O politice sjednocení Evropy v 16 . a 17. století

 Pokud chceme pochopit osudné roky, které vedly k následkům tak tragickým, jako bylo potlačení stavovského povstání v zemích Koruny České, musíme si dát do souvislostí hospodářskou, mocenskou a kulturní situaci. Mnohokrát jsem hledala v pramenech příčiny toho tragického konce v zemích Koruny české, ale nyní jsem se již zorientovala. Alespoň doufám, i když se dá o tom diskutovat do nekonečna. Jedni budou zastávat katolický a druzí protestantský směr. Jistě, že jsem i prozkoumala Kurasovu knihu Češi na vlásku a doporučuji ji jako jeden z možných pohledů. Ale je pravda, že trauma těžké porážky ze sedmnáctého století podle Kurase překonalo staletí a stále to existuje. Dá se však dokázat, že důsledky všeobecného těžkého konfliktu, které znamenaly těžkou porobu, nebyly způsobeny, jak praví Kuras, jen vinou Čechů a jejich neschopnosti vítězit.

 Habsburská rodina

 Kdo byl mocenským hegemonem tehdejšího světa? Španělsko. Jednoznačně Španělsko a tři generace reprezentované vládou prvních Habsburků, Karla I. (1517-1556), Filipa II. (1556-1598) a Filipa III. (1598-1621), znamenaly vrcholné období španělskych dějin charakterizované nadvládou Španělska ve světě. A nesmíme zapomenout na to, že to byli Katoličtí králové. A sňatkovou politikou se v osobě krále Karla I. spojilo dědictví španělské, burgundské a habsburské. Posledně jmenované s sebou navíc neslo i císařský titul.

 Malá odbočka do ekonomie

 V polovině 16. století byla završena první etapa conquisty v Americe. Španělsko vládlo většině Nového světa. A tato nadvláda způsobila že rostl počet obyvatel a díky hospodářskému vztestupu nastala i sociální rovnováha, což lze popsat jedině tak, že se lidé „měli dobře“.

 Jenže …

 Ale rostly závazky v oblasti mezinárodní politiky a to je vždycky nákladná záležitost. Úsilí udržet mocenskou nadvládu vyžadovalo – teď pozor – to je důležité – obrovskou koncentraci duchovního potenciálu a velké oběti ekonomické, které nahrazovaly nerovnováhu mezi materiálními prostředky a vytčenými a splněnými cíli. Trojí vláda a trojí poměr vztahu k Evropě: otevření světového impéria Karla I. (od roku 1519, kdy byl zvolen císařem, znám též jako Karel V.), ústup španělské říše Filipa II. a pacifismus, doplněný nefungující dynastickou hegemonií Filipa III., které doprovázely tři projevy na poli kultury: erasmismus (plodné kontakty se západoevropským humanismem, který se snažil o překonání dobové náboženské a ideové krize prostřednictvím dialogu ve - zmařené - naději na opětné sjednocení křesťanů), novoscholastické myšlení, které znamenalo filosofickou a teologickou doktrínu, na níž byla založena protireformace v době náboženských válek a baroko, charakteristické vyjádřením různých odstínů hispánské duše v literatuře a umění.

Takže rozeznáváme tři fáze všeobecného hospodářského rozvoje ….
rozkvět za Karla I.,
první krize za Filipa II.
zvrat ve vývoji, který bych pojmenovala zvratem od růstu k depresi za Filipa III.
A další tři fáze ve vývoji a fungování konstitučního uspořádání španělské
monarchie:
normální stav za Karla I.,
první trhliny za Filipa II.
a projevy krize za Filipa III.

První kroky k náboženské krizi v Evropě

 A nyní se přibližujeme k náboženské krizi, která vyvolala rozštěpení tehdejší Evropy na dva bloky – na blok katolický a blok protestanský. Za vlády Karla I. se věřilo v možnost překonat pomocí dialogu nesrovnalosti mezi katolíky a protestanty a docílit opětovného sjednocení křesťanů v lůně reformované církve. Avšak úsilí císaře a erasmovského humanismu ztroskotalo na radikalizaci postojů. Totiž, protestantismus byl uzpůsoben kapitalistickému a buržoaznímu způsobu myšlení v učení francouzského reformátora Kalvína, zatímco katolicismus sjednocoval křesťanskou tradici s výdobytky humanismu v díle Španěla Ignáce z Loyoly. Tridentsky koncil, zahájeny roku 1545 s nadějí dosáhnout vytouženého sjednocení křesťanstva, byl ukončen roku 1563, když už se propast stala nepřekonatelnou a vypukly náboženské války.

