Dalekosáhlý
význam krakovské svatby, která dala základ mohutnému státnímu útvaru
ovlivňujícímu osudy východní Evropy až do 18. století, nebyl zpočátku příliš
patrný. Při vzniku podobných unií mohl málokdo předvídat do delšího časového
horizontu, neboť země spojovala
zpravidla pouze osoba panovníka. Po jeho smrti se cesty zúčastněných států
rozcházely podle postojů stavovských reprezentací, jak tomu bylo i v případě
nedávné polsko-uherské unie. Tentokrát však podle krevského ujednání mělo dojít
k přímému začlenění Litvy do polského státu. Litva, ztrácející již pomalu ve
vleklém konfliktu s řádem dech, získala
bezprostředního
spojence, naopak polské šlechtě se otevíraly široké prostory působnosti na
Litvě a na Rusi. Litva byla sice několikanásobně větší než polské království, s
nímž měla být spojena,
ale představovala méně zkonsolidovaný celek.
Christinizace Litvy
Na
jaře 1386 Jagello zahájil masovou christianizaci Litvy. Následujícího roku
založil vilenské biskupství a obdařil ho bohatými statky a řadou feudálních
výsad. O 30 let později vzniklo biskupství také v Žemaitsku. I když se
křesťanství západního ritu stalo státním náboženstvím, identifikace s novou
vírou postupovala pomalu, neboť křesťanství přijala nejdříve nobilita kolem
panovníka; na izolovaném venkově staré kulty přetrvávaly ještě dlouho. Odstup
vyplýval i z čistě praktických příčin, zpočátku pro Litvu scházeli kněží, znalí
prostředí a jazyka,
polsky hovořícímu kléru lidé nerozuměli. Litva se duchovně připojila k ostatním
zemím střední a západní Evropy, na druhé straně se recepcí katolické víry,
která již nebyla tak benevolentní
jako předchozí kult, vzdalovala svým ruským poddaným, jejichž duchovním centrem
se stávala trvale Moskva.
Spory mezi bratry
Na konci osmdesátých let se znovu
rozhořel spor mezi Jagellou, jenž určil správcem Litvy svého bratra Skirgailu,
a Vitoldem, který se domáhal svého dědictví. Vitold se stal mluvčím litevské opozice,
nespokojené s inkorporací Litvy do polského království a s
obsazováním úřadů polskou šlechtou. Svou
prestiž upevnil sňatkem dcery s následníkem moskevského trůnu Vasilem. Roku
1389 po nezdařeném pokusu zmocnit se Vilniusu utekl opět k řádu a společně s
ním a svými litevskými a žemaitskými přívrženci zahájil dobývání Litvy, avšak
již v létě téhož roku přešel zpět na stranu Jagella. Ten mu smlouvou z 5. srpna
1392 předal správu Litvy a ponechal si pouze vrchní vládu.
Vitoldovská tradice
Vitoldovo
panování hodnotí historici jako jednu z nejslavnějších kapitol litevských
dějin. Vnitřní konsolidace, upevnění mocenského postavení Litvy a úspěšná
zahraniční aktivita na západě i východě položily základ vitoldovské tradici,
která se v moderní době stala organickou součástí národního historického povědomí
Litevců. Vitold byl obratným státníkem, jeho vojevůdcovské schopnosti však
natolik výrazné nebyly a na začátku vlády utrpěl několik nezdarů. Na západě se
zprvu dočasně vzdal vlády nad Žemaitskem a dokonce formálně pomáhal při
pacifikaci nešťastné krajiny řádem v letech 1400 a 1405, na druhé straně však
neustále Žemaity v dalším odporu podněcoval. Jeho podpora žemaitského povstání
v roce 1409 se stala bezprostřední příčinou války mezi řádem na jedné straně a
Litvou a Polskem na straně druhé. Grunwaldská bitva, v níž spojená
polsko-litevská vojska porazila
15. července 1410 na hlavu řádové rytíře, se stala vyvrcholením staletého zápasu
o Žemaitsko.
Bitva
u Grunwaldu (něm. Tannenberg, lit. Žalgiris) byla skutečně zlomovým střetnutím,
které nejenže ovlivnilo následný vývoj východní Evropy, ale jako symbol se
stalo důležitou součástí ideového arzenálu až do současné doby. Na německé
straně byla často prezentována jako tragická porážka nositelů křesťanství a západní
civilizace, na straně jejich protivníků jako vítězná obrana vlastní
nezávislosti proti germánskému "Drang nach Osten". Patřila mezi
největší středověké bitvy, přestože odhady počtu bojujících kolísají.
Přidržíme-li se z řady interpretací polského historika S. Kuczyňského, bojovalo
na straně řádu 21 000 obrněných jezdců a 6000 pěšáků, v polském vojsku 18
000 jezdců a 2000 pěšáků, litevsko-ruské oddíly čítaly 11 000 jezdců a 500 pěšáků.
Národnostní složení obou stran bylo rozmanité, neboť se na
bojišti sešla polovina Evropy. Bitvy se zúčastnilo na polsko-litevské straně
tatarské vojsko o síle 1000-2000 jezdců, dále žoldnéři z Čech a Moravy a
pomocný oddíl až z Moldavska. Na pomoc
řádu přijeli rytíři ze západní Evropy, z celého Německa, Slezska, Lužice, byli
zde i žoldnéři z Čech a Švýcarska. Po boku německých řádových rytířů bojovali
ovšem i jejich pruští a slovanští poddaní; Livonci se do války zapojili až v
srpnu.
Desetihodinová
bitva se rozpadala do několika fází. Polsko-litevské vojsko, za jehož zády byl
les, mělo oproti řádovým rytířům, vystaveným letnímu slunci, výhodnější pozici. Ulrich
von Jungingen se proto známou výzvou, podepřenou symbolickou nabídkou dvou
mečů, pokusil neúspěšně vylákat soupeře z jeho pozic a vyprovokovat ho k útoku
na řádové dělostřelectvo a pěchotu, před jejímž postavením nechal vykopat vlčí
jámy. Jagello po
kratším váhání zahájil bitvu útokem lehké litevské a tatarské jízdy, která
zničila řádové dělostřelectvo a pěchotu. Poté zasáhli do boje těžcí obrnění
řádoví rytíři. Zatímco levé polské
křídlo
nápor odrazilo, pravé litevsko-ruské křídlo bylo s velkými ztrátami
zatlačeno zpět. Rytíři pronásledovali prchající litevské oddíly, z nichž část
se rozprchla, část ustoupila až k ležení; jen smolenskému pluku se podařilo probojovat
k polskému křídlu.
Protože
velmistr považoval litevské křídlo za definitivně poražené, obnovil se zálohami
útok proti polskému křídlu. Pro Jagella nastal nejkritičtější okamžik bitvy,
neboť rytíři se během svého náporu málem zmocnili polské zástavy. V domnění
blízkého vítězství začali zpívat triumfální Christ ist erstanden, když do boje
zasáhly polské zálohy a později také část Vitoldova vojska, které rytíře,
vylákané při pronásledování k litevskému ležení, obklíčilo a zneškodnilo.
Střetnutí skončilo obklíčením řádového vojska na polském křídle a dobytím jeho
tábora. Z bitvy se zachránila stěží desetina řádových bojovníků.
Pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat