úterý 28. října 2014

Středověké kauzy: Valdenští




Valdenští

Valdenství bylo jedinou herezí 12. století, která přežila v nepřerušené kontinuitě až do 16. století, kdy vyšla ze svých úkrytů a podala si ruku s protestantskou reformací. Valdenští přečkali všechny perzekuce, třebaže nakonec na nedostupných místech, v nižších vrstvách společnosti a za cenu ztrát vitality. Udrželi se naživu a protestantské historiografii odkázali vzpomínku, že i hlubinách středověku existoval evangelicky založený protest proti katolicismu; historikům zanechali příběhy o své odolnosti proti perzekuci a vzácnou sbírku nábožensko literatury a biblické komentáře. A to vše – v národních jazycích.

Jak začínali

Valdenští představovali ve 12. století poslední a nejhouževnatější hnutí potulného kazatelství. Jde o klasický příklad hnutí, které usilovalo o reformu, které bylo následkem nepřiměřených zásahů církevní autority zatlačeno za hranice hereze.

Zakladatelem hnutí byl bohatý lyonský obchodník Petr Valdes. Jeho život ovlivnil svatý Alexius v podání potulného vypravěče. V kostce: Alexius byl syn boháče, který odmítl nevěstu odešel z domu, aby žil v chudobě. Po mnoha letech se vrátil do otcovského domu, ale už ho nikdo nepoznal. V otcovském domě zemřel jako žebrák.  Tento příběh zanechal ve Valdesovi hluboký zážitek a po poradě s jedním mistrem teologie se rozhod vzdát svého bohatství i světa.

Možná, že v jeho příběhu zachytíme citem jistý františkánský ráz: Valdes vyházel peníze na ulici, zavrhl lichvářské metody, bude přijímat své jídlo od jiných. Arcibiskup ho musel donutit, aby se stravoval u své ženy. Ale Valdes následně svou ženu zaopatřil a dal svým dcerám věno, aby mohly odejít do Fontevrault, ale sám do kláštera nevstoupil.

Za dvouměsíčního hladomoru v roce 1176 pracoval ve vývařovně na polévky, Jeho cílem byl apoštolský život v chudobě a kázání, které se opíralo o pasáže v evangeliích., které se opírají o vyslání sedmdesáti učedníků.

Odlišnost Valdese od ostatních kazatelů

Valdes jako laik měl obrovský zájem o sebevzdělání, a  to prostřednictvím překladů Písma a spisů Otců do svého mateřského jazyka. Toužil kázat. A toto své přání se svými přívrženci začal uskutečňovat.  A tak se dostal do konfliktu s církevní autoritou, s kanonickým právem a hierarchií. Kanonické právo vyhrazovalo totiž kázání kněžím.

III. lateránský koncil

III. lateránský koncil se konal roku 1179 v Římě, kde Valdésova skupina předložila své překlady a žádala církev autorizaci svého kazatelství. Kronikář Jindřicha II. Walter Map zaznamenal, že se jim dostalo teologické zkoušky, která měla prokázat jejich kazatelské schopnosti.

Kronikář tvrdí, že papež Alexandr III. Valdese přijal a potvrdil jeho slib dobrovolné chudoby, avšak povolil mu a jeho stoupencům kázat jen tehdy, když místní kněží ho sami k tomu vyzvou. Jenže, nedalo se očekávat, že k takové výzvě dojde, takže jeho rozhodnutí se rovnalo odmítnutí.

Následující rok setrvával Valdes a jeho stoupenci v rámci církve. Papežský legát Jindřich z Marcy, jeden z hlavních vůdců cisterciáckého hnutí, který se stal koordinátorem pokusí na nejvyšší úrovni o udržení kontroly nad růstem katarství na jihu Francie, Předsedal diecéznímu synodu v Lyonu, kde Valdes souhlasil s tím, že učiní ortodoxní vyznání víry. Můžeme se domnívat, že církve měla obavy, aby nebylo valdenské nadšení infiltrováno katarskou herezí.

Valdésův program

Valdés vyhlásil své rozhodnutí: zříci se světa, žít v chudobě, nemyslet na zítřek, nepřijímat zlato ani stříbro a chápat pokyny evangelia jako příkazy. Tento program vycházel z pasáže o vyslání sedmdesáti učedníků- ale o jednom se stále mlčelo – o právu kázat. Vyznáním víry Valdes prokázal svou ochotu a poslušnost k ortodoxii, obratem mu bylo umožněno vyjádřit záměry skupiny.

