Svět by měl vědět ...
Proces s templáři byl velkou středověkou událostí, ale rozhodně ani dnes není opominutelnou. Vynucování konformního myšlení a jednání terorem není dosud, ani v dnešní době, žádnou výjimkou. A z tohoto úhlu pohledu můžeme nyní sledovat velký příběh rytířského řádu Templářů ...
Začátky řádu Templářů
V roce 1119 se dva francouzští rytíři, Hugo z Payns a Godefroi ze Saint Omeru, spolu s nevelkým počtem druhů dobrovolně nabídli, že budou chránit poutníky cestující z přístavu Jaffa do Jeruzaléma a okolních svatých míst. Předpokládá se, že zpočátku byli rytíři závislí na augustiniánských kanovnících Božího hrobu a žili v Muristánu, bezprostředně na jih od Božího hrobu. Řád sv. Jana v těchto listech dával k dispozici nemocným poutníkům špitální zařízení.
V bodě 49 latinské řehole Templu z roku 1129 se skutečně nařizuje templářům, aby sloužili nemocným "jako by šlo o Krista". Král Balduin II. a jeruzalémský patriarcha Warmund z Picquigny poskytli rytířům základnu na Chrámové plošině a zároveň peněžní a naturální podporu. Je možné, že získali i církevní souhlas koncilu v Nábulusu, který se konal v lednu 1120. Ve 20. letech 12. století se Balduin přestěhoval do svého sídla v mešitě al-Aksá do Davidovy věže na druhé straně města. To Hugovu z Payns a jeho rytířům umožnilo zabrat to, čemu Latinici říkali Šalamounův chrám.
Vojska první křížové výpravy obsadila obsadila Jeruzalém v červenci 1099, ale o vytvoření nadějných politických institucí bojovala celá první generace osídlenců. Omezené síly, které měli první vládci Godefroi z Bouillonu (1099-1110), Balduin (1100 - 1118) a Balduin II. (1118 - 1131). obtíženě odráželi útoky Turků a Egypťanů na jihu a další nápor na zdroje představovala nutnost ovládnout životně důležité středomořské přístavy.
Organizace řádu
Hugo de Payns roku 1129 předstoupil v Troyes v Champagni před církevní koncil, jemuž předsedal Matouš z Rémois, kardinál - biskup v Albanu, papežský legát ve Francii. S podporou pěti společníků "vyložil" zpaměti (...)mravy a observanci ze skromných začátků svého řádu, který za své bytí vděčí tomu, který praví "hovořím k Tobě já, který jsem počátek".Výsledkem tohoto vystoupení byla latinsky psaná řehole s 71 body, která obsahovala ty prvky předcházející praxe, o nichž se otcové na koncilu domnívali, že jsou přijatelné, a odmítli praktiky, které považovali za nesmyslné. A tak bratři byli rozdělení na dvě skupiny: rytíře, kteří chodili v bílém oděvu a seržanty, kteří chodili v černém nebo hnědém oděvu. Pro praktickou podporu jim byli přiděleni zbrojnoši a kaplani, kteří se starali o duchovní podporu, ale ani jedni, ani druzí neskládali řádové sliby. Také bylo možné přidružené členství na omezenou dobu. To využívali ženatí bratři, od nichž se vyžadovalo, aby odkázali část svého jmění řádu, pokud chtěli využívat všech duchovních výhod. Rytířům, seržantům nebo zbrojnošům mohlo být povolováno dočasné přidružené členství.
Řád nesměl přijímat sestry a obláty, a proto neexistoval oficiální noviciát.
Klášterní život
Součást klášterního životního stylu byla upravená forma soudobých praktik, které byly uplatňovány ve stálém vojsku: společná účast na bohoslužbě, společné stolování, probíhající v tichosti a doprovázené četbou z Písma, prostá strava s masem třikrát týdně, neokázalé chování, odívání a náčiní a žádný osobní majetek. Rozhodující slovo mě mistr jako v benediktýnském světe opat. Členství v Templářském řádu znamenalo závazek poslušnosti platný pro všechny, kteří vstoupili do kláštera. Jakékoli přečiny podléhaly pokání a odmítnutí takového potrestání mohlo mít za následek vyloučení z řádu.
Podle bodu 65 "je nezbytné, aby nemocné ovce byly vyjmuty ze shromáždění věrných bratří."
Oficiální uznání řádu Templářů
Od dob Řehoře VII. (1073 - 1085) papežové vedli klášterní obce k tomu, aby usilovaly o papežskou ochranu, aby se zvýšila církevní moc a snížil světský vliv. Deset let po koncilu v Troyes zahájil papež Inocenc II. proces udělování výsad templářskému řádu, které byly v jeho základní bule Omne Datum Optimum ze dne 29. března 1139. udělené druhému velmistru Robertovi z Craonu a jeho následníkům.
