VZNIK OPERY
Opera je novým hudebním žánrem, který
vznikl v epoše baroka a který se stal jedním z nejdůležitějších žánrů
nejen této epochy, nýbrž i epoch následujících (platí v podstatě do
současnosti). Jako „hudební divadlo“ nebyla opera sice úplně nový typ
uměleckého využití hudby :
už od středověku se provozovaly hry se
zpěvy – nejčastěji hry duchovní nebo přímo liturgické. Dramaticky – tedy
s využitím dialogu – se v kostelích provozovaly např. pašije,
z nichž se, jak známo, vyvinuly liturgické hry (včetně občasných komických
epizod .
DALŠÍ PŘEDCHŮDCI OPERY
Z EPOCHY RENESANCE
a)
CANTI CARNASCIALESCHI
(karnevalové zpěvy). To byly zpěvy a dramatické výstupy při karnevalových
maskových průvodech ve Florencii v pozdním 15. a v1. polovině 16. století.
Provozovaly se při předpostních a jarních (od 1.května do sv. Jana
Křtitele 24.června) karnevalových slavnostech ve Florencii koncem 15. a
v 1. polovině 16. století.
Na nádherně ozdobených vozech (carri
carnascialeschi) a byly zpívány maskovanými osobami. Tyto zpěvy doprovázely
krátké dramatické výstupy buďto z každodenního života nebo též
z antické mytologie jakožto alegorické scény.
b)
INTERMÉDIA (intermezza),
pěstovaná v některých italských městech a regionech (Padova, Ferrari,
Mantova, Bologna, Florencie a.j.) jako součást velkolepých svatebních
(eventuálně korunovačních) oslav nejvyšších a nejmocnějších společenských
špiček. Tato intermédia se vkládala do přestávek mezi jednotlivými dějstvími
činoher – většinou komedíí (šlo nejčastěji o svatevní oslavy) a měla nejčastěji
náměty z antické mytologie nebo byla alegorická –a měla , podobně jako
opera od samého počátku – jasně reprezentativní funkci.
Obliba mytologických příběhů stoupla
velice od počátku renesance přímo jako důsledek zásadní proměny duchovního
klimatu (humanismus, příliv antických památek m.j. po dobyxtí Konstantinopole
Turky 1453, atd. Některé příběhy byly ve zvláštní oblibě, zvláště příběh o
ORFEOVI a EURYDICE včetně pobočných příběhů s tímto mýtem spjatých (příběh
o nymfě Dafné, terá patřila do družiny Eurydičiny atp.) Už v roce
1480 vzniklo (a v roce 1494 bylo vydáno tiskem) dramaticko-lyrické
zpracování příběhu o Orfeovi La Favola di Orfeo v Mantově.Bylo
to víc než 100 let před florentskou Cameratou (!). Byla to de facto
činohra doplněná hudebními čísly – zpívanými i tanečními.
c)
MADRIGALOVÁ KOMEDIE – též
jeden z předků opery: vycházela z principu ”madrigalu con gesto”:
řadou takovýchto madrigalů bylo možné zhudebnit ucelený dramatický text a
předvádět takto na jevišti: madrigalový sbor zpíval mimo scénu (za
scénou, pod – nebo před scénou) madrigalové dílo a vlastní děj předváděli
na jevišti mimové a tanečníci. Na rozdíl od opery, kde jedna a tatáž osoba
zpívá i hraje svou roli, v madrigalové komedii byla tyto role oddělené
(někdy i s loutkami). Nejvýznamnější skladatelé madrigalových komedií
byli Orazio Vecchi (1551-1604) a Adriano
Banchieri (1558-1634), neslavnější marigalovou komedií je
Vecchiho L´Amfiparnasso (1586)- psáno pro karneval v Modeně.
Opera ovšem znamená hudebně
dramatický útvar se zpěvem, tanečním pohybem a instrumentální hudbou,
v níž zpěvák je zároveň hercem – představitelem role, kterou zpívá.
Opera vznikla pokusem skupiny umělců a
intelektuálů, kteří se scházeli ve Florencii v paláci hraběte Bardiho
(později též v paláci hraběte Corsiho) ke společným diskusím o tom, jak
vypadala antická tragédie (o níž se vědělo, že byla ”nějak” zpívána, avšak
hudba se nedochovala) a jak tuto tragédii opět vzkřísit k životu. Nešlo o
přísný historismus ve smyslu dnešní autentické stylové interpretace staré
hudby. Tehdejší doba si historii zpřítomňovala – malíři malovali antické hrdiny
v soudobých kostýmech a reáliích - jako své současníky. Nejinak tomu bylo
i s dramatem a hudbou.
Autentické hudební památky antiky tehdy
nebyly známé. Vědělo se pouze (z Aristotela a j.) jak asi se řecká tragédie
provozovala. Dnes známe řadu památek řecké hudby – i když to jsou většinou
fragmenty. Bádání o hudbě antiky pokročilo, a tak jsou hudební památky rovněž
rekonstruované a některé z nich nahrané. Jde o přibližnou rekonstrukci,
avšak limitně věrohodnou s oporou ve vědeckých poznatcích.
Tato skupina se
nazývá florentská Camerata. (Camerata Fiorentina). Jejím
duchovním otcem byl vlivný toretik a skladatel Vincenzo Galilei (cca
1520-1591), otec astronoma Galilea Galileiho.V. Galilei zveřejnil v roce
1581 slavný a průkopnický traktát Dialogo della musia antica e
moderna (Dialog o staré a moderní hudbě),v němž Galilei popisuje a
propaguje nový dramaticko – výrazový sloh založený na doprovázené monodii proti
starému slohu polyfonnímu. Galilei sám se skladatelsky ovšem rané opeře
nevěnoval.
