Intermezzo: O herezích a trinitárních a christologických bojích

Dřív, než se pustíme do dalšího období  ...

V této obsáhlejší kapitole bych Vás ráda seznámila s tím, o čem jsme si povídali v jednotlivých pojednáních od 8. století. O herezích. Jistě každého člověka napadne, kde se ty všechny myšlenky najednou vzaly? V době, kdy se křesťané dostali do sporu s římským císařstvím až po dobu, kdy katolická církev stanovovala dogma, tedy základní pilíře, na kterých stojí její učení. 

Odpíračí pohanských kultů - ještě za starého  Říma

Z pohledu Říma byli křesťané ateisté

Odpírání účasti na pohanském státním kultu, vyplývající nutně z výhradního křesťanského monoteismu, působilo, že se křesťané jevili jako "ateisté" (= neuznávající bohy, nikoli bezbožní). Absolutnost Kristova náboženství, který byl uctíván jako jediný Pán a Bůh (= Kyrios), bránila křesťanům také uznávat kult císařů, jenž od doby Domiciánovy nabýval stále bizarnějších forem. Proti Kyrios Kaisar křesťané záměrně stavěli Kyrios Christos. Čím důrazněji se kult císařů jako náboženská základna stával přímo zkušebním kamenem věrnosti vůči státu, tím více se museli křesťané jevit jako nepřátelé státu. Římský stát spočíval na náboženském základu; i když vcelku trpěl cizí kulty, vyžadoval samozřejmě od jejich stoupenců, aby také prokazovali náležitou poctu císaři a uznávali státní bohy. K židovství byl římský stát přes jeho monoteismus tolerantní, protože šlo o nevelký počet stoupenců, omezený pouze na malou národnostní skupinu.

Naproti tomu křesťanství bylo svou podstatou nadnárodní a univerzální; i když bylo až do poloviny 3. stol. v římské říši zcela nepatrnou menšinou, otřásalo právě svým univerzálním nárokem základy světové říše římské zcela jiným způsobem. 

Proto byl konflikt nevyhnutelný.

Vyvolali jej v 2. a 3. stol. právě ti císařové, kteří byli schopní vládci a usilovali o státní obnovu a vnitřní upevnění říše na náboženském základě.

Křesťané uznávali stát jako pořádkovou moc, s úzkostlivou přesností dodržovali zákony a modlili se za císaře, nikoli k císaři. V normálních dobách nedávali podnět k zákrokům. Fakticky byla pronásledování jen sporadická a jejich rozsah byl v jednotlivých provinciích různý; zejména v 2. stol. se podobala spíše vulkanickým výbuchům nadrženého záští než systematickým a dlouho připravovaným státním akcím. Podle jasné koncepce postupoval teprve Decius.

Naproti tomu se od začátku na pronásledování silně podílela lůza. Jak si vysvětlit nenávist lidu ke křesťanům, kterou lze všude pozorovat až do poloviny 3. stol.?

Především a zvláště instinktivním odporem primitivních a nevzdělaných lidí vůči těm, kteří jsou jiní a žijí jinak než dav, kteří se od něho odlišují a stojí nábožensky a morálně výše. Křesťané žili v ústraní, což budilo podezření a vyvolávalo pomluvy. 

Šeptalo se o zločinných kultovních praktikách při tajných schůzkách křesťanů, o thyesteických hostinách, jejichž účastníci pojídali lidské maso (tj. přijímali Kristovo tělo a krev) - jako v řecké báji Thyestés, jemuž bylo předloženo k jídlu maso jeho vlastních zabitých dětí -, a o krvesmilných neřestech; podnětem k tomu bylo patrně to, že křesťané si mezi sebou běžně říkali "bratře" a "sestro". Zdráhání křesťanů obětovat státním bohům se připisovaly přírodní katastrofy, veřejné pohromy, neštěstí a vojenské porážky. Obviňovali je vůbec z nenávisti k lidskému pokolení. Zdá se, že právě tato výtka byla již za Nerona tak rozšířena, že císař mohl tímto odůvodněním snadno od sebe odvrátit podezření ze zapálení Říma a svést je na křesťany jakožto "spodinu lidského rodu".

Průběh pronásledování Římem

   Je možno zřetelně rozlišovat tři fáze:

   1. období: Až asi do r. 100 římský stát křesťanství trpěl nebo je ignoroval. Křesťanství se považovalo za židovskou sektu a podílelo se na toleranci státu vůči židovskému náboženství (jako religio licita). První velké pronásledování, Neronovo (54-58), bylo surovým násilím brutálního tyrana, inscenoval je, aby na křesťany svalil vinu za požár Říma v červenci 64. Ve svých zahradách dal pro obveselení lidu za strašlivého mučení popravit velké množství římských křesťanů. Mezi obětmi byli také Petr a Pavel. Toto pronásledování bylo omezeno na hlavní město a nemělo vůbec právní podklad. Neblahé bylo, že Neronovým počínáním trvale utkvěla na křesťanech skvrna "nenávisti k lidskému pokolení" a téměř dvě století byla ne sice právní, ale faktickou základnou pro jejich pronásledování, nebo lépe řečeno, dávala volnost postupu proti nim. Krvavými činy tyrana byla také rozličná opatření Domiciánova (81-96), kterým r. 95 padl v Římě za oběť konsul Flavius Clemens, císařův synovec, a jeho manželka Flavia Domitilla. (Flavius Clemens byl popraven, jeho žena a synové posláni do vyhnanství.) Podle nejstarší tradice byl za Domiciána poslán do vyhnanství na ostrově Patmu také apoštol Jan a napsal tam své Zjevení (Irenej, Adv. haer. 2, 22,5; 3, 1,1).

   2. období: od roku 100 do roku 250. Křesťanství bylo nyní považováno za zvláštní náboženství, ale stát je pronásledoval jako religio illicita, nepřátelské ke státu i k lidem. Podkladem je korespondence Plinia s Trajánem (98-117); byla původně soukromá, ale když ji Plinius zveřejnil, považovala se za poloúřední a vytvořila zvykové právo. Jako nový správce Bithynie žádal Plinius okolo r. 112 císaře o pokyny, jak se má chovat ke křesťanům. Psal: Nikdy jsem se neúčastnil soudních procesů proti křesťanům, nevím proto, co a jak se má vyšetřovat a trestat. Také si vůbec nejsem jist, zda se při vynášení rozsudku má dělat rozdíl podle stáří, zda se totiž zcela mladí lidé mají posuzovat stejně jako starší, zda se má udělit milost, když někdo projeví lítost, zda není polehčující okolností to, že někdo byl křesťanem, ale už jím není; zda má být trestáno pouhé jméno, i když není dosvědčen žádný zločin, nebo zda se mají stíhat pouze zločiny, které jsou s tím jménem spojené.

   Plinius pokračoval: Zatím jsem s těmi, kteří mi byli udáni jako křesťané, jednal takto: Tázal jsem se jich, zda jsou křesťané. Když to přiznali, ptal jsem se jich podruhé a potřetí, přičemž jsem jim pohrozil trestem smrti. Když zůstali tvrdošíjní, dal jsem je popravit. Nepochyboval jsem totiž, že ať je tomu s jejich přiznáním jakkoli, musí být potrestána jejich tvrdošíjnost a nepoddajná umíněnost. Několik římských občanů, kteří upadli do stejné zaslepenosti, jsem připravil k převezení do hlavního města.

   Projednáváním této otázky se obžaloba brzy značně rozšířila a došlo k udáním rozličných případů. Anonymní denunciant poslal seznam, který obsahoval jména mnoha osob. Někteří říkali, že nejsou křesťané a nikdy jimi nebyli; domníval jsem se, že je smím propustit, když vzývali bohy podle formule, kterou jsem jim předříkával, a pálením kadidla a úlitbou vína vzdali poctu tvému obrazu, který jsem k tomu účelu dal přinést spolu s obrazy ostatních bohů; nadto ještě hanobili Krista. Jsou to vesměs věci, ke kterým by se skuteční křesťané za žádných okolností nedali přinutit. Jiní, jež udavač uvedl jmenovitě, připustili, že jsou křesťané, ale pak to hned popřeli: že sice byli křesťany, ale už jimi nejsou; někteří byli křesťany před třemi, jiní před čtyřmi, mnozí dokonce před dvaceti lety. I ti se všichni modlili k tvému obrazu a k obrazům ostatních bohů a rouhali se Kristu. Ujišťovali však, že celé jejich provinění nebo omyl spočíval v tom, že se scházeli v určitý den před východem slunce, chválili Krista jako Boha střídavými zpěvy a zavazovali se přísahou ne snad k nějakému zločinu, nýbrž právě naopak, že se nedopustí krádeže, loupeže ani cizoložství, že neporuší dané slovo a nezapřou svěřený majetek, když bude žádáno jeho vrácení. Pak se obyčejně rozešli a později se znovu shromažďovali, aby pojídali pokrm, ale docela obyčejný a neškodný. Ale když jsem vydal výnos, kterým jsem podle tvého příkazu zakázal spolčování, přestali prý činit i to.

   Považoval jsem za tím potřebnější dovědět se pravdu ode dvou otrokyň, které se nazývaly diakonky, a to i použitím mučidel. Zjistil jsem pouze zmatenou, bezmeznou pověru. Proto jsem vyšetřování odložil a obracím se k tobě o radu... (následuje úryvek, který jsme uvedli výše).

   Císařova odpověď zněla: Milý Secunde, postupoval jsi správně. Není možno stanovit pevné pravidlo pro všechny případy. Není nutno po nich pátrat; budou-li však udáni a usvědčeni, musí být potrestáni. Kdo však popře, že je křesťan, a své tvrzení prokáže tím, že se obrátí v modlitbě k našim bohům, dostane na základě této lítosti milost, i když je pro svou minulost podezřelý. Na anonymní udání se při soudních procesech nemá dbát: byl by to špatný příklad a věc nedůstojná naší doby.

   Podle tohoto ustanovení být křesťanem bylo samo o sobě trestné; obžalovaným nebylo třeba dokazovat žádné další zločiny. Jen anonymní udání se neměla přijímat. Provádění reskriptu (nebyl to státní zákon) bylo svěřeno správcům provincií. V následující době opravdu došlo k četným pronásledováním, omezeným na určitá území; jejich podněcovatelem byly mnohdy zfanatizované lidové masy. 

Císař Hadrián (117-138) sice podobným reskriptem C. Minuciu Fundanovi, správci Asie, v roce 124/125 zakázal vyhovovat přáním lůzy a anonymním udáním proti křesťanům a křesťané to pociťovali jako jakési ulehčení. Ale četní křesťané byli popravováni jednotlivě i ve skupinách i za Antonina Pia (138-161), Marka Aurelia (161-180) a Commoda (180-192). Za Marka Aurelia, císaře filozofa, lze dokonce konstatovat zvýšené nepřátelství ke křesťanům.

Septimus Severus (193-211) ze začátku křesťany trpěl, ale r. 202 náhle zakázal přestup ke křesťanství pod trestem smrti a zahájil tak zuřivé pronásledování křesťanů; zuřilo hlavně v severní Africe, Egyptě a v Orientě (mučednictví: Perpetua a Felicita r. 202 v Kartágu; Leonidas, otec Origenův, rovněž r. 202 v Alexandrii).