Templáře "ustanovil Pán, aby bránili katolickou církev a útočili na nepřítele Krista". Tato role je opravňoval k držení veškeré kořisti, kterou získali v boji. Všechen jejich majetek byl dán "pod ochranu a opatrování Svatého stolce pro všechny příští časy." Nikdo neměl být vybrán za Mistra,pokud nebyl "osobou vojenskou či církevní, jež oblékla hábit vašeho bratrstva."
V Řeholi mohli provádět změny jenom mistr a kapitula, žádná světská ani církevní osoba od nich nesměla vyžadovat poslušnost nebo hold. Následovaly dvě další buly: Bula Milites Templi (9. ledna 1144), vydaná papežem Celestinem II.,a Bula Militia Dei, vydaná 7. dubna 1145, vydaná papežem Evženem III.
Růst řádu se odrážel ve vývoji řehole. Majetky řádu byly rozděleny do deseti provincií, každá z nich měla vlastního komtura Tyto provincie byly: Jeruzalém, Tripolis, Antiochie, Francie, Anglie, Poitou, Aragonie, Portugalsko, Apulie a Uhry.
Kolem roku 1250 byla vytvořena v hierarchii nová funkce hned po velmistrovi a sice funkce vizitátora, který se stal hlavním templářským hodnostářem na Západě.A v té době dosáhl řád takové velikosti, že provincie byly uspořádány do tří skupin: jedna sdružovala Francii, Anglii a Německo, další iberské země a do třetí patřila území Apeninského poloostrova. Významná rozhodnutí byla přijímána na zasedání kapitul, jimž předsedal velmistr, který rovněž určoval jejich složení: automatické právo na účast však měl pouze senešal.
Dalších 319 bodů stanovilo pokání za přečiny. model řeholního života a postup běžných zasedání kapitul, která se konala v lokálních řádových domech každý týden- Tato zasedání byla pro bratry povinná. Závažné přečiny, jako svatokupectví, zrada, hereze, sodomie nebo vyzrazení tajemství kapituly spadaly pod vyšší pravomoc. V letech 1257 - 1267 bylo přidáno dalších 112 bodů ve formě řady případových příběhů, ukazujících, jak by se měly tresty uplatňovat v praxi.
V letech 1291 - 1336 bylo napsáno téměř třicet traktátů o stavu Svaté země a až do procesu zůstávaly hlavní součástí každého plánu jejího opětovného získání.Po smrti papeže Mikuláše IV.v dubnu 1292 vyhlídka na novou křížovou výpravu mizela.
Začátky řádu Templářů
V roce 1119 se dva francouzští rytíři, Hugo z Payns a Godefroi ze Saint Omeru, spolu s nevelkým počtem druhů dobrovolně nabídli, že budou chránit poutníky cestující z přístavu Jaffa do Jeruzaléma a okolních svatých míst. Předpokládá se, že zpočátku byli rytíři závislí na augustiniánských kanovnících Božího hrobu a žili v Muristánu, bezprostředně na jih od Božího hrobu. Řád sv. Jana v těchto listech dával k dispozici nemocným poutníkům špitální zařízení.
V bodě 49 latinské řehole Templu z roku 1129 se skutečně nařizuje templářům, aby sloužili nemocným "jako by šlo o Krista". Král Balduin II. a jeruzalémský patriarcha Warmund z Picquigny poskytli rytířům základnu na Chrámové plošině a zároveň peněžní a naturální podporu. Je možné, že získali i církevní souhlas koncilu v Nábulusu, který se konal v lednu 1120. Ve 20. letech 12. století se Balduin přestěhoval do svého sídla v mešitě al-Aksá do Davidovy věže na druhé straně města. To Hugovu z Payns a jeho rytířům umožnilo zabrat to, čemu Latinici říkali Šalamounův chrám.
Vojska první křížové výpravy obsadila obsadila Jeruzalém v červenci 1099, ale o vytvoření nadějných politických institucí bojovala celá první generace osídlenců. Omezené síly, které měli první vládci Godefroi z Bouillonu (1099-1110), Balduin (1100 - 1118) a Balduin II. (1118 - 1131). obtíženě odráželi útoky Turků a Egypťanů na jihu a další nápor na zdroje představovala nutnost ovládnout životně důležité středomořské přístavy.
