Řecké a římské božstvo
Také Vás, milí přátelé, někdy láká proniknout do tajů pohanských božstev a záhadných panteonů, aniž byste se museli prodírat vědou, zvanou religionistika a potýkat se s věkem pohanů, který však není zřejmě tak zamlžený, jako například Apolónův chrám, tedy spíše - jeho zbytky. Byl jedním z dvanácti, kteří tvořili slavný tým Olympu a mohl téměř všechno - vyvolat a vyléčit mor (kterého se asi lidé báli vůbec nejvíce), byla mu zasvěcena Delfská věštírna a některá literatura o něm hovoří jako o prorokovi. Zdá se, že veškeré starosti, které lidé mají se svým každodenním životem, svěřovali bohům, kteří svou péči plnili svým způsobem a lidé s jimi nemohli být jisti. Na tzv. náladách bohů a bohyň záviselo, zda člověk vypluje na moře, zasadí stromy, postaví dům, zamiluje se nebo se stane něco zvlášť mrzutého a ošklivého, jako například takový malý podraz z uražené ješitnosti bohyně nebo žárlivost na krásu pozemské ženy a bližší kontakt někoho z těch úžasných bohů s pozemskou kráskou vyvolává další komplikace s božským míšencem, který se z tak nerovného svazku narodí. Řekla bych, že bohové a bohyně postrádali lidskou inteligenci, za to však měli vynikající schopnost používat své schopnosti k zamotávání a rozmotávání všelijakých štrapácí a lidé, kteří byli na jejich rozmarech závislí, jim stavěli chrámy a přinášeli oběti, což činili ještě v dobách, kdy byli toho již zbaveni, kdy Řím pohanské kulty pomalu a jistě likvidoval ve prospěch moderní víry, křesťanství.
Kam odešli ti zavržení bohové a bohyně?
Takovou otázku mi položil jeden chlapec, kterého jsem doučovala dějepis. O osudech božského pantheonu nic nevíme. Římský císař ediktem zrušil povinnost komunikace pomocí obětin. hudebních produkcí a uměleckých děl, sv. Augustin odhazuje své pohanství velkolepou rozlučkou se sokratovštinou a za ním mnoho jiných, kteří napříště budou obětovat své rozmary, sklony, to, co by si jindy neodepřeli, svůj majetek a půjdou za chudým Kristem, Synem Božím, který je učí lásce, sňal z lidstva prvotní hřích a vysvětlil jim že jsou svobodné bytosti a za určitých podmínek i spasitelní. Lidstvo přijímá fakt, že Bůh je duch, čiré bytí, spolu se Synem komunikují působením Ducha svatého a s tím tvoří božskou Trojici, která, pro zájemce, je velkým vztahovým oříškem s člověkem, jemuž se Bůh zjevil v živlu, ve slovech Písma svatého a v prorocích. Bůh oslovuje člověka a člověk ho hledá. Zápas s pohanstvím zejména ve 4. století byl velmi dramatický.
Co je vlastně naším skutečným kulturním zázemím?
Z božského panteonu starých Řeků a později Římanů nezůstalo nic víc, než trosky chrámů a památek na jejich jména, která se dávají dále dětem, hvězdám, psům i kočkám, dokonce i koním a možná i slouží jako názvy luxusních předmětů a potravin, aby byly přitažlivější, protože přežívají stále.v tomto světě tímto způsobem. Vždyť znalost starořecké a starořímské kultury patří k všeobecné vzdělanosti, jakož i literatury. Kdo nezná Homerovu Illiadu a Oddyseu, je nevzdělanec, stejně jako Aristotelovu Poetiku či klasickou řeckou filozofii, která se dodnes učí na školách, aniž by však studijní program zavadil o středověkou křesťanskou kulturu a její nositele, kteří rozhodně položili základy k modernímu systematickému myšlení. Kdo dnes z běžných absolventů humanitních oborů má znalosti z období scholastiky, která byla výraznou etapou kulturní středověké Evropy a zaobírá se dílem Tomáše Akvinského či jiných myslitelů, kteří spoluutvářeli kulturní Evropu? Proč v hodinách etiky nezápasíme s morálními volbami, které nám současně předkládá naše křesťanské kulturní zázemí?
Proč zcela nepatříme mezi ty šťastné
Přiznávám, že bych se neodvážila zapřít výdobytky svého klasického vzdělání nechlubit se znalostmi tzv. klasické kultury. Tím je myšleno: kultury myšlení, vnímání základních otázek etiky, vzorců myšlení apod. Tak, jak jsem psala o tom, že staré božstvo přežívá v nejrůznějších symbolech, přežívá v nás i pohanský Řím. Zdá se mi dost zvláštní, když o tom uvažuji,jak je těžkopádná naše etika, když se chceme vzít za určité důležité jevy, jako je například spravedlnost, právo (opět se chytáme římského práva), právo dětí, starých lidí, rodiny apod. a rozhodnout, co je pro nás přijatelné a nepřijatelné v našem pokročilém vývoji technologií a objevů. Proč stále balancujeme mezi různými břehy a nabouráváme se do absurdit, překračujeme hranice výsostnosti života a řešíme nedostatek etického pouze vysokými trestními sazbami, nikoliv také morálním zavržením jednání, které je proti důstojnosti člověka v jakékoliv fázi lidského života?
Problematika, kterou jsem si nastínila, je jaksi zastíněna nevůlí o tom hlouběji přemýšlet. Je snad jednodušší, vláčet za sebou nevyřešené otázky života i smrti, lásky a milosrdenství, soucitu a práva a bezpráví?
. . .
Žádné komentáře:
Okomentovat