Chyťte krtka

                                             Mikoláš Aleš - Májový triptich

Je to v Čechách opravdu tak zoufalý?

Občas si čtu nějaké články některých lidí, jak bědují nad nepořádky, které tu vládnou. A návrh na řešení? Chyťte krtka"


Občané a stát

Život je dynamický, probíhá v čase a na té časové přímce se pohybuje životní čas každého z nás. A každý z nás má o svém životě nějakou konkrétní představu. Volí si povolání, které ho však postupem času přestane bavit, protože se cítí být omezován, upozaďován, rád by něco zlepšil, ale v systému, v kterém se pohybuje, s tím firma nepočítá. Na to jsou jiní pašáci! A jeho sny se rozplynou - třeba mohl přijít na něco, co by firmě pomohlo k lepším výsledkům. Mlčí. Je totiž ve věku, kdy by mohl být propuštěn a o jiné místo by si ani neškrtnul.

Já a život - ten pes 

 Samozřejmě, že nespokojenost je pochopitelná, nepořádky tu skutečně jsou. Přetížené soudy, přílišný formalismus v úředních věcech, chyby úředníků, stížnostní agenda mohutní, zákony se vrší a starosti a stresu lidem přibývá. A jistě to nebude lepší. Nespokojenost však už není motivací pro ty, kteří řídí stát nebo obec či kraj, aby svou práci zlepšili, přiklonili se k volání lidí, protože sami mají se sebou co dělat…

Lidé bojují mezi sebou o spravedlnost a netuší, že výsledek toho boje nemusí svědčit tomu, kdo ho vyvolal. Ona si spravedlnost nedá od lidí diktovat, jak to tak vypadá. Zvláště ne podle toho krásného: padni komu padni! A bác… a ani občanský soudní řád nemá tolik možností, aby uspokojil tu představu o spravedlnosti toho, kdo ji čekal. A to dost naštve. Dalším takovým chytrým heslem je - neznalost zákona neomlouvá! Pro příště bude platit odpovědnost…  

Systém je systém

Systém je neúprosný! O den, dva se zpozdíte s platbou úvěru a už hup mezi hříšníky. A na pět let nepodmíněně. Jste zavřeni v nějakém programu, z kterého vás nikdo nevysvobodí, až ten soudný den, kdy vás uvolní i když jste před roky zaplatil. A třeba po vás bude chtít ještě úroky z prodlení. To je život, co? Radši nic nemít, řeknou si lidi, vykašlat se na všechno, spokojit se s málem a v klidu si žít. Ale to nejde, protože někde za rohem už číhá další past. A tak jdete z té banky na parkoviště, kde jste zaparkovali auto - a ono tam není. Proběhnete celé parkoviště, už se stmívá, tak na to ještě ke všemu blbě vidíte, pak se naštvete a vytáhnete z kapsy mobil, ale je vybitý. Posléze si vzpomenete, po jedné cigaretě, že jste ho zaparkoval naproti a ono tam skutečně stojí. Šťastná chvíle, která v ten moment přerazí všechny špatné zážitky. Tak přeci nějaká spravedlnost je, myslíte si… i když to tak není, byl to jen omyl. 

Někdo chce otevírat dveře do světa, jiný je chce zase před světem zabouchnout. A tahanice o ty vrata nabývají vážnosti. Není to však to něco nad námi, ale to konkrétní v nás. Jak si vlastně představuji život v současnosti? Je to důležité to vědět, protože si ho musím přesně tak zařídit. Podle svého rozumu a možností.