Čím byl podmíněn nezdar říše Karla I. ?

 Celý vývoj jen potvrzoval nezdar světové říše Karla I., jejíž integrační, nadnárodní charakter ("evropská jednota") byl na druhé straně neslučitelný s růstem renesančního individualismu, projevujícího se náboženským štěpením (od "svobodného zkoumání" biblických textů věřícími - a následného náboženského subjektivismu - po národní protestantské církve) a politickým individualismem (suverénní a navzájem nezávislé národy).

A svět byl unaven ...

 Všichni jsme smrtelní. Tedy i Filip II., který zemřel roku 1598 a svět byl unaven. Náboženské války skončily nerozhodně. Nástupce, Filip III., se snažil využít poslední možnosti, jíž v atmosféře mírového soužití, únavy a úniku z krize, hlásané v celé západní Evropě první barokní generací, byla dynastická hegemonie.

Lokální střety a vstup islámského vlivu do konfliktu

 Vývoj španělské monarchie v 16. století byl také ovlivněn tlakem ze zahraničí. Vzhledem k zeměpisným podmínkám se takovéto tlaky projevily především v pohraničních nebo okrajových oblastech, kde docházelo k ideologickým střetům s kalvinismem (tlak francouzských hugenotů v oblasti Pyrenejí) a s islámem (tlak Turků a severoafrických pirátů na středomořském pobřeží). Odlišné ideologie nalezly na území poloostrova spřízněná hnutí - druh "páté kolony" - katalánsky a aragonsky banditismus v poměru k francouzskym hugenotům a moriskové v Andalusii a Valencii v souvislosti s Turky. Španělská odpověď na tlak kalvinismu a islámu vyvolala za Filipa II. změny, jež znamenaly vytvoření španělské bašty vedené především Kastilií a vyznačující se odlišnostmi od moderní Evropy, tj. od zemí více či méně formovanych filosofickým racionalismem a kapitalistickou buržoazií. Tyto změny situují odborníci v neobvyklé jednotě do let 1579-1580. Braudel je spojuje s bojem o Portugalsko a Maraˆón považuje zatčení královského sekretáře Antonia Péreze a příjezd kardinála Granvely do Španělska za definitivní porážku liberálního křídla (úsilí rodu Mendozů a knížete z Éboli, reprezentované Antoniem Pérezem) a předání moci křídlu nesmiřitelných (rody Alba, Barajas, Chávez a Chinchón).

Není pochyb že ...

 .... o změnách ve Španělsku rozhodly náboženské války ve Francii spolu s kontakty mezi hugenoty a bandity (ti udržovali v katalánských Pyrenejích stálou občanskou válku, jež byla do jisté míry obdobou náboženských válek v Evropě), povstání v Nizozemí, povstání morisků v oblasti Alpujarras s hrozbou otomanské intervence, věznění následníka trůnu infanta Carlose.

A přišla opatření k potlačení krize...

 Zákaz studia na zahraničních univerzitách, přísná bdělost, s níž inkvizice hleděla na jakoukoliv odchylku, zavedení cenzury, přísná kontrola morisků) znamenala ideologickou nepropustnost země, s cílem vytvořit pevný týl proti nastalé situaci. Pozdní nahrazení Antonia Péreze Granvelou v nejvyšších státních funkcích, vysvětlitelné váhavostí a pochybovačností panovníka, bylo pouhým epilogem předem rozhodnutého vývoje.

 Odbočení: situace v Katalánsku

 V letech 1568-1570 byla Katalánsku, vystavenému tlaku ze strany hugenotů a banditů, a Valencii, ohrožované Turky, severoafrickými piráty a morisky, vnucena nová orientace monarchie úsilím místokrále Diega Hurtado de Mendoza a arcibiskupa sv. Juana de Ribera. Roku 1591 bývalý královský sekretář Antonio Pérez, který se uchýlil do Zaragozy, rozdmýchal aragonský odpor proti Filipu II. Královské oddíly pod velením Alonsa de Vargase překročily hranice království, a zatímco Antonio Pérez mířil k francouzské hranici v Bearnu, byli aragonští představitelé krutě potrestáni (poprava vrchního soudce Juana de Lanuzy). Filip II. pak zavedl některá omezení aragonskych práv na kortesech v Tarazoně (1592). Již předtím (1570) pozastavil některá privilegia Barcelony, jež znovu obnovil jeho nástupce Filip III. (1599).