Organizace řádu
Hugo de Payns roku 1129 předstoupil v Troyes v Champagni před církevní koncil, jemuž předsedal Matouš z Rémois, kardinál - biskup v Albanu, papežský legát ve Francii. S podporou pěti společníků "vyložil" zpaměti (...)mravy a observanci ze skromných začátků svého řádu, který za své bytí vděčí tomu, který praví "hovořím k Tobě já, který jsem počátek".Výsledkem tohoto vystoupení byla latinsky psaná řehole s 71 body, která obsahovala ty prvky předcházející praxe, o nichž se otcové na koncilu domnívali, že jsou přijatelné, a odmítli praktiky, které považovali za nesmyslné. A tak bratři byli rozdělení na dvě skupiny: rytíře, kteří chodili v bílém oděvu a seržanty, kteří chodili v černém nebo hnědém oděvu. Pro praktickou podporu jim byli přiděleni zbrojnoši a kaplani, kteří se starali o duchovní podporu, ale ani jedni, ani druzí neskládali řádové sliby. Také bylo možné přidružené členství na omezenou dobu. To využívali ženatí bratři, od nichž se vyžadovalo, aby odkázali část svého jmění řádu, pokud chtěli využívat všech duchovních výhod. Rytířům, seržantům nebo zbrojnošům mohlo být povolováno dočasné přidružené členství.
Řád nesměl přijímat sestry a obláty, a proto neexistoval oficiální noviciát.
Klášterní život
Součást klášterního životního stylu byla upravená forma soudobých praktik, které byly uplatňovány ve stálém vojsku: společná účast na bohoslužbě, společné stolování, probíhající v tichosti a doprovázené četbou z Písma, prostá strava s masem třikrát týdně, neokázalé chování, odívání a náčiní a žádný osobní majetek. Rozhodující slovo mě mistr jako v benediktýnském světe opat. Členství v Templářském řádu znamenalo závazek poslušnosti platný pro všechny, kteří vstoupili do kláštera. Jakékoli přečiny podléhaly pokání a odmítnutí takového potrestání mohlo mít za následek vyloučení z řádu.
Podle bodu 65 "je nezbytné, aby nemocné ovce byly vyjmuty ze shromáždění věrných bratří."
Oficiální uznání řádu Templářů
Od dob Řehoře VII. (1073 - 1085) papežové vedli klášterní obce k tomu, aby usilovaly o papežskou ochranu, aby se zvýšila církevní moc a snížil světský vliv. Deset let po koncilu v Troyes zahájil papež Inocenc II. proces udělování výsad templářskému řádu, které byly v jeho základní bule Omne Datum Optimum ze dne 29. března 1139. udělené druhému velmistru Robertovi z Craonu a jeho následníkům.
Templáře "ustanovil Pán, aby bránili katolickou církev a útočili na nepřítele Krista". Tato role je opravňoval k držení veškeré kořisti, kterou získali v boji. Všechen jejich majetek byl dán "pod ochranu a opatrování Svatého stolce pro všechny příští časy." Nikdo neměl být vybrán za Mistra,pokud nebyl "osobou vojenskou či církevní, jež oblékla hábit vašeho bratrstva."
V Řeholi mohli provádět změny jenom mistr a kapitula, žádná světská ani církevní osoba od nich nesměla vyžadovat poslušnost nebo hold. Následovaly dvě další buly: Bula Milites Templi (9. ledna 1144), vydaná papežem Celestinem II.,a Bula Militia Dei, vydaná 7. dubna 1145, vydaná papežem Evženem III.
Růst řádu se odrážel ve vývoji řehole. Majetky řádu byly rozděleny do deseti provincií, každá z nich měla vlastního komtura Tyto provincie byly: Jeruzalém, Tripolis, Antiochie, Francie, Anglie, Poitou, Aragonie, Portugalsko, Apulie a Uhry.
Kolem roku 1250 byla vytvořena v hierarchii nová funkce hned po velmistrovi a sice funkce vizitátora, který se stal hlavním templářským hodnostářem na Západě.A v té době dosáhl řád takové velikosti, že provincie byly uspořádány do tří skupin: jedna sdružovala Francii, Anglii a Německo, další iberské země a do třetí patřila území Apeninského poloostrova. Významná rozhodnutí byla přijímána na zasedání kapitul, jimž předsedal velmistr, který rovněž určoval jejich složení: automatické právo na účast však měl pouze senešal.
Dalších 319 bodů stanovilo pokání za přečiny. model řeholního života a postup běžných zasedání kapitul, která se konala v lokálních řádových domech každý týden- Tato zasedání byla pro bratry povinná. Závažné přečiny, jako svatokupectví, zrada, hereze, sodomie nebo vyzrazení tajemství kapituly spadaly pod vyšší pravomoc. V letech 1257 - 1267 bylo přidáno dalších 112 bodů ve formě řady případových příběhů, ukazujících, jak by se měly tresty uplatňovat v praxi.
V letech 1291 - 1336 bylo napsáno téměř třicet traktátů o stavu Svaté země a až do procesu zůstávaly hlavní součástí každého plánu jejího opětovného získání.Po smrti papeže Mikuláše IV.v dubnu 1292 vyhlídka na novou křížovou výpravu mizela.
Zatčení Templářů
Obvinění z kacířství
Bylo to v pátek, dne 13. října roku 1307 v časných ranních hodinách, kdy členové Templářského řádu, který sídlil ve Francii, byli zatčeni úředníky krále Filipa IV.Sličného jménem papežských inkvizitorů a jejich majetek převzali královští reprezentanti.