Ale zase vyvstaly potíže

Na konci svého vyznání Valdes zavrhl neortodoxní horlivce, kteří vystupovali jménem jeho sdružení, ale nakonec nebyl schopen zabránit, aby neinfiltrovali jeho hnutí. 

Lyonský arcibiskup Jan z Canterbury jejich kázání zakázal: patrně po marném pokusu dostat je pod kontrolu prostřednictvím probošta, ale když tito lidé odmítli uposlechnut, byli exkomunikování a vyhnáni z území, které měl arcibiskup ve své správě.

Na severu v Languedocku, v Lotrinsku a v hraničním pásmu mezi Francií a císařstvím valdenské misie sklízely úspěch, v Toulu však biskup nařídil tažení proti „Wadoys“.

Valdenská hereze se šířila díky nadšenému kázání evangelia a její misie, které vyhnání z Lyonu a následná exkomunikace od arcibiskupa Jana nejen nezastavily. Ale také posílily, nalezly domov v antiklerikální atmosféře Lombardie a v důsledku toho se staly i více radikálními.

V raném období sekty byli Valdesovi lidé popisování jako ti, kteří se vzdali veškerého majetku a darovali ho chudým, což implikuje, že původně nějaký měli. Většinu stoupenců tvořili laici, ale byli mezi nimi i uprchlí mniši a jeptišky a několik kněží a vzdělanců,

Valdenští měli ve vyšších kruzích určitou podporu, ale menší, než měli kataři. Valdenští měli vliv i na ženy, protože pokládali za vhodné, aby mohly kázat stejně jako muži, což jim ortodoxie nepovolovala a to docela zvyšovalo přitažlivost hnutí.

Valdenští v Čechách

Ve 13. století valdenstvo ze své základny v říši podniklo pozoruhodnou expanzi, když vycestovalo s vlnami německých kolonizátorů do Čech a do zemí ještě dále na východě: tuto skutečnost odkryli moderní historikové.

Pasovský anonym

V rakouských zemích valdenské hnutí zapustilo kořeny v polovině 13. století. To se dozvíme z pasovského anonymu, jehož autorem byl kněz dominikán. Označuje čtyřicet dva míst, která byla podle něho zasažena herezí. Poskytuje nám detailní obraz života valdenských, založený na vlastních zkušenostech z inkvizičního vyšetřování v Pasově v roce 1266,  Zřejmě k vyšetřování da podnět český král Přemysl Otakar II..  

Zvláštním rysem heretiků popsaných pasovským anonymem, byla rovnost postavení. Valdenští kritizovali katolické kněze za ukládání těžkých pokání, sami hřích odpouštěli prostřednictvím vkládání rukou, citujíc slova, která Kristus řekl cizoložné ženě: „ Jdi a nehřeš více“.  

Heretici mluvili o každodenním přijímání a odmítali rituály mše. U těchto valdenských skupin bylo přijímání Božího těla pravděpodobně především výrazem bratrské solidarity. Posvěcující slova mohla být řečena stejně mužem, jako ženou.  

Ve valdenství hrálo velkou roli Písmo přeložené do národního jazyka. Ústní výuka byla náboženským projevem, jehož cílem bylo uchovat znalost Písma a jenž byl otevřený všem. Valdenské názory postrádaly exotický prvek, který byl přítomný v katarství. Takže cesta do sekty byla snadná. Mezi dominantní rysy patřil donatismus, biblicismus a velké nepřátelství k církvi, o něž svědčí výhružné nabádání kléru, aby se zřekl svých desátků. A majetku a věnoval se každodenní práci. Později se nejen hrozilo, ale také se objevil případy vražd katolických kněží.

Valdenští a církev v rozporu

Jádro valdenské víry tvořilo převážně zavržení všeho, co bylo nahlíženo jako chorobný výrůstek katolické víry v očistec, obrazy svatých a poutě. Valdenští trvali na morálním životě a na doslovném následování textu Písma.

Vyšetřování, která byla konána v letech 1313-1315 ve Štýru, Kremži včetně Vídně, ukázala, že hereze v Dolním Rakousku zůstala živá.

