Z toho okna vpravo pod střechou může znít Schubertova hudba. Slunce nádherně barví oblohu, květiny i listy stromů a možná z jiného okna voní právě se vařící čerstvá domácí slepičí polévka, kterou připravuje starostlivá hospodyně. Všechno, co na obrázku vidíte, je znázorněním klidu, ticha, pohody, laskavosti a milostné hry přírody, kterou tak často přezíráme. Jak rádi si idealizujeme výjevy na starých obrazech, které zachycují dílo okamžiku a chtěli bychom do něho vstoupit, sednout si na starou kamennou lavičku a nechat se unášet vším, co kolem víří a voní a zpívá.
Moje vize se zdály být směšné mému příteli, s kterým jsem se náhodou setkala na výstavě starých fotografií. Zrovna venku poprchávalo a to byl asi nejlepší důvod, proč si zajít do historických prostor na výstavu. Kromě toho, že se podávala káva nebo čaj, každý si mohl vybrat, někde vzadu hrál kdosi na hoboj. Miluji tóny hoboje. Zvláště v nedělním odpoledni, po obědě s příslibem něčeho neobvykle poetického, jako je právě výstava starých fotografií. Přítel mi řekl: "Zrovna v této době bych žít nechtěl. Prosím tě, podívej se na ty otlučené omítky, zdevastované chodníky, živořící obchody." Je zvláštní, pomyslela jsem si, že člověk utíká pořád v myšlenkách do minulosti, kterou ani nezažil, protože je mu v jeho přítomné době tak nějak úzko. "Máš pravdu," musela jsem odpovědět, protože na jeho námitku se nedalo nic jiného říci. Po kávě jsme vyšli ven. Obloha byla stále zatažená, ale přestalo pršet. Cesta do mírného kopce vedla ke katedrále sv. Petra a Pavla. Krásné secesní domy tu stály v hlubokém nedělním odpoledním klidu a i chrám, i když byl otevřen, zel prázdnotou. Listy na stromech, které už ztrácely svou svěžest, šelestily v mírném větru. "Brzy začne podzim," řekl a díval se korun vysokých statných stromů. Naše nostalgické myšlenky přerušilo zvonění zvonů, které odbily šestou hodinu. Stmívalo se. Pomalu jsme sešli dolů, obešli jsme staveniště Zelného trhu a zamířili na zastávku tramvaje. "Jsem ráda, že jsme se potkali," řekla jsem, když se blížila jeho tramvaj a on se na mne usmál. Ještě mi zamával. Když jsem před domem v kabelce lovila klíče, našla jsem lístek. Rozbalila jsem ho. V přísvitu pouliční ho osvětlení jsem četla: "Zavolej mi. Brzy." A tak se rok od roku více sbližujeme. Někdo by řekl - je to láska, ale já si nejsem jistá. Ani on ne - a proto nejsme spolu. Zatím jsme rádi, když se potkáme a čekáme, až to přijde samo. Jsme velmi opatrní, možná, že je to chyba, Možná, že právě to čekání na lásku je stejně krásné, jako to mlčenlivé snění, které si oba dopřáváme.Sedla jsem si do křesla a rozsvítila lampu. Vytáhla jsem z kabelky mobil a vyťukala jeho číslo. Zvonilo to dlouho, než se ozval jeho hlas. "Ještě není tak pozdě, přijeď," řekla jsem tiše. "Ano, ještě není tak pozdě."
Žádné komentáře:
Okomentovat