Byli obvinění z vážných herezí:
- popírání Krista a plivání na krucifix- nemravné líbání a homosexualitu
- uctívání model prováděné na tajných hostinách a zasedáních řádových kapitul
Zatčení templáři, jejich velmistr Jakub de Molay a vizitátor Hugo z Pairaudu v říjnu a v listopadu téměř jednomyslně přiznali vinu. Proti mnoha vězněním rytířům bylo v neomezeném rozsahu použito mučení. Molay přitom opakoval své doznání před veřejným shromážděním teologů z pařížské university a král Filip napsal ostatním křesťanským panovníkům naléhavou žádost, aby následovali jeho vzoru a zatkli templáře ve svých zemích, protože, protože přiznání jasně dokázala, že jsou - kacíři.
Intermezoo - co na to ostatní země?
Zánik z rozhodnutí papeže 1312, všichni to víme, bylo to proti vůli většiny účastníků koncilu ve Vienne, v té době většina informovaných představitelů církve nepochybovala o tom, že odsouzení toho řádu je pod nátlakem francouzského krále, někteří se to nebáli říct veřejně, a papež byl k rozpuštění řádu vlastně donucen. Pro zajímavost: Někteří naši představitelé řádu, nebo u nás působící např Petr z Aspeltu v případě templářů německých odmítl poslouchat francouzského krále a považoval útoky na templáře od začátku za smyšlenky. Podobně tomu bylo i v Anglii tam to trvalo velice dlouho než francouzský král přiměl toho anglického aby proti templářům zakročil, podobně na Pyrenejském poloostrově. Jak to s templáři dopadlo, podle rozhodnutí z roku 1312 měl jejich majetek propadnout johanitům, měl tedy dál sloužit stejným účelům jako původně, ovšem měli se o to postarat johanité. Francouzský král ovšem vystavil účet za inkvizici řádu, víceméně tvrdil že náklady byly vyšší než majetek řádu, takže by johanité měli ještě doplácet. V jiných zemích to dopadlo o trochu lépe, u nás johanité něco dostali, pak to prodali (např dnešní Havlova Křižovatka byla zakoupena od dominikánek- klášter svaté Anny, ty ho zas koupili od johanitů, kteří jej takto získali od templářů.) Na Pyrenejském poloostrově byla část těch templářů převedena do těch jiných rytířských řádů, a v Portugalsku dokonce Řád Kristův je nástupcem portugalských templářů, takže tam v podstatě přežili s centrem ve městě Tomar.
Postoj papeže Klementa V. - bula Pastorali praeeminentiae
Papež nejprve považoval zatýkání za přímou urážku své autority, protože, jak bylo už řečeno, templáři spadali do pravomoci papežského stolce, a i když už předchozího léta došlo mezi papežem a králem k diskusím o postavení řádu, Klement nikdy nedal k zatýkání souhlas. Ale po počátečním rozčílení musel akceptovat situaci a místo toho, aby situaci vzdoroval, pokoušel se postavit do jejich čela.Už dne 22. listopadu roku 1307 vydal papež Klement VI. bulu Pastoralis praeeminentiae, která nařizovala všem křesťanským panovníkům, aby pozatýkali templáře a zabavili jim půdu ve jménu papežství. A tato bula vydala signál na Britské ostrovy, v Ibérii, Německu, Itálii a na Kypru. Vzápětí byli vysláni do Paříže dva kardinálové, aby osobně vyslýchali vůdce řádu.
A v tu chvíli Moley a Pairaud odvolali svá doznání.
Intermezoo - co na to ostatní země?
Zánik z rozhodnutí papeže 1312, všichni to víme, bylo to proti vůli většiny účastníků koncilu ve Vienne, v té době většina informovaných představitelů církve nepochybovala o tom, že odsouzení toho řádu je pod nátlakem francouzského krále, někteří se to nebáli říct veřejně, a papež byl k rozpuštění řádu vlastně donucen. Pro zajímavost: Někteří naši představitelé řádu, nebo u nás působící např Petr z Aspeltu v případě templářů německých odmítl poslouchat francouzského krále a považoval útoky na templáře od začátku za smyšlenky. Podobně tomu bylo i v Anglii tam to trvalo velice dlouho než francouzský král přiměl toho anglického aby proti templářům zakročil, podobně na Pyrenejském poloostrově. Jak to s templáři dopadlo, podle rozhodnutí z roku 1312 měl jejich majetek propadnout johanitům, měl tedy dál sloužit stejným účelům jako původně, ovšem měli se o to postarat johanité. Francouzský král ovšem vystavil účet za inkvizici řádu, víceméně tvrdil že náklady byly vyšší než majetek řádu, takže by johanité měli ještě doplácet. V jiných zemích to dopadlo o trochu lépe, u nás johanité něco dostali, pak to prodali (např dnešní Havlova Křižovatka byla zakoupena od dominikánek- klášter svaté Anny, ty ho zas koupili od johanitů, kteří jej takto získali od templářů.) Na Pyrenejském poloostrově byla část těch templářů převedena do těch jiných rytířských řádů, a v Portugalsku dokonce Řád Kristův je nástupcem portugalských templářů, takže tam v podstatě přežili s centrem ve městě Tomar.
