Etapizace baroka
Epocha hudebního baroka se uvnitř
člení na 3 etapy:
Rané baroko: cca 1600-1640/50
Vrcholné baroko: cca 1650 – 1710
Pozdní baroko: cca 1710 - 1750
Vznik baroka spadá do období opětného
nástupu katolické církve. I když Evropa je již definitivně rozdělena na oblast
katolickou a nekatolickou, začíná katolická církev s radikálním
ideologickým nástupem proti reformaci.
Historické pozadí
V zemích, kde po třicetileté válce
(ta skončila, jak víme, tzv. vestfálským mírem 1648) zavládla katolická církev
(jako např. v českých zemích) se samozřejmě prováděla ostrá násilná rekatolizace.
V zemích, kde se protestantismus udržel a stabilizoval (např.
severní a střední Německo, většina oblastí Skandinávie) šlo o ideologickou a
kulturní ”soutěž” mezi katolicismem a protestantismem. Jedním z účinných
prostředků k opětnému získání protestantských věřících zpět do katolické
církve byla nádhera, působivost a až teatrální efektnost katolických
náboženských obřadů – nejen mší, ale také např. procesí aj. Mnoho tradičně
katolických zemí v této době navíc hospodářsky a mocensky zesílilo a mohlo
si dovolit velkorysou podporu umění pro účely své reprezentace – a reprezentace
katolicismu. To byl především případ Španělska, Francie a Portugalska, které
bohatly ze zámořských kolonií. Obdobně bohatla ovšem i Anglie, v níž ovšem
nebylo katolické vyznání na prvém místě. Z obchodu stále ještě
prosperovala Itálie (i když už ne tak jako v období renesance), která byla
navíc základnou a centrem katolické církve (sídlo papeže a mnoha mnišských
řádů).
V 17. století se i nadále rychle rozvíjela
věda (J. Kepler, Galileo Galilei – dalekohled 1613, G.W. Leibniz, I. Newton,…)
a s ní i výroba (první manufaktury) a obchod.
Duchovní vlívy
Napětí
mezi katolicismem a protestantismem, mezi vědeckým poznáním a náboženskou
dogmatikou vedly
k velkému duchovnímu pohybu a rozvoji vědy i umění. Atmosféra soutěže a
”konkurenčního boje” je pro rozvoj lidské společnosti většinou příznivá
(nevyústí-li ve válku), což se projevilo i v epoše baroka.
Hlavní panovnické rody kontinentální
Evropy – francouzští Bourboni a rakouští Habsburkové – soustředily ve svých
rukách obrovskou moc a bohatství, což dávaly okázale najevo stavbou
nádherných paláců, podporou dalších reprezentativních a nákladných
kulturních aktivit (opera, koncerty, církevní obřady atp.). Umění slouží jako
nástroj reprezentace. Má být proto nádherné, patetické, afektované,
obdivuhodné. To bezprostředně souvisí s rozvojem reprezentativních forem a
žánrů barokní hudby: opery a nástrojového koncertu.
Vznik nového hudebního
slohu
Nový hudební sloh vznikal postupně na sklonku
renesance a od renesančního slohu se zásadně liší odklonem od složité polyfonie
směrem k doprovázené monodii. (viz výše) Melodie vrchního hlasu, která se
začala vyvíjet u skladatelů florentské Cameraty a u Monteverdiho jako nástroj
věrného a výrazově působivého hudebního vyjádření dramatického textu, se
postupně rozšířila i na oblast hudby instrumentální. Claudio Monteverdi
rozlišoval mezistarým slohem renesanční polyfonie (tzv. prima prattica),
který i nadále považoval za vhodný v hudbě chrámové (která se měla
přílišné afektovanosti vyhýbat) – a slohem novým, dramatickým,
výrazově vypjatým (seconda prattica), vhodným pro novou světskou hudbu,
zpočátku především operu.
Instrumentální kontrapunkt
Přesto se v baroku nadále rozvíjí
i polyfonie – a to zejména v hudbě chrámové. Říkáme jí barokní
nebo také instrumentální kontrapunkt (název není zcela výstižný, neboť se
zdaleka netýká jen instrumentální hudby). Barokní kontrapunkt se již rozvíjí
zcela jednoznačně na základě stabilizovaného tonálně harmonického myšlení
v dur-mollovém tonálním systému. Staré církevní mody jsou opuštěny.
Barokní polyfonie však není hlavním a určujícím slohovým prvkem hudby této
epochy – tím je zcela jednoznačně homofonie.
Role J.S. Bacha je v tomto
kontextu nepochybně významná a završuje rozvoj polyfonního myšlení. Je nicméně
teritoriálně i žánrově omezená: teritoriálně na specifickou oblast německých
protestantských zemí s jejich specifickým životním slohem a náboženským
životem, žánrově jednak v tom, že Bach nezasáhl do jednoho z klíčových
žánrů baroka – opery, jednak v tom, že zdaleka ne vše,co Bach vytvořil, je
psáno v polyfonním stylu. Bach je také vrcholným mistrem barokního
koncertu (sólového i skupinového) a sonáty, které jsou psány v typickém
stylu barokní homofonie. Čili pojmy: hudební baroko + tzv. „instrumentální
kontrapunkt“ + J.S. Bach nelze jednoznačně ztotožňovat. Toto symbolické spojení
představuje pouze jednu z mnoha linií barokní hudby a v oblasti
barokního kontrapunktu navíc nikoli linii nejdůležitější. I za této situace
by ovšem bylo pošetilé upírat Johannu Sebastianu Bachovi postavení
„symbolického reprezentanta“ barokní hudby.
Princip harmonických
funkcí baroka
Hudba baroka vychází již vědomě
z funkčně harmonického systému. Princip harmonických funkcí teoreticky
poprvé popsal francouzský skladatel a teoretik Jean Philippe
Rameau (1683-1764) v knize Traité de l´harmonie ręduite à ses
principes naturels (Pojednání o harmonii na základě přirozených principů)
z roku 1722 (v témže roce 1722 vytvořil Bach I. díl svého „Dobře temperovaného klavíru“.
Žádné komentáře:
Okomentovat