Můj osobní Bůh a drama bytí

Můj osobní Bůh – cesty ontologie

V předchozím článku byla řeč o etice, hledačích a komunikaci lidí mezi sebou. Také jsme se zmínili o tom, že člověk je vztahová bytost. V dalším problému jsme se zabývali o Božím jednání vůči lidem, kteří svým jednáním, chováním i přístupy selhali ve výkonu veřejného fungování  a o Božích mlýnech, které lidé na takové jedince svolávají.

Já a To

V tomto tématu nyní pokračuji tím, že se pokusím charakterizovat vztahovou korelaci – Bůh a já. Napadá mne přitom myšlenka, že mnoho lidí nevěří, že „nějaký Bůh“ existuje, že mohou svými silami a prostředky dosahovat stejných kvalit života i bez toho, aby se na něho obraceli, nebo s ním komunikovali či mu naslouchali. Dosahované kvality života řeší věcmi, které naplňují jejich přání mít- S věcmi lze nakládat podle vlastních potřeb, lze je dokonce milovat, vzhlížet se v nich, chlubit se jimi, povyšovat se nad druhé jejich prostřednictvím, zastrašovat druhé jejich vlastnictvím a cítit se tak bezpečnější a silnější, ale má to jednu významnou vadu – s věcmi nelze mít oboustranný vztah. Člověk si na nich vypěstuje jednostrannou závislost, touží o nich, ale věcem je jedno, co k nim člověk cítí. Jednoho dne se stanou nepotřebnými, okoukanými a člověk je odhodí nebo se jich zbaví. Možná, že o nich občas přemýšlí, ale věci jsou přemístěny a „nepřemýšlí“ nad tím, u koho dříve byly. Věci jsou pomíjející, a pokud s nimi člověk spojí svůj vztah, jde o krátkodobé a krátkozraké hledění do života.

Já a Ty

Každý vztah mezi osobami je založen na vzájemnosti a nebudeme nyní řešit etiku jejich vzájemného vztahu. Je možné, že někdo svůj vztah k druhému člověku může chápat v korelaci JÁ a TO? Ano, a to v případě, že jeden z tohoto vztahu není schopen jednat jako osoba. Lidé, kteří přijali myšlenku, že Bůh existuje, ho oslovují „Ty“. Jednají s ním tedy jako s osobou, jejich vztah k Bohu spočine na vzájemnosti ,  která však neprobíhá zcela tak jednoduše, jak to obvykle probíhá mezi lidmi. Je to Bůh, který dává a je to člověk, který přijímá, vzájemnost je vždy přítomná bez toho, že by byla omezována absolutní Boží svrchovanost.  

Jak jedná Bůh ve vztahu s člověkem?

Ti, kdo znají Písmo, se mohou rozpomenout na mnoho příkladů ze života prostých lidí, i tehdejších elit a mají celou sbírku jednání Bůh – člověk. Ale to nestačí. Pro vlastní potřebu je třeba jít do tohoto vztahu hlouběji. Poznáme, že Bůh na rozdílné lidské jednání jedná rozdílným způsobem, zkrátka z jednoho jednání nemůžeme očekávat analogie, které se stále budou uplatňovat, aby člověk získal jistotu, že když se bude v určitém případě chovat třeba jako kající král David, že se Bůh rozpomene, „jak to tenkrát řešil“ a člověk může v klidu očekávat konečné kladné vyřízení svého případu. Z toho, že Bůh na rozdílné lidské jednání jedná rozdílným způsobem, můžeme vyvodit, že člověk je na Bohu částečně závislý. Bůh by reagoval jinak, kdyby se člověk choval jinak. Tedy kdyby se člověk choval jiným způsobem. V osobním vztahu nelze očekávat nic jiného, než že osobní akce jedné strany vyvolá osobní reakci druhé strany. A kdy je reakce osobní? Vždycky, jestli její původ je ve svobodném, odpovědném jednání a v rozhodnutích schopných v centru osobnosti. Reakci lze vypočítat jen částečně.  Ve své podstatě není předurčena. Je to podobné jako v jakémkoliv osobním vztahu, kdy nevíme předem při našem jednání, jak budeme reagovat na to, co druhý udělá. A když se vrátíme k příkladu biblického náboženství, pak můžeme poznat při hlubším  uvažování, že každý okamžik živého vztahu je charakterizován prvkem nepředurčitelnosti. Svobodná vzájemnost – Bůh – člověk je též kořenem charakteru biblického náboženství. 

