Na úvod
Snad není do věci připomenout milému a váženému čtenáři, že tato drobná historická a biografická dílka nejsou psána ve prospěch nikoho jiného, než ve prospěch náhodného čtenáře. Sv. Augustin je pozoruhodnou osobností a jeho život i skutky i díla nám předvádějí obraz doby před pádem a po pádu západořímské říše v teoreticky krátkém časovém úseku. Proto je nutné vnímat jeho názory i díla dobově a to i tehdy, když se právem domníváme, že i dnes v 21. století nám mají co říci a i když si můžeme i právem myslet, že najdeme i mnohá vysvětlení v jeho krásném díle Vyznání nebo ještě krásnějším díle O Boží obci.
Nyní přejděme k jeho disputacím s manicheistickou sektou ...
Jak a kam se manicheismus šířil
Manicheismus byl zakořeněný v Egyptě. Ani Diocletianova perzekuce ničemu nepomohla. Augustin hovoří o misionáři Addasovi, který měl být prvním manichejským misionářem v Egyptě, nicméně zřejmě se manichejští usadili v Libyi a jejich učení se vyznačovalo důslednou pravověrností. Když Augustin ve svém polemickém díle hovoří o sektě v Africe, pak se posmívá malému množství členů, ale pokud dramatizuje nebezpečí, které plyne z tohoto učení, je otázkou, jaké množství představují Naslouchající, kteří jsou její obětí a patří k významné komunitě v Hipponu. Hovoří o manicheistickém knězi v Hipponu, jménem Fortunatus. Jiné prameny tvrdí, že se manicheismus usadil v Kartágu a dalších městských centrech dnešního Tuniska a dostal se až do Cirty, až po centrální Alžírsko. Shromažďoval ve svých řadách část inteligence, kterou nedokázalo uspokojit křesťanství katolické církve, ale v komunitách se objevovali i obchodníci, řemeslníci a obyčejní lidé. Afrika se stala posledním územím manicheismu na Západě a odtud se pověst manicheistické církve šířila na druhý břeh Středozemního moře.
V poslední čtvrtině 4. století navštívil biskup Faustus Řím a uvedl tam k životu místní komunitu, založenou misionáři z Kartága. Jeho jméno je známo díky jeho spisům Capitula. Je to souhrnné učení, které se stalo předmětem velmi ostré polemiky vedené ze strany hipponského biskupa Augustina. Ještě v době, kdy byl Augustin Naslouchající, ho sám vyhledal, aby mu položil několik otázek, týkající se astronomie ve vztahu k manicheistické kosmogonii. Ve svém díle Vyznání V, 7,12 píše o této diskusi: "Odmítl jak z opatrnosti, tak ze skromnosti převzít tento úkol. Znal svou nedostatečnost a nestyděl se k ní přiznat."
Obsah náboženského zaměřeni
Manicheismus je náboženské učení, které bylo založeno prorokem Máním, který pocházel z Babylonie a žil ve 3. století. Ovlivněno gnosticismem, spojovalo v sobě staroperské náboženské představy zoroastrismu s křesťanstvím a buddhismem. Manicheismus se považoval za vrchol těchto jmenovaných náboženství a Mání sám sebe prohlašoval za "Pečeť proroků". Manicheismus hlásá, že existují dva etické přístupy, které jsou samotnými strukturami života: dobro (světlo) a zlo (tma). Ve vzájemném zápase a jejich vzájemným smísením vznikl, podle tohoto učení, svět. Ježíš Kristus, podle Máního, přišel osvobodit části světla ze zajetí tmy a těla od jejich hmotné závislosti, ale jen zdánlivě. Oba morální protipóly a jejich konfrontace jsou trvalé, věčné, kosmické. Když postavíme proti této tezi většinovou křesťanskou nauku, pak pochopíme rozdíl: když je boj mezi protipóly dokonán smrtí a pro duši začíná jiný život, tedy dimenzionálně jiný, kvalitativně nový, unipolární život (pouze dobro nebo pouze zlo), funguje v manicheistickém učení princip bipolarity nadále. Své vyznavače dělí manicheismus do svou tříd: rozeznává Vyvolené a Naslouchající. Vyvolení žili odděleně v klášterech přísným asketickým životem věnovali se studiu a modlitbám, ale pěstovali i umění. Naslouchající (mezi ně patřil i sv. Augustin) představovali manichejské laiky, nemuseli žít asketicky, dodržovali pouze deset Máního přikázání. Jelikož Vyvolení nesměli pracovat, Naslouchající je živili, což se bralo jako almužna. Od samého počátku měli manichejství pevně organizovanou církev. V jejím čele stál archégos, Mániho nástupce a z hodnostářů pak bylo dvanáct mistrů, sedmdesát dva biskupů a třistašedesát kněží. Hodnostáři samozřejmě pocházeli z řad Vyvolených. Říká se, že Mání zemřel mučednickou smrtí někdy v letech 274 až 277 na popud zoroastrovských kněží a po jeho smrti byl manicheismus pronásledován nejen v Persii, ale také za hranicemi to neměl jednoduché. Potírali ho v římské říši, buddhisté v Asii, taoisté i konfuciáni. Manicheismus byl rozšířen v Evropě do 7. století, dále se šířil přes Blízký východ v 10. století až po střední Asii ve 14. století a v Číně se udržel až do 17. století.