Erasmismus a jeho vliv na zahájení tridentského koncilu

 Učení Erasma Rotterdamského poznamenalo rozvoj humanismu v první polovině 16. století, ktery usiloval o řešení náboženské krize prostřednictvím dialogu, podílelo se do jisté míry na formování císařské politiky Karla I. a celkově mělo ve Španělsku značný vliv. Největšími erasmisty ve Španělsku byli Luis Vives, ktery pocházel z Valencie, byl profesorem v Lovani, Paříži, Londýně a Bruggách a představoval největší osobnost protischolastického humanismu, přestože byl naprosto ortodoxní ve víře, a bratři Alfonso a Juan Valdésové, jejichž Dialogy (Diálogos) představovaly syntézu erasmovského hnutí a myšlenky náboženské obnovy bez nutnosti revoluce. Nejvýznamnějším centrem erasmismu byla Univerzita v Alcalá, založená Cisnerosem, který tam Erasmovi nabídl katedru. Důležitými středisky byly také Valencie a Zaragoza, stejně jako Barcelona, kde se formovaly názory císařova místokancléře Miguela Maye. Avšak Erasmus měl ve Španělsku také vyznamného odpůrce - byl jím Diego López de Zúˆiga, profesor Univerzity v Alcalá, jehož Poznámky (Anotaciones) předjímaly linii tridentského katolicismu. Erasmus však nedocílil opětného začlenění luteránského Německa do lůna církve, jak po něm naléhavě žádal arcibiskup Fonseca roku 1528. Tento fakt a radikalizace postojů, předpoklad náboženských válek (jezuitismus, kalvinismus), odsoudily umírněny program nizozemského humanisty k nezdaru.

A byl konec všemu ...

 Konec erasmovské politiky smíru, jež se časově shoduje i s koncem erasmismu jako takového, spadá do let 1530-1532 (císařská korunovace v Bologni, smrt Gattinary a Valdése, sněm v Augšpurku). Když se totiž Karel I. roku 1533 vrátil do Španělska, už po jeho boku nestáli rádci, kteří by spojovali myšlenku císařství s touhou po náboženské reformě inspirované Erasmem. Erasmismus začal být pronásledován inkvizicí. Mezi rokem 1556 (abdikace Karla I.) a 1563 (ukončení tridentského koncilu) se rychle změnilo duchovní klima Španělska - erasmismus byl odsouzen a jeho stoupenci se směli jen "kát a mlčet". Tehdy započal dlouhý inkviziční proces proti arcibiskupu toledskému Bartoloméovi de Carranza, jenž zemřel v Římě roku 1576. Erasmův vliv měl však velký dosah: biblismus Ariase Montana, rodící se klasicismus (např. Jména Kristova Luise de León), humanismus v jezuitském prostředí, Cervantes, Quevedo...

A teď se vrátíme k situaci v zemích Koruny české

 Aby totiž bylo jasné, proč v zemích Koruny české nastala obdobná krize – válka mezi katolíky a protestanty,  s fatálními důsledky. Vnuk Katolických králů Karel I. bojoval za jedinečný ideál, Křesťanskou republiku (1519-1556), proti individualistickým a rozkladným proudům nové doby, které právě prosadily náboženskou a politickou svébytnost (protestantismus a národní státy) proti nadnárodní a katolické - ekumenické - struktuře světové říše, a proti nevěřícím, Turkům. Současné směřování k evropské integraci s krizí renesančních národních států aktualizovalo snahy Karla I. o dosažení ordinatio totius mundi (uspořádání celého světa), založeného na realistickém a pružném členění, v němž základní jednota Křesťanské republiky byla zcela kompatibilní s "národními" zvláštnostmi, které vznikly v průběhu historického vývoje.

Původ ideje císařství Karla I.

