Středověké rozhledy: Renesance - Dante Alighieri a Francesco Petrarca

Na počátku renesanční filozofické kultury je bezesporu Dante Alighieri (1263-1321). Jeho díla se stala základem humanistického učení o člověku. nejvýznamnější je je nádherná Božská komedie. (odkaz je z českými titulky).

Svět poetických obrazů "Božské komedie" překvapujícím způsobem neodpovídá přísně vyvážené scholastické hierarchii, jak je uvádí v teologických sumách sv. Tomáš Akvinský. V Dantově světě je napětí, které vzniká bojem živého historického času s mimočasovou nadpozemskou idealitou, krajní přepětí středověkých myšlenkových schémat. které též určuje přechodný charakter tvorby velkého básníka. Nejdůležitější částí jeho uspořádání světa je myšlenka o postupném,, zprostředkovaném přechodu od prvotního božského principu ke sférám "nižšího světa". Neopomiňme Dantovu myšlenku o samostatném pozemském určení člověka, která se stala základem Dantovy politické ideje, jeho programu jednotné světové monarchie, světské, nezávislé na církvi. Zřetelné oddělení pozemské a nadpozemské blaženosti vede u Danta k požadavku nápravy církve, k odmítnutí jejích nároků na světskou moc. na pozemské bohatství. Tomuto ideálu obnovené, očištěné církve se podřizuje i ostrá kritika tehdejšího papežství a cel církevní hierarchie.  

Ve své úžasné básni, kde se prolíná poezie, filozofie, teologie a věda, kterou Dante vytvořil je nejlepší ukázkou, jaký byl středověký svět, směřuje do renesanční epochy, které však nebyla příliš časově dlouhá. Nicméně, v Božské komedii se setkáváme s obrazem světa, je ještě stále hluboce středověká. Není to jen o geocentrické kosmologii, kterou středověké lidstvo podělilo z antiky. Ptolemaiovsko-aristotelská fyzikální světové soustavy se Zemí ve svém středu, se sedmi nebeskými sférami a osmou sférou nehybných (neměnně upevněných) stálic, za jejímiž hranicemi se rozkládá "deváté nebe" nehybného hybatele uvádějícího do pohybu viditelný svět, je začleněna do kvalitativně odlišné, sakrální struktury světa křesťanského náboženství. 

Dante píše v "Hostině"

"Za hranicemi těchto nebí umisťují katolíci ještě jedno nebe, "Emyreum" (ohnivé zářící nebe), a domnívají se, že je nehybné, majíc v každé své části to, co jeho ustrojení vyžaduje."

A básník stoupá nebeskými sférami

Básník stoupá vzhůru nebeskými sférami, opouští hranice osmého a devátého nebe a veden Beatricí prochází oblastmi nebeské hierarchie, jejími devíti kruhy, a výš - až ke zření trojjediného křesťanského Boha. 

Dantovu strukturu světa tvoří zvláštní, sakrálně organizovaný prostor v němž tomu, co je absolutně nejnižší, odpovídají temné hlubiny pekla s Luciferem, ohniskem světového zla. absolutně nejvyššímu odpovídá Bůh. Země je nejen fyzikálním středem oběhu nebeských těles, ale místem, kde se rozvíjí kosmické drama Stvoření prvotního hříchu a vykoupení člověka, kde je prostor rozvinut vertikálně podle hodnotové hierarchie., kde pád a povýšení odpovídá stupnici mravních hodnot. V tomto hierarchicky uspořádaném prostoru stojí proti pomíjejícímu pozemskému světu věčný a nepomíjející nebeský svět. V tomto světě je sakrální nejen prostor, al i čas. Historické události různých dob existují synchronicky vedle sebe nebo mimo čas, ocitající se před soudem věčnosti. Ohraničený prostor konečného světa stojí proti nekonečnosti Boha, konečný pozemský svět proti věčnosti. 

Dante o člověku

Spojení přírodního a božského principu spatřoval Dante v samotném procesu vznikání lidské duše, považované za dovršení přirozeného vývoje aktem Stvoření: z těla vycházející "činná síla", jež je "činit způsobilá", se stává rostlinou a poté živočišnou duší, připravenou k přijetí božského stvoření. Bůh "takovým dílem přírody je "šťasten". toto dílo neodmítá, ale dovršuje. 

