Nebudu předstírat, že mne příběh oslav 17. listopadu 2014 nezanechal zcela bez emocí. Ať se provalují všelijaké dodatečné detaily těch dnů před čtvrt stoletím, nic to nezmění na tom, že vláda jedné strany, čl. 4 tehdy platné Ústavy, skončila. Svět, v jakém jsme se narodili a v jakém jsme žili, se změnil. jenže málokdo poznal skutečně život v tzv. západní Evropě, který se budoval od skončení II. světové války, a tak si lidé dělali iluze, že bude líp, že budou moci cestovat, obchodovat, zlepšit si životní úroveň a možná netušili, jak je těžké si udržet životní standard v kolísání měny, možností uplatnění svých dovedností, schopností a vzdělání, tedy, aby měli ve změněných hospodářských podmínkách co nabídnout. V našem případě, co nabídnout evropskému prostoru a světu po změně ekonomických, politických i společenských podmínek. Jenže tuto obrovskou změnu bylo třeba provést reálně, nikoliv, že odněkud přišla a někam směřovala. Jen tak, ze vzduchu.
Kdo jsme, my Češi?
T.G. Masaryk předurčil úlohu českého národa v idejích humanity, Václav Havel předurčil úlohu českého národa v zápase za lidská práva. To jsou pojmy, které ve svém obsahu znamenají hluboce zasazené snahy celé lidské civilizace po svobodě, štěstí a možnosti se rozhodovat ve svém životě podle svých schopností, možností i přání. A tyto stopy nalézáme i ve starověkém světě, i na prahu středověku až do jeho přelití do novověku. A lidé hledali cesty ke svobodě, neboť jsou k tomu tak nastaveni jako jedinečné bytosti, nadané přirozenými právy. Stejně jako Masaryk ve své době (Havelka M. Spor o smysl českých dějin 1895-1938 str. 16 - 21), tak ani Havel neřešil budoucí politický a ekonomický vývoj Československa ve změněných ekonomických podmínkách, o kterých se dalo, že budou mít velmi tvrdé dopady na celou českou populaci. To znamená, otázka sociální, otázka lidskoprávní, otázka pracovního práva, občanského práva a trestního práva, i příprava na implementaci evropského práva do národního právního řádu, což znamená, sjednocení podmínek v nejrůznějších životních situacích. Bylo třeba vybudovat demokratické instituce, realizovat dělbu moci a ustanovit kontrolní systém. Dvacet pět let byla dostatečně dlouhá doba na to, abychom skutečně takový stát mohli vytvořit. I spolu s otázkami, které nemáme dostatečně vyjasněny. Začněme tedy od Masaryka.
Masaryk byl ve filozofii dějin realista
Jelikož se v Preambuli naší Ústavy hlásíme k idejím I. republiky, je třeba si uvědomit i určitou kontinuitu, které v české politice i životě přežívá.
Metodologickými předpoklady byla Platónská realita idejí a jejich metafyzická návaznost, která trvá nakonec za všemi fenomény, a ty mu umožňovaly, aby hledal a nacházel přímé spojení mezi českou reformací a národním obrozením, a ty ho vedly ke zdůrazňování jednotného dějství české minulosti. Tak byla postavena identita duchovních zdrojů národních dějin.
"Teprve vyjasnění smyslu dějinného zápasu českého národa -zdůrazňuje Masaryk - se může stát přesvědčivým základem odhalování nedostatků českého života v přítomnosti, a obojí, vyjasnění smyslu a kritika stávajícího, je pak předpokladem pro vytváření takové politické vůle, která by překračovala hranice omezeného stranictví, plochého nacionalismus a koneckonců i národní kulturní a civilizační závislosti."
Masaryk však nebyl historik a šlo mu o to, aby pomocí dějin založil a odůvodnil program pro přítomnost i pro budoucí jednání. Masarykovo východisko bylo sice vázáno na historicko-empirická data, zároveň se ale nich chtělo emancipovat, chtělo je překračovat a potvrdit možnost lidského utváření skutečnosti ve směru věčných, nadějinných cílů. S tímto rozmachem je Česká otázka zahájena a vlastně také uzavřena. (Havelka, str. 17). Z historie víme, že se proti Masarykovi rozjela tvrdá polemika , co se týče chápání smyslu českých dějin (Pekař, Herben. Kaizl, Vančura, Rádl a jiní). Rádl Masaryka oceňoval v tom ohledu, že "otázku češství" usiloval usiloval přenést z "lokálních hašteřinic národních, z jalové agitace politické, z rasové stádnosti... do oblasti ducha, rozumu a svědomí."
Masaryk zasadil do obecného vědomí tvrdou sondu tím, že demýtizoval "hrdinné české dějiny" a zvrátil staré názory, postavil nové a způsobil myšlenkový převrat v českém národě (Spor o rukopisy). Ale - kupodivu, v 21. století mýtus žije dál a dokonce se jím argumentuje například v otázce vrácení církevního majetku při odluce státu od církve.
Havel, Masaryk a současnost
Pamatuji se, že se pan Václav Havel k Masarykovi hlásil (konečně jsme se k dědictví I. republiky přihlásili všichni, jako občané, v preambuli Ústavy), ale veškeré pokusy znovu otevřít českou otázku, tentokrát již po době prožité v totalitním režimu, se nám nepodařilo. I přes to, že se nám otevřely brány dokořán, mohli jsme hledat filozofické, politické, právní a sociologické vazby, již vzniklé na naší národní půdě za I. republiky v dílech vědců, jejichž jména můžeme najít již jen na pamětních deskách z prvních let německé okupace. Čekala jsem, že se zvedne lavina diskusí, odborných esejí a publikací. Bylo již z čeho čerpat, univerzitní půda otevírala různé obory, v kterých bylo již možné se fundamentální otázkou zabývat a která mohla znít: "Jak dál?" Vždyť před námi stála výzva - budování právního demokratického státu! Kde jinde hledat odpovědi na stále naléhavější otázky o sociální, politické, právní i ekonomické úrovni mezi státy, které si podobné otázky po II. světové válce také musely řešit. A máme dostatečně vyřešenou otázku lidských práv, která je v současném světě tak důležitá? Nebo se její obsah vyprazdňuje natolik, že se stává pouhým symbolem?
Očekávala jsem, že na výročí 17. listopadu se bude bilancovat, polemizovat, přednášet o tom, co jsme všechno neudělali a udělali pro svou zemi, pro svůj život a pro svět, když se hlásíme k demokracii, lidským právům a svobodě. Ovšem, bylo to marné očekávání.
Žádné komentáře:
Okomentovat