Středověké rozhledy: O rozpoložení středověkých lidí a společnosti

Hovoříme – li  o 13. – 14. století obecně, tak můžeme konstatovat, že výraznou součástí života středověkých lidí byla křesťanská víra, která přestavovala i základní princip duchovního života každého jednotlivce k   jeho realitě. A všechno, co se mluvilo, dělo, konalo a jednalo mimo víru, bylo zavrženíhodné.

Ze stejného principu (středobodu křesťanské víry) vycházela i středověká filosofie; protože středověk nebyl schopen rozlišovat na to, co jsou fakta a co je víra, tak každý krůček v poznání byl také krůčkem v Bohu, protože ten jediný je nejvyšší Pravdou a poznání je krůček k pochopení Boha.  

Také středověká věda vycházela ze stejného principu: už jedno byly dány základní pravdy v Božím zákonu a ty jsou normou pro myšlení a chování každého křesťana. Písmo umožňuje pochopit Boha jako nejvyšší pravdu. Ovšem, Písmo smějí vykládat jen církevní Otcové, kteří byli současně považováni i za nejvýznamnější filozofy. Jistě je na místě se ptát, co bylo cílem středověké vědy?

Tomáš Akvinský

Základní pravdy byly už jednou dány v Božím zákonu → = norma pro myšlení a chování každého křesťana, Bible je prostředek k pochopení Boha jako nejvyšší pravdy → písmo smějí vykládat jen někteří jedinci - církevní otci, kteří byli považováni za nejvýznamnější filosofy

cílem středověké vědy bylo harmonizování lidské zkušenosti s principy víry – ke změně došlo až ve 13. st. → Tomáš Akvinský: „Lidská zkušenost je v rozporu s Písmem a nezbývá nic jiného než hledat novou interpretaci příslušných biblických výroků“ – pro husity byla ovšem největší autoritou Bible.

Zázrak jako součást reality

Středověký člověk ve svém světě prosyceném vírou považoval za skutečné i nadpřirozené jevy a bytosti → zázrak byl součástí reality a interpretován jako projev moci svatých či samotného Boha; boží zákon ale nebyl jediným principem, který se podílel na světovém dění, křesťanské náboženství předpokládalo i víru v protivníka Božího úsilí – ďábla – vše, co se událo, bylo nutné uvést do kontextu probíhajícího zápasu mezi silami dobra a zla → mezi říší Boha (Dei) a ďábla (diaboli) → ďábel byl ve středověku původcem čarodějnictví – tento názor sdíleli i učenci, kteří jinak brojili proti pověrčivosti (Jakoubek ze Stříbra)

Vnímání času

Individuální lidský čas ubíhá, ale svět řízený Bohem v podstatě změnám nepodléhá; společenský systém = ORDO – je neměnný, neboť byl stvořen Bohem a s Bohem by měl setrvat do věčnosti → existence tří stavů je věčná – přirovnání ke Kristovu tělu (hlava=kněží, ruce=světští feudálové, nohy=dělný lid – na nich stojí celé tělo)

Společnost jako živý organismus

Společnost 14. a 15. st. byla i přes ORDO živým organismem – velkou změnou je nárůst významu měst od 13. st. → vzniká početná vrstva měšťanů a jejich sílící hospodářská váha samozřejmě později vyústila ve snahu získat politickou moc – rovnováha společnosti byla narušena (historikové v této souvislosti hovoří o „první krizi feudalismu“)

Opuštění Božího zákona jako následek společenské krize

Společenská krize, která zasáhla Čechy ve 14. a 15. st., byla podle tehdejších myslitelů důsledkem opuštění božího zákona → nápravou pak mělo být důsledné respektování slova Božího obsaženého v Bibli – zejména pak v Novém zákoně, závazným ideálem se měla stát evangelia a nikoli nálezy církevních hodnostářů a koncilů → „reformní ideologové popřeli lidské autority a obrátili se k autoritě nejvyšší“ – chtěli opakovat minulost → návrat k ideálu = Bibli jako rozhodující autoritě, od 3. čtvrtiny 14. st. byl výrazem snahy části duchovenstva a určitého počtu laiků nalézt cestu z labyrintu, v němž se společnost ocitla

 Reformace

Pražská univerzita: Jan Hus – nutnost reforem, návrat zesvětštělé církve k původnímu pastýřskému poslání → Nenásilné změny – převládali i po upálení MJH

Symbolem reformace bylo zavedení laického kalicha (1414 Jakoubek ze Stříbra) → přijímaní pod obojí (sub utraque specie) – bylo úkazem demokratických trendů ve společnosti 14. st. – laik byl přijímáním pod obojí zrovnoprávněn s knězem

1414-19 – vyvlastnění církevních statků, nastolení světské kontroly nad činností kněze → výsledek české reformace – reformace nezasála všechna města a Moravu

v létě 1419 došlo ke změně v revoluci – 30.7. 1419 1. pražská defenestrace – konšelé na Novém městě pražském

1420 – 4 artikuly pražské – program husitských stran → základní principy podle evangelia – jejich přijetím se měl vytvořit stát na skutečně křesťanských základech

rozdělení husitských hnutí: a) táboří (radikálové); b) orebité (východočeští husité – umírnění); c) pražané (vyloženě umírnění)