Papež versus král
Jenže papež byl už v té době značně pochybovačný vůči celé záležitosti a počátkem roku 1308 pozastavil inkviziční řízení. Ale Filip IV. spolu se svými rádci vynaložil hodně sil, aby papeže donutil k obnovení řízení. Jeh donucovacím prostředkem bylo, že zmobilizoval veřejné a teologické mínění ve Francii a implicitně hrozil i papeži fyzickým násilím.
Jednání v Poitiers
Kampaň, kterou rozvířil král se svými rádci vyvrcholila jednáním krále a papeže v Poitiers v květnu a červnu roku 1308 a po mnoha jednáních papež nakonec souhlasil aby probíhaly dva druhy vyšetřování. Jedno mělo být vedeno papežskou komisí zaměřené na řád samotný a druhé v řadě provinčních koncilů na diecézní úrovni, aby se prozkoumala vina či nevina jednotlivých templářů. Dále byl svolán všeobecný církevní koncil, který se měl konat v říjnu 1310 ve Vienne. A ten měl přijmout konečné rozhodnutí. Ještě před tím byli vysláni tři kardinálové do Chinonu, aby vyslechli svědectví tří čelných představitelů řádu, kteří tam byli uvězněni, ale zjistili, že se templáři vrátili ke svým původním výpovědím.
Ve stínu Bonifáce VIII. a příprava Viennského koncilu
Papežství za panovačného
Bonifáce VIII. se vyšvihlo na vrchol své moci. V bule „Unam sanctam" formuloval ne novou, ale veskrze době poplatnou Bonifácovu nauku o dvou mečích v papežově ruce, o duchovním a světském, z
nichž jeden je prý nesen od církve, druhý pro církev. Jeho srážka s
francouzským králem Filipem Sličným a jeho zajetí královými emisary v Anagni 7.
září 1303 tvořily předehru k nové epoše papežství, „k avignonskému vyhnanství".
Stín Bonifáce VIII. ležel také na koncilu, který jeho druhý nástupce Klement V.
svolal 12. srpna 1308 z Poitiers, kde se setkal s Filipem Sličným, do Vienne,
města na Rhôně. Jako předměty porady svolávací
bula jmenovala záležitost templářského řádu, otázky víry, reformu církve a
znovuzískání Svaté země. Na koncil nebyli pozváni všichni biskupové, jak bylo
jinak obvyklé. Byl učiněn výběr, který - příznačné pro nynější papežovo
postavení - byl předem dohodnut s francouzským králem.
Jak král bezprecedentně porušil kanonické právo
Zahájení zpožděné o více než jeden rok bylo způsobeno procesem proti rytířskému řádu templářů, který měl být na koncilu doveden do konce. Templáři, původně určení pro ochranu poutníků do Palestiny a pro hájení svatých míst, ztratili po ztrátě Svaté země svoji původní úlohu. Jejich velké bohatství bylo důvodem - mravní škody, které se mezi nimi nepochybně vyskytly, byly pro francouzského krále Filipa záminkou -, že 13. října 1307 dal zatknout všechny příslušníky řádu ve své zemi - „bleskurychle" - a jejich statky konfiskovat. Bylo to flagrantní porušení kanonického práva, jemuž byl řád podřízen. Také když Klement V. vztáhl proces na sebe a jmenoval papežskou vyšetřovací komisi, byl stále pod tlakem krále, který byl ještě zesílen jeho požadavkem, aby dodatečně odsoudil Bonifáce VIII., jeho nepřítele na život a na smrt. Během celého procesu používal Filip tohoto požadavku jako prostředku politického nátlaku. Soudci jmenovaní papežem trvali na tom, že rozsudek v procesu s templáři nesmí být vynesen jen na základě inkvizičních akt částečně vynucených na mučení, ale že řádu musí být dána příležitost k obhajobě. Výsledkem dlouhých jednání, která vyplnila celou zimu 1311/1312, nebyl žádný soudní výrok koncilu, ale dva dny po Filipově příchodu do Vienne, 22. března 1312, správním aktem papeže provedené zrušení řádu, jehož statky však nebyly přiřknuty, jak král žádal, nějakému nově zakládanému rytířskému řádu a jeho prostřednictvím jemu samotnému, ale johanitům. Zrušení řádu bylo ohlášeno ve 2. zasedání 3. dubna 1312. Proces proti Bonifácovi VIII. se neuskutečnil.