Za Caracally (211-217), Elagabala (218-222) a Severa Alexandra Julia Mammaea, jim byla dokonce přátelsky nakloněna; dopisovala si s Origenem a Hypolytem Římským. Maximinus Thrax (235-238) vydal edikt nepřátelský křesťanům, namířený hlavně proti duchovenstvu. Ale již Gordianus (238-244), a zvláště Philippus Arabs (244-249) byli opět křesťanům nakloněni; Philippus Arabs byl snad vnitřně již sám křesťan, i když to navenek nemohl projevovat, protože doba nebyla zralá pro křesťanství. Neboť právě tehdy se obnovilo fanatické nepřátelství vůči křesťanům.

Nový výbuch lidové nenávisti ke křesťanství způsobily vojenské porážky, ohrožení hranic, drahota a hladomor uvnitř říše; k tomu přistoupilo v souvislosti s oslavami milénia Říma r. 248 mocné vzplanutí římského nacionalismu, jež mělo za následek oživení zděděného náboženství.

   3. období: od r. 250 do r. 311. Císař Decius (249-251) usiloval o vnitřní obrodu římského státu. Protože se domníval, že křesťané odmítáním státního kultu ohrožují náboženské základy říše, vydal poprvé všeobecné zákony, které měly za cíl vyhubení křesťanství a návrat všech občanů říše k římskému státnímu náboženství. K první vlně zatýkání došlo již v prosinci 249; v Římě zemřel 20.1.250 mučednickou smrtí papež Fabián. V polovině r. 250 nařídil císařský edikt, že všichni obyvatelé říše musí k odvrácení moru obětovat bohům. Byly zřízeny zvláštní komise, které dozíraly na provádění obětí; těm, kteří splnili obětní povinnost, měly o tom vydávat potvrzení. Tak byli křesťané nutně odhaleni jako lidé odmítající obětovat bohům; a byli vydáváni na smrt, neboť prý vzbudili hněv bohů a zavinili všechno neštěstí.

Strach křesťanů za císaře Decia 

 Za tohoto pronásledování projevil děsivě veliký počet křesťanů slabost. Zčásti to způsobila předchozí dlouhá doba klidu; lidé už nebyli zvyklí na nebezpečí. Někteří skutečně obětovali (sacrificati) a někteří nasypali kadidlo před obrazy bohů a císaře. Zčásti vedlo k "selhání" mnoha křesťanů také to, že se bylo možno celkem snadno obětování vyhnout.

Kdo byli ti pevní a neodpadli?

Přísní křesťané - Novacián

Přísní křesťané považovali za odpadlíky a popěrače Krista i ty, kteří si opatřili potvrzení podplacením obětních komisí, aniž skutečně obětovali (libellatisci), i ty, kteří nějak vpašovali svá jména do seznamu obětovavších (acta facientes).

   V křesťanských obcích brzy vzplanul prudký spor o otázku opětovného smíření těchto "padlých" (lapsi) s církví. V Římě hlásal kněz Novacián neúprosnou přísnost k odpadlíkům; došlo ke sporu s papežem Korneliem (251-253), který chtěl, aby zavládla mírnost. Novacián, vysoce vážený jakožto učený teolog, dohnal celou záležitost až k rozkolu v římské církvi; dal se totiž vysvětit na protibiskupa a založil vzdorocírkev.

Kataři - Katharoi a kat´holon

Odvolával se na přísný ideál svatosti, zastával rigoristické (krajně přísné) názory v celé praxi pokání vůbec a vytýkal "katolické" církvi papeže Kornelia laxnost a zradu víry. Jeho stoupenci se brzy začali nazývat "čistí" (řecky katharoi, z toho pochází slovo "kacíři"). Šedesát biskupů, shromážděných na římské synodě (251), je vyloučilo z církevního společenství. Udrželi se však až do 4. století. Ze své "církve svatých" později vylučovali ve svém rigorismu všechny těžké hříšníky. K podobnému napětí došlo také v Kartágu a v Alexandrii. Biskupové Cyprián a Dionysius se velice snažili řešit celou otázku s rozumnou tolerantností - Cyprián napsal r. 251 spis De lapsis. Nemohli však zabránit tomu, že se i v Africe utvořila rigoristická vzdorocírkev pod vedením jakéhosi Novata, která brzy navázala styk s Novaciánem v Římě. Od té doby se stal fanatický rigorismus známkou všech herezí a sekt. Proti takovým zužujícím tendencím, které vesměs vystupovaly pod heslem zvláštní zbožnosti a požadavku svatosti, musela církev bránit svou "katolicitu"; ta záleží v tom, že církev má podle příkazu Kristova přinášet spásu všem lidem (kat'holon) a neexistuje jen pro malou sektu (hairesis) vyvolených a svatých.

Po brzké smrti Deciově, který padl r. 251 v boji s Góty, pokračovali jeho nástupci Gallus (251-253) a Valerián (253-260) v pronásledování zprvu jen mírně. Papež Kornelius byl poslán do vyhnanství v Centumcellae (Civitavecchia) a brzy tam zemřel; vyhnanství postihlo také jeho nástupce Lucia (253-254).

Pohanská gnóze

Do křesťanství se záhy snažila proniknout v podstatě naprosto pohanská gnóze. Ve svých spletitých úvahách o stvoření a vykoupení světa s oblibou užívala alegorického výkladu Písma a obsah křesťanského zjevení mísila s pohanskými, hlavně dualistickými představami. Vůči gnózi bylo třeba přesně stanovit křesťanskou víru a prameny zjevení, definitivně určit spisy, které jedině jsou směrnicí (= kánon) a tvoří "kánon Písma sv.", přesněji definovat jejich inspirovaný charakter, a jejich autentický výklad vyhradit biskupovi.

Chápání Písma v duchu apoštolské tradice

Proti libovolnému výkladu Písma u jednotlivých bludařů se jako norma a jedině platná interpretace postavilo chápání Písma v duchu apoštolské tradice. Jedinou zárukou čistoty zjevení přejatého od apoštolů je tradice zabezpečená nepřetržitou posloupností (nástupnictvím) v biskupském úřadě počínajíc od apoštolů.

Církevní otcové zdůrazňovali, že pravá křesťanská gnóze může být jen ta, která chápe víru ve smyslu "apoštolské tradice". Ortodoxii (pravověrnost) lze najít jen u biskupů, právoplatných nástupců apoštolů. Kdo se odlučuje od biskupa, bloudí.

Vědecká křesťanská teologie

 Ze střetávání s gnózí a s jinými bludnými naukami vyrůstala vědecká křesťanská teologie. Její témata se týkala hlavně osoby a působení Krista (christologie), jeho vykupitelského díla (soteriologie) a jeho poměru k Otci a k Duchu svatému (nauka o Trojici). Pro příští staletí zůstávala jádrem teologického myšlení.

Teologové 2. století  -  Irenej z Lyonu, Tertulián

Prvním významným teologem 2. století byl biskup Irenej z Lyonu (Ć kolem r. 202). Ve svém hlavním díle Adversus haereses (Proti bludným naukám) pojednával v letech asi 180-184 mimo jiné o významu ryzí apoštolské tradice pro udržení čistoty pravé víry. Podle něho je nejjasněji zaručena nástupnictvím římského biskupa po Petrovi v římské obci; tímto argumentem potírá bludné nauky gnostické (Adv. haereses 3,3). Od něho pochází nejstarší seznam římských biskupů.

Tertulián

 V téže době působil v severní Africe právník a teologický spisovatel Tertulián (Ć po r. 220 v Kartágu). Také on stavěl proti gnostickým heretikům jako pravidlo víry princip pravé tradice. Ve svém hlavním díle De praescriptione haereticorum (kolem r. 200) odmítá tyto heretiky na základě dvou přesvědčivých "konstatování" (= v právnické mluvě "praescriptiones"):

  1. Kristus předal svou nauku jedině apoštolům, a nikomu jinému; neexistuje zvláštní zjevení tajných nauk nějakým jiným lidem, u nichž údajně čerpají své vědění gnostikové.

   2. Apoštolové zase předali svou nauku výhradně biskupským církvím, které založili. S těmito apoštolskými církvemi se musí všichni křesťané shodovat ve víře. Nauka, která se neopírá o apoštolskou tradici, je bludná. Gnostikové jsou tedy bludaři, vyvozuje Tertulián. Ve svých četných spisech razil Tertulián mnohé teologické pojmy, jichž se užívá dodnes. V pozdějších letech (kolem r. 207) sám bohužel sešel z pravé cesty, přidal se k rigoristické sektě montanistů.

 Hypolyt

  Počátkem 3. stol. napsal v Římě presbyter Hypolyt (Ć 235) několik teologických spisů, mimo jiné Refutatio omnium haeresium (Vyvrácení všech herezí), které zaměřil po r. 222 proti trinitářským bludům modalisty Sabellia a proti tzv. patripasiánům. Sepsal též velmi významný církevní řád Apoštolské podání (kolem r. 220).

První papežské schizma – Hypolit versus Kalist

I jeho však žárlivost a zraněná ctižádost bohužel přivedla do rozporu s církví, když byl r. 217 opominut při papežské volbě a místo něho byl zvolen Kalist (217-222). Od svých stoupenců se snad dal dokonce zvolit za (prvního) vzdoropapeže a tak vyvolal v Římě první schizma. Později se s církví znovu smířil a zemřel r. 235 spolu s papežem Pontianem ve vyhnanství mučednickou smrtí.

 Cyprián 

V Kartágu žil a učil biskup Cyprián; byl pokřtěn teprve r. 246, už r. 248/249 se stal biskupem a r. 258 byl sťat. Byl to mocný obhájce jednoty církve. V jeho spise De ecclesiae unitate (O jednotě církve, kolem r. 251) je věta: Kdo nemá církev za matku, nemůže mít Boha za otce. Pravý je také výrok obsažený ve 4. kapitole tohoto spisu (ačkoliv byl často neprávem napadán): Primát byl propůjčen Petrovi. Jak se může někdo domnívat, že je v církvi, když se odlučuje od Petrova stolce, na kterém je založena církev? (De eccl. unitate 4,7). Z těchto slov se ovšem nedá vyvozovat vyznání římského jurisdikčního primátu. 

Sám Cyprián byl r. 255 ve sporu s papežem Štěpánem I.; v otázce platnosti křtu kacířů zastával - vycházeje z nesprávného pojmu svátosti - stanovisko, že účinnost křtu závisí na tom, je-li kněz, který křest uděluje, ve stavu milosti; kdo sám nemá Ducha svatého, nemůže jej podle jeho názoru křtem dále předávat; podle toho by dárcem nebyl Kristus (ex opere operato), ale člověk mocí vlastního charizmatu.

POČÁTKY KŘESŤANSKÉ ŠKOLY ALEXANDRIJSKÉ

Justin

Ve velkých křesťanských obcích tehdejších světových měst, v Římě, Antiochii, Alexandrii a jinde, přistupovalo ke křesťanství neustále mnoho lidí, a proto bylo nutno zřídit pro uchazeče o křest zvláštní katechumenáty. Délka a intenzita přípravné výuky kladla velké nároky nejen na katechumeny, ale ještě více na učitele v těchto katechumenátech. Také pro ně bylo třeba zřídit vzdělávací ústavy, tzv. katechetické školy, které poskytovaly vyšší teologické vzdělání a křesťanskou výuku. Taková škola bezpečně existovala již v 2. stol. v Alexandrii. Ale ta, kterou se zabýváme, nebyla tohoto druhu. Vznikla ze svobodné učitelské činnosti křesťanských učitelů moudrosti, kteří po způsobu stoických, kynických a jiných filozofů soukromě přednášeli o křesťanském světovém názoru. Když se pohanští soudcové dotazovali Justina na jeho činnost, podle úředního protokolu odpověděl: "Bydlím v druhém poschodí domu jistého Martina u Timotheových lázní. Tam přebývám od té doby, co žiji po druhé v Římě. O jiném místě schůzek nevím. Vyučoval jsem v nauce pravdy lidi, kteří mě tam vyhledávali. Ano, jsem křesťan."

