sobota 14. ledna 2017

Deníky sebevražedkyně


Tento příběh mi vyprávěl jeden můj přítel, když jsme u kávy, v jedné příjemné kavárně, filozofovali o životě. Je to příběh o lásce a žárlivosti, o zoufalství a lidské síle ho překonat. ,
Před rokem jsem se oženil s ženou, do které jsem se velmi zamiloval. Je mladší o patnáct let, než já. Než jsme se vzali, vyprávěla mi o svém životě a já jsem všechno pochopil. Vždyť jsem jí miloval. A ona mne. Nepochyboval jsem o její lásce. Možná, že to rozhodnutí se s ní oženit vyvolala touha přestat být sám a myslel jsem si, že pro náš čas vyloupneme z našich osudů místo a čas jen pro nás a ohraničíme se pouze a jen naším přáním sdílet spolu zbytek našich životů. Asi je to hloupost. Ale až do doby, než jsem začal uklízet na půdě, jsem si myslel, že to tak lze udělat.
Ano, byl jsem ženatý už jednou. Nebylo to dobré manželství. Žena na mne stále žárlila. I když neměla proč. Podezírala mne a nechápala, že člověk se nemůže pouze soustředit na jeden bod, ale že musí mít prostor pro sebe.
Než jsem šel do důchodu, byl jsem obyčejným venkovským lékařem. Nic moc velkého. Ale přírodověda mne zajímala tak, že jsem v létě chodil po kopcích a sbíral jsem brouky a kameny a dělal jsem si pěkné sbírky. Každá taková procházka byla zkalena tím, že když jsem se vrátil domů, žena na mne nemluvila. Jídlo jsem měl v troubě a ona se jen úkosem dívala, jak si chystám talíř, abych si nalil polévku. Třeba na mne po celý zbytek dne vůbec nepromluvila. Svůj život jsem však nepovažoval za příliš nešťastný. Prostě jsem ho snášel, byl jsem rád, že nejsem v domě sám. Byla náladová.
A jednoho dne dostala virovou chřipku a už nevstala. Opustila mne a dům zůstal prázdný a najednou tam chyběly i ty chvíle, kdy jsem měl stažené hrdlo lítostí, že na mne nemluví. To je život.
S Dorou, mou současnou ženou, jsem se seznámil na narozeninách mého nejlepšího přítele. Přišla tam náhodou, měla na sobě pěkné tmavé slušivé šaty a šperky. Vypadala spokojeně a usmívala se. Skoro celý večer jsme si spolu vyprávěli a pak si vyměnili telefonní čísla. A nakonec i snubní prstýnky. Řekl jsem, že bych chtěl pěkně dožít život a ona souhlasila. I když nemusela, pokračovala ve své práci, učila na základní škole hudební výchovu a měla i pár žáků, které učila na klavír. Vypadala vyrovnaná, bez problémů. Rád jsem sedával ve svém starém křesle a poslouchal její hraní na klavír. Měla tak zasněný výraz v obličeji. Byla tak krásná, když jí hudba pronikala každou žilou i srdcem. Byl jsem na ní pyšný. Tak pyšný, že jsem nechtěl vědět víc o jejím životě, než jsem musel.
A pak jsem se dostal k jejím deníkům.
Našel jsem je náhodou, když jsem uklízel na půdě. Byly uloženy pod jejím starším šatstvem, které už nenosila. Ale také se s ním nedokázala rozloučit. Jsme spolu už nějakou, nikdy jsem ji neviděl plakat. Nikdy jsem ji neviděl ve špatné náladě. Nikdy by mne nenapadlo, že by tohle mohla udělat.
