Žaloby proti Templářům byly tak dobře vybrány, že podvrátily důvěru lidí. Zaznělo v nich mnohem více než pouhá ozvěna obvinění, která zaznívala proti heretikům. Templářská kauza tak představila případ perzekuční mašinerie na základě pomluvy. Bludný kruh pracoval se souborem obvinění, které vznikla v dílně tribunálů a ty řídily episkopáty a královští úředníci. Postup proti bekyním a beghardům a severoevropským mystikům však tvoří umírněnější případ neporozumění, podezíravý konzervatismus a perzekuční mentalita. A ta si vyžádala očernění zbožných nelegalizovaných skupin.
Kdo byli Beghardi nebo také pikardi
Bratři a sestry volného ducha, pikardi – křesťanské heretické hnutí, které ve 12. stol. založil Lambert le Begue na základech mystického panteismu amalrikánů. Členky hnutí (tvořící někdy i autonomní ženská společenství, laické komunity podobné klášterům) byly nazývány bekyně.
Podstatou učení beghardů (či pikardů) bylo odmítání duchovenstva, popírání dědičného hříchu a očekávání příchodu Ducha svatého, jenž nastolí království Boží na zemi. Stoupenci hnutí zpřetrhali všechna pouta s církví. Hlásali úplnou rovnost těla a ducha a neexistenci pekla (které lidé prožívají již během pozemského života). Vyhlašovali, že žádným tělesným (smyslným) hříchem není možno poskvrnit ducha; proto v některých jejich skupinách a obcích panovala naprostá sexuální svoboda (volná láska, zahrnující mnohdy i homosexuální a incestní vztahy).
Praktikovali radikální mysticismus usilující o sjednocení s božstvím. Počátkem 13. stol. se hnutí rozšířilo v Nizozemí, Německu, Itálii, Švýcarsku a do značné míry i v Čechách (až do 15. stol.); později na jeho základech vznikla celá řada dalších hnutí a sekt.
Zakládání náboženských spolků
Na konci XII. století zbožný kněz Lambert le Begue v Lutichu založil náboženské spolky, které po něm přijaly jméno beghardové (spolky mužské) a bekyně (spolky ženské). S počátku byly tyto spolky prospěšně působily a v ničem od nauky katolické neodstupovaly. Ale brzy ve spolcích vznikla náboženská blouznivost, která položila i základy rozmanitým a povážlivým bludům. Beghardové a bekyně se odvolávali na slova sv. Pavla: »Zákon ducha života v Kristu Ježíši vysvobodil mne od zákona hříchu a smrtį (Řím. 8, 2.), což oni vykládali: Nechť smyslný člověk jakýchkoli prostopášností se dopouští, duch jeho se tím nikterak neposkvrní. A proto se nazývali bratry a sestrami volného ducha. Mimo to nevěřili ve Trojici, učili, že Ježíš Kristus není pravý Bůh, Maria že není pannou, ďáblové budou prý z pekla vysvobozeni a dojdou spasení.
Starý zákon byl prý od samého ďábla vnuknut Mojžíšovi, křest není potřeba, rovněž zavrhovali svátosti biřmování, pokání, posledního pomazáni a svěcení kněžstva.
V tajných schůzkách nočních páchali ohavné smilství. Z toho je patrno, že se tato sekta odchylovala od křesťanské nauky, a že obecný sněm církevní ve Vienně roku 1311 shromážděný zavrhl učení beghardů a nařídil, aby všude byli potlačeni.
V Rakousku a Štýrsku nalézal se tenkráte značný počet beghardů a bekyň. Když pak z rozkazu sněmovního se proti nim přísně zakročilo, utekli se mnozí do Čech a na Moravu a doufali, že tam naleznou větší porozumění. Ale pražské diécési byli spojeni ve spořádané tovaryšstvo: měli prý svého arcibiskupa a 7 biskupů, z nichž každý 300 bratří nebo sester spravoval.
Inkvizice zasahuje
V Praze však byli již r. 1315 zřízeni inkvizitoři pro království České, a sice dominikáni u sv. Klementa. Ti proti beghardům zakročili. Ti, kteří přišli z Rakouska do Prahy, byli upáleni v roce 1318 na hranici. Avšak biskup pražský Jan IV. z Dražic pokáral inkvizitory, že jednali proti jeho vůli a sesadil je z úřadu. Následně dal otevřít inkviziční vězení a uvězněné beghardovédy propustil na svobodu., když složili slib pokání.
