nebyl zvyklý se svlékat před druhými lidmi.  Ale v zájmu svého lidu se příliš nezdráhal.  Neurologické kladívko se rozběhlo po nervových drahách, pak mu proklepal kolena, nechal ho sáhnout si na nos, prostě takové běžné věci. .  Také mu vzali krev a poslali ho na rentgen hlavy.  Tam seděl s mnoha lidmi dvě hodiny, než přišel na řadu.  Pak se vrátil do ordinace.  Výsledky z rentgenu tam ještě nebyly.  

„ Jakmile budeme něco vědět, zavolám ti, neboj.  A kdyby tam něco bylo, tak si tě pozvu a budeme to léčit.  Neboj. “

Uklidněný šel do své kanceláře a pracoval až do večera.  Den za dnem ubíhal ve stejném tempu.  Říkal si, kdyby něco bylo, už by mi volali.  

A tak jedno ráno zazvonil telefon.  Zvedl ho a svým příjemným hlasem se do něho představil

„ Ahoj,“ ozval se hlas jeho přítele, „ tak jsme udělali všechny rozbory.  Nebudeme si nic nalhávat.  Máš nádor na mozku.  Podle polohy, nedá se to operovat. “

„ Tomu nerozumím, jak dlouho ….  Co s tím…“ blekotal a z rozčilení zlomil tužku, která ležela na zápisníku.

„ Těžko říci.  Ale nebudeme to vyřizovat po telefonu, zítra přijď. “

„ Dobře,“ Řekl to s pokorou a i trochu se uklonil

Ale když položil telefon, měl pocit, že se  ním točí celý svět.  Opřel se o opěradlo a položil ruce na opěradla křesla.  Zaklesl oči do oblohy přes zamžené okno a snažil se vymístit všechny myšlenky.  Velmi úporně se snažil na nic nemyslet.  Jen tak si udrží psychiku v klidu. o

„ Pane doktore, máte tu návštěvu,“ otevřela dveře sekretářka a svým hlasem ho vyrušila v jeho úsilí o sebeovládání.  Otočil k ní hlavu a ona se lekla, protože vypadal vyděšeně, tak ho nikdy neviděla.

„ Co je to za lidi,“ řekl tichým hlasem a ona mu mlčky nalila do sklenice vodu a podala mu ji.

„ Pán a paní Bruknerovi. “

„ Ať chvíli počkají. “

Znala ho tak dobře, že se dál neptala a zavřela dveře.  Když osaměl, jeho oči zabloudily k telefonu a udělal pohyb,.  Jakoby ho chtěl zvednout.  Ale pak obě ruce položil na stůl a , jakoby si chtěl zakázat cokoliv dělat, brát do rukou a nebo si cokoliv psát do svých diářů.

Den, který neměl být … kolik jich takových bylo a kolik jich bude ? Hlavně těch, které by být měly.

Někdo tiše zaklepal na dveře a on se rozhodl, že své klienty přijme a bude dál pokračovat ve své práci.  

Odpoledne se sbalil, zavřel stůl, zamkl sejf a ještě jednou před odchodem očima zkontroloval, jestli na nic nezapomněl.  Auto nechal v garáži a šel pěšky domů.  Nejdříve šel rychlým krokem, ale pak zpomalil a zatočil směrem k parku, který se nacházel mezi domy.  Kousek přírody.  Sedl si na lavičku, na kolena si položil aktovku a rukama ji přejel, jako by ji chtěl pohladit.  Stromy lehce šuměly a kolem nich poletovali ptáci.  Nikdo v parku nebyl, byl tam sám a byl tomu vděčný.  Ne vždycky se mu tohle dařilo.  A vlastně teď cítil, jak hodně potřebuje být sám a vypořádat se ze situací, do které se dostal.  

Nepřemýšlel o tom, co všechno bylo za ním, co je v jeho životě nyní a co bude potom, i když lidé často v takové situaci bilancují, hodnotí a pláčí.  On neplakal.  Měl v sobě prázdnotu a to bylo to nejlepší, čeho vůbec mohl dosáhnout.

V aktovce mu zazvonil mobil.  Dříve by po něm hrábnul a začal by hned komunikovat.  Ale neměl chuť se s nikým bavit.  Hrdlo měl stažené. Zachvíli zase.  Nechal ho zvonit, protože se nechtěl vytrhovat ze svého rozjímání. Jen rukou se dotkl svého čela a přejel si po něm, jakoby chtěl dokonale vyprázdnit hlavu.  Za chvíli znovu. .  Kdo to asi pořád tak naléhavě volá ? Otevřel aktovku a vytáhl mobil.  Podíval se na poslední číslo.  Vida, řekl si, ještě to není všechno.  Chtěl zavolat zpět, ale rozmyslel si to.  Ale v jeho prstech se mobil znovu rozezvučel.  Zpráva.  Tak dobře.  Otevřel ji a oři se mu zamžily.  Nasadil si brýle, aby lépe viděl na display.

„ Pavle, okamžitě volej.  Chybná diagnóza. “

V hlavě se mu roztočily snad všechny paragrafy a první impuls, který ho popadl, byl vztek.  Ale nenechal se jím opanovat.  S rozvahou pomalu vložil telefon do tašky a vydechl si.  Opřel se opěradlo lavičky a zavřel oči.  Soustředil se na rytmus svého dechu. Pak teprve vytáhl mobil a zavolal na číslo, svého přítele.  Chvíli se nikdo neozýval.  Konečně to někdo zvedl-.

„ Doktor Lhota. “

„Tady Pavel.  Tak, o co jde ?“

„ Pavle, stala se chyba. , Ještě jednou jsem to prověřoval.  Prostě se spletly laboratorní výsledky a rentgenové.  Zaměnili to s jiným pacientem, jmenoval se jako ty.  Ale to je jedno.

Jsi v pořádku.  Nezlob se.  Doufám, že náš nebudeš žalovat. “ V sluchátku  rezonoval smích, který znal z kulečníku.

„Žalovat ?“ zašeptal.  Copak podáním žaloby by ze sebe sejmul tu hrůzu, kterou od rána prožíval ? Copak by mu někdo mohl vrátit tento den, který prožil v takovém stavu ? A nebo, řekl si v duchu, nebyl to jeden z nejcennějších dnů v mém životě ? 

„Tak ti blahopřeji.  Spadl mi kámen ze srdce. “

„Já vám všem také blahopřeji k opravdu profesionálnímu výkonu. “

Ukončil hovor a vstal.  Den se už chýlil pomalu k večeru.  

Když přišel domů, udělal si malou večeři a kávu, sedl si k psacímu stolu a otevřel svůj deník.  Svým krásným rukopisem nadepsal datum a chvíli zvažoval, co bude psát dál.  Znovu mu v hlavě proběhly všechny ty události.  Chvíli přemýšlel a pak napsal dvě slova.

„ Stydím se. “

Zavřel desky a zhasl světlo.  Do pokoje se vkrádalo světlo z pouličního osvětlení.  Sem tam zahučela tramvaj a do okna zaléhaly hlasy z ulice.  Díval se do stropu a myslel na svou maminku.  Měl pocit, že se znovu narodil.  Dostal ještě příležitost.