Římané, kteří byli od počátku především znamenití válečníci, politici a právníci, kteří převzali mnohé prvky své kultury (nejen hudební) z kulturně vyspělejších oblastí své postupně budované a rozšiřované říše. Od Etrusků, kteří obývali zhruba území dnešní střední a severní Itálie převzali např. nátrubkový hudební nástroj lituus, což byla bronzová trompeta stočená do kruhu. Nejvíc ovšem Římané převzali od Řeků.: Řecko dobyli a vytvořili z něj provincii Římské říše ve 2. století př.n.l. (oficiálně roku 146 př.n.l.) a postupně převzali daleko vyspělejší řeckou kulturu včetně náboženského systému (mnoho římských bohů je totožných s řeckými, mají pouze jiná-latinská jména (Zeus-Jupiter, Héra-Juno, Artemis-Diana, Demeter-Ceres, Arés-Mars, Poseidón-Neptun, Hádés-Pluto, Persefoné-Proserpina, .....), převzali řeckou chrámovou hudbu, převzali rovněž většinu řeckých hudebních nástrojů. Římský instrumentář se ovšem postupně rozšiřoval o další nástroje, které Římané převzali z další provincií své stále se rozšiřující říše. Některé nástroje označili novými-latinskými názvy (aulos = tibia, salpinx = tuba, harfa = psalterium,...), u jiných ponechali původní názvy. Řada nástroů byla v době Římské říše konstrukčně zdokonalena.
Římané od Řeků převzali rovněž zálibu v divadle – na rozdíl od Řeků se ovšem více zajímali o komedii, o tragédii méně. Podobně měli menší zájem o epickou poezii, více je zajímala lyrika a satira. Římané byli především vojáci, kteří ve volných chvílích vyhledávali spíše zábavu, odpočinek – a tu jim poskytovala právě lyrika a komedie. O vážné a náročné umění byl v Římě menší zájem, podobně jako o různé umělecké soutěže pěvců a básníků – v Řecku velmi oblíbené (umělecké soutěže byly v Řecku součástí Olympijských her!). V Římě se rozšířila spíše zábavná a společensko-reprezentativní funkce umění. Oblíbené byly slavnostní ceremonie na oslavy vojevůdců, později císařů.
Prvním císařem se stal, jak známo, Gaius Iulius Caesar roku 46 př.n.l. Nechvalně proslulý císař Nero (37-68 n.l.) byl nadšený amatérský hudebník a básník
Hudba se provozovala i při hostinách a dalších radovánkách jakož i při „circenses“ – krvavých hrách v cirku (zápasy gladiátorů).
V období Římské říše se rozšířila i funkce samostatné instrumentální hudby (zejména na dechové nástroje při slavnostech pod širým nebem). Přímé hudební památky však dochované nejsou. Existuje však unikátní doklad o vzniku první známé organizace profesionálních hudebníků: jsou to stanovy tzv. Collegium symphoniacorum z roku 11. př.n.l. Byla to organizace sdružující hudebníky z povolání, především instrumentalisty, kteří vystupovali při různých společenských akcích, zábavách, hostinách, ceremoniálech, circenses (hry v cirku). Podobně jako řeckou filozofii převzali Římané i řeckou hudební teorii – právě díky pozdějším latinským opisům se nám dochovalo mnoho písemných památek původně řeckých – včetně spisů filozofických a hudebně teoretických (podobně jako fyzika a matematika byla i hudební teorie součástí filozofie).
Některé hudební prvky převzali Římané rovněž od Židů, které si podrobili postupně od 1. století př.n.l. (dobyto Judsko) až do roku 70.n.l., kdy byl dobyt Jeruzalém a zbořen jeruzalémský chrám, Židé vyhnáni z Palestiny a rozprášeni postupně celé Evropě
nejprve odešli Židé především do Egypta, dále pak na západ, jih Itálie, na Pyrenejský poloostrov, odkud vyhnáni roku 1492 a jejich migrace pokračovala dál do severních a východních oblastí Evropy.
Židovská hudební kultura byla Římu a postupně i dalším oblastem Evropy po pádu Římské říše zprostředkována především skrze křesťanství. Křesťanství vzniklo právě v době Římské říše (tzv. Ediktem milánským císaře Konstantina z roku 313 n.l. zde bylo dokonce oficiálně povoleno jako jedno ze „státních náboženství) a po jejím pádu ovlivnilo zásadním způsobem vývoj evropské hudební kultury.
Pádem Západořímské říše (476 n.l.) začíná středověk.
Žádné komentáře:
Okomentovat