Pařížský seznam
Jeden seznam pozvaných,
zvaný podle místa nálezu pařížský seznam, obsahuje 165, druhý, konečný, 231
jmen. Z nich se dostavilo 20 kardinálů, 4 patriarchové, 29 arcibiskupů, 79
biskupů a 38 opatů. Nejpočetněji byli zastoupeni Francouzové a Italové, ale
přítomnost arcibiskupů arragonského, bragského, compostelského, yorského,
armaghského a dublinského, kolínského, magdeburského a brémského ukazuje, že
„veškerý episkopát byl platně zastoupen" (E. Müller). Mnoho nepřítomných
poslalo zástupce (prokurátory).
Viennský
koncil byl ještě koncilem biskupů, ale také již prokurátorů.
„Mnohé zde mi je nepříjemné. Místo je mimořádně chladné a to
mi působí v mém stáří velké potíže. Masa lidí se tísní v malém městě a tím
vzniká mnoho nepohodlností. Ale je nutné mít trpělivost" - tak rezignovaně
psal 9. listopadu 1311 valencijský biskup Rajmund, vyslanec aragonského krále
Jakuba II., svému pánovi. Tři týdny předtím, 16. října, zahájil Klement V. ve
Vienne 15. všeobecný koncil.
Zasedání všeobecných koncilů nejsou jen církevními právními akty, ale také liturgickým slavením asi jako svatořečení nebo papežská korunovace. Jejich liturgická forma je více než oblečení v roucha, náleží k jejich podstatě: rozhodují-li závazně o víře a disciplíně církve, stanoví akta boží úcty.
Zahajovací zasedání ve Vienne 16. října 1311 vykazuje již tutéž
liturgickou výstavbu, jakou najdeme opět na koncilech kostnickém, basilejském a
tridentském; jisté odchylky, které tam najdeme, jsou určeny papežovou osobní přítomností
ve Vienne. Klement V. vstoupil v pontifikálních rouších s malým průvodem do
katedrály a zaujal místo na trůnu v kněžišti. Latinští patriarchové
alexandrijský a antiošský seděli mimo pořadí uprostřed chrámu, všichni ostatní
preláti v chórových pláštích s plátěnými mitrami ve třech řadách nad sebou v
hlavní lodi, celkem 114 nositelů miter. Papež udělil požehnání, zpěváci
intonovali antifonu, pak všichni, vyzváni jáhnem (flectamus genua), poklekli,
povstali a papež pronášel, obrácen ke koncilu, modlitbu k Duchu svatému,
předepsanou v „Ordinariu": „Zde jsme, Hospodine,... shromážděni ve Tvém
jménu. Přijď k nám, buď s námi...". Po modlitbě všichni znovu poklekli a
modlili se litanii ke všem svatým, po níž následovala druhá modlitba papeže.
Kardinál jáhen Napoleon Orsini zpíval evangelium o rozeslání 70 učedníků (Lk
10,1-16), které se zpívalo na druhém lyonském koncilu a které se zase mělo
zpívat o 200 let později při zahájení tridentského koncilu. Pak papež intonoval
hymnus „Přijď, Duchu Stvořiteli" (Veni, Creator Spiritus), celé
shromáždění vpadlo do zpěvu a dokončilo strofy.
Až teprve nyní papež
začal svoji zahajovací řeč a rozvinul program koncilu. Ten obsahoval tři body:
- otázku templářského řádu,
- znovuzískání Svaté země,
- reformu mravů a svobody církve.
Závěrem ohlásil utvoření koncilní deputace k vyšetření záležitostí templářů, ale ještě nejmenoval termín pro další zasedání, jak jinak bylo obvyklé. Papežské požehnání tvořilo závěr. Tolik o zahájení viennského koncilu.
- otázku templářského řádu,
- znovuzískání Svaté země,
- reformu mravů a svobody církve.
Závěrem ohlásil utvoření koncilní deputace k vyšetření záležitostí templářů, ale ještě nejmenoval termín pro další zasedání, jak jinak bylo obvyklé. Papežské požehnání tvořilo závěr. Tolik o zahájení viennského koncilu.
Závěr a pokus o hodnocení
Filip IV. Sličný
Byl Filip Sličný, tajemný, tichý a skromný muž, který oblékal žíněné roucho a vzdoroval papeži, velkým panovníkem, anebo naopak slabým králem, jímž manipulovali opovážliví rádci? Zdědil silnou vládu a ještě ji posílil. Za jeho panování se královými lidmi stávají právníci ze Středozemí či Normandie, vycvičení v říšském a římském právu.
Filip Sličný píše anglickému králi: "Spíše než křesťanská monarchie Ludvíka Svatého je jejich ideálem říše Karla Velikého nebo Caesarova." Jednota království jim nejvíce leží na srdci, procesy jsou jejich nejoblíbenější metodou. „My, kteří chceme vždy zachovat rozum," píše Filip Sličný anglickému králi Eduardovi I.