Ale biskupovi Janovi to tak snadno neprošlo
Svou mírností si biskup Jan popudil svého protivníka Jindřicha, vyšehradského kanovníka. Ten ho obžaloval u papeže Jana XXII., který v tu dobu sídlili v Avignonu. Biskup Jan se tedy vydal do Avignonu už roku 1318 a pobýval tam 11 let, Až v roce 1329 byl uznán za nevinného a bylo mu navráceno jeho důstojenství.
Rozšíření sekty v Čechách a papež Benedikt XII. zasáhl tvrdou rukou
Když nebyl biskup Jan přítomen v Čechách, sekta se velmi rozšířila. Říkalo se jim jamníci, protože v jámách a doupatech a jeskyních konali své noční schůzky. Papež Benedikt XII. pověřil ke zničení tohoto sektářství své dva nové inkvizitory z dominikánského řádu, Pro pražskou diecézi byl jmenován Havel z Jindřichova Hradce, který se pustil do stíhání beghardů, ještě s pomocí hraběte Oldřicha z Jindřichova Hradce a podnikl proti nim křížácké tažení. A v tu dobu beghardové z Čech zmizeli.
Ale za Václava IV. ...
Objevili se v Čechách znovu, za krále Václava IV., a to v roce 1390. Ale král proti nim velmi přísně zakročil. Někteří skončili na hranici, jiní byli násilně vyhnáni. Ale pro některé byla učiněna výjimka, pokud se přidružili k zavedené řeholi. Většinou členové spolku vstupovali do třetího řádu Sv. Františka. A tak nalézáme bekyně v Praze koncem XIII. století a do druhé poloviny 15. století. Bydlely v různých částech města, byly to nejen nábožné ženy, ale také pilně pracovaly, zabývaly se šitím pro měšťanské rodiny, vyučovaly dívky a také v domácnostech ošetřovaly nemocné.Jako terciářky náležely k řeholi sv. Františka.
Od slova beghardové se odvozuje název pikharti.
Mezi lety 1306 - 1308 byla uvězněna a pak poslána do Paříže bekyně Markéta Porete z Hainaultu. Ta ve své knize šířila herezi "mezi prostým lidem i bekhardy". Při výslechu Markéta odpovídat na otázky , takže byla z hereze obviněna na základě excerpt ze své knihy, předložené k posouzení komisi teologů. Protože z jejího předcházejícího usvědčení vyplývalo, že se provinila recidivou, byla v roce 1310 v Paříži upálena.
Z čeho byla obžalována?
Markéta byla obžalována z heretického mysticismu. Šťastnou náhodou se zachovalo její dílo "Zrcadlo prostých duší", které zapříčinilo její odsouzení a upálení, protože obíhalo anonymně v originále i v překladech v mužských a ženských klášterech od 14. století až po současnost. Hereze je v této knize tak málo patrná, že se v průběhu staletí sotva vyskytl nějaký čtenář, který by bral v potaz její pravověrnost. Jestliže nějaké pochybnosti přeci měl, pak posléze přešel na stranu Zrcadla, jak to konečně i učinil překladatel jejího spisu do středověké angličtiny, který cítil určitý neklid, ale nakonec všechno uzavřel tím, že kniha pojednává o "nejvyšších božských věcech a nejvýše zbožných pocitech, které vyjadřuje jadrně a zcela mysticky." Markéta uplatňuje velmi rozsáhlou slovní zásobu a pro svůj zjevně hluboký osobní zážitek využívá dialogickou formu, aby vyjádřila postup duše přes sedm stupňů milosti. Větší část obsahu knihy tvoří výchovná složka, ale nebezpečí se skrývá pak v pátém a šestém stupni, které byly nejvyšší, jichž člověk mohl ve svém pozemském životě dosáhnout poté, co se "zničená" nebo "osvobozená" duše sjednotila s Bohem.
Zde šla podle Lernerova soudu (Lerner, R.E. The History of the Free Spirit, s. 35 - 37) za tradiční mistry, když například aplikovala podobenství, užívaná Bernardem z Clairvaux pro stav duše v ráji, na podmínky pokročilého mystického stupně dosaženého duší zde na zemi. V knize se vyskytují i některé extravagantní myšlenky: duše, ještě prodlévající v těle je popisována jako sjednocená z Trojicí nebo jako nacházející v sobě Boha bez hledání. V knize jsou rozsáhlé statě o rozchodu duše z ctnostmi, což mohlo vést k neporozumění u těch, kteří si nepovšimli Markétiných důvodů pro tvrzení, že ctnosti jsou s osvobozenou duší vždy a za všech okolností. Je také znepokojující tvrzení, v popisu pasivity osvobozené duše, která "nehledá Boha pokáním, ani prostřednictvím pokání církve."
Její kniha pojednávala o esoterických věcech. Nebyla určena pro běžné čtenáře.