Výpovědi před soudem naznačují, jak to bylo možné: utajením a účastí na řádných bohoslužbách, která měla odvrátit příslušná podezření. Křivá přísaha není hřích, trval jeden valdenský, další zase mumlal při mši ve svém národním jazyce něco, co popíralo to, co se odehrávalo: Je lživé to, co se zpívá.“

Tak, jako v roce 1266, i tentokrát valdenští vynikali množstvím textů Písma, která znali ve svém národním jazyce nazpaměť. Církev byla intenzivně napadána a její svátosti zesměšňovány. Svátost oltářní uplácaným Bohem a žebraví mniši - kněžouři.

Podle svědectví měli valdenští 16 apoštolů – podle některých 12 – aby mohli překonávat velké vzdálenosti starat se o své věřící.

Valdenství, přenesené z Německa a Rakouska, prosperovalo také v Čechách a dále na východě. Fragmenty inkvizičního protokolu sepsané než třista jmen. Mezi nimiž jsou svědci i obvinění. Z toho sto osmdesát podezřelých z valdenství a jedenáct z příslušnosti k bekyním.

Do vyšetřování bylo zapleteno 4 400 osob, z nich 2640 valdenských, 160 bekyní, tucty obviněných beghardů, 580 podezřelých bez jasně prokázané loyality, 220 upálených.

Valdenský biskup Neumeister, který byl upálen v Rakousku v roce 1315, svým nepřátelům řekl., že počet věřících v Čechách a na Moravě je „nezměrný“ a záznam Havlovy inkviziční aktivity potvrzuje, že za jeho tvrzením je více než vyzývavá hysterie.

Kde jste byli před Valdesem?

Valdenské hnutí bylo vystaveno těžkému tlaku. Vyvinuli si verzi vlastních dějin, aby si vytvořili delší a významnější rodokmen a mohli čelit katolickým polemikům. Proto používali tradiční příběh o severoitalském hnutí za chudobu a odpadnutí od církve za časů Konstantinovy donace. A tak se prý ukazuje – říkali valdenští, že Petr Valdes nebyl zakladatelem, ale napravovatelem  - a tak čelili otázce: „Kde jste byli před Valdesem?“

Odpadlíci

V průběhu 14. století zasáhla krize vůdce valdenských. Mistři začali odpadat. Zachoval se seznam dvaceti mistrů, z nichž devatenáct přelo ke katolictví. Pět z nich následně přijalo kněžské svěcení a jeden vstoupil do kláštera. Odpadnutí několika mistrů, žijících v celibátu, kteří cestovali po dvojicích krajinou, kázali a přijímali zpovědi, bylo velmi skličující.  

Kvůli vnějšímu tlaku ztrácelo hnutí dál více svůj charakter laicky orientované církve.  

V této době se ustoupilo od zpovědi jednoho stoupence k druhému. Přijímání zpovědi, práci s knihami a poučování věřících zastávala jen hrstka vybrané elity, kteří vykonávali funkci podzemních kněží. Pocitu bezpečnosti nepřidalo, že odpadlí kazatelé znali adresy a místa, kde se souvěrci schovávali. Vědomí vysokého stupně nebezpečí a hořkost z odpadnutí stoupenců se projevila, když valdenští začali odpadlíky zabíjet. Fáze odpadlictví postupně přišla v letech 1389 – 1401 v jižních a východních městech říše do série rozsáhlých tažení proti valdenským.
  
Protivaldenská křížová výprava

V letech 1487 – 1488 byla zahájena protivaldenská křížová výprava, k níž v nemalé míře dala podnět chamtivost, Následovaly trpké ztráty  a rozdrobení hnutí  konverzemi a emigrací. Mučednický úděl ale posílil ty, kteří vytrvali a prokázali svou odvahu, protože nejen odolali perzekucím, ale využili i soudního systému, aby si v roce 1509 vynutili rehabilitaci nespravedlivě odsouzených  s zrušení konfiskace jejich majetku.

V předvečer reformace se hnutí udržovalo v existenci jen vzájemným stykem kazatelů a jejich sborů, které se skládaly z malého počtu oddaných rodin, takže se už nadále neobracelo k církvi s nabídkou radikální alternativy, nýbrž setrvávalo v podzemním životě založeném na kázáíní a pokání. 

Žádné komentáře:

Okomentovat