Sv. Augustin jako Naslouchající
Od svých osmnácti let do devětadvaceti let rozhodně Augustin neskrýval hrdost toho, že vyznává čisté křesťanství, které mělo Náboženství světla představovat. Myslel si, že stojí vysoko nad těmi pohádkami, v nichž si libovala matka Monika. Prostě rebel vůči matce se v něm nezapřel! Možná, že cítil ve všech kaplích takovou náklonnost a jistě měl k tomu pocitu jistou potřebu. Vyvolení přistupovali k Naslouchajícím s velkou ochotou a této přízni Vyvolených se těšil též v Římě. Ačkoliv se už za svého římského pobytu od nich oddělil, přesto mu neodpírali pomoc a ani pohostinství. Augustin sám ve Vyznání přiznává, že dokázal využívat k okamžitému vlastnímu prospěchu možnosti, které se nabízely. Copak nevyužil laskavé nabídky Thagasta Romanianuse, který ho laskavě zařadil do své družiny v sektě? Ve své obhajobě, o něco později, pak litoval svého "putování v omylu", ale nedá se říci, podle všech okolností, že v době, kdy disponoval velkými duchovními silami, že by ho Máního učení neuspokojovalo.
Doba kritického náhledu na manicheismus
Astrologické výpočty, ve kterých manicheismus nepřinášel lepší výsledky než matematici, stejně jako jeho rozčarování, když se setkal s Faustem,jsou jen peripetiemi, které nezastírají skutečné příčiny nespokojenosti. Ve skutečnosti byl totiž nespokojený se svou pozicí Naslouchajícího a zároveň se necítil na to, aby přijal vysoké morální požadavky, které byly kladeny na Vyvolené. Nemohl prostě přeformovat předkládané učení, a tak vytvořit augustinský manicheismus, který byl zcela odpovídal jeho představám. Důvod byl jednoduchý: manicheismus nešlo upravovat, revidovat, opravovat.I když byl Naslouchající vybaven velkým intelektuálním bohatstvím, ovšem zcela neužitečným pro náboženství samotné. Byl vybaven pouze kompetencí zbožného laika s úlohou život Vyvolené. A to mu nestačilo, Se svým, pro něho tak typicky nasazením, se věnoval úloze zaníceného propagátora proti mocné oficiální církvi, ale systém byl tak nepružný, že se jím cítil stále více tísněn a nedával mu nic, za co by mu měl být něco dlužný. Časem si uvědomil, že manicheismus mu nedává odpovědi na otázky, které ho trápily. Učení sledované "krok za krokem a opatrně, ale dlouho" se pro něho stávalo tou "báchorkou". Vysmíval se mu stejně, jako se před tím vysmíval katolické církvi. A z Augustina se posléze stal manicheistický odpadlík.
"Odporná hereze" podle sv. Augustina
Augustin se své debaty směřoval na kněze Fortunata a tentokrát to byl právě Augustin, který mluvil a kázal jako mistr. Ve svých polemikách z let 388 až 404 dokázal už spojit pevnost hrdiny spravedlnosti s mírnou demagogií profesora. Střídal narážky a obvinění a tak vytvořil mechanismus, který byl schopen kompromitovat sektu a to od jejích přestavených, kteří měli být zneváženi před svými členy. Byl to prvořadý úkol pro představitele Velké církve diskreditovat a ochromit dynamiku manicheismu - a za to sklízí obdiv a úctu do dnešní doby.
A potom ...
Mezi 3. březnem 372 a 19. červnem 445, za vlády Valentiniana I. a Valentiniana III. stanovuje 20 - ti dekrety tresty pro manicheisty, včetně trestu smrti. Je třeba zdůraznit, že jako jediní heretici antiky byli odsuzováni k nejvyšším trestům křesťanskými císaři.
další pokračování : Augustin a Řehoř
Žádné komentáře:
Okomentovat