Lidé se stále dovolávají pravdy, etiky, svých oprávněných nároků na štěstí, lásku, pokoj, klid, sociální spravedlnost, ale sami ji často neumí dopřávat zpětně. Vzpomeňme si, když jsme ve škole vytáhli z tašek svačinu, tak se často někdo přitočil s požadavkem - dej mi kousnout a já ti dám taky kousnout. Nebo - včera jsem ti dal kousnout,tak mi dej dnes taky kousnout. Je to určitá norma, i když příklad není zrovna ideální k určení, co je a není etické. Zdá se, že se nám ucelený obraz etiky nějak rozhodil, rozostřil, ne-li úplně zmizel. To - něco za něco - je už v jiné rovině.
Mnozí říkají, že v tisku a médiích obecně jsou bláboly, že se na to nedá dívat, nedá se to poslouchat, nedá se to číst. Jenže, je chyba si neudělat čas a nereflektovat to zvláštní prostředí, byť tomu nemusíme rozumět na první pohled. Vrátíme-li se k tomu příkladu, který jsem označila jako málo ideální k definování etiky, pak se zdá, že na tento případ sedí. "Dej mi kousnout," řekne někdo a neví předem, co skrývají dva krajce chleba k sobě přilepené. Nějakou důmyslnou pomazánku či paštiku? Může tam být zapomenutá skořápka, o kterou si může chtivec/chtivice vylomit zub, jenže na první pohled to vypadá docela lákavě. Někdy jde o to si prostě jen šťouchnout a rozjet konfliktní diskusi, z které nepřipraveným vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Mluvit a psát se dá o čemkoliv, témat je spousta. Jenže - mezi čtenáři a diváky jsou i tací, kteří hledají v tom rumraji nějaký smysl, ne-li úmysl. A čím více lidí upadá do trudnomyslnosti, stresu a frustrací, tím lépe/tím hůře. Škoda, protože některé myšlenky mohou být zajímavé, leč nezajímavě podané, takže je lidé nečtou nebo je nesledují. Zvykli si na jisté dávky adrenalinu, aby si ho posléze mohli vybít v nastražené diskusi.
Kdyby byli na jiném místě, třeba se procházeli po lese, nebo seděli někde v příjemné restauraci s příjemným člověkem a bavili se o příjemných věcech, tyto proudy by je zcela míjely. Jakoby neexistovaly ani mediální souboje a ani lidé, kteří je vytvářejí mezi sebou. Mohli by sedět pod kvetoucí třešní a rozjímat o obloze, po které plují mraky, mezi nimiž prosvítá slunce a hlavou by se jim táhly úplně jiné úvahy. Třeba o štěstí, že se mohou na tu krásu dívat, o daru, že ji vnímají a pokládají ji za krásu, o milosti, že se probouzejí do nového dne a do pokoje přes polostažené žaluzie jim proniká ranní slunce anebo za okny šumí déšť. A v tomto případě nemohou říci - ten svět je tak hnusný, že?
Nabyla jsem dojmu, že lidé nevěří v Boha. A ejhle - kolik se našlo těch, kteří se před smrtí pana Grosse rozpomněli na Boha? A s úslovími Boží mlýny melou a ještě by měly semlet toho a toho, se to jen hemžilo. Znalci Božích úradků a hledačů Boží spravedlnosti však netuší, že celé to povídání o dobru a zlu je v úplně jiné rovině a dobro a zlo má úplně jiné parametry a to platí úplně pro každého. Vyplavená nenávist se vrací zpět k původci, i když se domnívá, že je právě tím hledačem.
Člověk je vztahová bytost. A o to tu jde. Vypuštěné bubliny myšlenek si najdou vždycky "obdarovaného". A ten ihned reaguje, dokonce dřív, než mu zapne mozek a začne pracovat. Mysl se naplňuje harampádím, kterého se jen tak snadno člověk sám nezbaví. A tak je nesnadné, byť v tom nejkrásnějším čase, najít kýžený pokoj, přijmout vlnu štěstí, dobro spravedlnosti, dar klidu a samu spravedlnost. Protože je člověk vztahová bytost, záleží jen na něm, zda se stane adresátem pokušitele a přijme jeho nabídku k "dirty dance". Je to zábava a jisté odreagování. Mezitím utíkají chvíle života, které mohli prožít jinak a probudit se nezatížení do nového dne a přijímat s otevřenou myslí jeho zázraky.
Stojí za to si udělat malou inventuru, kolik času denně prožijeme v radosti bez zlomyslnosti, bez dychtivosti po zvrácené zábavě do někoho šťouchnout, v iracionálním strachu a úzkostných očekáváních. Mnozí se budou divit výsledku.
Žádné komentáře:
Okomentovat