 A já bych se ráda zmínila o vědecké polemice tykající se původu Karlovy ideje císařství. Podle německého vědce Karla Brandiho byl jejím autorem císařův kancléř Mercurino Gattinara z Piemontu, zaujatý myšlenkou světové monarchie tak, jak si ji představoval Dante. Ramón Menéndez Pidal se naopak domnívá, že Karlova myšlenka císařství měla kořeny v samémŠpanělsku. Carlos Clavería vyzdvihl vlámsko-burgundsky vliv, rozhodující pro formování Karlovy osobnosti (prvních sedmnáct let života prožil v Nizozemí). Naproti tomu je možné, že rytířský řád zlatého rouna, vytvořený v polovině 15. století burgundským vévodou Filipem Dobrotivym s cílem zachovat živý ideál "burgundského vlastenectví" a překonat tak politické rozdrobení země (německé, francouzské a samostatné Burgundsko), měl v momentě, kdy by se rozšířil po Evropě, symbolizovat flexibilní členění na jednotlivé národy, o němž jsme se výše zmínili, jako základní prvek říše.

Cestou k tridentskému koncilu

 A nyní bych zmínila období, které je historiky pojato jako „germánská fáze“ v níž je idea říše jako evropské velmoci. Ano, poslední období Karlovy císařské politiky se uskutečnilo mezi mírem z Crépy a bruselskou abdikací (1544-1556). Náboženská krize tohoto století vyústila v nesmiřitelné protiklady: Tovaryšstvo Ježíšovo založené sv. Ignácem z Loyoly a Kalvínův protestantismus, jež předjímaly politiku hegemonických bloků za Filipa II. Svatá říše a Španělsko - obě větve habsburského rodu - se staly základní oporou katolického bloku. A přesto se právě v tomto okamžiku uskutečnil nejvýznamnější pokus o smíření, během něhož však papež a císař ne vždy byli stejného mínění. Karel I. skutečně vyvinul snahu hledat novy kompromis pro vyřešení náboženského problému, jehož vývoj, komplikovaný mezinárodní politikou, se promítl v jednáních Tridentského koncilu zahájeného roku 1545. V prvních dvou obdobích (1545-1549 a 1551-1552) bylo hlavním cílem koncilu vytvořit základnu pro znovusjednocení křesťanstva. Naproti tomu ve třetím a posledním období (1562-1563), už za vlády Filipa II., nebyl již tento cíl uskutečnitelný. Koncil se napříště omezil na definování dogmatickych stanovisek katolicismu před hrozícími náboženskými válkami.

Smíření? Nikdy ...

 Smíření - nejvyšší ideál Karla I. - bylo však již utopií. K prohlubující se propasti mezi katolíky a protestanty se totiž družila svébytnost protestantů (germánské svobody) proti autoritativním postojům Karla I. Kromě toho se novy francouzsky panovník Jindřich II. spojil se Šmalkaldskou ligou uzavřením smlouvy v Chambordu a zahájil francouzský postup směrem k Rýnu, zatímco Turci obnovili svou ofenzívu v oblasti Středomoří a v Uhrách. Podíl politických faktorů v náboženském konfliktu vysvětluje, proč úspěchy proticísařské strany (Karel I. padl málem v Innsbrucku do zajetí) vedly k přerušení koncilu a donutily císaře uzavřít mír. Mír uzavřený roku 1555 v Augšpurku potvrdil rozkol křesťanstva, neboť jako "trvalý mír" uznával náboženský rozkol v Německu, aniž by jej postoupil k dalšímu projednání koncilu. Následujícího roku podepsal Karel I. příměří s Francouzi ve Vaucelles, jímž se stvrdil status quo ante.

I přesto Habsburkové drží otěže moci

 Přes všechny tyto neúspěchy se Karlovi I. podařilo pevně zakotvit panství španělskych Habsburků v Evropě. Roku 1554 sjednal sňatek svého syna, budoucího Filipa II., vdovce po Marii Portugalské, s anglickou královnou Marií Tudorovnou. Tím vytvořil předpoklady pro španělsko-britské spojenectví, jež přišly vniveč v důsledku bezdětnosti tohoto manželství. Abdikací v Bruselu (1556) přenechal Karel I. německou říši a habsburská panství v Německu svému bratru Ferdinandovi, zatímco synu Filipovi předal Španělsko a jeho koloniální říši, državy v Itálii a Nizozemí.Karel se musel vzdát myšlenky, kterou choval řadu let - totiž že císařská koruna připadne jeho synu Filipovi. 

 Tak vznikly dvě větve habsburského rodu, německá a španělská, které po celé století (až do vestfálského míru z roku 1648) bojovaly bok po boku na obranu svého panství v Evropě, založeného na ideálech protireformace.