Sicilián Pantaenus

   Tak si počínal i Sicilián Pantaenus, když si ze soukromé inciativy kolem r. 180 otevřel křesťanskou filozofickou školu v Alexandrii, duchovním středisku helénismu, a v rámci filozofických přednášek vykládal nauku evangelia. Obracel se ke všem lidem toužícím po vědění, nejen ke křesťanům, ale i k pohanům, kteří hledali pravdu. Důkladnými a přitom strhujícími výklady získal mnoho pohanů pro křesťanství a četné křesťany uchvátil do výšin teologické spekulace.

Klement

Tak byl přiveden ke křesťanství i Athéňan Klement (* 140/150, Ć před r. 216) a brzy jím byl nadšen tak, že se (kolem r. 200) usadil vedle Pantaena v Alexandrii jako křesťanský učitel moudrosti a filozof, a měl stále větší úspěch.

Origenes

Jeho nejvýznačnějším žákem byl mladý Origenes (* kolem r. 185 v Alexandrii, Ć okolo r. 254). Když Klement za pronásledování Septima Severa opustil město, pokračoval Origenes v jeho učitelské činnosti. I on začal vyučovat křesťanskou nauku jako svobodný soukromý učitel. Teprve kolem r. 215 mu alexandrijský biskup Démétrios oficiálně svěřil církevní vyučování katechumenů ve velké alexandrijské obci. Brzy však předal vlastní katechetský úřad svému příteli Héraklovi a sám se věnoval s neobyčejným úspěchem své dřívější činnosti, ale nyní z biskupova pověření jako úředně ustanovený učitel církve. Když se kolem r. 230 dal od spřátelených biskupů vysvětit na kněze bez souhlasu a bez dispenze svého biskupa, došlo k rozkolu s Démétriem. Origenes musel z Alexandrie odejít. Odebral se do Cesareje v Palestině, kde pokračoval v učitelské činnosti. Za pronásledování Deciova byl uvězněn a mučen, byl sice ještě propuštěn, ale brzy nato zemřel na následky trýznění.

 V čem byla zvláštnost alexandrijského typu školy? Zvláštní ráz jí dodávala okolnost, že nebyla církevním účelovým ústavem, ani katechetskou školou ani církevní teologickou vysokou školou, ale že se zakládala na svobodné iniciativě - jak ukázalo novější bádání. Když ji zasadíme do tehdejšího života, otevírá se přímo impozantní pohled, píše o této škole A. Knauber. V metropoli světové helénistické vědy učitel v šatu filozofa, plný misionářské horlivosti, který sám takto konvertoval ke křesťanství, vedl 'školu' zcela ve stylu své doby pro mladé i staré hledače a milovníky pravdy svého pohanského světa.

Význam Klementa

Klementa je možno pokládat za prvního křesťanského učence. Vyznal se nejen v Písmu, ale spojoval v sobě veškeré profánní vědění své doby a výborně ovládal řeckou filozofii a klasickou literaturu. Chápal tísnivé problémy mladých lidí, kteří přicházeli ze středisek vzdělání své doby, z Athén, Říma a Antiochie, nespokojeni s tamějším vyučováním stejně jako kdysi on sám, a nyní hledali a nacházeli nejvyšší moudrost v křesťanském zjevení. Už předtím možná poznali křesťanství ve zkreslené podobě gnostického synkretismu. Klement musel mít pro ně porozumění, odstraňovat zmatek v jejich představách a zvolna je přivádět odomylu k čisté a pravé křesťanské gnózi. Žil a učil jako filozof a používal způsobů a řeči učitelů moudrosti své doby. Origenes ho v tom následoval. Přímo převratným činem bylo, že tito mužové převzali nejen oděv a vyjadřovací formy tehdejších pohanských filozofů, ale i jejich tematiku. O kosmologii, velmi oblíbené v gnózi, nepojednávali proto, aby tyto myšlenky předem uváděli ad absurdum a bez okolků je odmítali, nýbrž ukazovali, jak základní náboženské otázky o vzniku světa, o Bohu Stvořiteli, o skutečnosti zla v tomto světě a o vykoupení skrze Boha-Logos, Ježíše Krista, našly v křesťanském zjevení nejhlubší a poslední odpověď. Chtěli být posly křesťanství v šatu filozofů. Zvláště Klement byl ne více a ne méně než misionář helénistického duchovního světa, který poprvé… s plným nasazením své převahy mladého křesťana uskutečnil průlom velkého stylu... do pohanských 'akademických kruhů' své doby (Knauber). Jeho zájem při tom nebyl v první řadě čistě teologický, ale pastorační. Chtěl získat své posluchače pro Krista a vést je k spáse.

   Ptáme se však: Nezašlo toto přizpůsobení helénistickému světu příliš daleko? Nepronikl do raného křesťanství s jazykem a pojmy také obsah řecké filozofie a mystérií? Nevedl pozdně antický synkretismus (libovolné spojování různých učení) k porušení původního, čistého evangelia? Tyto otázky je třeba brát vážně, neboť je jisto, že z ochoty k přizpůsobení určité době se ze zjeveného pokladu víry nesmí nic škrtat.

   Při bližším přihlédnutí konstatujeme, že o nějakém vynechávání nemůže být vůbec řeči ani o pronikání cizích pohanských myšlenek a obyčejů do křesťanství. Tito mužové si byli příliš dobře vědomi zásadního protikladu k pohanskému gnostickému světu, než aby mu neuváženě propadli. Akomodaci brali vážně a neobávali se brát vážně ani duchovní svět svých posluchačů. Přitom si však byli vědomi živoucího spásného a misijního poslání toho, který stále žije v církvi, aby se jejím prostřednictvím ve všech dobách stále znovu vtěloval. Jako Kristus svým vtělením zásadně přitakal všemu lidskému bytí a vzal je na sebe - kromě hříchu - tj. jako se mezi židy stal židem, tak během církevních dějin přijímá lidství všech národů a kultur, aby se v nich opětovně vtěloval. Jako Pavel, který se pro všechny stal vším (1 Kor 9,22), prohlašoval Klement: Je nutno stát se pro Helény Helénem, aby byli všichni získáni.

Těm, kteří touží po moudrosti u nich obvyklé, je třeba poskytnout to, s čím jsou obeznámeni, aby dospěli co možná snadno a správně k pravdě pomocí vlastního myšlenkového bohatství (Klement, Stromateis I, 15,3n.; V, 18,6n.).

   V následující době se řecké myšlení velmi úzce spojilo s obsahem křesťanského zjevení. Tento svazek se skvěle potvrdil a dovršil ve velkých postavách světců a teologů řecké patristiky. Bez něho nebylo možné obrovské teologické dílo prvních koncilů. Základy k tomu kromě Klementa položil velký Origenes.

VNITŘNÍ KRIZE: ROZKOLY A HEREZE

   V církvi se často vyskytovaly mylné názory a heretická pochybení, proti nimž bylo nutno se bránit. Příčinou toho byla na jedné straně vysoká duchovnost a myšlenkové bohatství křesťanského zjevení, na druhé straně vázanost církve na dějiny, daná její zásadou vrůstat do prostředí, a lidský charakter jejího vnějšího i vnitřního vývoje a rozvoje. Církev si byla vědoma, že vzácný poklad čisté božské pravdy musí nést a uchovávat v křehké pozemské nádobě; právě proto ji pocit odpovědnosti vedl k tomu, že věnovala zvláštní pozornost obraně proti mylným naukám. Na výskyt zvláštních názorů a herezí (bludů, tj. nesprávných nauk o víře) církev reagovala mimořádně alergicky zejména v dobách synkretických tendencí, které v otázkách víry zastávají nebezpečný relativismus. Tak tomu bylo už v raném křesťanství a jeho situace, která byla beztak velmi nebezpečně ohrožována z vnějška, se tím často stávala přímo tragickou. Již otec církevní historie Eusebios konstatoval, že v 2. stol. Vnitřní ohrožení křesťanství herezemi a rozkoly bylo mnohem větší než jeho vnější ohrožení pronásledováním. Překvapivě hojná antiheretická literatura prvotní církve, spisy apologetů a církevních otců dokazují, jak pozorně a starostlivě se tento vývoj sledoval.

Židokřesťanské hereze

Popírání božství Kristova

   Z kruhů židokřesťanů, kteří se nedokázal dosti rázně rozejít se starým židovským kultem, vznikly v Jeruzalémě a v Palestině hlavně po smrti sv. Jakuba (62/63) zvláštní judaistické skupiny; nakonec vyústily do herezí ebionitů, nazarejců a elkesaitů, kteří sice uznávali Ježíšovo mesiášství, ale popírali jeho božství. Kerinthos (na konci 1. stol.) již spojoval strohý judaismus s gnostickými spekulacemi. Byl to současník apoštola Jana a Irenej uvádí, že Jan sepsal své evangelium proti Kerinthovi.

 Gnostické systémy

  

Rozličné gnostické systémy jsou produkty synkretismu a mají kořeny v předkřesťanské době. Po objevení velké gnostické knihovny r. 1946 v Nag Hammadi (Egypt) můžeme dnes porozumět spletitým myšlenkám a podstatě gnosticismu o něco více. Řecká filozofie a příslib vykoupení podle orientálních helénistických mysterií se v gnosticismu slučovaly ve zvláštní směs představ o tomto i o onom světě, do nichž byli uvádění jen zasvěcení.

   
Gnostikové svým stoupencům slibovali tajemné poučení o velkých základních otázkách lidstva, o tom, odkud pochází a kam směřuje lidský život, o vzniku vesmíru i o smyslu zla a neštěstí na tomto světě. "Pravé poznání" (= gnósis), které zprostředkovali, se nezakládalo na rozumovém poznání a věcném poučení, ale získávalo se mystickým ponořením a určitou náboženskou praxí. Gnostikové tvrdili, že mají v držení tajná zjevení, která obsahují skryté vědění, přístupné jen zasvěcencům.

   Gnostikové se velmi záhy začali zajímat o křesťanství, a to právě proto, že se zakládá na zjevení. Slyšíme o nich již v novozákonních spisech, rozhodně se proti nim obrací zvláště Pavel (1 Tim 1,4; 4,7; 6,4; 6,20; Kol 2,8n.; podobně též Zj 2,6; 2,15). Přesto se nedalo zabránit, aby si gnostikové časem nepřisvojili nauku křesťanského zjevení a nevykládali ji ve svém smyslu. Jejich fantastický alegorický výklad Písma sv. spojoval platónskou a pythagorejskou spekulaci s vykupitelskými myšlenkami pohanských mysterií a s mytologickými kosmogoniemi (vyprávění o vzniku světa) a s astrologií starého Orientu. Křesťanská nauka o vykoupení vtělením Božího Syna se u nich spojila s učením o emanaci (výron stvoření z božství) a aiónech (aión = věk) a smísila se s dualistickými představami, podle kterých existují dva základní principy, dobro a zlo, jež spolu zápasí.

   Rozličné gnostické systémy mají společné tyto základní názory:

Všechny světy vznikly emanací z nejvyššího skrytého boha, přebývajícího v nedostupném světle, a to tak, že z tohoto boha vycházeli nesčetní duchové (aiónové, až 365) a stále více se vzdalovali od svého božského zdroje. Čím je tato vzdálenost větší, tím jsou nedokonalejší ve svém bytí a tím mají méně světla. Na posledním, nejnižším stupni se konečně mísí s hmotou, která patří k říši tmy a zla. V této nejnižší vrstvě vznikla naše země; je dílem nejmenšího ze všech aiónů, démiúrga. Tento démiúrgos neboli "tvůrce světa" je ztotožňován s Jahvem, Bohem Starého zákona.

Vykoupení

   "Vykoupení" záleží v osvobození jisker božského světa z temné hmoty a v jejich uvedení do plnosti světla (pléróma) nejvyššího Boha. Tady začíná míšení s křesťanstvím. Kristus tu vystupuje jako jedna z oněch duchových bytostí (aión); jeho úkolem bylo zvěstovat lidem dosud neznámého nejvyššího Boha a poučit je, jak se mohou odloučit od hmoty, překonat temnotu a vrátit se do světa Božího světla. V Ježíši Nazaretském přijal Kristus zdánlivé tělo. Působil a trpěl jenom zdánlivě (dokétismus); ve skutečnosti nemohl vůbec trpět a zemřít na kříži; mnozí gnostikové učili, že Kristus-Logos (Slovo) sestoupil na člověka Ježíše teprve při křtu v Jordáně a tím z něho učinil Mesiáše. Před utrpením jej opět opustil, takže na kříži zemřel jenom Ježíš Nazaretský jako pouhý člověk. Smrt na kříži v žádném případě nemá vykupitelský význam; důležitá je pouze učitelská činnost; opravdu "spaseni" budou jenom ti, kteří chápou a následují tajnou nauku Krista-Logu. Obsahem této nauky je překonání hmoty. To mohou pochopit jen opravdoví gnostikové neboli "pneumatikové". Lidská masa, pohané, zahynou jakožto "lidé hmoty" (hylikové) spolu s hmotou ve věčné temnotě. Průměrným křesťanům jakožto "psychikům", kteří nejsou schopni vyššího poznání, se přiznávalo jakési nižší vykoupení a omezená blaženost. Kristus prý zanechal dvojí zjevení: nižší, které zvěstoval ve svatých písmech široké církvi, a vyšší, skryté, které tajně svěřil jen několika vyvoleným osobám a jež je nyní v držení gnostiků.

   Hlavními představiteli tzv. "křesťanské gnóze" byli Satornil v Antiochii (počátkem 2. stol.), Basilides v Alexandrii (kolem r. 120-145) a Valentin v Římě (asi 136-160).

  Gnóze je ve své podstatě, jak lze snadno poznat, absolutně nekřesťanská, protože popírá podstatu křesťanství, víru ve skutečné božství Kristovo. Je pokusem strhnout křesťanství do nebezpečného proudu synkretismu. Přitažlivost gnóze byla v dráždivém kouzlu, kterým na mnoho lidí působí všecko tajemné a pseudomystické; dále v kosmických spekulacích a v odhalení nového pojetí světa a vykoupení, spojeném s obřadními formami; a konečně v zdánlivě přísně asketickém způsobu života, který ve skutečnosti vycházel z nekřesťanského dualistického popírání světa a z nepřátelství k tělu. Gnóze rozvíjela rozsáhlou propagandu, která se projevovala náboženskými romány, zbožnými obřadními hymny a apokryfními "svatými písmy" a údajně se zakládala na zvláštních zjeveních a tajném tradování dosud skrytých Kristových výroků. Tak způsobila mnoho škod v mladých křesťanských obcích, které se z valné části skládaly z nově pokřtěných konvertitů z pohanství. V rámci manicheismu se udržela až do středověku a žila dále v sektách pauliciánů, bogomilů a katharů; pokračovala ještě v novověku (spirtismus, teosofie, antroposofie atd.). Nikdy vlastně nebyla docela překonána a to podporuje domněnku, že nějak odpovídá jisté hlubší lidské touze.

Manicheismus

   Manicheismus se odvozuje od Peršana Mániho (215-273), který chtěl dovršit Boží zjevení jako poslední Boží vyslanec po Buddhovi, Zarathuštrovi a Ježíšovi. S křesťanstvím má jeho nauka sotva něco společného. Zastával strohý dualismus a proces světa viděl jako neustálý zápas mezi světlem a temnotou, mezi principy dobra a zla, mezi duchem a hmotou. Člověk má v sobě přemáhat zlo a rozmnožovat světlo tím, že se vzdaluje veškeré zlé hmoty, zdržuje se požívání masa a vína i pohlavní rozkoše. Manicheismus pronikl do římské říše teprve v posledních desetiletích 3. století, rychle se však šířil ve 4. stol. a stal se velkým nebezpečím pro křesťanství, protože přejal mnoho křesťanských prvků. Manicheismu propadl i sv. Augustin před svým křtem.

Marcionismus

   V 2. stol. byl pro křesťanskou církev nejnebezpečnějším konkurentem marcionismus. Marción, syn biskupa v Sinope u Černého moře, se narodil asi r. 85, kolem r. 139 přišel do Říma a propagoval své ideje v římské obci. Když byl odmítnut a exkomunikován, založil vlastní církev, která se dík jeho pevnému vedení a přísné organizaci rychle rozšířila. Marción zavrhoval Starý zákon a hlásal strohý dualismus. Jahve Starého zákona je podle jeho učení hněvivý bůh zla, kdežto v Kristu nového zákona se zjevil nejvyšší dobrý Bůh; Židé, stoupenci Jahvovi, pronásledovali Krista, Boha Nového zákona; Kristus však přijal pouze zdánlivé tělo, proto ho mohli usmrtit jen zdánlivě. Marcionismus se vyznačoval přísným etickým rigorismem, založeným na dualistickém nepřátelství k tělu; to mu získalo mnoho fanatických přívrženců.

Enkratité

   

Za enkratity ("zdrženlivé") označoval již Irenej (Adv.haereses 1,28) a Klement Alexandrijský (Strómateis 1, 15, 71 aj.) stoupence přísného, tělu nepřátelského asketického směru, který se velmi rozšířil kolem r. 170 a nabyl hrozivých rozměrů. Patřil k nim Tacián, kterého jsme již poznali jako apologetu. Dogmaticky byli korektní, ale v asketických požadavcích zacházeli (zřejmě vlivem Marciónovým) tak daleko, že od každého křesťana vyžadovali úplnou zdrženlivost nejen od požívání masa a vína, ale i od manželství. Toto pojetí bylo právem zamítnuto jako heretické. Enkratické tendence se však porůznu udržely ve zmírněné podobě a měly určitou úlohu v prehistorii a raných dějinách mnišství.

Montanismus

  

Montanismus měl enkratické rysy, které se pojily s prvokřesťanským entusiasmem. Montanus, bývalý kněz Kybelin, vytýkal obecné církvi přílišné zesvětštění. Od r. 156/157 (dle jiných teprve kolem r. 172) hlásal přísnou mravní reformu a askezi, zamítal útěk před mučednictvím a vyžadoval, aby se křesťan dobrovolně hlásil k mučednictví, ba přímo si je vynucoval. Oživil také eschatologické tendence prvotní církve a hlásal blízký příchod tisícileté říše Kristovy (chiliasmus). Odvolával se na zvláštní zjevení a vydával se za proroka svatého Ducha, ve kterém se po Kristu dovršilo Boží zjevení. Podporovaly ho dvě extatické ženy, Priscilla a Maximilla, jež rovněž tvrdily, že se jim dostalo prorockých vidění a zjevení. Stoupenci Montanovi se shromáždili v Perpuze ve Frygii a očekávali Kristův příchod k poslednímu soudu. Přísná morálka získala sektě mnoho stoupenců. Později se rozšířila do severní Afriky, kde se k ní kolem r. 207 přidal dokonce tak duchovně vynikající muž, jako byl Tertulián; od té doby mocně napadal ostatní církve pro údajně laxní morálku a praxi pokání.

Smysl herezí a rozkolů

  
 Při pohledu na mnohotvárné a četné heretické nauky se stává skutečným problémem, jaký smysl měla tato separatistická hnutí. Pavel psal Korinťanům: Nejde se tomu vyhnout, že mezi vámi dojde i k rozštěpení. Tak se aspoň ukáže, kteří z vás jsou opravdu dobří (1 Kor 11,19). J. Lortz mluví o štastné vině a zdůrazňuje, že blud a vina mohou mít v Božím plánu spásy hluboký smysl. K. Rahner vysvětluje, že církev poznává svou vlastní pravdu jasněji tím, že slyší její opak... a odmítá jej. 

Bylo by velkým omylem ztotožňovat bludařství prostě se zlobou a neuznávat, že se mnohdy zakládá na zvlášť horlivém osobním hledání opravdové spásné pravdy. Jeroným napsal: Nikdo nemůže zplodit herezi, nemá-li planoucího ducha a přirozené dary, jejichž tvůrcem je božský umělec, a Augustin říká: Nemyslete si, bratři, že bludy mohou vznikat z nějakých malých duší. Hereze vytvořili jen velcí lidé (In Psalm. 124). Ale Augustin zároveň nazývá hereze špatnými a srovnává je s mohutnými, ale tím nebezpečnějšími úskalími; varuje před nimi. Ani Pavlovo stanovisko se nedá vykládat tak, že snad chce herezi připisovat pozitivní význam v tom smyslu, že podporuje poznání pravdy. Pavel naopak vidí v bludařství strašlivé ohrožení spásy nejen pro jednotlivce, ale také, a ještě více, pro celou církev, kterou hereze chce odvrátit od jejího hlavního cíle. Může existovat jen jediná platná pravda Božího zjevení. Církev (ecclésía) od ní nesmí odstoupit, neboť má za úkol všeobecnou spásu a eschatologické učení. "Nepřítel" neustále zasévá koukol mezi pšenici a usiluje, aby se rozbujel a obilí zadusil. Teprve na konci času při velkém tříbení vyjde pravda vítězně najevo. Až do té doby se musí církev neustále bránit proti býlí a chránit své děti. Z tohoto hlediska Augustin nazývá hereze a jejich původce "výkaly církve" (quos partim digessit Ecclesia, tamquam stercora, Sermo V; Opera omnia, Paříž, 1837, V, 42).

  
Církev se musila bránit nejen proti synkretickému porušování víry zvnějšku, ale rovněž proti úzkoprsému zužování víry, které požadovali rigorističtí enkratičtí sektáři jako Montanus a ke konci života Tertulián. Činila tak tím, že od 2. stol. Podrobně popsala zásadu apoštolské tradice, stanovila kánon (oficiání seznam) knih Písma sv. a svolávala společné porady biskupů.

Provinciální synody

Proti montanistickému hnutí se poprvé shromáždili na synodě biskupové z Frygie. Z těchto místních synod se asi v polovině 3. stol. vyvinuly provinciální synody, na kterých se scházeli biskupové z celé provincie se svými metropolity: v Kartágu afričtí biskupové, v Alexandrii egyptští, v Antiochii a Cesareji asijští a v Římě italští. Když se po konstantinovském obratu mohli poprvé shromáždit biskupové z celé římské říše, "ekumeny", aby se radili o všeobecných církevních problémech, sešel se pod Konstantinovým vedením první "ekumenický koncil" v Niceji (325), aby rozhodl o bludném učení ariánském a o schizmatu Melitiově (v Egyptě) a Donatově (v severní Africe).

