Litevské dějiny: Středověká Litva – 13. století – 14. století

Území, která byla obývaná litevskými kmeny Aukštaitů a Žemaitů a částečně i Kuršů, Zemgalů a Sélů, stálo stranou velkých obchodních tepen raného středověku, a proto nebyl takový žhavý zájem o tyto končiny. Dalo by se říci, že toto území bylo izolováno, což bylo dáno geografickými podmínkami. A tak si Litevci udrželi nezávislost. A jak jim to prospělo? Jako jediný z pobaltských států si dokázali vytvořit mocný středověký stát.

Litva byla obklopená bažinami a lesy, a tam bylo velmi těžké na její území vstoupit. Litevci však neměli žádný problém činit nájezdy na své sousedy, na lotyšské kmeny. Litvě přála nejen příroda, ale také čas. Ve 13.století měli Lotyši, Prusové a Jatvingové velké problémy s německými řádovými rytíři, a tak byl Litvě dopřán čas, aby provedli konsolidaci do raně feudálního celku. Jenže, nebyli tak z problému zcela venku, protože právě se formující litevský státní celek neušel pozornosti řádovému státu, který si vybudoval panství v Prusku a Livonsku a hodlal spojit državy, které byly rozděleny žemaitským klínem.

Litevský sjednocený stát: kdo by se proti němu odvážil?

Ale pro konstituování litevského státu byl i docela zásadní  rozklad ústřední moci Kyjevské Rusi na jednotlivá knížectví a poté v druhé čtvrtině 13. století nastolení tatarské nadvlády. Litevci, kteří od 12. století podnikali do sousedních zemí kořistncké výpravy, které zpočátku neměly vyššího cíle, toto oslabení využili. Ruská knížata nebyla s to klást účinný odpor, často se naopak snažila obávané litevské válečníky získat na svou stranu a využít je v bratrovražedných bojích proti domácím soupeřům.

Kronikáři zaznamenali v letech 1201-1236 na 40 litevských nájezdů. Nejvíce jich směřovalo do oblasti toku Daugavy, kde ohrožovaly obchodní spojení německých kupců, 14 proti Rusi a čtyři proti Polsku. Roku 1213 dokonce Litevci vyloupili a vypálili bohatý Pskov. Při výpravách disponovali značnou údernou silou předpokládající sloučení sil více kmenů. Jednotlivá knížata mezi sebou vedla časté války. Likvidací konkurence a soustředěním moci do úzkého okruhu se vytvářely mocenské předpoklady pro vznik jednotného státu. Nejvážnější nepřítel - řád německých rytířů, jenž zcela zlikvidoval samostatnost lotyšských a pruských kmenů, vystupoval v poněkud jiné poloze - znamenal nebezpečí, jehož hrozba sjednocovala litevské kmeny, na druhé straně jeho pomoci využívala některá kmenová knížata proti svým domácím soupeřům. Vojenské síly řádu pustošily povodí Němenu, Žemaitsko, ale zřídkakdy zasáhly krystalizační jádro litevského státu.

Už ve 13. století Litva vystupuje jako sjednocené území pod vládou jednoho panovníka, ale v Žemaitsku se o místní vládu patrně dělilo několik knížat, které však uznávalo supremaci litevského knížete. Žemaistko se ale v průběhu času konstituovalo jako svébytný celek v rámci litevského státu i s tím, že si své zvláštnosti uchoval do moderní doby.    

Kdo mluvil o Litevcích? Nebýt těch daní …        

.

Pomineme-li letmou zmínku o Litvě v Quedlinburských análech, první informace o Žemaitech a Aukštaitech se objevují u kyjevského letopisce Nestora, jenž uvádí, že byli poplatní kyjevskému velkoknížeti. To se mohlo týkat krátkodobé závislosti na přelomu 10. a 11. století v podobě placení tributu pacis, jimž si slabší soused vykupoval klid od silnějšího partnera.  

Zmínka o Litvě je v ruských bylinách, kde se bohatýr Ilja Muromec chlubil, že za knížete Vladimíra vybíral v Litvě daně.

Více zmínek se dochovalo o výpravách kyjevských knížat proti Jatvingům, které k placení tributu přiměl již roku 983 kníže Vladimír (980-1015). Jeho syn Jaroslav Moudrý se Jatvingy pokusil znovu přimět k placení, ale jeho výpravy roku 1038 a 1040 nevyzněly úspěšně.