8. února
Otevřela jsem svůj deník a nahoru do levého okraje jsem napsala datu: 8. února. Ve vzduchu se potuluje sníh a sem tam se ukáže sluníčko. Předjaří. Tak se pomalu prodírá nejkrásnější období v roce. Jaké bude jaro? Po dlouhé zimě snad každý očekává satisfakci. Dívala jsem se do mraků. Raději, než kolem sebe. Po tom, co se všechno událo, nemohla jsem se prostě smířit. Tolik lidí, kterým jsem věřila, najednou zklamalo. Bylo mi tak těsno, tak nedýchatelně. Odmítla jsem všechny možné nabídky přátel a kamarádů, abych přijela, že si promluvíme. Nemohla jsem. Čekala jsem na to, jak s tím vším naloží sama Prozřetelnost.
Krize už trvá pět měsíců. Den co den se nutím, abych si napsala pár řádků o tom, na co zrovna myslím a o čem uvažuji. Zvolila jsem si tento způsob vlastní záchrany docela sama. Mohu tak lépe kontrolovat. Když se podívám na předešlé stránky, jsem na tom o mnoho lépe. Psaní začíná má styl a objevují se i poetické myšlenky. Ale není to stále ještě ono.
Proč trpím ? Tuto otázku jsem si ještě docela nedokázala vysvětlit. Je to asi o kapce, díky níž se přelil pohár mé výdrže a trpělivosti. Jsem sebevrah. Jednoho dne jsem vztáhla proti sobě ruku. To bylo po tom, kdy jsem ztratila najednou odvahu žít. Chuť žít a překonávat svoje problémy i problémy jiných. Najednou mozek řekl dost. Tělo řeklo dost. Bylo to nelogické. Bylo to konečné. Všechno, co mne poutalo, co mne udržovalo v životním elánu, najednou odstoupilo a byla jsem to pouze já, věčnost a vzdálenost mezi mým vnímáním a časem, který dostal pro mne jiný rozměr, než ten, že za hodinu musím někam odejít nebo někam přijít. Chyběla vůle, chybělo pochopení, proč bych to vlastně měla dělat. Zachránila jsem se. Nebyla jsem dost pevná a přesvědčená, že bych tento svůj pocit úmysl měla dotáhnout do konce. Nikdo o tom neví, jen tento můj deník. Nikdo, jen tento sešit. Podivné. No, jsem na nemocenské kvůli nevolnosti. Nikomu jsem se nesvěřila, co jsem udělala. Chvíli mi hučelo v hlavě, dělaly se mi mžitky před očima, ale protože jsem se snažila opět ožít a podstoupit každodenní pouť po tomto světě za mými povinnostmi, hledala jsem způsob, jak zase spojit tělo a duši, aby duše tělu pomohla, aby ho přesvědčila o užitečnosti žít.
Občas zazvoní mobil. Občas někdo zazvoní u dveří. Ale já nechci s nikým mluvit. Nejsem schopná se soustředit a předstírat jen lehkou nevolnost. A není nikdo, kdo by byl schopen unést tu realitu, že jsem sebevrah. Že jsem to zatajila, že lžu o svém nynějším stavu a že sama, bez pomoci vědy a přátel hledám konec pupeční šňůry, která by mne opět připoutala k plnohodnotnému životu.
Tato stránka, napsaná rozechvělým písmem usvědčovala snad celé její okolí z naprosté lhostejnosti. Probíral jsem se prvním sešitem, snažil jsem se pochopit její rozpoložení mysli.
Snad jsem neměl vůbec ty sešity otevírat. Teď se rozhoduji, zda mám ve čtení pokračovat. A nebo to uložit zpět do zapomnění, ponechat jí její tajemství a nesouviset s minulostí. Zdá se, že je šťastná. Ale teď, co to vím, budu už pochybovat o upřímnosti jejího štěstí, vždycky už budu počítat s tím, že na dně její duše je cosi temného.Už si nejsem tak jistý, že je naše štěstí neotřesitelné.
Nakonec jsem sešel do kuchyně, sedl jsem si ke stolu, nasadil brýle a přitom jsem si uvědomil, že vnímám každý svůj pohyb. Proč ? Jakoby ho popisovala ona. Uvědomil jsem si v tu chvíli, že jsem nebyl připraven číst zápisky člověka, který dopadl až na dno, aby se posléze z něho zvedal způsobem tak nebývalým, jak to dokázala ona. Na zdi tikaly hlasitě hodiny, sem tam jsem zaslechl z ulice nějaké hlasy, bylo teprve poledne. Ještě pár hodin a vrátí se z práce.Vstal jsem a přešel kuchyni. Tolik mne to táhlo zase na půdu k jejím deníkům.