Obecně se soudí, že schůzky
vzdělanců – členů Cameraty – se konaly především za účelem vzkříšení starověké
tragédie. Tak tomu ovšem není: Camerata neusilovala o znovuzrození antického
dramatu (takové snahy se děly spíše na jiných italských místech – Ferrara,
Roggio, Vicenza, Mantova), kdežto Camerata se zabývala především novým hudebně
dramatickým slohem a možnostmi přesvědčivého afektového hudebního vyjádření
básnického slova (čili o využití doprovázené monodie. Tím samozřejmě Camerana
přispěla ke vzniku opery – ale přímo o to neusilovala!!! Ostatně, hlavní etapa
činnoti Cameraty spadá do doby „předoperní“, tedy do let 1573-1592!
Členové florentské
Cameraty:
Hrabě Giovanni dei Bardi, mocný šlechtic
vysoce vzdělaný hudební amatér hrabě Jacopo Corsi, rovněž dobrý hudebník, který
sám dokonce komponoval
b) hudebníci: Vincenzo Galilei, Alessandro Striggio, Emilio
de Cavalieri, Giulio Caccini, Jacopo Peri,
c) básníci:
Ottavio Rinnucini, Giovanni Battista Guarini
Nejvýznamnějším básníkem – a prvním
operním libretistou se stal Ottavio Rinuccini (1563-1621) a
skladateli Jacopo Peri (1561-1633) a Giulio Caccini (cca 1550-1618) a
Emilio de Cavalieri (cca1545 – 1602). Caccini i Cavalieri byli současně i
dobří zpěváci. Jejich diskusní příspěvky a hlavně tvůrčí experimenty vedly ke
vzniku prvních pokusů o operní výstupy.
1598 byla v Corsiho paláci uvedena
Corsiho-Periho DAPHNE na libreto Rinucciniho – údajně s velkým
ohlasem. Daphne byla pak v následujících letech několikrát
reprizována avšak nebyla vydána tiskem a dnes je nezvěstná (pouze několik
fragmentů).
Další opery
Periho a Rinucciniho Euridice ,
kterou Corsi daroval jako „svatební dar“ Marii Medicejské k její svatbě
s Jindřichem IV. francouzským.. Premiéra 6. října 1600 Tato opera
vyšla 1601 tiskem a je to první téměř v úplnosti dochovaná opera. Caccini
poté ještě zhudebnil text Euridice znovu – a už sám (1600/01,
premiéra Florencie 1602). I tato opera se dochovala celá. Dopad obou těchto
prvních operních produkcí sponzorovaných Corsim byl obrovský. Opera se stal
vyhledávaným „slavnostním a reprezentativním žánrem“ a postupně se z ní
stal takřka nezbytná součást svatebních slavností vysoké společnosti,
korunovací atp. Monteverdiho Orfeo z roku 1607 je toho
zářným dokladem – i to byla opera svatební. Orfeo vyšel tiskem poprvé 1609
(Mantova), podruhé 1615 (Benátky) Hudebně šlo z počátku především o jakési
dlouhé recitativy doprovázené akordickými nástroji – cembalem, loutnou
(teorbou) a basovým nástrojem (gamba, violone). Recitativy byly občas
prokládány krátkými sbory v madrigalovém stylu. Jednotlivé postavy se
střídaly v sólových výstupech, nebo vedly dialog. Zhudebnění textu
zdůrazňovalo přesné hudební vyjádření obsahu a afektu textu. Hudba se tedy
podřizovala textu, řídila se podle něj: rozhodující bylo, jak výstižně vyjádří
každou situaci, každý jemný záchvěv lidské mysli. Postupně se vyvinuly různé
styly tohoto afektového zhudebňování textu:
STILE RECITATIVO (narrativo)
– nejběžnější způsob hudebního vyjádření textu bez nápadných afektů a
prudkých kontrastů
STILE CONCERTATO: výraznější hudební
zpodobnění dramatického textu ve formě dialogu (concertare= soupeřit,
soutěžit) -střídání skupin nebo sólisty a skupiny. Dialog se odehrával
vždy v postupném střídání sólových vstupů. Z počátku se dva hlasy
nikdy nespojily dohromady – prostě se vzájemně střídaly.
STILE CONCITATO: „vzrušený“
styl zavedený do hudby Monteverdim a využívající už jednoznačně
doprovázenou monodii. Monteverdi využíval stile concitato ve svých
dramatických madrigalech a madrigalech con gesto k vyjádření vypjatých
výrazových situací, zejména zápasu, boje (války) – u
afektů pak především k vyjádření všech možných odstínů afektu zloby,
hněvu, vzteku, zoufalství… V hudbě se stile concitato
vyznačovalo např. sledy rychle se opakujících tónů stejné výšky (vzrušené
parlando na jednom tónu.
STILE
RAPPRESENTATIVO (doslova „předváděcí“ styl): všeobecné
označení pro divadelní hudebně dramatický styl – poprvé užito
pro Cacciniho Euridice (1600) Významové pole pojmu stile
rappresentativo bylo velmi široké, obecně se ale vždy vztahovalo na operu,
resp. na scénicky uváděné hudební drama. Podobně jako u stile concitato šlo i
zde o jednoznačnou formu doprovázené monodie. Ve stile rappresentativo
byly psány první opery počínaje Cacciniho Euridice. K velkému
rozvoji a vnitřní diferenciaci ho přivedl MONTEVERDI. Monteverdi rozdlil
„operní“ stile rappresentativo do tří hlavních kategorií: existovaly i
další speciální „styly“ přednesu doprovázené monodie v rané opeře.
Žádné komentáře:
Okomentovat