Jak to probíhá?

Bůh přikazuje; člověk poslechne nebo neposlechne

Bůh plánuje;    člověk spolupracuje nebo odporuje

Bůh zaslibuje; člověk věří nebo nevěří

Bůh hrozí;  člověk odpovídá strachem, arogancí nebo změnou srdce

A podle toho, jak člověk reaguje, mění se i Boží přístup  člověku – z hrozícího Boha se stává Bůh milující, milosrdný, ze soudícího a trestajícího Boha se stává odpouštějící Bůh a záchrance.

Člověk se modlí a Bůh slyší nebo neslyší

Člověk se namáhá a Bůh odmítá

Člověk čeká a Bůh přijímá

Člověk nenávidí a Bůh odpovídá s láskou

Proč je to tak?

Jistě, že to může někoho rozčilovat, protože nemá jistotu, že bude vyslyšen, odměněn, že může dokonce prožít i černou noc duše, než bude opět přijat anebo že bude opuštěn, protože v jeho srdci je nenávist.

Na otázku, pro je to tak hledejme odpověď. Už v tomto článku byla naznačena.  Jde o svobodnou osobní vzájemnost, která není podřízena předem stanovenému pravidlu. A tak probíhá skutečný život, plný neočekávaných, iracionálních a intimních kvalit živého vztahu.

Jak to působí na člověka?

Jistě, že po tom, co jsme probrali jednání ve vztahu Bůh – člověk, se mnohý přinejmenším zarazí. Člověk, hlouběji zasvěcený do tajů bytí má spoustu otázek: jak může nějaké jsoucnost působit na bytí samo? Jak může být bytí samotné být v nějakém vztahu e kterémukoliv zvláštnímu jsoucnu? Jak může nějaké jsoucno ovlivnit základ bytí v kterém a ze kterého žije? Jak se může bytí samo změnit, pokud podle definici trancenduje kategorie změny, jako je čas, prostor, příčinnost a substance?

A nebo:  není Bůh svobodné vzájemnosti podřízen kategoriím, které bytí musí samo transcendovat? Neruší ontologie všechny vztahy svobodné vzájemnosti, které má biblický Bůh: A naposledy: Není to smrtelná rána pro živé náboženství a především pro biblické náboženství?

O biblickém personalismu

Biblický personalismus se liší od personalismu ostatních náboženství učením o stvoření a toto učení byl bod, ve kterém raná církev bojovala na život a na smrt proti náboženským hnutím ve starověku a lpěla na Starém zákoně jako na vlastním předpokladu. Na učení o Stvoření totiž závisí učení k Kristu, o spáse a naplnění. Učení o stvoření má dvojí funkci:  zdůrazňuje závislost všeho stvoření na Bohu a z toho plynoucí bytostnou dobrotu stvoření. Chrání křesťanský výklad existence před dualistickým rozštěpením na dobrého a zlého Boha a zachovává personální jednotu jediného Boha. Za druhé: zdůrazňuje nekončenou distanci mezi Stvořitelem a stvořením. Klade stvoření mimo tvořící základ, Popírá jakoukoliv participaci stvoření  na tvořící substanci, ze které pochází. Učení o stvoření slovem nejpestřeji rozlišuje Stvořitele a stvoření.

Co to znamená pro člověka?

Když se mluvilo ústy křesťanských a židovských teologů o stvoření z ničeho, pak  je to důsledek stvoření slovem – neexistuje žádná substance, božská a ani protibožská, ze které by konečné bytosti přijaly své bytí. Své bytí totiž přijímají skrze slovo, vůli Boží a jeho tvůrčí aktivitu. Učení o stvoření slovem popírá jakoukoliv substanciální účast člověka na Bohu a nahrazuje substanciální totožnost personální distanci.

Vtělení Slova

Biblický personalismus dochází svého naplnění naplnění ve zvěsti o tom, že se Boží slovo vtělilo do osobního života, do života Ježíšova, který je z tohoto důvodu nazýván Kristus.

K tomu: Tillich Paul, Biblické náboženství a ontologie, Kalich: Praha 1990