Arius

- Boží syn není jedné podstaty s Otcem

- nicejský koncil 325

-homousios

Jiný spor otřásl východní částí říše. Od roku 318 učil alexandrijský kněz a teolog Arius, že Boží syn Ježíš Kristus není stejné podstaty s Otcem, nýbrž je stvořený. Arius byl sice egyptskými biskupy exkomunikován, ale jeho myšlenek se chopili jiní, mezi nimi biskup Nikomédie, a vystoupili na jeho obranu. Konstantin se opět pokusil řešit spor na synodu: sezval roku 325 západní i východní biskupy do Niceje (Nikaia) k prvnímu koncilu obecné církve. Shromáždilo se asi 300 biskupů, spolu s císařem jako „spoluslužebníkem", který usedl na trůn až na jejich výzvu. Ariovy názory byly odmítnuty nově formulovaným vyznáním víry, tzv. „nicejským symbolem": Ježíš Kristus, Syn Boží, je „zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem" („Homoou-sios tó patři": DS 125). Arius a jeho dva přátelé z řad biskupů, kteří jako jediní odmítli podepsat, odešli do vyhnanství.

Ve sporných případech nechal Konstantin církev rozhodnout na základě většiny a proti poražené straně potom použil státní mocenské prostředky. Avšak již v pozdějších letech jeho vlády se prosadil jiný faktor. Biskupové, kteří stáli sluchu panovníka blíže, jej mohli ovlivňovat více než nepřítomná většina; proto císař naléhal na uznání a rehabilitaci již odsouzeného Aria. Církev, která považovala imperátora jí příznivě nakloněného za zázrak, jej neobtěžovala s požadavky. Ale viděla ráda, když ničil pohanské chrámy, které zraňovaly její mravní cítění, jako např. smilstvem proslulý Venušin chrám ve fénické Heliopoli, nebo Aeskulapův chrám v kilikijské Aigai, kde se démon „jednou zjevoval spícímu v chrámu, jindy uzdravoval nemoci tělesně trpících, zatímco však byl naopak zhoubcem duší, jenž odváděl lehkověrné lidi od pravého vykupitele a sváděl je k bezbožnému bláznovství. Císař, který se jako jediný držel žárlivého Boha jako pravého Vykupitele, proto jednal správně, když rozkázal srovnat tento chrám se zemí. Později bude církev vyžadovat od státu, aby odepřel každé falešné víře sebemenší právo na veřejné působení a šíření - až k fyzickému zničení heretiků na hranici.

Trinitární střety

   Právě v době, kdy se Konstantin rozhodl učinit univerzální křesťanskou církev základnou své univerzální říše, zjistil, že církev vůbec není tak jednotná, jak se domníval. Zapletla se do těžkých vnitřních bojů a byla právě tehdy beznadějně rozervána. Křesťanstvo rozštěpoval donatismus v severní Africe, Melitiovo schizma v Egyptě a konečně hereze ariánská. Vyvstávaly další nevyřešené otázky a teologické problémy a vyžadovaly odpověď. Jakmile se Konstantin stal r. 324 jediným vládcem, pojal plán obnovit jednotu a odstranit obtíže na římském koncilu.

   Pro teologickou diskusi existovaly tři velké tematické okruh a zaměstnávaly pozornost po tři následující století: nauka o Trojici, christologie a učení o ospravedlnění - to zajímalo hlavně Západ.

Trinitární hereze

     Zde šlo o to hlouběji pochopit vnitřní vztah Otce a Syna a osvětlit jej na základě zjevení. Písmo svaté hovoří o tajemství Trojice pouze nereflektovaně. Dogmatický problém spojený s vírou v Krista si křesťané v prvních dobách sotva uvědomovali, že totiž na jedné straně vyznávají přísný monoteismus a Boží jedinost (= monarchia), na druhé straně uctívají Krista jako Boha vedle Otce. Christologická otázka se stala předmětem reflexe teprve u apologetů a raně křesťanských otců. Nauka o Logu tento problém neřešila, teprve na něj opravdu upozornila. Proti nesprávným spekulacím gnostiků, kteří svou naukou o aiónech a démiurgovi činili z Logu tvora, bylo nutno promýšlet, jak uvést ve shodu božství Kristovo a jedinost Boha. Tak vznikly dva "monarchistické" směry: adopcianismus a modalismus. Vyvinuly se koncem 2. století.

  "Monarchistické" směry: adopcianismus a modalismus

 Adopciáni pokládali Krista za pouhého člověka, který byl někdy, patrně při křtu v Jordánu, naplněn božskou silou, jí zbožštěn a tak Bohem "adoptován". Svou podstatou a jako prapůvodce je Bohem jedině Otec, Kristus je Bůh přijatý.

   Modalisté viděli v Kristu pouze jevovou formu (= modus) jednoho jediného Boha, který se zjevuje a působí jednou jako Otec, jindy jako Syn a opět jindy jako Duch svatý. Proto lze říci, že za nás trpěl Otec (pater passus est; proto je Tertulián posměšně nazval "patripasiány").

   Církev obě formy monarchianismu zamítla. Rozhodnuto o tom bylo nejdříve v Římě. Papež Viktor (189-198/199) vyloučil z církve adopciána Theodota, který se kolem r. 190 snažil šířit svou nauku v Římě; naproti tomu se zdá, že byl ještě nerozhodný vůči modalistovi Praxeovi, který v Římě působil v tutéž dobu (190). Teprve když okolo r. 215 hlásal v Římě modalismus Sabellius, odmítl a odsoudil jeho nauku papež Kalist (217-222).

Modalistickou herezi definitivně zavrhl o několik desetiletí později římský teolog Novatianus v díle De trinitate (před r. 250). Po r. 251 Novacián sám založil rigoristickou sektu; podle starého podání byl umučen za Valeriána (253-260).

Subordacionismus 

 Zatím se prosazovala christologie Logu. Promyslel ji zvláště Origenes v alexandrijské škole. Ale i ta měla velké potíže při stanovení poměru osob uvnitř Trojice. Přidržovala se sice podle  Písma sv. božské podstaty Slova-Krista, ale podřizovala jej Otci  (subordinatio), stejně jako Ducha sv. podřizovala Synu; z toho plynulo, že Synu a Duchu sv. sice náleží táž božská přirozenost, ale jen odvozeně a nižším způsobem; vznikl pluralismus, který ve skutečnosti neexistuje.

Origenes

Origenes, patrně největší učenec křesťanského starověku (Altaner) a jeden ze zakladatelů alexandrijské školy, vysvětloval v tomto smyslu vztah tří osob v Bohu jednoznačně subordinaciánsky. Zdůrazňoval, že Syn je jedné podstaty s Otcem (= homoúsios) a existuje od věčnosti, ale dodával, že jen Otec je Bůh sám sebou (autotheos) a jednoduše dobrý (haplós agathos), kdežto Logos je jen druhotný Bůh (deúteros Theós) a obraz jeho dobroty (eikón agathotétos), Duch svatý že pak je ještě menší než Syn. Ježto věčný Logos přijal  skutečné tělo, stal se opravdu Bohočlověkem (theanthrópos; tento výraz pochází od Origena); proto je možno i Marii vpravdě označovat jako Bohorodičku (Theotokos - také tento výraz pochází  od Origena nebo aspoň z alexandrijské školy).

Alexandrijská a antiochijská škola

V dalším průběhu se Origenes stal východiskem dvou zcela rozdílných teologických směrů. Jeden zdůrazňoval rovnost Syna a Otce co do podstaty a jednotu božské a lidské přirozenosti v Kristu; byl pěstován zvláště v Alexandrii. Druhý směr více zdůrazňoval rozdíly, kladl důraz na to, že Logos je jen druhotný Bůh, a odděloval, co je v Kristu božské a co je stvořené; toto  uvažování se dále rozvíjelo v antiochijské škole.

   Antiochijská teologická škola vznikla v 60. letech 3. stol. působením presbytera Lukiana (Ć 312 jako mučedník). Postupoval střízlivě a rozumově, vykládal Písmo čistě gramaticko-historicky; odmítal alegorický a mystický výklad alexandrijských teologů. V christologii uvažoval přísně subordinacianisticky. Z okruhu jeho žáků, "syllukianistů“, které kolem sebe seskupil, vyšel Arius a většina vůdčích osobností arianismu. Stáli ve vyhraněném protikladu k alexandrijské teologii.

Arianismus

   Arius (kolem r. 260-336), od r. 313 duchovní správce kostela v Alexandrii, se r. 318 dostal do sporu s alexandrijským biskupem Alexandrem, protože v kázáních, ale i v dopisech, písních a ve  spise Thaleia (= Hostina) hájil krajně subordinaciánskou christologii. Jako přísný asketa a strhující kazatel, se značnou dávkou samolibosti a se sklonem k fanatismu, byl velmi vážený u lidu; brzy vzbudily rozruch jeho racionalistické názory, přednášené záměrně polemicky proti alexandrijské škole. Vyčítal alexandrijským teologům sabelliánský modalismus a zcela odděloval Logos od Boha. Logos není podle jeho názoru pravý Bůh; je naopak svou podstatou od něho rozdílný, není ani věčný ani všemohoucí, nýbrž stvořený v čase, nedokonalý a schopný utrpení. Je sice první ze všech tvorů a daleko předčí člověka, proto je ho možno nazývat polobohem (démiurgem). Avšak božství mu jako takovému nepřísluší.

   Popřením božství Kristova se Arius postavil mimo křesťanství.  Alexandrijská synoda zamítla jeho učení jako herezi (318/319) nebo 323) a vyloučila ho z církevního společenství. Arius se odebral ke svým antiochijským přátelům; pomoc našel zvláště u biskupa Eusebia z Nikomedie; k tomu okruhu patřil také církevní historik Eusebios Cesarejský. Když tito přátelé prosadili Ariův návrat do Alexandrie, došlo ve městě k prudkým střetnutím,  k pouličním demonstracím a nočním potyčkám. Nakonec zakročil

Ekumenická synoda

Konstantin a pozval všechny biskupy na všeobecnou (ekumenickou) synodu do Niceje (Nikaia).

   První říšská synoda zasedala od 20. května do 25. Července 325 v Niceji. Císař dal biskupům celého impéria bezplatně k dispozici svou poštu. Údaje o počtu účastníků kolísají: v jednom seznamu se zachovalo 220 jmen; bylo prý jich 318 podle počtu 318 služebníků Abrahamových (Gn 14,14); Eusebios hovoří asi o 250.  Většinou pocházeli z východní poloviny říše. Ze Západu přišlo jen 5 biskupů. Papež Silvestr pro své stáří nepřišel, zastupovali ho dva presbyteři. Mnozí biskupové měli ještě na těle jizvy z posledního pronásledování. Císař přišel mezi ně jako posel Boží v zářivém lesku purpuru a zlata (Eusebios), laskavě se všemi rozmlouval, zvláště s biskupy mučedníky. Pronesl latinský proslov.

   Arius hájil své učení. Na jeho straně stálo 17 biskupů, mezi nimi biskup Eusebios z Nikomedie. V doprovodu svého biskupa byl přítomen také mladý diakon Athanasios. Po dlouhých vzrušených debatách zvítězila pravověrná strana. Pravá nauka byla definována v tzv. nicejském vyznání víry: Kristus se zrodil z Otce přede všemi věky, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého  Boha, zrozený, ne stvořený, jedné podstaty (homoúsios) s Otcem. Sám císař sdělil okružním listem všemu křesťanstvu, že Arius a  jeho stoupenci jsou jako nejhorší nepřátelé pravé víry vyloučeni  z křesťanské církve a vypovězeni; nařídil spálit jejich spisy.