Z toho, že člověk je jakýmsi středním článkem mezi pomíjejícím a nepomíjejícím, vyvozuje Dante závěr o jeho participaci na "obojí přirozenosti." A dále pokračujme v jeho myšlenkách o člověku: "Ušlechtilost člověka tkví v jeho činech, v nichž se může připodobnit svému tvůrci. "Jestliže bývají lidé nejničemější a podobni zvířatům, bývají stejně tak lidé nanejvýš ušlechtilí a téměř božští."

V "Monarchii" nazývá Dante "vlastní úkol" lidského rodu "téměř božským". Přirozenost člověka je tak vznešená, že kdyby se příčiny přírodní a božské, určující charakter duše spojily ve obhajující ideál pozemské dokonalosti, která není obětována posmrtné blaženosti  (a není ani proti ní stavěna), zdůvodňuje možnost povýšení přírodního (lidského) na božské.

Hymnus na důstojnost člověka

Ztělesněním vznešených představ o člověku se v "Božské komedii" stala postava Ulixa (Odysea), prorocký vzor smělého objevitele, v němž touha po vědění a slávě překonala strach před porušením božských zákazů. Víra v pozemské určení člověka, v jeho schopnost vlastními silami splnit svůj pozemský úkol umožnila Dantovi vytvořit v "Božské komedii" první hymnus na důstojnost člověka. Dante tak otevírá cestu k nové, humanistické antropologii.

Francesco Petrarca

O antropocentrismu a názorech Francesca Petrarcy

Víme, že humanistické myšlení odmítá teocentrismus středověké scholastiky a odmítá "racionální" scholastickou teologii. Ta vyžaduje, aby jí svobodná umění sloužila. Teologie, poznání Boha, není věcí lidí.

"Co si myslet o božských věcech," napsal Petrarca ve svém traktáru  "O ústraní řeholníků", "to přenechme andělům, z nichž i ti největší padli pod tíhou této otázky. Nebešťané se mají zabývat věcmi nebeskými, a my zase lidskými."

Tento zvrat, který se týká problému lidského bytí, i za cenu odmítání univerzálních ontologických otázek nejtěsněji spjatých s teologickými problémy, znamenal též radikální rozchod s tradicí oficiální školské univerzitní filozofie a určil předmět a obsah humanistického filozofování v prvním století humanismu. Hlavní zájem Petrarcy (a jeho následovníků) se soustřeďuje na "studia humanitaria" v jejich celém rozsahu. Především se soustředí na otázky etické. Předmětem Petrarcova soustředěného zájmu je vnitřní svět člověka, "nového člověka". který zpřetrhává svazky se středověkými tradicemi a uvědomuje si plně toto "zpřetrhání."

To však není ateistický přístup

Odvrat od filozoficky (v duchu Tomáše Akvinského pojaté teologie stejně jako od teologicky (opět v duchu Tomáše Akvinského) chápané filozofie přitom neznamená ani ateistický, ani celkově mimonáboženský přístup k cílům a úkolům filozofování.

U Petrarcy se však i náboženská problematika soustřeďuje na přemýšlení o člověku. A jestliže v traktáru "O životě samotářském" se Petrarca odvolává na sv. Augustina a prohlašuje, že "šlechetný lidský duch se neuspokojí ničím kromě Boha, jenž je cílem našeho bytí." A nezapomene dodat: " ... a ničím, kromě sebe samého a svých vnitřních služeb."

Cesta k k nové ontologii vede přes antropocentrismus nového typu. V čem spočívá ten rozdíl? Ve středověkém křesťanství je člověk subjektem kosmického dramatu prvotního hříchu a vykoupení, humanismus razí cestu k nové, zesvětštěné antropologii a obrací pozornost na vnitřní svět lidské osobnosti a tím i na nové chápání lidské důstojnosti, místa člověka ve vesmíru.  

   

  Literatura: 

Gorfunkel, A.Ch. Renesanční filozofie.Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987. Kapitola I. Filozofie italského humanismu, Dante Alighieri, Francesco Petrarca, str. 19 - 35

Další prameny jako odkazy v textu

Výpisky z přednášek na MU FF Brno a z osobního archivu