Úloha francouzských právníků
Tento rozum potřebuje k odůvodnění svých požadavků jen vhodný text. Francouzským právníkům se proto hodilo všechno, právo feudální nebo právo římské, jen když královy zájmy byly zajištěny. V Paříži dali vybudovat Justiční palác se stálým a placeným personálem. Rozpadu feudálního řádu neposloužilo nic více, než vzrůstající prestiž královské justice. Každý nespokojený sudič se proti rozhodnutí panských soudů odvolával k soudům krajským a ke královskému Parlamentu. V každé vesnici se místní soudce cítil ohrožován a pronásledován. Majetek království se v důsledku sňatků, dědictví a smluv rozrůstal a zahrnoval již padesát devět francouzských krajů, spravovaných třiceti devíti krajskými správci a senešaly. Taková administrativa však byla drahá a stála šestkrát více než za dob Filipa Augusta.
Králova zásada: Získat peníze všemi způsoby
Filip Sličný, „největší marnotratník mezi našimi králi", zná jedinou finanční zásadu: obstarat peníze všemi způsoby. Zavádí nové daně: mimořádnou daň, jakousi daň z obratu; daň z příjmu (jednu padesátinu nebo setinu), která jde na „obranu království"; záruční půjčky, které jsou garantovány určitými příjmy; konfiskace. V roce 1306 jsou pozatýkáni všichni Židé a jejich majetky jsou zabaveny. Na řadu pak přicházejí lombardští bankéři. „Jejich lichvaření sužuje naše poddané," tak zní záminka. Jsou obráni o vše, vyhnáni a znovu předvoláni, aby odevzdali čerstvě přijaté peníze. Co na tom, že poddaní jsou zhltnuti, jen když má král podíl na hodokvasu. Nakonec došlo i na devalvaci falšováním peněz. „Byli jsme donuceni razit peníze, jimž se možná nedostávalo váhy a kovu peněz našich předchůdců..." Vyskytli se i soukromí penězokazi, takové však král nechal zaživa uvařit. Má-li být zločin nevinný, musí se ho dopustit stát.
Rozepře s papežem
Tato neustálá potřeba peněz, za níž stojí rozvoj královské administrativy, má své politické souvislosti: rozepře s papežem,Řím po celá tři století bojoval s německou říší a s anglickou monarchií za uznání výsad kléru. Kdyby byla investitura biskupů svěřena laickým panovníkům, kdyby tito panovníci měli mít právo vybírat daně z církevních majetků a kdyby se církevní hodnosti měly získávat pletichami a korupcí, pak by nezávislost a čistota církve přestaly existovat. Podřídit božskou instituci lidské moci by znamenalo její abdikaci a popření. A tak za pomoci exkomunikací a interdiktů sváděla svůj zápas dlouhá řada velkých papežů. Nad říší zvítězili, avšak nacionalismus sílil. Nasnadě byla otázka, zda se papežům podaří v silně organizovaných královstvích uhájit klérus, který by podléhal pouze Svaté stolici. Dříve či později musela zahájit boj s Římem především kapetovská monarchie, která svá práva žárlivě střežila. Dvěma pánům nemůže sloužit nikdo a Bonifác VIII., papež bojovný i triumfální, pokládal každou lidskou bytost za podřízenou římskému veleknězi. V roce 1296 vydal bulu Clericis laicos, jíž laikům zakazoval zdaňovat klérus, exkomunikací trestal kleriky, kteří by daně odváděli, a laiky, kteří by takové daně uvalovali. Filip Sličný odpověděl zákazem vývozu peněz a příjmy Vatikánu začaly vysychat. Papež ustoupil. Na oslavy stoletého jubilea v roce 1300 však do Říma přišly na dva miliony poutníků. Oslněn pohledem na svou vlastní moc, Bonifác VIII. ostře vystoupil proti francouzskému králi a bulou Ausculta fili vyzval Filipa, aby se obhájil proti obvinění z penězokazectví. Zdálo se, že postojem vykonavatele spravedlnosti v světské otázce se papež ujímá vlády nad světem. Filip svolal v roce 1302 shromáždění své šlechty a zástupců měst a přesvědčen o jejich podpoře vzdoroval.
Bula Unam sanctam
V bule Unam Sanctam vyložil papež svou doktrínu: „Lidé žijí ve dvou rovinách, v rovině duchovní a v rovině světské. Jestliže světská moc sejde z cesty, musí být souzena mocí duchovní."