           

O dánských choutkách

O podrobení Litvy usilovali také dánští panovníci Knut Velký (1018-1035) a Knut IV. (1080-1086), kteří svými nájezdy ohrožovali pobřeží celého Baltu. Mezi daňovými plátci dánského

krále byla vedle pruských, lotyšských a estonských zemí také Litva, její poplatnost ale netrvala dlouho.

Mindaugas

           

Prvním panovníkem, o němž prameny sdělují více informací, byl Mindaugas (Mendog). Podle Volyňské kroniky se poprvé objevil spolu s bratrem jako představitel snad nejmocnějšího rodu roku 1219 mezi 21 litevskými knížaty, která jednala o uzavření mírové smlouvy s haličsko-volyňskými Rurikovci. V následujících bojích o moc se počet knížat rychle zmenšil.

Sňatkovou politikou, likvidací odpůrců a válečnými úspěchy se Mindaugasovi podařilo

soustředit ve svých rukou většinu moci. Další jeho aktivitu máme doloženu z konce čtyřicátých let 13. století. Z iniciativy haličského knížete Daniela se proti němu vytvořila koalice Jatvingů, žemaitských knížat a řádu německých rytířů. Z hrozících kleští se Mindaugasovi podařilo uniknout elegantním tahem, když navázal jednání s německými rytíři a získal je slibem svého pokřtění. Ten splnil a roku 1251 byl skutečně pokřtěn. Oslabil tak koalici o nejmocnějšího člena a po úspěšné obraně svého sídla Voruty dosáhl rozpadu nepřátelské koalice odpadnutím Jatvingů a žemaitských knížat. V létě 1253 se Mindaugas, když znovu upevnil své pozice na Litvě, nechal i s manželkou korunovat v Novogrodku

(lit. Naugardukas) na Černé Rusi. Korunovaci prvního a zároveň také posledního litevského krále provedl z pověření papeže Inocence IV. a za účasti představitelů řádu kulmský biskup. Svému řádovému spojenci odstoupil Žemaitsko, nad nímž však vládla jemu nepřátelská žemaitská knížata; sporným darem se tak zbavil i nepohodlných protivníků.

           

Řádové vojsko Žemaitové v čele s Mindaugasovým synovcem Treniotou rozdrtili roku 1260 u Durbes. Ani o rok později nebyli křižáci úspěšnější. Úspěchy Žemaiťanů, povstání Prusů, Kurů a Zemgalů vedly posléze k tomu, že Mindaugas odpadl od řádu, smířil se s Treniotou a vzdal se křesťanství. Uzavřel spojenectví s Novgorodem a vyslal své oddíly pod vedením Trenioty proti křižákům, které měl z druhé strany napadnout Alexandr Něvský. Přesto nezabránil vzrůstu domácí opozice, a tak 5. srpna 1263 Mindaugase s dvěma syny zabil kníže Daumantas z Nalšii návodem Trenioty, jenž se sám chopil vlády.

Smrt Mindaugase znamenala nejen konec litevského království, ale i odklad přijetí křesťanství latinského ritu o téměř 125 let.

Následníci

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se objevují jako vládci Litvy bratři Butigeidis a Pukuveras-Butvydas, první pravděpodobně jako vládce Žemaitska, druhý jako panovník

Aukštaitska. Soustředili své síly na odvrácení křižácké expanze, jež po pacifikaci Prus a ovládnutí Zemgalska směřovala proti Žemaitsku. Roku 1295 nastoupil Pukuverasův syn Vytenis (1295-1315/16), jenž zahájil kombinací vojenských akcí a sňatkové politiky trvalé podrobování ruských knížectví. Na západě bojoval s řádem, proti němuž našel roku 1298 spojence v rižských měšťanech. O Vytenisovi prameny mnoho neříkají, ačkoliv stabilizoval poměry a byl po Mindaugasovi prvním panovníkem, který vládl delší dobu.