Proč to udělala ? Kde je rozuzlení jejího příběhu ? Co když to její rozhodnutí skoncovat se životem bylo z nějaké nešťastné lásky. Co když ještě stále miluje někoho, koho mi nepřiznala, snad jí nějaké okolnosti zabránily, aby s ním žila a vzala si tedy mne.
Možná, že kdybych já ji dal příležitost se zcela vyzpovídat z minulosti, že bych se to dozvěděl a uklidnil se. Všechny ty pochybnosti a také dlouhá chvíle z nečinnosti mne opět přivábily na půdu. Z vikýře šlo takové mléčné světlo, obloha byla zatažená, ale nesněžilo. Alespoň ještě jednou jsem sáhl pod kupu jejích šatů a vytáhl druhý sešit, který měl modrý obal. Otevřel jsem ho na první stránce.
Byla tam taková pěkná malůvka horského úbočí. A text začínal pod ní.
30. dubna
Dnes jsem se rozhodla, že vyjdu ven a projdu se trochu v přírodě. Cítím se dobře. Včera mně byla navštívit Helenka, tak jsme si trochu popovídaly o takových těch ženských věcech. Chudák holka, nedávno jí opustil manžel a zůstala sama, bezradná, tak se snaží o trochu rozptýlení. Když jsem jí poslouchala, vzpomínala jsem na něco, co jsem si zakázala. Ale najednou jsem pocítila, že je to už minulost. Ulevilo se mi. Ano, čas je velký lékař. Zapouzdřil bolest a ohraničil jí hradbou, za kterou unikají jen ty pěkné vzpomínky, pochopila jsem to. Daly jsme si spolu kávu ze šlehačkou, zákusky jsem koupila čerstvé v cukrárně. Bylo nám fajn. Smály jsme se jedna druhé, jak nám svědčí to, že jsme opuštěné. Před nějakou dobou bych si zoufala, jen kdybych si na to vzpomněla. Ale dnes to beru s humorem. Už je to rok ...
Pod domem jsem uslyšel zvuk našeho auta a rychle jsem strčil sešity tam, kam patřily. Seběhl jsem dolů a dělal, že si právě stavím na kávu. To je pěkně směšná záležitost. Tajně chodím krást na půdu tajemství své ženy, už tam nepůjdu. Už tam prostě nepůjdu. Vběhla dovnitř celá zmrzlá a objala mne. Jako každý den. Vztáhla ruce nad hřející plotýnku sporáku a otočila se ke mně.
„Ty jsi nějaký divný. Stalo se něco?“ zeptala se a pátravě se na mne podívala svýma hezkýma očima. Poprvé za celou dobu, co ji znám, jsem pod jejím pohledem znejistěl.
„Děje se něco, Karle?“ zeptala se mne znova, naléhavěji.
„Ale nic. Jen jsem trochu unavený. Asi z toho počasí. Je tu taková samota, skoro celý den tu nikoho nepotkáš. Pomýšlel jsem, že bychom se přestěhovali do města. Nemusela bys dojíždět. „
Viděl jsem, že se zarazila. Trochu mne to podráždilo, ani nevím, proč.
„Možná, že ti chybí práce a lidé. Jsme tu skoro na samotě, ale rozhodli jsme se, že budeme žít jeden pro druhého. Ty jsi v důchodě, máš celý den na své koníčky. Souhlasil jsi, že budu dál jezdit do města do práce, ale žít budeme tady. Proč se chceš najednou stěhovat? „
Jakmile začala vynášet tyto argumenty, v hlavě se mi začaly rojit nepříjemné myšlenky. Třeba je ráda, že dojíždí, nemám přehled o tom, co tam vlastně dělá, když ji skončí práce. Ale nechtěl jsem se nic zatím domýšlet. Mlčel jsem. Udělal jsem si kávu, položil jsem na stůl ubrousek a poprvé jsem se jí nezeptal, jestli si dá také. Mlčky si slila vodu do šálku, kam si ledabyle dala dvě lžičky a zamíchala ji.
