Pontitianus, vysoký palácový
úředník přišel navštívit Augustina v době, kdy byl tak rozpolcený. Sedli
si, aby si trochu pohovořili, protože Pontitianus byl Augustinův krajan. A tu jeho oči náhodou padly na Epištoly sv.
Pavla, které ležely na hracím stolku. Nebyl důvod, proč nestočit hovor právě na
Epištoly.
Pontitianus byl křesťan a vyprávěl
o sv. Antonínovi a jeho svatosti, hovořili spolu o asketismu. Však v Římě se
mezi katolíky hovořilo jen o egyptských poustevnících a o stále vyšším počtu
lidí, kteří se zříkali svého majetku, aby se stali askety.
Lidé, kteří se svého majetku
zřekli, se obírali otázkou: „Z jakého důvodu ho držet, když chamtivost
fisku jej konfiskuje a barbaři na něj zdaleka číhají? Hordy, které se valí z Germánie,
se ho stejně dnes nebo zítra zmocní. A kdyby se i připustilo, že by se snad
podařilo ho zachránit a zachovat ho k užívání, ale není tu jistota, zda
současný život poskytuje dostatečný důvod, aby se v takových poměrech žilo!
Vždyť pro císařství už neexistuje žádná naděje. Blížily se časy velkého
pustošení říše …
A Pontitianus se podíval na
Augustina a spatřil ve výrazu jeho očí a tváře, jak velký dojem jeho
vypravování na něho udělalo.
A tak vyprávěl dál jednu zcela
důvěrnou příhodu.
Pontitianus vypravuje
Byl jsem s císařským dvorem v Trevíru, Jednoho
dne, bylo to odpoledne, císař byl zrovna v cirku, jsem se
procházel po okolí s třemi přáteli. Byli též palácovými úředníky, Dva z nich
se odpojili a toulali se po kraji, až našli poustevnickou chýši. A vstoupili do
ní. V chýši ležela kniha „Život sv. Antonína“. Otevřeli knihu a četli si v ní.
A ta slova na ně zapůsobila tak, že se
přidružili k poustevníkům a již se neukázali v paláci.
Co mám dělat, ptá se Augustin
Augustin naslouchal tomuto dramatu svědomí a byl
vypravováním velmi rozrušený. Nebylo divu! Vždyť v těch dvořanech poznával
sám sebe. I on byl už přesycený světem, ve kterém žil. Bude podoben císaři,
který zůstal v cirku při plytkých zábavách, zatímco ostatní hledají štěstí
v té zoufalé době? A když Pontitianus dovyprávěl příběh, Augustin propadl
zmatku.
„Co mám dělat? Nevzdělaní lidé se snaží vzchopit se a já, se
svými doktrínami, bez srdce se jen válím v těle a v krvi.“
A v tu chvíli začala jeho vnitřní agónie. Všechny
chyby, které v minulosti učinil, všechno poskvrnění se znovu přihlásily a
on cítil, jak je tím vším spoután a styděl se za svou zbabělost. Kdybych se uměl oprostit od všech nízkostí a udělat všemu konec!
Útěk do zahrady
A pak prudce vstal. Měl pocit, jakoby se nad ním prohnala
prudká bouře. Běžel hlouběji do zahrady, pod fíkem se vrhl na kolena a s tváří
k zemi propukl v pláč.
„Jak dlouho ještě? Jak dlouho? Proč ne nyní? Proč okamžitě
neopustit svou minulost a pohoršující život?
V tom okamžiku vyšlo ze sousedního domu dítě, které zpěvavým
hlasem opakovalo stále dokola: „Vezmi a čti! Vezmi a čti!"
Co to má být, zeptal
se sám sebe. Je to jen nějaký popěvek nebo výzva? Nikdy ho neslyšel. Ale rychle
vstal a vrátil se do domu, právě do místnosti, kde ležely Epištoly sv. Pavla.
Otevřel knihu a první verš, který uviděl, zněl:
„Oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o žádosti
těla. (Řím 13,14). Tělo! … Verš namířil zrovna na něho a ten příkaz byl už
odpovědí z výšin!
Označil si stránku a zavřel knihu. Přemýšlel. Jeho nová víra
byla však ještě příliš vratká. Z celé duše si přál být křesťanem a nyní mu
zbývalo jen dojít do cíle.
Žádné komentáře:
Okomentovat