Odsouzení Markéty způsobily dva faktory: jednak její umíněnost, která se projevovala v šíření vlastních názorů a odmítnutí vypovídat u výslechu, jednak údajná popularita jejího Zrcadla u prostého lidu. Totiž, co bylo možné v řádném ženském klášteře a bez publicity, to nebylo dovoleno bekyni, která chtěla svou knihou propagovat. Její názory však nebyly interpretovány přiměřeně, Ale to ještě nebyl libertinismus. Lidé, kteří ji chtěli odsoudit citovali ze Zrcadla větu o osvobozené duši, který "dává přirozenosti a bez výčitek všechno, co požaduje", ale vynechali její následné vysvětlení, že v osvobozeném stavu přirozenost "nežádá nic zakázaného."
Otázka: proč nechtěla Markéta mluvit u výslechu?
Jistě každého napadne, jaký měla Markéta důvod, aby nepromluvila u výslechu: její kniha se stala již před tím terčem všech možných námitek zpochybňujících její pravověrnost, a to pro dialog mezi Láskou a Rozumem, ve kterém objasňuje své kontroverzní rozlišování mezi "velkou svatou církví" a "malou svatou církví."
Pokud byla v jejím učení přítomna nějaká hereze, měla zvláštní charakter a týkala se výlučně stavů mystických adeptův pokročilém stupni dokonalosti. Pochybnosti v jejím případě zesiluje i přítomnost hlavního francouzského inkvizitora, který řidl závěrečnou řeč jejího procesu a byl současně i odpovědný i za žaloby proti Templářům.
Literatura:
Lambert M.: Středověké hereze, str. 263 - 270
Terera a kol. Slovník církevního práva (cit. 2014-11-12). Dostupné z : http://books.google.cz/books?id=hIpfAgAAQBAJ&pg=PA35&lpg=PA35&dq=beghardi+a+bekyn%C4%9B&source=bl&ots=F3wTuE6Pqn&sig=Khjt7LKnDR7eN5O_jjwUUpBOvZI&hl=cs&sa=X&ei=4zBlVJKWGYKzacS1grgC&ved=0CFcQ6AEwCQ#v=onepage&q=beghardi%20a%20bekyn%C4%9B&f=false
Porete, M.: Zrcadlo prostých duší. Odkaz na knihu v nakl.
Kosmas:
https://www.kosmas.cz/knihy/190213/zrcadlo-prostych-dusi/
K tomu též: Susso, J.
Knížka pravdy. Ukázka z knihy. Dostupné z http://www.ivysehrad.cz/data/products/down_1931.pdf
Kdo byli Beghardi nebo také pikardi
Bratři a sestry volného ducha, pikardi – křesťanské heretické hnutí, které ve 12. stol. založil Lambert le Begue na základech mystického panteismu amalrikánů. Členky hnutí (tvořící někdy i autonomní ženská společenství, laické komunity podobné klášterům) byly nazývány bekyně.
Podstatou učení beghardů (či pikardů) bylo odmítání duchovenstva, popírání dědičného hříchu a očekávání příchodu Ducha svatého, jenž nastolí království Boží na zemi. Stoupenci hnutí zpřetrhali všechna pouta s církví. Hlásali úplnou rovnost těla a ducha a neexistenci pekla (které lidé prožívají již během pozemského života). Vyhlašovali, že žádným tělesným (smyslným) hříchem není možno poskvrnit ducha; proto v některých jejich skupinách a obcích panovala naprostá sexuální svoboda (volná láska, zahrnující mnohdy i homosexuální a incestní vztahy).
Praktikovali radikální mysticismus usilující o sjednocení s božstvím. Počátkem 13. stol. se hnutí rozšířilo v Nizozemí, Německu, Itálii, Švýcarsku a do značné míry i v Čechách (až do 15. stol.); později na jeho základech vznikla celá řada dalších hnutí a sekt.
Zakládání náboženských spolků
Na konci XII. století zbožný kněz Lambert le Begue v Lutichu založil náboženské spolky, které po něm přijaly jméno beghardové (spolky mužské) a bekyně (spolky ženské). S počátku byly tyto spolky prospěšně působily a v ničem od nauky katolické neodstupovaly. Ale brzy ve spolcích vznikla náboženská blouznivost, která položila i základy rozmanitým a povážlivým bludům. Beghardové a bekyně se odvolávali na slova sv. Pavla: »Zákon ducha života v Kristu Ježíši vysvobodil mne od zákona hříchu a smrtį (Řím. 8, 2.), což oni vykládali: Nechť smyslný člověk jakýchkoli prostopášností se dopouští, duch jeho se tím nikterak neposkvrní. A proto se nazývali bratry a sestrami volného ducha. Mimo to nevěřili ve Trojici, učili, že Ježíš Kristus není pravý Bůh, Maria že není pannou, ďáblové budou prý z pekla vysvobozeni a dojdou spasení.