   Na koncilu se jednalo ještě o jiných otázkách a rozhodnutí  byla sepsána v dvaceti stručných nařízeních (kanones, od kánon =  směrnice pro život). Hovořilo se také o bezženství biskupů, kněží  a jáhnů; v mnoha krajinách byl rozšířen celibát. Biskup mučedník  Pafnucius důrazně zrazoval od toho, ukládat kléru tak těžké jho  jako povinnost; a tak synoda nevydala zákon o celibátu; Dovolila žít dále v platném manželství, odsoudila však konkubinát.

   S výsledkem této "velké a posvátné synody" bylo možno být spokojen, kdyby bylo při tom zůstalo.

Návrat z vyhnanství

Konstantin však brzy změnil své mínění. Roku 328 povolal biskupa Eusebia z vyhnanství zpět do Nikomédie. Směl se vrátit i Arius a byl na císařský rozkaz opět dosazen ve svůj úřad a hodnosti, když formálně vyslovil souhlas s nicejským vyznáním víry.

Anathasius – pravý ochránce nicejské víry

Když se Athanasios, který se mezitím r. 328 stal biskupem v Alexandrii, zdráhal přijmout znovu Aria mezi svůj klérus, stihl ho r. 335 císařův hněv. Athanasios, smělý bojovník za nicejské vyznání víry, putoval poprvé do vyhnanství v Trevíru.

Nové utrpení pro církev

Pro církev nastala nová doba utrpení. Nejlépe to lze vidět na osudu Athanasiově. Ještě čtyřikrát musel na sebe vzít trpký úděl vyhnanství za ariánsky smýšlejících synů a nástupců  Konstantinových: r. 340 uprchl před Konstanciem k papeži Juliovi  I. do Říma, r. 356 se před císařem ukryl u mnichů a poustevníků v  poušti. Sotva se po smrti Konstanciově (361) vrátil do svého biskupského města, byl r. 362 znovu vypuzen. Náhlá smrt Juliánova (363) mu znovu dodala mysli. Pobyl u své obce jen dva roky a ariánsky smýšlející císař Valens ho r. 365 poslal po páté do vyhnanství; poněvadž však v Alexandrii hrozilo lidové povstání, dovolil mu po čtyřech měsících návrat. Až do smrti (373) zůstal ve svém biskupském městě jako neochvějný obránce pravé nicejské víry.

Vnitřní rozklad ariánismu  

V těchto desetiletích pokračoval boj o nicejsko homoúsios s nezmenšenou urputností. Od přísných ariánů se oddělili mírnější semiariáni. Snažili se pojem stejné podstaty vykládat jako  podobný (homoios) a byli srozuměni s formulací, že Syn je Otci ve  všem podobný; slovo homoúsios chtěli za každou cenu obejít. Říšské synody, které r. 359 císař nařídil svolat do Rimini a  Seleukie, nevedly k sjednocení. Mezitím se však nedal zadržet vnitřní rozklad ariánismu. Uklidnění nastalo, když konečně převzal vládu zase katolicky smýšlející císař Gratián (375-383).  K definitivnímu uklidnění ariánských zmatků svolal Theodosius  (379-395), kterého Gratián povýšil na císaře Východu, r. 381 druhý všeobecný koncil do Konstantinopole.

Basilius, Řehoř Naziánský a Řehoř z Nyssy

   
Zatím teologové jasněji vypracovali pojmy božská osoba a přirozenost. Kromě sv. Athanasia to bylo zásluhou hlavně "tří velkých Kappadočanů": Basilia (kolem r. 330-379), Řehoře Naziánského (329/30 - okolo 390) a Řehoře z Nyssy (okolo r. 334-394). Rozdíl tří božských osob viděli jen a jedině ve vztazích (relationes) uvnitř Boha. Podle nich je jedna bytost, ale tři její nositelé: jeden Bůh ve třech osobách. Ukázali také božství Ducha svatého, jež ariáni popírali; jeho relace je v tom, že vychází z obou druhých božských osob.

A věřím v Ducha svatého

K nicejskému vyznání víry z r. 325 byl připojen dodatek: A (věřím) v Ducha svatého, Pána a dárce života, který vychází z Otce a s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků… To později vstoupilo do liturgie jako nicejsko-konstantinopolské vyznání víry. Ve středověku bylo nejprve spojováno jen se křtem, teprve v 6. stol. vešlo do eucharistické liturgie, a to nejdříve v Byzanci ustanovením patriarchy Timothea (Ć 517), pak ve Španělsku nařízením 3. synody v Toledu (589) a nakonec v Římě, a to teprve r. 1014 na žádost císaře Jindřicha II.

Filioque

Při tom vznikla rozdílnost názorů: na Východě rozuměli vycházení Ducha sv. tak, že vychází "z Otce skrze Syna". Na Západě naopak tak, že vychází "z Otce a Syna". Když bylo na Západě připojeno slůvko filioque ("a Syna"), nechápali to jako rozšíření, nýbrž pouze  jako interpretaci. Na Východě to nazvali porušením vyznání víry a obviňovali Západ z hereze; tak se stalo filioque, vycházející z nejasnosti 1. konstantinopolského koncilu (381), podnětem k rozkolu r. 1054 a zůstalo jedním ze sporných bodů až dodnes.  Nicejsko- konstantinopolské vyznání víry vyznává Ducha svatého na základě rovné důstojnosti se Synem a následně i s Otcem. Z uvedeného důvodu zůstala poněkud stranou problematika rozlišení mezi Synem a Duchem, mezi věčným plozením a vycházením Ducha Svatého. Krédo proto ve své původní verzi tvrdí, že Duch svatý vychází z Otce. Řečtí otcové ve čtvrtém století jako Anastazius, Basil, Řehoř z Nyssy hovoří o tom, že Duch svatý vychází z Otce, zároveň však poukazují na skutečnosti, že mezi Synem a Duchem svatým existuje přirozená, věčná a osobní vazba. Západní teologové v tomto testu často vidí jasný projev vědomí (Filioque) přítomný v díle významného církevního otce. Východní teologové interpretují daný výrok tak, že se má vztahovat na ekonomickou Trojici, ale nikoliv na Trojici imanentní.  Je třeba důrazně rozlišit otázku, vycházejí Ducha svatého i ze Syna (Filioque) jako teologické mínění a otázku začlenění tohoto učení do Nicejsko-konstantinopolského kréda (Filioque) jako literární dodatek.

Hlavní body historického procesu, na jehož konci stojí západní církev vyznávající na Západě již v pátém století v nám již dobře známém symbolu, který nese jméno Quicumque. (Duch svatý z Otce a Syna vchází, není jimi učiněn, ani stvořen, ani zplozen (DSH, č. 75)   

V roce 858 na konstantinopolský stolec sedl Fotios, proti jehož volbě se stavěl Mikuláš I. V roce 867, po svém sesazení napsal Fotios list východním biskupům, v němž obviňoval západní církev z řady věcí. Především však z bludu filioque. Od toho okamžiku je vnímáno Filioque jako synonymum římského primátu. V Konstantinopoli se konala Synoda, která sesadila papeže Mikuláše I. Po několika letech však nový papež Jan VIII. uznal Fotia za patriarchu a bylo obnoveno společenství mezi východem a západem. Argumenty, které použil Fotios v roce 867 ve prospěch teze, že Duch svatý pouze vchází z Otce, jsou používány východními teology v zásadě dodnes.  V teologii východních otců neexistuje jednoznačná nauka o vycházení Ducha svatého, a že se zde nacházejí možnosti pro učení o vycházení Ducha svatého skrze Syna, a dokonce i pro samé Filioque. Fotius tedy poněkud pragmaticky a kvůli vlastním politickým zájmům východní pozici silně vyostřil. Spor o Filioque je do jisté míry zástupnou záležitostí, jak proto že v pozadí stojí rozdíl mezi západní a východní mentalitou a především nechuťˇ/t Východu přijmout někdy ne právě citlivé vměšování středověkých papežů do vnitřních záležitostí východních církví.  K definitivní roztržce došlo v roce 1054, kdy kardinál Umberto ve funkci papežského legát chtěl sesadit a exkomunikovat konstantinopolského patriarchu Michaela Kerularios a obviní Řeky z toho, že s z Nicejsko-. Konstantinopolského kréda odstranil „Filioque“. Toto schizma trvá do dnes. Netýká se však východních církví, které obnovily společenství s Římem. Latinská církev následně na řadě synod dala učení o Filioque značnou dogmatickou váhu.

Christologické spory

   Zde bylo třeba především blíže objasnit vztah božské a lidské přirozenosti v osobě Kristově. Písmo tu opět hovoří nereflektovaně, o Kristu mluví zároveň jako o Bohu i jako o člověku. Ve výkladu těchto míst se obě proslulé teologické školy, alexandrijská a antiochijská, rozcházely. Alexandrijští teologové kladli větší důraz na božskou přirozenost, antiochijští na lidskou.

   Origenes

Origenes razil pro Ježíše Krista slovo Bohočlověk. Alegorický výklad Písma a teologická spekulace ovlivněná platónskými myšlenkovými postupy ho přivedly k hluboké, vroucí mystice Logu (Slova); ta vrcholila myšlenkou, že v Kristu došlo nejvyššího naplnění setkání božství a lidství a že křesťané mají následovat jeho příklad. Později na něho s oblibou navazovali mniši. Tuto myšlenku však rozvíjel také Athanasios, Basil, Řehoř Naziánský a Řehoř z Nyssy - ti tři poslední byli ostatně také mniši; patřili k alexandrijské škole. Řehoř z Nyssy však přitom již jasně upozornil na to, že jednotu je nutno hledat pouze v božské osobě, nikoli ve zcela nemožném splynutí božské a lidské přirozenosti. Učil, že v Kristu jedna božská osoba (Logos) spojila dvě přirozenosti, božskou a lidskou; obě přirozenosti existují každá pro sebe a nesmíšeny vedle sebe; přesto však nejsou navzájem odděleny, ale k sobě přiřazeny, takže se jejich atributy mohou navzájem zaměňovat (komunikace idiomů); proto lze právem říkat, že se Boží Syn narodil; neplatí to ovšem o jeho božské přirozenosti (která je věčná), ale o lidské.

Patriarcha Cyril Alexandrijský

   Patriarcha Cyril Alexandrijský, od r. 412 biskup tohoto města, se snažil ukázat spojení obou přirozeností jako co možná nejtěsnější a nejreálnější. Mluvili o fyzickém sjednocení a o jedné přirozenosti Logu (Slova), které se stalo tělem. Po sjednocení obou přirozeností v Kristu se podle něho může de facto hovořit jen o jedné přirozenosti, a to boholidské. Odmítal sice přímé smíšení ve smyslu bludaře Apollinaria z Laodiceje (Ć po 385); užíval však obrazu: jako ve žhavém uhlí oheň a uhlí tvoří jedno, tak je tomu i s božskou a lidskou přirozeností v Kristu. Na to mohl později navázat Eutychés a vytěžit z toho svou heretickou monofyzitskou nauku.

