Pro Augustina bylo velkým krokem, že opustil základní manichejské dogma, kterým bylo učení o dobru a zlu a od té doby pro něho existuje jen jeden základní fakt, že: "Dobro, to je Bůh". Ale tuto Boží podstatu stále chápe jako materialista, protože ho ještě stále ovládají smysly. Podle jeho soudu je tato podstata hmotná, rozprostraněná, bez hranic. Představuje si ji jako nezměrný oceán, v němž svět tone jako ohromná houba, kterou oceán proniká ze všech stran. To byl jeho závěr v době, kdy ho navštívil jeden přítel a něco mu přinesl.
Dialogy Platónovy
Byly to některé Dialogy Platónovy, které byly přeložené do latiny slavným rétorem Victorinem. Uvědomme si, že i když v té době bylo Augustinovu třicet dva let a byl rétorem povoláním a amatérským filozofem, nečetl dosud Platóna. Dosud neznal Platóna jinak, než z doslechu a nyní ho může číst! A tak se dočetl, že může existovat skutečná bytost mimo všechny prostorové představy. Nyní ví, že je možné chápat Boha jako bezrozměrného a tedy nekonečného a Bůh je duch. A pak také chápal existenci Prostředníka, nebo-li Logo, Slovo. Logos, Slovo, stvořil svět. Tímto Slovem je svět, Bůh a i člověk pochopitelný! Platón a svatý Jan se setkávají!
"Na počátku bylo Slovo", praví čtvrté evangelium, ale nejen evangelistu, nýbrž skoro celé učení Kristovo Augustin objevil v Platónových dialozích, které mu přítel přinesl. Samozřejmě, že chápal hluboké rozdíly mezi Kristovým učením a Platónem, ale nyní, v tuto chvíli užasl nad podobnostmi a byl oslněn.
Je to pochopitelné. Dříve ho okouzlovala krása světa, který stvořil Demiurg podle vlastního obrazu. Ale nyní poznává, že Bůh je krása, svět je krásný jako ten, který jej stvořil. Takové metafyzické zjevení unášelo Augustina a šel vstříc oné nevýslovně krásné Bytosti.
"Podivil jsem se," píše, " že tě miluji, Bože, a ne již jako pouhou vidinu. I když jsem nebyl schopen se z tebe těšit, přece jsem byl již unášen k tobě tvou krásou."
Nejdůležitější Augustinovo poznání však bylo, že jeho nadšení nebylo trvalé. To "nebyl jsem ještě schopen se z tebe těšit " je důkazem, že ví, že místo, aby se blížil k Bohu, nevycházel stále ještě z pout, které svíraly jeho duchovní život. Pořád se ještě vznášel v přeludech idealismu. Možná, že si myslel: "Proč bych se měl vzdávat smyslových hodnot, byť jsou iluzorní, nemám-li možnost je vyměnit za lepší skutečnosti?" Jeho básnická obraznost byla sváděna platonickým obrazem, ale srdce, to nasyceno nebylo.
"Je to něco jiného," uvažuje, "pohledět z divokého štítu hory do vlasti pokoje, a zase něco jiného kráčet cestou, která do ní vede."
A cestu mu ukázal sv. Pavel
Začal listovat v Epištolách a čím více četl, tím více si uvědomoval propast, která dělí filozofii od Moudrosti. Zatímco filozofie, jak nyní chápe, sbírá pojmy věcí, Moudrost vede dále přes pojmy až k božským pravdám, na kterých pojmy závisí. A tak ho apoštol Pavel poučil, že nestačí nahlížet na Boha přes krystal pojmů, ale je třeba se s ním spojit v duchu a v pravdě a tak ho mít a těšit se z něho. Aby se však duše mohla s Dobrem spojit, je nutné, aby se na takové spojení připravila, očistila se a vyléčila ze všech tělesných neduhů. Aby poznala a pochopila své místo ve světě a toho místa se držela. Je třeba pokory! Jen takové srdce pak uvidí Boha.
"Srdce pukající bude uzdraveno, praví Písmo, " srdce pyšné bude zdrceno."
Těžké rozhodování ...
Augustin pochopil, že musí změnit metodu a cítil, že ta změna je spravedlivá. Avšak nejde jen o pokoru, ale také o zbavení se vášní, které nazýval "starými přítelkyněmi". Neměl ještě dost odvahy se od nich odloučit, protože se ho držela smyslnost a i když se nyní snažil srovnat své svědomí s novým nasměrováním ducha, tu jakoby jeho "staré známé" přiběhly a prosily, aby je neopouštěl.
"Tahaly mne," přiznává, "za šat mého těla a šeptaly mi do uší: Ty náš opouštíš? Od nynějška už nemáme být s tebou, už nikdy?" A od nynějška již ta věc, kterou dobře znáš, ti nemá být dovolena, již nikdy, na věky?"
Augustin se zhrozil toho "na věky" a tak jim říkal: "Znám vás, znám vás až příliš! Jste touha bez naděje, jste propast beze dna, kterou nic nenasytí. Už jsem pro vás dost trpěl."
A dialog pokračoval dál: "Co na tom? Když jediné štěstí pro tebe je pro nás trpět, vrhat tělo do nenasytné propasti, bez konce, bez naděje?"
"To je pro zbabělce," odpovídá, " pro mne existuje jiné štěstí, než to vaše, je tu ještě jiná věc. Vím to jistě."
A staré přítelkyně jsou najednou zmateny touto jeho jistotou a šeptají ještě tišeji: "A co když přitom ztratíš to bědné štěstí pro přelud, který je ještě prázdnější! ... Ostatně, přeceňuješ svou sílu. Nebudeš moci, nebudeš nikdy moci být bez nás!"
A tak ťaly do živého. Augustin znal dobře své slabosti. A jeho fantazie mu představovala všechny ty rozkoše, bez kterých nemohl být. Nebyly to jen tělesné rozkoše, ale všechny ty "zábavy, pro které milujeme život." Přemýšlel, co všechno má opustit. Hry, skvělé hostiny, hudba, zpěv, vůně, knihy, poezie, květiny, svěžest lesa, zkrátka vše, co miloval, až k "oné čist záři světla", kterou tak milují lidské oči.
Jeho vůle byla zesláblá a nebyla schopná bojovat proti sobě samotné. A tak se dál podřizoval životu a byl "stravován časem."
Žádné komentáře:
Okomentovat