Starý zákon byl prý od samého ďábla vnuknut Mojžíšovi, křest není potřeba, rovněž zavrhovali svátosti biřmování, pokání, posledního pomazáni a svěcení kněžstva.
V tajných schůzkách nočních páchali ohavné smilství. Z toho je patrno, že se tato sekta odchylovala od křesťanské nauky, a že obecný sněm církevní ve Vienně roku 1311 shromážděný zavrhl učení beghardů a nařídil, aby všude byli potlačeni.
V Rakousku a Štýrsku nalézal se tenkráte značný počet beghardů a bekyň. Když pak z rozkazu sněmovního se proti nim přísně zakročilo, utekli se mnozí do Čech a na Moravu a doufali, že tam naleznou větší porozumění. Ale pražské diécési byli spojeni ve spořádané tovaryšstvo: měli prý svého arcibiskupa a 7 biskupů, z nichž každý 300 bratří nebo sester spravoval.
Inkvizice zasahuje
V Praze však byli již r. 1315 zřízeni inkvizitoři pro království České, a sice dominikáni u sv. Klementa. Ti proti beghardům zakročili. Ti, kteří přišli z Rakouska do Prahy, byli upáleni v roce 1318 na hranici. Avšak biskup pražský Jan IV. z Dražic pokáral inkvizitory, že jednali proti jeho vůli a sesadil je z úřadu. Následně dal otevřít inkviziční vězení a uvězněné beghardovédy propustil na svobodu., když složili slib pokání.
Ale biskupovi Janovi to tak snadno neprošlo
Svou mírností si biskup Jan popudil svého protivníka Jindřicha, vyšehradského kanovníka. Ten ho obžaloval u papeže Jana XXII., který v tu dobu sídlili v Avignonu. Biskup Jan se tedy vydal do Avignonu už roku 1318 a pobýval tam 11 let, Až v roce 1329 byl uznán za nevinného a bylo mu navráceno jeho důstojenství.
Rozšíření sekty v Čechách a papež Benedikt XII. zasáhl tvrdou rukou
Když nebyl biskup Jan přítomen v Čechách, sekta se velmi rozšířila. Říkalo se jim jamníci, protože v jámách a doupatech a jeskyních konali své noční schůzky. Papež Benedikt XII. pověřil ke zničení tohoto sektářství své dva nové inkvizitory z dominikánského řádu, Pro pražskou diecézi byl jmenován Havel z Jindřichova Hradce, který se pustil do stíhání beghardů, ještě s pomocí hraběte Oldřicha z Jindřichova Hradce a podnikl proti nim křížácké tažení. A v tu dobu beghardové z Čech zmizeli.
Ale za Václava IV. ...
Objevili se v Čechách znovu, za krále Václava IV., a to v roce 1390. Ale král proti nim velmi přísně zakročil. Někteří skončili na hranici, jiní byli násilně vyhnáni. Ale pro některé byla učiněna výjimka, pokud se přidružili k zavedené řeholi. Většinou členové spolku vstupovali do třetího řádu Sv. Františka. A tak nalézáme bekyně v Praze koncem XIII. století a do druhé poloviny 15. století. Bydlely v různých částech města, byly to nejen nábožné ženy, ale také pilně pracovaly, zabývaly se šitím pro měšťanské rodiny, vyučovaly dívky a také v domácnostech ošetřovaly nemocné.Jako terciářky náležely k řeholi sv. Františka.
Od slova beghardové se odvozuje název pikharti.
Mezi lety 1306 - 1308 byla uvězněna a pak poslána do Paříže bekyně Markéta Porete z Hainaultu. Ta ve své knize šířila herezi "mezi prostým lidem i bekhardy". Při výslechu Markéta odpovídat na otázky , takže byla z hereze obviněna na základě excerpt ze své knihy, předložené k posouzení komisi teologů. Protože z jejího předcházejícího usvědčení vyplývalo, že se provinila recidivou, byla v roce 1310 v Paříži upálena.
Z čeho byla obžalována?
