Středověké kauzy: Východ viní Západ z hereze

Několik slov k instituci papežství

Již v dobách Římské říše získal v stále početnější křesťanské obci unávané postavení biskup. Ten byl pokládá za nástupce apoštola Petra, který splňoval Ježíšovo pověření, vybudoval základy církve a stál v čele římské křesťanské organizace. Jeho následovníci zastávalu úřad metropolotzy římsmé církevní preovincie a římského patriarchy. Proto jako respektované autority rozhodovali sporné záležitosti.

Ale v roce 325 došlo ke komplikaci. Patriarcháty v Alexandrii a Antiochii také odvozovali svou existenci od působení apoštolů a dostaly totéž právo jako Řím, čestnou přednost pak obdržel Jeruzalém. Když po přesídlení císaře Konstantina na východ Římské říše stoupla důležitost Konstantinopole, přiznala církve v roce 381 druhé místo za Římem tamnímu patriarchovi.  

Po rozdělení impéria na západní a východní část byl římský biskup v Západořímské říši jediným patriarchou. Všechny ostatní patriarcháty se nalézaly na východě.  To přispělo zpočátku k roztržkám mezi Římem a Konstantinopolí. 

Od té doby se prohlubovala krize mezi západokřesťanskou (latinskou) církví a východokřesťanskou (řeckou církví).. Východ neuznával nadřazenost římského biskupa.. V čele východořímské církve stál  císař jako nejvyšší autorita (caesaropapismus). Lev I. upevnil papežství natolik, že přečkalo zánik Západořímské říše a proto mohl papež Gelasius I. (492-496) rozvinout nauku o moci duchovní a moci světské.

Vztahy mezi západní a východní církví se dále přiostřují

Navázala bych na předchozí kapitolu, která mapuje v období 10. století vztahy mezi východní a západní církví v souvislosti s pokřesťanštěním Bulharů a vystoupením kněze Bogomila.  

K nicejskému vyznání víry z r. 325 byl připojen dodatek: A (věřím) v Ducha svatého, Pána a dárce života, který vychází z Otce a s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků… To později vstoupilo do liturgie jako nicejsko-konstantinopolské vyznání víry. Ve středověku bylo nejprve spojováno jen se křtem, teprve v 6. stol. vešlo do eucharistické liturgie, a to nejdříve v Byzanci ustanovením patriarchy Timothea  (517), pak ve Španělsku nařízením 3. synody v Toledu (589) a nakonec v Římě, a to teprve r. 1014 na žádost císaře Jindřicha II.

Filioque

Při tom vznikla rozdílnost názorů: na Východě rozuměli vycházení Ducha sv. tak, že vychází "z Otce skrze Syna". Na Západě naopak tak, že vychází "z Otce a Syna". Když bylo na Západě připojeno slůvko filioque ("a Syna"), nechápali to jako rozšíření, nýbrž pouze  jako interpretaci. Na Východě to nazvali porušením vyznání víry a obviňovali Západ z hereze; tak se stalo filioque, vycházející z nejasnosti 1. konstantinopolského koncilu (381), podnětem k rozkolu r. 1054 a zůstalo jedním ze sporných bodů až dodnes.  

Nicejsko - konstantinopolské vyznání víry vyznává Ducha svatého na základě rovné důstojnosti se Synem a následně i s Otcem. Z uvedeného důvodu zůstala poněkud stranou problematika rozlišení mezi Synem a Duchem, mezi věčným plozením a vycházením Ducha Svatého. Krédo proto ve své původní verzi tvrdí, že Duch svatý vychází z Otce. Řečtí otcové ve čtvrtém století jako Anastazius, Basil, Řehoř z Nyssy hovoří o tom, že Duch svatý vychází z Otce, zároveň však poukazují na skutečnosti, že mezi Synem a Duchem svatým existuje přirozená, věčná a osobní vazba. Západní teologové v tomto testu často vidí jasný projev vědomí (Filioque) přítomný v díle významného církevního otce. Východní teologové interpretují daný výrok tak, že se má vztahovat na ekonomickou Trojici, ale nikoliv na Trojici imanentní.  Je třeba důrazně rozlišit otázku, vycházejí Ducha svatého i ze Syna (Filioque) jako teologické mínění a otázku začlenění tohoto učení do Nicejsko-konstantinopolského kréda (Filioque) jako literární dodatek.

Hlavní body historického procesu, na jehož konci stojí západní církev vyznávající na Západě již v pátém století v nám již dobře známém symbolu, který nese jméno Quicumque. (Duch svatý z Otce a Syna vchází, není jimi učiněn, ani stvořen, ani zplozen.

Filioque jako synonymum římského primátu

V roce 858 na konstantinopolský stolec usedl Fotios, proti jehož volbě se stavěl Mikuláš I. V roce 867, po svém sesazení napsal Fotios list východním biskupům, v němž obviňoval západní církev z řady věcí. Především však z bludu filioque. Od toho okamžiku je vnímáno Filioque jako synonymum římského primátu.

Synoda v Konstantinopoli 

V Konstantinopoli se konala Synoda, která sesadila papeže Mikuláše I. Po několika letech však nový papež Jan VIII. uznal Fotia za patriarchu a bylo obnoveno společenství mezi východem a západem. Argumenty, které použil Fotios v roce 867 ve prospěch teze, že Duch svatý pouze vychází z Otce, jsou používány východními teology v zásadě dodnes.  

V teologii východních otců neexistuje jednoznačná nauka o vycházení Ducha svatého, a že se zde nacházejí možnosti pro učení o vycházení Ducha svatého skrze Syna, a dokonce i pro samé Filioque. Fotius tedy poněkud pragmaticky a kvůli vlastním politickým zájmům východní pozici silně vyostřil.

Rozdíl mezi západní a východní mentalitou - schizma

Spor o Filioque je do jisté míry zástupnou záležitostí, jak proto že v pozadí stojí rozdíl mezi západní a východní mentalitou a především nechuťˇ Východu přijmout někdy ne právě citlivé vměšování středověkých papežů do vnitřních záležitostí východních církví.  K definitivní roztržce došlo v roce 1054, kdy kardinál Umberto ve funkci papežského legát chtěl sesadit a exkomunikovat konstantinopolského patriarchu Michaela Kerularios a obviní Řeky z toho, že  z Nicejsko -. konstantinopolského kréda odstranil „Filioque“. Toto schizma trvá do dnes. Netýká se však východních církví, které obnovily společenství s Římem. Latinská církev následně na řadě synod dala učení o Filioque značnou dogmatickou váhu.