O hněvu a konci nadějného vztahu

Sírachovec 1,22
Nespravedlivý hněv nebude možno ospravedlnit, náchylnost k hněvu přivádí člověka k pádu.

Tak jsem si dala citát na počátek své úvahy o hněvu a přemýšlím, zda můj pokus o smíření s dobrým úmyslem se neobrátí proti mně. Totiž, ve hře jsou peníze! Ne mnoho, aby snad nevzešla obava, že jde o život - i když - o život jde v určitém slova smyslu ...

Mám dva přátele (nebo spíš možná, že už nejsou mými přáteli) ...
Dva osamělí lidé, jak se říká, v druhé půlce života a s komplikovanými osudy, se potkali na jednom výletě a rozhodli se, že už nebudou chodit v houfu, ale spolu. Dám jim fiktivní jména, on - Ondřej a ona Jana. Oba vzdělaní a věřící katolíci. To vím, protože jsme s Ondřejem často mluvili o Písmu a já jsem mu pomáhala se zkouškami, které skládal v jednom náboženském kurzu. Nevadilo mi, že je v podstatě "vzteklej" člověk, protože toho měl dost v životě za sebou a snažil se pomáhat druhým tím, že neustále organizoval nějaké věci, Tu výstavy, tam zase výlety a dělal průvodce. Hodně se tomu věnoval a myslím, že to bylo jedna z mála věcí, která ho skutečně činila šťastným. Jezdil také na zahraniční zájezdy a jeho fotografie jsou nádherné. Pamatuji si, že dokonce veřejně promítal zájemcům nejen snímky, ale ppodával zasvěcené výklady. Lidé o něm soudí, že je hrozný zmatkař, hulvát a má hrozné chování. Mají pravdu, to uznávám, ale jeho hněv nepatří ani lidem v okolí. Hněvá se na život samotný. Na svou osamělost, na zpackané manželství, na své děti a sám na sebe. Jana je moc hezká, světlovlasá žena, také vzdělaná a věřící, Ráda se účastnila výletů, kde se spolu seznámili a na první pohled si mysleli, že by v tom mohli pokračovat. Chodit na zajímavá místa, fotit květiny, zvířata, oblohu a povídat si. Rozdíl mezi nimi je v tom, že zatímco Ondřejova řeč je jako nepřetržitý proud vody, ona je spíš mlčenlivější a naslouchající. A tak jsme všichni, kdo je známe, čekali, co se stane ...

Muselo to přijít, ne že ne ...

Ego, to je potvorstvo! Ondřej je velmi vzdělaný člověk, a tak se chtěl pochlubit, co v něm vězí. Podle jeho řeší se snažil Janu trumfnout a mít nad ní "vrch". A tak mlel a mlel, až Janě z toho brněla hlava, ale byla trpělivá, alespoň zpočátku, jen mu jemně naznačila, že chce polouchat to ticho. Bezesporu, byl jí nadšen! A kynula mu naděje, že bude mít "parťáka" na cesty a možná i blízkého člověka, s kterým si bude rozumět. Jenže t věci nejsou tak jednoduché, když člověk nejraději poslouchá sám sebe a já jsem využila našeho kamarádství, abych ho velmi důtklivě varovala před jeho přílišnou dynamikou ve snaze být ta "jednička". Bylo pozdě, nedal se zastavit. Přišla další fáze vztahu - když ji sesadil z pomyslného piedestalu, začal si ji "umenšovat" a "umenšovat", až došlo na jeho hněvivé odsudky na její adresu. Ale zatím nic netušila. Katastrofa se blížila.
Zájezd, který se nekonal
Tak se domluvili, že pojedou na společný zájezd do daleké země. A hodně nákladný. Varovala jsem ho, že ji tak dlouho nezná, aby s ní někam jezdil, ale on, že pojedou tři. Nejdřív souhlasila, ale pak zjistila, kolik to bude stát, tak mu řekla, že nemá na to peníze a on, že ji půjčí. Nepochopil, že zájezd odmítla! Žádný z nich však nevěnoval pozornost pojišťovací smlouvě, kde byla dost vysoká sankce za odhlášení se ze zájezdu.A tato částka pod sankcí se stala dlužnou částkou, která mezi nimi stále visí jak Damoklův meč. Na usmíření bylo pozdě! Nechtějí se ani vidět, nechtějí si psát a jsou si "odporní". Tak jsem mezi ně vstoupila a snažila jsem se zmírnit dopady nespravedlivého hněvu z obou stran. Stalo se tam něco víc, než vznik dluhu, který se dá splatit. Uražená ješitnost, panovačnost, nechtění pochopit potřeby druhého, nastražení osidel, z kterých se oběť snaží uvolnit. Hněv, který je v člověku zaťatý, až uvolní stavidla a příval zaplaví všechny.I mne, protože všechny rozumné domluvy nejsou vyslyšeny. Ve skutečnosti - nebyla tam láska a ani jeden z citů, který by se blížil mezilidskému porozumnění. 
A tak přijde pád! Takové věci člověk jen tak nesmaže. V určitém věku se to začne skládat až do příznaků vyhoření, protože se připomenou dávno již zapomenuté vzpomínky na křivdy a ztracené city, které se mohly ještě jednou vzkřísit, nebýt hněvu, který si našel cestu ven. Nakonec - kdo vlastně za to může? Životní prohry, s kterými se nikdo z nich nesmířil, rány, které se ohavně otevřely. A s tím není schopen nikdo nic udělat, když oni sami nemohou a nechtějí.