Markéta byla obžalována z heretického mysticismu. Šťastnou náhodou se zachovalo její dílo "Zrcadlo prostých duší", které zapříčinilo její odsouzení a upálení, protože obíhalo anonymně v originále i v překladech v mužských a ženských klášterech od 14. století až po současnost. Hereze je v této knize tak málo patrná, že se v průběhu staletí sotva vyskytl nějaký čtenář, který by bral v potaz její pravověrnost. Jestliže nějaké pochybnosti přeci měl, pak posléze přešel na stranu Zrcadla, jak to konečně i učinil překladatel jejího spisu do středověké angličtiny, který cítil určitý neklid, ale nakonec všechno uzavřel tím, že kniha pojednává o "nejvyšších božských věcech a nejvýše zbožných pocitech, které vyjadřuje jadrně a zcela mysticky." Markéta uplatňuje velmi rozsáhlou slovní zásobu a pro svůj zjevně hluboký osobní zážitek využívá dialogickou formu, aby vyjádřila postup duše přes sedm stupňů milosti. Větší část obsahu knihy tvoří výchovná složka, ale nebezpečí se skrývá pak v pátém a šestém stupni, které byly nejvyšší, jichž člověk mohl ve svém pozemském životě dosáhnout poté, co se "zničená" nebo "osvobozená" duše sjednotila s Bohem.
Zde šla podle Lernerova soudu (Lerner, R.E. The History of the Free Spirit, s. 35 - 37) za tradiční mistry, když například aplikovala podobenství, užívaná Bernardem z Clairvaux pro stav duše v ráji, na podmínky pokročilého mystického stupně dosaženého duší zde na zemi. V knize se vyskytují i některé extravagantní myšlenky: duše, ještě prodlévající v těle je popisována jako sjednocená z Trojicí nebo jako nacházející v sobě Boha bez hledání. V knize jsou rozsáhlé statě o rozchodu duše z ctnostmi, což mohlo vést k neporozumění u těch, kteří si nepovšimli Markétiných důvodů pro tvrzení, že ctnosti jsou s osvobozenou duší vždy a za všech okolností. Je také znepokojující tvrzení, v popisu pasivity osvobozené duše, která "nehledá Boha pokáním, ani prostřednictvím pokání církve."
Její kniha pojednávala o esoterických věcech. Nebyla určena pro běžné čtenáře.
Odsouzení Markéty způsobily dva faktory: jednak její umíněnost, která se projevovala v šíření vlastních názorů a odmítnutí vypovídat u výslechu, jednak údajná popularita jejího Zrcadla u prostého lidu. Totiž, co bylo možné v řádném ženském klášteře a bez publicity, to nebylo dovoleno bekyni, která chtěla svou knihou propagovat. Její názory však nebyly interpretovány přiměřeně, Ale to ještě nebyl libertinismus. Lidé, kteří ji chtěli odsoudit citovali ze Zrcadla větu o osvobozené duši, který "dává přirozenosti a bez výčitek všechno, co požaduje", ale vynechali její následné vysvětlení, že v osvobozeném stavu přirozenost "nežádá nic zakázaného."
Otázka: proč nechtěla Markéta mluvit u výslechu?
Jistě každého napadne, jaký měla Markéta důvod, aby nepromluvila u výslechu: její kniha se stala již před tím terčem všech možných námitek zpochybňujících její pravověrnost, a to pro dialog mezi Láskou a Rozumem, ve kterém objasňuje své kontroverzní rozlišování mezi "velkou svatou církví" a "malou svatou církví."
Pokud byla v jejím učení přítomna nějaká hereze, měla zvláštní charakter a týkala se výlučně stavů mystických adeptův pokročilém stupni dokonalosti. Pochybnosti v jejím případě zesiluje i přítomnost hlavního francouzského inkvizitora, který řidl závěrečnou řeč jejího procesu a byl současně i odpovědný i za žaloby proti Templářům.
Literatura:
Lambert M.: Středověké hereze, str. 263 - 270
Terera a kol. Slovník církevního práva (cit. 2014-11-12). Dostupné z : http://books.google.cz/books?id=hIpfAgAAQBAJ&pg=PA35&lpg=PA35&dq=beghardi+a+bekyn%C4%9B&source=bl&ots=F3wTuE6Pqn&sig=Khjt7LKnDR7eN5O_jjwUUpBOvZI&hl=cs&sa=X&ei=4zBlVJKWGYKzacS1grgC&ved=0CFcQ6AEwCQ#v=onepage&q=beghardi%20a%20bekyn%C4%9B&f=false
Porete, M.: Zrcadlo prostých duší. Odkaz na knihu v nakl.
Kosmas:
https://www.kosmas.cz/knihy/190213/zrcadlo-prostych-dusi/
K tomu též: Susso, J.
Knížka pravdy. Ukázka z knihy. Dostupné z http://www.ivysehrad.cz/data/products/down_1931.pdf
Žádné komentáře:
Okomentovat