Chvála stvoření - část 1 - Probuzení

Ranní hvězdy

Bože, bože, říkám si v duchu, když zazvoní ten odporný zvuk elektronického budíku, který jsem si koupila, právě s tím odporným zvukem, abych měla jistotu, že se ráno probudím včas. Někdy bych ten budík hodila zrovna z okna a pořídila si jiný, který vydává luzné zvuky, jenže, to bych mohla zaspat a měla bych zbytečnou starost, že se ráno včas neprobudím. A to by mi mohlo přinést spoustu nepříjemností.

Tak třeba s mým novým šéfem a jeho sekretářkou. No jo, no, v duchu se usmívám, protože se mi nechce hned z rána vyvíjet nějaké negativní soudy druhých. Sama o sobě nemám taky vysoké mínění. Hlavně proto, že jsem si nenašla lepšího, než žít a pracovat mezi lidmi, kteří jsou legrační jak maňásci v Klicperově hře o kašpárkovi a současně jsou nebezpeční, jak tajný gang v nějakém poloprázdném městě na jiném kontinentu. Neumím změnit svůj život, průběh věcí, které se mi dějí a taky zařídit zdárné vyvrcholení mého snažení. Proto tam musím zůstat. Je to zdroj mých příjmů, jiný nemám. Nic si o tom zvláštního nemyslím, nepřipouštím si to. Jsem vyrovnaná, jsem vyrovnaná, vyrovnaná …A přitom si myslím, že když přestojím tuto zkoušku, že se stane v mém životě něco nevídaného, snad se otevřou jiné dveře do další dimenze a ten svět, který jsem si zřejmě stvořila pro sebe ve svých myšlenkách, jako svět, který mi nepřinese neúnosná příkoří a a ani přehnané úkoly, zmizí, protože je stejně tak nepotřebný jako nudný. Nudný jako kanceláře páchnoucí neumytými hrnky od kávy, nevětranými místnostmi a horami starých dokumentů seřazených do zaprášených, ohmataných, nehygienických šanonů, obžalovávající konání úředníků v zapuzených časech.  

Cesta kolem křivých plotů

Chodím tudy každý den, už pět roků. Cestu znám se zavřenýma očima. Roční období se střídají a tak potkávám podivuhodně krásné keře, květiny, květy obsypané stromy a vůni provázenou bzučením včel. Ve vysoké trávě, kterou nikdo nikdy neseče, je slyšet vrzavé zvuky cvrčků a lučních koníků. Tak křehký svět, kterým se velmi málo lidi zabývá, natož o něm přemýšlí.

Ale dnes, právě dnes, je to jinak.

Chodník je zasněžený a ze sněhu trčí plaňky křivého plotu, který ohraničuje zahradu a sad plný ovocných stromů. Ještě se docela nerozednilo, ale přesto vidím obrysy těch planěk a vzpomínám si na to, jak ta zahrada voněla ve všech ročních období. Ani nevím, komu patří. Nikdy jsem nikoho v ní neviděla pracovat, nebo sedět a jen tak bloumat očima o obloze. Ale je pravda, že jsem si nějaké to jablko utrhla, když jsem kolem a nikdo mne nepeskoval. Utrhla jsem si jedno, abych měla ke svačině. Nikdy jsem je nečesala do zásoby, jednak proto, že mám tak malou ledničku,, že by mi tam překážely a také proto, že jsem si jistá, nějak vnitřně jistá, že zítra pro mne zčervená jiné.

Cesta se zatáčí, zahrada končí a začíná nová řada křivých planěk, které ohraničují pozemek, na kterém je chata a pastvisko. Toho pána, co má těch pár oveček trochu znám. Mává na mne kloboukem a někdy od něho dostanu pár ořechů. Já mu zase nosím cukroví z cukrárny, kterou si sám vytipoval.

Už, aby bylo jaro

Toužíme po něčem, co nemáme a často se tím trápíme. Místo toho, abychom si vážili každé chvíle, pořád to ženeme v mysli do budoucnosti. Cesta je kluzká a tak se přidržuji těch latěk, nade mnou přelétávají havrani a asi čekají, co jim dám. Mají hlad. To je povážlivé. Přeci by jim nemuselo nic chybět? A najednou mne napadá (a musím se tomu smát), že přeci jsem tady od toho, abych jim rozdrobila svůj chleba. Já si můžu koupit něco jiného, ale oni musí čekat, až budou mít tu příležitost, že někdo zase půjde kolem a nasype ji. Vytahuji s tašky svačinu a drobím chleba se šunkou, rozhazuji ho po sněhu a oni se opravdu slétají s krákáním. Směji se radostí. Najednou se mi všechno jeví jinak.

Je ticho, pomaličku svítá, kolem leží sníh, po kterém poskakují havrani a krmí se chlebem se šunkou a vzduch je krásně čistý. Žasnu nad tou krásou a má pocit, jako bych někomu vracela city, které ke mně vyslal.