„Řekni mi, Karle, jestli na tom stěhování trváš. Já se ti přizpůsobím.“
Její slova zněla smířlivě. A já jí na ten smířlivý tón nechtěl přistoupit. Měl jsem jí snad říci, že jsem četl úryvky z jejích deníků, které tak dobře schovala, že trochu jsem nahlédl do jejího tajemství, které mi neprozradila ? Žárlivě jsem trval na tom se dozvědět celou pravdu. Ale – neměl jsem odvahu se jí zeptat přímo - měla jsi nějakého milence, kvůli kterému jsi se chtěla zabít ? Tak by měla znít ta otázka, která však mohla v jedné minutě přehodnotit náš vztah založený na úctě a sebeúctě a důvěře.
„Ty se na mne zlobíš ?“ zeptala se po chvíli.
„Ne, nezlobím. Jen tu nechci být celé dny tak sám.“
Ale nyní to nebyla docela pravda.
Nyní jsem naopak hledal příležitost, bych mohl kdykoliv vylézt na půdu a vytáhnout její deníky. Toužil jsem po tom si je číst a zkoumat její tajemství až na samé dno.
Odhalit jí a usvědčit, že vstoupila do manželství se mnou ve lži.
Ten den neskončil dobře. Už se mne na nic neptala. Dala se do žehlení a poslouchala stanici Vltava, kde hráli nějaký koncert. Já jsem si četl noviny. Pak jsme šli spát. Ona usnula hned, já jsem se díval do tmy.
Jako posedlý jsem čekal, kdy konečně bude ráno, já budu sám, abych pokračoval v tom čtení. Plánoval jsem si, že to nebudu číst namátkově, ale pěkně po pořádku a určitě se vyjeví, co se vlastně stalo. Musím to vědět. Musím to odhalit.
A v tu noc jsem si uvědomil, že prostě žárlím. Ještě jsem byl natolik střízlivý, že jsem došel k závěru, že je to má posedlost. Ne, my se musíme odstěhovat, co nejdál od toho kufru s jejími deníky. To mi diktoval zdravý rozum, ale city - ty mne naopak naváděly k další četbě.
Blížilo se ráno. A s úsvitem mne napadlo, že ten, kvůli kterému se odhodlala k tak zoufalému činu, se s ní schází ve městě a proto byla tak zaražená, když jsem jí navrhl, abychom se tam zase přestěhovali.
V sedm hodin jsme vstali, ona udělala snídani, když viděla, že nemám náladu, tak se jen rozloučila a odjela. Čekal jsem několik minut, jestli se nevrátí, oblékl jsem si svetr, protože na půdě byla zima, vzal si baterku a mazal na půdu. Vyndal jsem ten první sešit, v červeném obalu. Otevřel ho. Zalistoval v něm. Byl hustě a ohledně popsán.
9. února
Docela se vyčasilo. Tak ráda pozoruji oblohu, Zatímco jsem měla včera trochu špatnou náladu, dnes jsem na tom jinak. Ale to nevadí, každý den je jiný. Udělala jsem si k snídani bílou kávu a ukrojila jsem si dva plátky z vánočky, pokapala je medem a teď mám pocit sytosti a klidu. Chtěla bych být zase šťastná. Chtěla bych mít takovou povznesenou náladu a všechno, co bylo, zapomenout. Nemohu. Pořád jsem plná očekávání, že se něco změní, že to samo přijde, že to byl všechno omyl, že jsem si to snad špatně vyložila. Bože, dělám si pořád naděje a myslím, že jsou to falešné naděje. Ne, nic se nezmění. Vím to, musím si prostě zvyknout na skutečnost a nesmím snít. Však sama vím, kam mne až sny zatáhly. A každý krok zpátky by mohl pro mne znamenat pád do propasti zoufalství a beznaděje. Já jsem se rozhodla, že se budu léčit, že změním své postoje a změním i svou citovou stránku. Nesmím se poddávat věcem, které nemohu změnit a za to se budu prát. V jedné písni se zpívá : „Pro jedno kvítí slunce nesvítí.“ Ale je to pravda ? Slunce svítí pro každé kvítí, pro každého člověka, dobrého i špatného. Až do doby, než se někdo rozhodne jako já a vzdá se dobrovolně pohledu do slunečního jasu, odepře si pohled na večerní oblohu plnou hvězd, připraví se o šanci láskyplného objetí. Dnes je to poprvé, co myslím na to, co bude po smrti. Neucítím vůni jabloňových květů, neuslyším pozemskou hudbu. Už nikdy !