Gediminas    

Křest se odkládá na neurčito

Jeho bratr a nástupce Gediminas (Gedymin; 1315/16-1341) pokračoval v úspěšné zahraniční politice, která Litvu zařadila mezi východoevropské mocnosti. V diplomatické korespondenci se označoval za "Litvinorum et (multi)Ruthenorum rex, princeps et dux Semigallie" (teprve jeho syn Algirdas přijal ruskou titulaturu velikij kňaz - velkokníže). Na západě se Gediminas

úspěšně bránil řádu, využívaje přitom spojenectví s Rižany a rižským arcibiskupem Fridrichem z Pernštejna, jemuž slíbil nechat se pokřtít. Jejich prostřednictvím se začátkem dvacátých let obrátil na západoevropské panovníky a papeže se stížností, že kořistná politika řádu znemožňuje christianizaci Litvy. Papež vyslal do Litvy delegáty, aby rozhodli spor a jednali o její christianizaci. Gediminas nakonec z pragmatických důvodů přestup ke křesťanství odmítl, litevští bojovníci však na straně arcibiskupa a Rigy zasáhli do bojů proti řádu v Livonsku.

Diplomatické vztahy

Vztahy Litvy a vlastních vládců Ruska, tatarských chánů byly proměnlivé. Někdy vystupovali jako spojenci (1319 - proti řádu), jindy jako nepřátelé. Charakter tatarské nepřímé vlády nad

ruskými knížectvími litevská expanze v této fázi neměnila, nadále vybírali v knížectvích, která spadala pod supremaci chána, daně a potvrzovali místní knížata jarlykem. Tataři proti litevské expanzi vystoupili, až když přesáhla únosné hranice, které byli ochotni tolerovat. Výrazněji zasáhli proti Litvě a jejím spojencům v letech 1338 a 1339. Oba vpády, při nichž tatarské vojsko doprovázely oddíly z Rjazaně, Moskvy, Suzdalu, Rostova a Jurjeva, Litevci odrazili.

           

Litva jako významný obchodní mezičlánek

Válečné operace však zdaleka nebyly jediným prostředkem růstu litevského panství. Gediminas, ostatně jako celá jeho dynastie až do 16. století, uskutečňoval obratnou sňatkovou politiku, kterou k Litvě připoutával ruská i polská knížata. Litevská expanze měla své hospodářské zázemí, litevský panovník získal kontrolu nad důležitými trasami dálkového obchodu z Polska a Prus na východ, z Livonska na jihovýchod. Vzrostl tak význam Litvy jako

obchodního mezičlánku, který fungoval navzdory válečným kampaním řádu. Ruská města nebyla začleněním do litevské říše znevýhodněna, pax lituanica obchodu prospíval, čehož si byli vědomi i západní kupci. Ovládnutí ruských měst významně přispělo k ekonomické stabilitě velkoknížecího dvora, neboť ruské zázemí umožňovalo jak přísunem peněz a surovin, tak vojenských posil odolávat náporu řádu na západní hranici litevské říše.

           

Náboženská tolerance

Při správě tak rozdílných částí říše charakterizovala Gediminase značná náboženská a politická tolerance. Heterogenní, nedoktrinářská a decentralizovaná povaha litevského pohanství umožňovala poklidné soužití katolíků, pravoslavných i pohanů. Excesy proti jinověrcům, vyprovokované hrubým porušením domácích zvyklostí katolíky, byly v Litvě výjimkou. Aby eliminoval vliv metropolity, jenž se roku 1328 přestěhoval z Kyjeva do Moskvy, vytvořil pro své pravoslavné poddané dočasně úřad metropolity v Novogrodku. Před smrtí (1341) Gediminas rozdělil říši mezi syny, přičemž vrchním knížetem určil Jaunutise se sídlem ve Vilniusu (Vilno, adjektivum vilenský). Ten byl jako panovnická rezidence poprvé výslovně uveden roku 1323 a za Gediminasovy vlády se stal trvale hlavním městem dynamicky rostoucí říše.

Algirdas – a zase to s tím křtem nějak nevyšlo

Za vlády Algirdase se Litva stala jedním z největších států Evropy, uznávanou velmocí, s níž bylo nutno počítat při řešení poměrů ve východní Evropě. O Litvu jako spojence proti polsko-uherskému spolku projevil zájem i císař Karel IV. Roku 1358 nabídl oběma litevským knížatům ochranu Říše výměnou za jejich pokřtění. Pozvání ke křtu do Vratislavi zprostředkovalo poselství vedené pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Jednání posléze ztroskotalo na nereálných litevských podmínkách, žádajících vytvoření vlastní církevní organizace, navrácení území obsazených řádem a zabezpečení obrany proti Tatarům. Ze křtu sešlo, později však se objevil na Karlově dvoře syn Kęstutise Jindřich, pokřtěný roku 1365 v Královci, který uprchl z vlasti, přidal se k řádu a nakonec žil jako trvalý host na císařském dvoře.

