Život lidí v době, o které
jsme četli v předchozí části, byl snad snesitelný pro lidi, kteří se úmyslně
myšlenkami vzdalovali veřejnému životu a politice, ale pro ty, kteří si
zachovávali smysl pro zodpovědnost, byl nesnesitelný. Život umírajícího
císařství byl hanebným divadlem. Augustin byl v Miláně v kontaktu se
dvorem a viděl tolik nízkosti a krutosti, pocházející ze ctižádosti a
chamtivosti. Jestliže se přítomnost
jevila takovým způsobem, budoucnost se již nyní ukazovala v děsivých barvách.
Římské císařství již existovalo jen podle jména…
Cizinci, kteří pobývali na území
římského císařství, pocházeli ze všech zemí Středomoří. Vykořisťovali jeho
jménem provincie, vojsko bylo v rukou barbarů. Gótští tribunové vykonávali
službu kolem basiliky, do které sv. Ambrož uzavřel s lidmi. A důvod?
Vzdoroval příkazu císařovy Justiny, která chtěla baziliku darovat ariánům.
V císařském paláci vládli
východní eunuchové nejrůznějším skupinám vůdců a úředníků. A všichni ti lidé se
jen vrhali na kořist. Ale císařství, i když zesláblé, zůstávalo podivuhodným
strojem k ovládání lidí a kořistilo
zlato z národů. A tak tedy ctižádostiví lidé, vyhledávající
dobrodružství, ať přišli odkudkoliv, měli zálusk na císařský purpur. A ten stál,
ještě stále stál za to, aby se pro něho nasadila vlastní kůže.
Paradoxem bylo, že na udržení
císařství měli větší zájem dobrodruzi, lupiči a násilníci než opravdoví
patrioti, kteří byli velmi nešťastní nad stavem věcí.
Císařové a i křesťané byli nuceni
se stávat tyrany, aby obhájili vlastní život, který byl neustále ohrožen.
Nikdy nebylo více poprav a nikdy
nebylo krutějšího zacházení s lidmi, než v těch dobách. A Augustin
mohl vidět blízko paláce místnosti, v nichž předešlý císař, prchlivý
Valentian, měl dva medvědy, Zlatouše a Neviňátko, kteří vykonávali službu katů.
Živil je těly odsouzenců.
A Augustin, který se tak snažil
dostat do významného úřadu, najednou váhá. Má se snad zamíchat mezi darebáky,
vrahy a divoká zvířata? Když se na vlastní oči setkal s takovou krutostí,
zaváhal. Najednou jeho ctižádost uvadala. Hnusil si veřejnou činnosti a
nízkosti, které ji provázely. Augustin
se ocitl ve vnitřní krizi a navíc onemocněl. V milánských mlhách trpěly
plíce a projevovaly se i krční potíže.
Sám pociťoval, že se mu v řečnictví
nevede. To konečně pociťovali téměř všechny významné kartáginské osobnosti,
které překročily moře. Miláňané si tropili posměšky z jeho afrického
přízvuku a dokonce puristé objevovali i chyby ve větné skladbě.
Deprese
Jeho raněná sebeláska a rostoucí
nechuť k lidem mohla být příčinou nastupující deprese, která se projevovala
přílivem smutku, aniž věděl, odkud pochází. Měl pocit, jakoby se na něho řítil
celý svět. Povalen tíživou vlnou se snažil opět vstát. A přestože uvědomoval,
že se v něm rozpíná nová vůle., která nebyla z něho, ale po ní se
zmítá jeho vlastní hříšná vůle. Měl pocit, že se k němu přibližuje nějaká
neviditelná bytost, která ho tísnila úzkostí, ale kupodivu slastnou. Tato bytost chtěla v něm rozvinout svůj
vliv, ale v této snaze ji bránila přítomnost starých chyb a v tu chvíli
se jeho duše svíjela bolestí.
Novinka, která ho potěšila
Ambrož v té době zavedl do
baziliky liturgické zpěvy. Ty byly na západě novinkou! Mládí hymnů! Můžeme
Augustinovi jen závidět, že je mohl slýchat v jejich plné svěžesti. A i na
ty, kterým se obraz Boha vzdaloval, hymny je zase navracejí k víře.
Augustin v té době ještě nemá víru, ale cítí, jak se jeho srdce těšilo,
když je slyšel.
„Jak jsem plakal, Bože můj, při
tvých hymnech, při Tvých písních“ Jak mně povznášel sladký hlas tvé církve!
Vnikal mi do uší a v mém srdci se šířila pravda a vzlet mé zbožnosti se
stával mohutnější a slzy mi kanuly – bylo mi tak blaze!“
A jeho srdce se pomalu
osvobozovalo od tísně a duchu se vlivem hudby rozplýval. Augustin miloval hudbu
s veškerou svou náruživostí. V oné době si představuje Boha jako „velikého
hudebníka světů“ a brzy napíše : „Jsme slokou v básni“.
Jeho mysl stále zůstávala
přeplněna banálními metaforami a nyní ji pronikají sršící obrazy žalmů- A na
dne jeho nezkrotné duše se probouzel nový život. A potom ten žalující tón: „Bože,
Bože můj!“ V něm probudil představu, že božství se sklání k němu a
těší ho otcovskými slovy.
Žádné komentáře:
Okomentovat