  

Teologie antiochijská

Diodot z Tarsu

V tutéž dobu se dala do pohybu také teologie antiochijská. Diodot z Tarsu (Ć před 394) ve shodě se střízlivou, kriticko-exegetickou metodou antiochijské školy, podle níž dlouho učil, velmi silně zdůrazňoval plné lidství Kristovo a stavěl vedle sebe lidskou a božskou přirozenost tak samostatně, že mezi nimi zbývalo jen zcela vnější spojení: Božské Slovo se prý ubytovalo v člověku Ježíši jako v jakémsi chrámě.

  Nestorius

 Konstantinopolský patriarcha Nestorius (od r. 428), stoupenec antiochijské školy, z toho vyvodil závěr, že Maria se podle pravdy nemá nazývat Bohorodičkou (Theotokos), nýbrž pouze Kristorodičkou (Christotokos), neboť porodila pouze člověka Ježíše. Ostře polemizoval s alexandrijskými teology.

   Spor se stále více soustřeďoval na titul Theotokos, ale v pozadí byl problém christologický. K názorovému protikladu škol přistoupila ihned rivalita obou patriarchů, alexandrijského a konstantinopolského. Cyril napadl ostře Nestoria v listě egyptským biskupům o velikonocích r. 429, ujistil se podporou papeže Celestina I. (422-432) a sestavil 12 anathematismů (zavržených názorů), které poslal jménem papeže Nestoriovi se striktní výzvou, aby je odvolal. Nestorius však sepsal 12 protianathematismů a získal na svou stranu byzantského císaře Theodosia II. (408-450); pak císaře přiměl k tomu, aby spolu se západořímským císařem Valentinianem II. (425-455) svolal koncil.

Třetí ekumenický koncil v Efezu r. 431

   Třetí ekumenický koncil v Efezu r. 431 měl pohnutý průběh. Při zahajovacím zasedání 22. června Nestorius a jeho přívrženci nebyli přítomni. Cyril dal přečíst dogmatický list, který sepsal o hypostatické jednotě obou přirozeností v Kristu. Sto devadesát osm přítomných biskupů jej schválilo a podepsalo odsouzení Nestoria. Tím byl přijat titul Theotokos. Venku čekající dav jásavě souhlasil. Po několika dnech však přišlo 43 antiochijských biskupů pod vedením patriarchy Jana. Přidali se ihned na stranu Nestoriovu a ustavili protikoncil. Nastala nepěkná hra intrik a vzájemného napadání. Musel zakročit císař. Oba vůdci, Nestorius a Cyril, byli zatčeni. Nakonec se Cyril směl vrátit do Alexandrie a Nestorius byl poslán do vyhnanství (v Horním Egyptě), kde kolem r. 451 zemřel. Dodnes je nejasné, jak dalece skutečně učil bludům nebo zda padl za oběť nesprávným výkladům a neporozuměním.

  

Jeho stoupenci uprchli do Persie a založili tam nestoriánskou církev, která se brzy bohatě rozvinula. O její síle svědčí živé mnišství, významná teologie (školy v Seleukii a Nisibis) a imponující misijní činnost. Její misionáři pronikli až na Malabarské pobřeží do Indie ("Tomášovi křesťané") a do Turkestanu; za nestoriánského katholika Timothea I. Dospělo křesťanství v letech 780-823 přes čínský Turkestán až do Tibetu a do střední Číny. Na začátku 14. stol. měla nestoriánská církev jen ve střední Asii 10 metropolitních sídel a četné domorodé kněžstvo; tato misie byla bohužel zničena za krvavého pronásledování Tamerlánova (1380). V 16. stol. se velké části nestorianismu sjednotily s Římem (chaldejští a malabarští křesťané); dnes má nestoriánská církev v Iráku, Íránu a Sýrii asi 80 000 stoupenců, 5 000 v Indii a 25 000 v Americe.

   V autobiografii, kterou nazval Kniha Heraklidova (vydána byla až v r. 1910), uvádí Nestorius důvody, které ho vedly k tomu, aby vedl teologický zápas s Cyrilem. Nestorius viděl v Cyrilově nauce o jedné přirozenosti vtěleného Slova nebezpečí dokétismu a manicheismu (jako by se lidská přirozenost Kristova "vypařila"), a v apollinaristickém splynutí obou přirozeností viděl velké ohrožení pravé evangelijní víry. Opětovně zdůrazňujeintegritu obou přirozeností v Kristu; jestliže se obrátil proti mariánskému titulu Theotokos, nestalo se tak proto, aby popíral božství Kristovo, jak to činil Arius, ale jen proto, aby zdůraznil, že se Kristus narodil z Marie jako pravý člověk s tělem a duší. Maria neporodila božství, nýbrž člověka spojeného s božstvím. Aby zachoval integritu Ježíšova člověčenství, odlišil je přespříliš od božství a tak dospěl k dualismu přirozeností; nepoznal jejich neoddělitelné spojení v jádru osoby (= hypostasi; odtud pojem "hypostatické spojení").

Monofyzitismus

   Brzy se ukázalo, že jeho obavy nebyly neodůvodněné. Eutychés, opat jednoho kláštera u Konstantinopole a mocný odpůrce nestoriánství, rozvinul Cyrilovu nauku o jedné přirozenosti v Kristu (moné fysis = monofyzitismus) a spojoval obě přirozenosti navzájem tak těsně, že lidská přirozenost byla božskou úplně pohlcena, tak jako se rozplyne kapka medu v moři. Byla tím tedy zrušena integrita lidské přirozenosti v Kristu; fakticky už neexistovala, neboť Kristovo lidství mělo jinou podstatu (substanci) než naše. Tím odpadl ústřední předpoklad tajemství Krista a jeho zprostředkovatelské a výkupné činnosti, o níž neustále hovoří Písmo. V nebezpečí se octla celá křesťanská nauka spásy.

Lupičská synoda  v Efesu (449)

 Konstantinopolský patriarcha Flavián předvolal Eutycha před synodu a odsoudil ho jako heretika, protože nechtěl odvolat. Ale Eutychés našel podporu u alexandrijského patriarchy Dioskura, který jako nástupce Cyrilův zastával stejný názor. Na Dioskurův podnět svolal císař Theodosius II. znovu "říšský koncil". Zasedal pod Dioskurovým vedením v Efesu (449) a rehabilitoval Eutycha, ostatní církev jej však neuznala. Papež Lev I. (440-461) jej označil za lupičskou synodu. V proslulé Epistola dogmatica ad Flavianum se postavil za konstantinopolského patriarchu a autoritativně vyslovil správné učení o spojení dvou přirozeností v jedné osobě Kristově (hypostatická unie); tento dopis byl označen jako první neomylné papežské rozhodnutí ex cathedra. Zároveň požádal císaře o svolání nového koncilu. Theodosiův nástupce císař Marcián (450-457) žádosti vyhověl a svolal 4. všeobecný koncil do Chalkedonu (451).

  

4. všeobecný koncil do Chalkedonu (451).

 Na tomto největším starověkém ekumenickém koncilu se sešlo asi 350 biskupů. Předsedali mu zástupci papeže Lva Velikého. Už v prvním sezení byl Dioskuros obžalován (8. října 451) a v 3. sezení (13. října) sesazen. Ve shodě s dogmatickým listem papežovým (Epistola ad Flavianum) koncil odmítl monofyzitskou nauku o jednotě přirozeností v Kristu a v 6. zasedání definoval dogma: V Kristu jsou dvě přirozenosti, nesmíšeny a neodděleny, spojeny v jedné osobě (neboli hypostasi). Tak vyhlásil Lev I. Na základě západního teologického objasnění, pocházejícího již od Tertuliána, jednotu osoby (hypostatickou unii). Božská a lidská přirozenost zůstávají vedle sebe nesmíšené (to je namířeno proti Cyrilovi a Eutychovi), nejsou však od sebe odděleny, nýbrž nerozlučně spojeny v osobě božského Slova - (to je namířeno proti Nestoriovi). Na tomto spojení se zakládá celé výkupné dílo Kristovo. Výroky o osobě Kristově (christologie) jsou zároveň základem nauky o vykoupení (soteriologie), a mají proto ústřední důležitost pro křesťanskou víru.

   Toto výrazové a pojmové objasnění dalo pevnou základnu dalšímu rozvoji západní teologie. Nikoli však teologii východní. Již na koncilu došlo při pátém zasedání k vážnému napětí mezi západní a východní teologií, z čehož vznikla těžká krize. Zostřila se církevním protikladem mezi Římem a východními patriarcháty, zvláště rivalitou, jež už dlouho vládla mezi byzantskými patriarchy a papežem.

Východní myšlení, zaměřené vždy silně na jednotu, mělo i po Chalkedonu tendenci k monofyzitským představám; neomezovaly se pouze na oblast christologické teologie, nýbrž rozšiřovaly se i na politickou sféru (srov. typicky byzantskou říšskou teologii), ba dokonce na osobní křesťanský život věřících. Božská skutečnost měla takovou přednost, že do jisté míry pohlcovala lidský prostor. Náboženství a politika se překrývaly, církev a stát splývaly; tato teologicko-náboženská atmosféra docela pronikala i soukromý občanský život. Západ přijal za svůj dualismus v jednotě, založený na chalkedonské christologické formuli, v němž věci božské a lidské, náboženství a politika nejsou smíšeny, ale ani odděleny, protože jsou spolu spojeny v osobním jádru; jak v Kristu, tak v životě křesťana podržovaly svou samostatnost a vlastní hodnotu. Východ naproti tomu tíhne k tzv. politickému monofyzitismu.

  

Akaciánské schizma mezi Východem a Západem

Ačkoliv byl monofyzitismus v Chalkedonu odsouzen, udržoval se v Palestině, v Egyptě a v Sýrii. Monofyzitsky zaměřený uzurpátor císařství Basiliskos zaručil r. 475 monofyzitům takzvaným enkyklionem (= ediktem) oficiální toleranci. Císař Zenón vyhlásil r. 476 zprostředkující formulaci, později (482) nazvanou henotikon. Konstantinopolský patriarcha Akacius s ní vyslovil souhlas, a proto ho papež Felix III. (483-492) dal do klatby a přerušil církevní společenství s Východem. Toto tzv. akaciánské schizma mezi Východem a Západem trvalo 35 let (484-519). Kolem r. 490 byly stolce všech tří patriarchátů: alexandrijský, jeruzalémský a antiochijský, obsazeny monofyzity. Za císaře Justiniána I. (527-565) se monofyzité mohli dále šířit. Vyvíjeli misijní činnost v Núbii, Etiopii a Arménii a zřídili si vlastní hierarchii pod biskupy Jakobem Baradaiem a Theodorem Arabským (jakobité; koptové).

   

5. všeobecný koncil v Konstantinopoli r. 553 Spor o tři kapitoly

Císař Justinián odsoudil v letech 543/544 tři předáky antiochijské školy (ze které vyšel Nestorius), aby tím vyšel vstříc monofyzitům a obnovil ohroženou jednotu říše. Byli to: 1. Theodor z Mopsvestie (Ć 428), 2. Theodoret z Cyru (Ć okolo 458) a 3. Ibas z Edessy (Ć 420). Tak vznikl tzv. spor o tři kapitoly a vlekl se dlouhou řadu let. Šlo v něm o odmítnutí nebo přijetí císařova zásahu. Pro odsouzení oněch tří mužů se podařilo získat i papeže Vigilia, ovšem při zachování chalkedonského vyznání víry; brzy však musel Vigilius svůj souhlas odvolat, protože jeho ústupnost vyvolala na Západě bouřlivý protest. Když císař r. 551 znovu zakročil proti třem kapitolám a Vigilius se odhodlaněji zdráhal souhlasit, císařští vojáci ho v jednom kostele ztýrali. Nato Vigilius odmítl účastnit se koncilu, který císař svolal.

