Augustin hledá Boha

Když bylo Augustinovi dvacet let, dostala se mu do rukou Aristotelova kniha s názvem „Deset kategorií“.  To bylo v době, když ještě pobýval v Kartágu a studoval řečnictví, poslouchal ostatní, jak o této knize ti všichni mluví „plní domýšlivosti, jako by byla něčím velikým, ano božským“. A tak vzpomíná, jak se po této knize usilovně sháněl. Jeho vrstevníkům však dělalo problémy ji pochopit. A Augustin Aristotelovo učení o kategoriích chápal tak, že hovoří o bytostech, jako je třeba člověk. Zprvu měl však pocit, že oněch deset kategorií obsahuje všechno.

„I Tebe, můj Bože, tak podivuhodně jednoduchého a nezaměnitelného, jsem chtěl tak chápat, jakoby Tvá velikost a krása byly v Tobě případky v podmětu, jako jsou v těle, kdežto přece Tvá velikost a krása jsi Ty sám, což neplatí o těle, jež není velikým ani krásným, protože je tělem, protože by zůstalo tělem, i kdyby bylo menším a méně krásným.“   

Teprve nyní pochopil, že pojem, který si vytvořil o Bohu, byl blud a ne pravda.

„Byly to výplody mé ubohosti a ne základy Tvé blaženosti“

Zády ke světlu

Není to jen o Augustinovi, ale o nás všech, hledajících „otrocích špatných vášní“. Augustin se ptá sám sebe:

„Co mně prospělo, že jsem četl a pochopil všechny knihy tzv. svobodných umění, jež mně přišly do rukou? Uchvacovaly mne, nevěděl jsem však, odkud bylo, co jsem v nich nalézal pravdivého a spolehlivého. Byl jsem totiž obrácen zády ke světlu a tváří ku předmětům osvětleným, pročež tvář má nebyla osvětlena, ač na osvětlené předměty patřila.“

Vlivem manichejského učení pokládal zlo za „nějakou“ tělesnou bytost, tmavou a ošklivou, skládající se ze dvou prvků. Jeden byl tuhý a nazýval se zemí, druhý řídký a jemný jako vzduch, který se nazývá zlým duchem. Ten, podle jejich názoru, proniká zemí.

„A poněvadž mne i tehdejší jakás takás zbožnost nutila věřit, že dobrý Bůh nestvořil žádné zlé bytosti, přijal jsem dvě tělesné sobě odporující příčiny, obě nekonečné, příčinu zla však menší, příčinu dobra větší. Z tohoto morového zdroje tryskaly všechny ostatní mé bezbožnosti.“   

Neporušitelnost Boha

V přesvědčení, že neporušitelné předčí porušitelné, hledal Boha tam, odkud pochází zlo, tedy z porušitelnosti, které nemohlo nikdy a žádným způsobem porušit Boží podstatu. A žádným způsobem znamená: ani vůlí, ani nutností, ani nepředvídatelnou náhodou. Být podroben porušení nenáleží k podstatě dobra. Také Bůh nemůže být přinucen proti své vůli, protože jeho vůle nepřevyšuje jeho moc. „Převyšovala by ji však,“ říká, „ kdybys byl větším sama sebe, neboť vůle a moc Boží jsou Bohem samým. A co může být nepředvídatelným Tobě, jenž všechno znáš a všechna bytost je jen proto, že Ty ji znáš? A proč vlastně tak mnoho mluvím, abych dokázal neporušitelnost podstaty Boží, jež by nebyla Bohem, kdyby nebyla neporušitelnou?“  

Augustin hledá příčiny hříchu

Augustin se ptá: “Je naše svobodná vůle příčinou zla?“ A pak je spravedlivý Boží soud, který nás odsuzuje k utrpení. Tyto otázky ho chvíli povznášely a zase srážely a nemohl najít odpověď. Člověk má svobodnou vůli, jako že je živ. Odkud se tedy bere zlo? Může být příčina zla v člověku samotném proto, že má svobodnou vůli? Jsem to přeci já, naprosto já, který si chce uvědomit, že tam právě ta příčina zla, protože vím, že trpím, když páchám zlo, a to jsem schopen považovat za trest. Proč? Protože člověk, když uznává Boží spravedlnost, pokládá ji za spravedlivou. Je-li původcem zla ďábel, odkud se vzal? A jestli on sám svou převrácenou vůlí se stal z anděla ďáblem, odkud se vzala v něm ta zlá vůle, aby se ďáblem stal, když byl stvořen naprosto dobrým andělem od Stvořitele?

„Tyto myšlenky mne tísnily“, vyznává Augustin, „a téměř dusily, ale neklesl jsem až do té hlubiny bludu, kde nikdo se Ti nevyznává v domnění, že Ty spíše zlo trpíš, než je člověk páše.“

Co je hřích? Augustin hledá jeho podstatu, ale musí zkonstatovat, že žádnou podstatu nemá. Je to odvrácenost vůle od nejvyšší podstaty, kterou je Bůh sám, Té vůle, která se chce zbavit veškeré vnitřní ctnosti, „úplně lnouc k věcem vnějším.“

Boží milosrdenství

„Ty, o Pane,“ volá ,“zůstáváš na věky, ale nehněváš se na náš na věky, poněvadž jsi se smiloval nad prachem a popelem a zalíbilo se to před tváří Tvou opravit nepravosti mé.“  

A v duchu svého zápasu o poznání a sblížení se s Bohem, v touze si udržet jeho obraz a opanovat své tělo, dodává: „Vnitřními ostny jsi mne poháněl, abych nikde nenalezl pokoje, dokud Tě nepoznám vnitřním zrakem s úplnou jistotou. Má nadutost splaskávala tajemným lékem Tvé ruky a zkažené a ztemnělé oko ducha mého se den ode dne hojilo ostrou noční vodou spasitelných bolestí.“