           

Jagellonci přicházejí

Po smrti Algirdase zdědil velkoknížecí titul jeho syn Jagello (lit. Jogaila), který na rozdíl od Kęstutise byl odhodlán učinit řádu v Žemaitsku územní ústupky, aby mohl plně soustředit síly pro realizaci litevských plánů na východě, kde se srážely s protichůdnou politikou moskevského velkoknížectví.

Zvláště po vítězství nad Tatary na Kulikovském poli (spojenec Tatarů - litevské vojsko - se tehdy opozdilo a nezasáhlo po jejich boku do bitvy) roku 1380 mohl moskevský velkokníže vystupovat jako sjednotitel Rusi. Proto Jagello tajně bez vědomí Kęstutise uzavřel ještě téhož roku úmluvu s řádem, čímž si uvolnil ruce pro rychlé potlačení vzpoury svého bratra Ondřeje, jenž se přidal na stranu Moskvy.

Kęstutis se dozvěděl o tajné úmluvě, roku 1381 obsadil Vilnius a sesadil synovce z trůnu a poslal ho jako knížete do Vitebsku. V následujícím roce však Jagello s pomocí bratra Skirgaily využil zaneprázdnění Kęstutise na východě, ovládl zpět Vilnius, poté za pomoci řádového vojska druhý klíčový hrad Trakai a během mírového jednání Kęstutise i s jeho synem Vitoldem (Vytautasem) zajal.

Zatímco Kęstutise zavraždili ve vězení v Krevě s největší pravděpodobností Jagellovi či spíše Skirgailovi dvořané, Vitoldovi se podařilo uprchnout a nalézt pomoc u řádu německých rytířů těžícího z vnitřní krize litevského státu.

Aby se Jagello zbavil nejvážnějšího nepřítele, podepsal s řádem 1. října 1382 mírovou smlouvu na čtyři roky. Přistoupil na pokořující podmínky, podle nichž musel odstoupit Žemaitsko po řeku Dubisu, přijmout křest a zavázat se nevypovídat války bez souhlasu řádu. Smlouvu neplnil, a tak následujícího roku podnikli rytíři do nitra Litvy válečnou výpravu, během níž s pokřtěným Vitoldem vypálili část Vilniusu. I Vitold přiznal řádu roku 1384 Žemaitsko až ke Kaunasu, ale následujícího roku se dohodl s Jagellou, pobořil křížáky mu svěřené hrady na březích Němenu a společně s ním dobyl v listopadu řádový hrad v Kaunasu.

Polsko-litevská unie

Litva zůstávala jako jedna z posledních zemí Evropy spjatá s pohanstvím. Otázku náboženské víry posuzovali staří Litevci tolerantně. Ve Vilniusu od časů Gediminase působily některé

mnišské řády (františkáni), vznikla zde i židovská obec. Řada litevských knížat vládnoucích nad ruskými úděly přijala pravoslaví. Jagello si více než jeho předchůdci uvědomoval potřebnost christianizace jako ideologického prostředku, jenž by eliminoval argumenty křižáků. Litevští panovníci o přijetí křesťanství jednali již dříve s papežem, císařem, řádem i

polskými králi; jednání, které bylo v první řadě součástí taktiky a sledovalo získání spojence nebo oddychového času pro regeneraci sil, však nikdy nevyústilo do zdárného konce. Zvláště za stupňujícího se náporu řádu se stala otázka křtu naléhavou.

Jagello se rozhoduje pro římský ritus

Přijmout křesťanství znamenalo získat spojence proti řádu – buď v pravoslavné Moskvě nebo katolickém Polsku, kde se po smrti Ludvíka Uherského v roce 1382 uvolnil královský trůn. Jagello se po kratším váhání rozhodl pro latinský ritus. Aktem z Krevy 14. srpna 1385 souhlasil s podmínkami polských zástupců. Zavázal se přijmout křest, propustit polské zajatce, vtělit Litvu do polského státu, vrátit Polsku ztracené země a vyplatit náhradu předchozímu nápadníku dědičky trůnu Hedviky (Jadwigy) Vilémovi Habsburskému; za to se měl stát polským králem.

Dne 14. února 1386 Jagello přijel do Krakova, nechal se se svými dvořany pokřtít a oženil se s tehdy dvanáctiletou princeznou Hedvikou; jako Vladislav II. byl 4. března ve wawelské katedrále korunován polským králem.

Pokračování