   Tento 5. všeobecný koncil v Konstantinopoli r. 553 sloužil císaři k tomu, aby prosadil plánované odsouzení tří kapitol. Papež nebyl přítomen ani se nedal zastupovat. Odmítl císařův postup jako neoprávněný zásah do nejvyšší církevní učitelské autority. Nato ho dal Justinián koncilem exkomunikovat. Hrozbou vyhnanství a odvlečení se mu podařilo v únoru r. 514 na starém a slabém papeži vybojovat dodatečně souhlas s usneseními koncilu. Nešlo vůbec o dogmatická rozhodnutí.

   Církevně politické následky byly hrozné: jednota církve těžce utrpěla, rozpory na Východě i na Západě se prohloubily, vážnost papežství nesmírně klesla - a to vše vinou teologicky povrchního císaře, naplněného přepjatým sebevědomím, a kolísavého papeže, který nestačil na svůj úkol (Baus). Koncil nakonec došel všeobecného uznání i na Západě. Považuje se za ekumenický.

   Ale christologické spory se ještě neuklidnily. Aby usmířil monofyzity s říšskou církví, pokusil se konstantinopolský patriarcha Sergius (610-638) nově vysvětlit vzájemný vztah obou přirozeností v Kristu. Místo jednoty přirozenosti (jak ji přijímali monofyzité) hlásal jednotu vůle; božská a lidská přirozenost jsou podle jeho mínění vnitřně tak úzce navzájem spojeny a v takové vzájemné shodě, že v Kristu ve skutečnosti působila jen jediná přirozená božskolidská energie a pouze jediná vůle (= monotheletismus). Tím, že princip jednoty kladl do přirozeností, nikoli do osoby, jeho systém měl charakter monofyzitský. Ale nebylo to hned patrné. Sergiovi se podařilo svou tezi podat tak, že ji papež Honorius I. (625-638), málo zběhlý v řecké teologii, pokládal ve zcela obecně formulované soukromé písemné odpovědi za přijatelnou. Honorius měl zřejmě na mysli morální shodu božské a lidské vůle v Kristu, nikoli jednotu přirozeností. V soukromých názorech se ovšem může mýlit i papež. Honoriův list naprosto nebyl autoritativním dogmatickým listem ex cathedra. V následujících stoletích se často uváděl jako důkaz proti papežské neomylnosti, např. v době reformace a na I. vatikánském koncilu, ale neprávem.

   Roku 638 byl monotheletismus všeobecně zaveden říšským zákonem. Když se papež Martin I. (649-655) proti němu postavil na lateránské synodě a odmítl jej jako heretický omyl, byl různě trýzněn a poslán do vyhnanství na Krym, kde na následky špatného zacházení zemřel. Kurs změnil teprve císař Konstantin IV. (668-685) a svolal  6. všeobecný koncil, třetí konstantinopolský, který zasedal od 7. listopadu 680 do 16. září 681 v kopulovém sále (= trullus) císařského paláce, a proto dostal název trullský. Za císařova předsednictví odsoudil monotheletismus i s jeho původci a podporovateli, mezi nimi také papeže Honoria, protože byl Sergiovi ve všem po vůli a potvrdil jeho bezbožná dogmata. Papež Lev II. (682/683) schválil usnesení koncilu a souhlasil i s odsouzením Honoriovým, který apoštolskou církev (Řím) neosvítil apoštolskou učitelskou tradicí, nýbrž v hanebné zradě dovolil, aby byla její čistá víra poskvrněna. Brzy potom vzal svého předchůdce tak dalece v ochranu, že ho neobviňoval z přímé účasti na herezi, nýbrž mu pouze vytýkal, že plamen heretické nauky neudusil hned v zárodku, jak příslušelo jeho apoštolské autoritě, ale že jej svou nedbalostí podporoval. Tím vystihl skutečný stav mnohem správněji.

   Jinak trullský koncil potvrdil to, co učil koncil chalkedonský. Jak to odpovídá dvěma přirozenostem, které jsou nesmíšeně a nerozděleně spojeny v jediné božskolidské osobě Krista, existují také dvě vůle a dvě energie, božská a lidská, které nesmíšeny a nerozděleny spolu působí k spáse lidského pokolení.

   Během 1. tisíciletí se na Východě konaly ještě dva další koncily, které byly všeobecně uznány za "ekumenické":

   7. všeobecný koncil, druhý nicejský r. 787 - zabýval se uctíváním obrazů a ukázal, že je dovolené, tím, že je jasně odlišil od adorace (klanění), které náleží jedině bohu -

   8. všeobecný koncil, čtvrtý konstantinopolský r. 869/70, kterým bylo ukončeno schizma Fotiovo a byl rehabilitován konstantinopolský patriarcha Ignatios.

   Těžištěm spekulativní teologie byl po celé první tisíciletí Východ. Vysvítá to už z toho, že se všech osm koncilů konalo na Východě.

Spor o úctu obrazů

Arabská expanze neodtrhla jen daleké provincie od byzantské nse, ale pronikla již na konci 7. století až před hradby hlavního města. Jen vojenská zdatnost Lva III. Isaurského zachránila Cařihrad 717/718 před dobytím Araby. Ale tentýž císař se dal pohnout církevními kruhy založenými nepřátelsky k obrazům, snad také pohnut židovskými a islámskými vzory, že v roce 730 zakázal císařským ediktem uctívání obrazů (ikon). Tento zákaz byl zdůvodňován jednak ze Starého zákona ("Neuděláš si žádný řezaný obraz - sochu"), částečně ale také, pokud šlo o Kristovy obrazy, nemožnosti pojmout do obrazu Kristovu božskou přirozenost; vyobrazovat pouze lidskou podobu je prý nestoriánské. Mnoho skvělých uměleckých děl bylo nesmyslně rozbito, obránci obrazů, jako cařihradský patriarcha Germanus sesazeni a velmi pronásledováni. Marně protestoval papež Řehoř III. na římském koncilu (731) proti obrazoborectví. Synod v Hierei na Bosporu je zdůvodnil theologicky a sankcionoval je (754). "Povýšili", tak charakterizuje byzantský kronikář Theophanes usnesení, "pro sebe své názory na dogmata, aniž někdo z katolických biskupských stolců, zvláště ze Říma, Alexandrie, Antiochie a Jeruzaléma byl přítomen."

Císař Konstantin V. (741-775) zuřil proti stoupencům uctívání obrazů ještě silněji než jeho předchůdci; jen v srpnu 766 bylo proto popraveno 16 vyšších úředníků a důstojníků. V lidu a především v mnišstvu nikdy nevyhaslý odpor proti státně církevnickému obrazoborectví dostal průchod teprve, když energická císařovna Irena převzala regentství za svého neplnoletého syna Konstantina (780). Její první pokus likvidovat obrazoborectví synodem se nezdařil; s tasenými meči vnikla obrazům nepřátelská garda do chrámu Apoštolů a rozehnala shromáždění (31. července 736). Ale Irena se svého úmyslu nevzdala. Podporována patriarchou Tarasiem, jí dosazeným a obrazům přátelským, uskutečnila na podzim 787 v Nicei 7. ekumenický koncil, který v osmi sezeních od 24. Záři do 23. října zrušil obrazům nepřátelská rozhodnutí z roku 754, vyvrátil argumenty uváděné obrazoborci proti uctívání obrazů z Písma svatého a církevní tradice a jako nauku víry definoval: Obrazové znázornění Krista, Matky boží, andělů a svatých je dovoleno, protože tím je podněcován divák ke vzpomínce a k napodobování zobrazených vzorů. Obrazům prokazovaná úcta (proskynesis) se vztahuje na zobrazení  vzor, prototyp; to se musí odlišovat od klanění (latreia), které přísluší pouze Bohu. S biskupy dříve obrazoboreckými bylo zacházeno laskavě, pokud ukázali lítost. Osmé a poslední sezení, jehož se účastnili Iréna a její syn, se konalo v paláci Magnaura. Podepsalo se přes 300 biskupů, v čele oba papežští legáti.

Kronikář Theophanes shrnuje výsledek: „Nic nového nebylo učeno, jen nauky svatých a blažených Otců byly neochvějně obhájeny a nový blud zavržen .. Nyní byl v církvi boží mír, i když nepřítel neustává roztrušovat svoje úsilí svými náhončími. Ale boží církev vždy vítězí, i když je potírána." Skutečně zaplanulo obrazoborectví v 9. století znovu, potom konečně zaniklo.

DOHRA NA ZAPADĚ

Na Západě odmítali obrazoborectví vždy. Aniž vylučovalo ctění obrazů, vážili si jich pro jejich didaktickou cenu. Jsou to "knihy laiků", tj. neznalých tení, řekl Řehoř Veliký. Celé cykly biblických událostí se malovaly a stěny kostelů jako zázraky Ježíšovy v kostele v Oberzell na Reichenau.  Tomu přistoupilo, že řecká akta nicejská přišla na Západ v nepřesném latinském překlade. Tam uvedený rozdíl mezi ctěním a klaněním byl setřen. Karel Veliký, který se nepovažoval za menšího ochránce pravé víry než byzantský císař, dal potírat domnělý blud Byzantinců v theologickém spise Karlových knihách" (Libá Carolini), které odpíraly druhému nicejskému koncilu ekumenický charakter. Proti němu zamýšlel Karel v roce 794 postavit všeobecný koncil Západu ve Frankfurtě, na nějž se dostavili nejen biskupové šech církevních provincií franské říše a dva zástupci papeže, ale také biskupové  Anglie. Karel sám předsedal, zasáhl činně do theologických jednání,

měl první a poslední slovo. Rozhodnt nicejského koncilu z roku 787 byla dmítnuta jako neekumenická - al~ bez pronikavého úspěchu. 

Východ a Západ se sobě vzdaluje

Papež Hadrián (772-795) neodvolal uznání Nicaena; především odmítl exkomunikaci byzantského císaře požadovanou Karlem. Tyto události a císařská korunovace Karla Velikého Lvem III. na vánoce oku 800 ukazují, jak daleko se již od sebe vzdálily Východ i Západ. Papežství, ponechané na holičkách ve svém ohrožení Langobardy od Východního íma, ke kterému stále právně ještě náleželo, spojilo se za Štěpána II. s Pipinem, zakladatelem karolinského království, svěřilo se jeho ochraně a přijalo oo proslulé darování země, z něaož se vyvinul církevní stát. Hadrián I byl prvním papežem, který již nedatoval svoje listiny podle let panovánívýchodořímských císařů, a razil vlastní mince. V Byzanci považovali obrat papežství k Frankům za odpad a zradu. Bylo tolik méně a současně více. Byzanc, která se považovala právě tak za nositele řecko-římské kultury jako pavověrnosti a vznikající křesťanský 

Západ, který uznával v římském papežství a karolinském císařství svoje mocnosti pořádku, se rozešly. Rozkol mezi řeckou a latinskou církví, který předcházel 8. ekumenickému koncilu, nebyl způsoben jen srážkou mezi papežem naplněným silným vědomím primátu a učeným, ale ctižádostivým patriarchou. Jeho pravé příčiny ležely mnohem hlouběji.

 Literatura: Franzen - Církevní dějiny, Jedin - Dějiny koncilů, Frohlich - Cíkevní dějiny, V.C. Pospíšil: Jak v nebi, tak i na zemi, V.C.Pospíšil: Ježíš z Nazaretu, Pán a Spasitel