Augustinovi přátelé a Zahrada mudrcova
Ničím se nelišili od budoucích generací mladých lidí, kteří se nazývali intelektuály. Většinou tito mladí latinští afričani byli žáky rétorů, filozofů, ale pohanských. Nejvíc věřili idejím. Nebyli tak dalece vzdáleni tvrzením, že pravda je nepřístupná, ale byli nakloněni k myšlence, že to marné štvaní se za ní je přece jen docela pěknou zábavou a napínavou hrou. Ovšem ta hra byla pro ně celou důstojností a i cenou života.
Samozřejmě, že měli záchvaty světské ctižádosti, ale nekonečně pohrdali tím, co nebylo čistou spekulací. V jejich očích byl svět hnusný a práce ponižující. Zavírali se do ideální mudrcovy zahrady, do filozofického koutku a ucpávali "ve zdech" všechny otvory, kudy by za nimi mohla přilézt zraňující skutečnost.
Oni a my?
Co je od nás odlišuje? Oni měli méně vyprahlou duši, i když byli stejně pedantičtí, přeci to byl pedantismus upřimný. Jejich úžasnou předností byla velkodušnost, kterou lze hledat v mladém srdci. Milují se vespolek, nakonec si zamilují i život a zase se s ním potkají,
Nebridius
Z Kartága do Milána přichází Nebridius, který opustil matku i rodinu. Zanechal jim značné jmění. Jeho přáním i cílem bylo filozofovat s Augustinem a být s přítelem. A zde zaznívají slova žalmu, který bude brzy se srdečností vykládat svým mnichům:
"Dobré a příjemné je, aby bratři bydleli spolu."
Jistě nyní každého napadne, že měli nějaký úmysl. Od mudrcovy zahrady, přes filozofický koutek, přes tu touhu být spolu a "mudrovat" se pomalu vyvíjí myšlenka na laický klášter. A ten musí mít určitou regulí: oni si zvolí hledání pravdy a šťastného života. Nuže, těch budoucích členů bylo asi deset. Co kdo měl, to se mělo stát společným majetkem. Ti nejzámožnější, jako byl Romanianus, slibovali přinést společnosti svůj veškerý majetek. Jenže tu byly ženy. Ty odmítaly vstupovat se svými muži do kláštera, a tak se jejich sen o poustevnickém životě hroutil.
Jak dlouho ještě, Pane?
Byla to sice taková všední a drobná událost, která však najednou rozkryla tu intelektuální bídu.Stalo se, že Augustin, který tehdy působil jako městský rétor, pronesl oficiální řeč k císaři. Byla to oslavná řeč. Byl totiž začátek nového roku a celé město bylo ve veselé náladě. Jen Augustin byl velmi smutný. Věděl, že pronesl mnoho lží a pak - přestal doufat, že bude šťastný. Šel tak s přáteli ulicí a najednou spatřili opilého žebráka, který se oddával vskutku bláznivé veselici. Ten člověk byl šťastný! Páni! několik vyžebraných grošíků mu stačilo, aby propadl bláznivé veselosti - tedy, ten člověk byl šťastný. A oni, filozofové, přes největší úsilí a přes všechnu svou vědu se marně hnali za štěstím. Ovšem, dalo by se pomyslet, až opilec vystřízliví, bude ještě nejšťastnější, než byl před tím. Jenže co je na tom, když to iluzorní štěstí mohlo na chvíli ubožáka rozveselit a povznést jej nad sebe samého? Alespoň ten okamžik prožije v dokonalém štěstí.
Jako ten žebrák ...
A Augustina se zase zmocňovalo pokušení. Udělat to, co ten žebrák. Hodit přes palubu všechno to filozofické smetí a začít zcela prostě. Přeci - život je docela pěkný, že? A byl to vnitřní instinkt, silnější, než byl ten instinkt rozkoše, který mu říkal: "Je ještě něco jiného!" Ó, kdyby to byla přeci jen pravda! A jeho vnitřní hlas mu říkal: Snad bys ses to mohl přeci jenom dozvědět."
A ta myšlenka jej trápila bez přestání. Se střídavou horlivostí a pocity skleslosti začal hledat to "jiné".
Žádné komentáře:
Okomentovat