Takže, žádné zoufalství. Zakazuji si to. Zachvíli si udělám malou svačinku a odklopím víko od klavíru. Uvidím, zda budu mít chuť hrát. Pokud ano, pak se blížím ke stavu uzdravování se.
Pochopil jsem, že jsem si přinesl z mého minulého manželství velké břemeno. Navykl jsem si na žárlivost. Chyběla mi. Ten cit, kdy se v člověku všechno bouří, ty ďábelské city, které člověka škrtí a nutí ho říkat nepravdy, výmysly a lži, jen aby druhého ranil. Z těch pár zoufalých řádků, které jsem četl, jsem se dostával do podobného stavu, jako ona a zjistil jsem, že nejsem ani já zcela vyléčen z letitého útlaku své žárlivé první ženy. Jenomže, já jsem se nechtěl osvobodit. Byl jsem zbabělec, když jsem ze svého prvního manželství neunikl. Chtěl jsem mít zajištěné pohodlí i s tím věčným kraválem, podezíráním, urážlivými pohledy.
Nevydržel jsem to číst dál. V tu chvíli, kdy jsem si uvědomil, že jsem sňatkem s Dorou toužil zapomenout, ale nyní vím, že jsem se nevyléčil. Nyní jsem já, který nevěří, který bezdůvodně žárlí a snad je i schopen Doru trýznit podezřeními.
Vzal jsem poslední, zelený sešit, poslední stránky nebyly popsány. Vzal jsem si ho dolů a sedl si psacímu stolu. Vyndal pero a napsal jsem ji o sobě pravdu. Přiznal jsem se jí k mé posedlosti číst její deníky a ke své žárlivosti k její zatajené minulosti . Každou větou jsem cítil velkou úlevu. Byly čtyři hodiny, když jsem své psaní skončil. Zavřel jsem sešit a zanesl ho na půdu. Všechno jsem urovnal, aby nepřišla na to, že jsem se jí hrabal ve věcech, oblékl jsem se, vzal jsem fotoaparát a šel ven. I když bylo nevlídné počasí, já se cítil jako znovuzrozený.
Vracel se mi pocit štěstí a touha po dalších a dalších dnech s Dorou.
Když jsem se vrátil domů, byla skoro tma. Seděla za stolem a pila kávu. Objal jsem jí a políbil. A řekl jsem jí snad poprvé se vší vroucností, že jí miluji. Měla šťastný výraz.
A já… šťastná náhoda mne přivedla k jejím sešitům, abych se vyléčil ze své minulosti a mohl žít naplno. Nevím, jestli si někdy přečte to, co jsem jí napsal.
Bylo by to vůbec k něčemu ? Třeba ona jednou sama začne mluvit o tom nešťastném kroku, který učinila a já se jí přiznám a přečtu ji nahlas to, co jsem vložil do jejího sešitu.
Několik dní jsem hodně přemýšlela, vlivem tohoto vyprávění, nad těmi, kteří neměli a nebo nemají dost sil své problémy překonávat a nacházet cestu k dalšímu životu. Žádný člověk neví, co mu další osud přinese, ale je hodně důležité doufat a věřit, že všechno zlé se v dobré obrátí.


Žádné komentáře:

Okomentovat