Francouzský král se však papeži vzepřel. Guillaume de Nogaret, jeden z jeho rádců, se odebral do Říma a v neslýchané divoké scéně plné hrozeb se pokusil Bonifáce VIII. přimět k abdikaci. Papež se nezalekl, zahalil se do papežského roucha a prohlásil, že raději zahyne, než odstoupí. Nogaretův útok se minul účinkem. Papež však byl velice stár a toto rozrušení ho zabilo. Záhy skonal i jeho nástupce. Říkalo se, že byl otráven. Pod francouzským nátlakem byl roku 1305 zvolen papežem Bertrand de Goth, arcibiskup v Bordeaux, jenž přijal jméno Kliment V. Protože nepovažoval Řím za bezpečné místo, putoval jistý čas od jednoho města k druhému, až se v roce 1309 usadil v klášteře dominikánů v Avignonu. Venaissinské hrabství, v němž Avignon ležel, patřilo Svaté stolici a později papežové koupili i samo město. Avignon se začal proměňovat. Z biskupského paláce si papežové vybudovali skvostné sídlo plné uměleckých děl. Rozrůstal se papežský dvůr, administrativa i finance. Papežství vybíralo annates (roční důchod ze všeho církevního obročí, jež měnilo majitele) a další daně, které vyvolávaly velikou nelibost. V těchto dobách šířícího se nacionalismu a rostoucích královských daní docházelo mezi oběma mocnostmi, jež se rvaly o nuzné peníze poplatníků, k nevyhnutelným konfliktům. V roce 1377 „Babylonské zajetí" skončilo a papež se vrátil do Říma. Ale konflikty mezi italským a francouzským nacionalismem vyústily do volby dvou papežů. Avignon a Řím žily vedle sebe a velké schisma rozdělilo křesťanství na dva tábory.
Příčiny procesu s templáři
Nejbolestnější epizodou sporů mezi Francií a Římem v době Filipa Sličného byl proces s templáři. Tento vznešený řeholní a válečnický řád, jehož členové nosili bílou uniformu s červeným křížem, byl založen k obraně Svaté země v dobách křížových výprav. Neuspěl tam a roku 1291 byla i Sýrie znovu dobyta mameluky. Ve Francii však templáři získali obrovský majetek. V mnoha krajích byly templářské komturie nejvýnosnějšími panstvími. Rytíři obchodovali a půjčovali peníze samému králi. Zbavit se jich by bylo výhodné, a tak se začaly šířit pomlouvačné pověsti. Byli obviňováni ze zrady a ze spolčování se Saracény, jindy zas byly odsuzovány jejich mravy a víra. Mluvilo se o nich jako o nestoudných kacířích, popisovaly se jejich orgie. Rčení „pít jako templář" bylo běžné. Ve skutečnosti byl jejich řád přísný, ale je možné, že někteří z nich se prohřešků proti mravopočestnosti dopouštěli. Tajemství, jímž obestírali své iniciace, zcela určitě nahrávalo jejich nepřátelům.
Strašlivý Nogaret se jako Strážce pečeti rozhodl, že templáře zničí a také se mu to podařilo. Mučením z nich dostal veškerá přiznání, jaká chtěl. K upálení byli odsouzeni padesát čtyři rytíři. Papež Kliment V., zděšen takovou krutostí, dlouho odmítal odsouzení řádu jako celku. Nakonec však před vydíráním a hrozbami ustoupil i on. Řád byl připraven o vše a rozpuštěn, velmistr Jean de Molay byl upálen zaživa, majetek zabaven. Vyprávělo se, že na hranici Molay „přikázal králi, aby se do roka dostavil k Božímu soudu". Molay byl upálen 11. března 1314 a Filip IV. zemřel ještě před koncem roku. Tato hrozná soudní tragédie měla své trvalé a hanebné důsledky.
Templářská aféra stála u zrodu trestního řízení, jež sankcionovalo nejhrůznější mučení při procesech s čarodějnictvím.
Aby v těchto sporech získal na svou stranu veřejné mínění, svolal Filip Sličný v roce 1308 do Tours Generální stavy. Dostavil se nejen klérus a šlechta, nýbrž i zástupci dvou set padesáti měst. Mělo to snad znamenat, že podobně jako Anglie směřuje i Francie k parlamentním institucím? V žádném případě. Zatímco v Anglii se velice rychle ustavují dvě sněmovny, Horní a Dolní, přičemž angličtí rytíři a měšťané akceptují okolnost, že společně usednou v Dolní sněmovně, zůstávají ve Francii všechny tři stavy oddělené, což vylučuje jakoukoli představu národní reprezentace. Generální stavy nediskutují, nic nenavrhují, jen poslouchají a schvalují. Jejich svolání králi pouze pomohlo vybrat daně a skoncovat s nářky na špatné peníze. Taková pomoc byla nezbytná, neboť ve Francii se vzmáhaly nepokoje. Když Filip Sličný zemřel, byl nenáviděn. Problém byl v tom, že jeho neústupní právníci se těchto výsledků dopracovali nespravedlivými metodami.
Literatura: Přednášky z církevního a práva a dějin, Malcom, B. Proces s Templáři, Franzen: Církevní dějiny, Frohlich: Církevní dějiny, Malcom,M: Středověká hereze , Maurouis: Dějiny Francie
Žádné komentáře:
Okomentovat