"Dnes je nějaké divné počasí, asi je to tlakem," řekla mi ráno sousedka a skutečně, taky jsem cítila jakousi úzkost, která neměla žádné opodstatnění. Seběhla jsem ze schodů a potkala známého, který mi hned hlásil: "něco je ve vzduchu. Já mám od rána takové divné pocity." Odpověděla jsem po pravdě, že já též a více jsme to nerozebírali. Ale cestou jsem začala přemýšlet, proč už delší dobu člověk ráno nevstane s radostí, neudělá si dobrou snídani, k tomu si neposlechne rádio, dokonce si ani radši nečte noviny. Z každého kouta číhá cosi výhružného a temného, až se svírá srdce. Není divu, že psychicky labilní lidé plní čekárny psychiatrů a psychologů, pojídají antidepresiva, touží zahnat ty můry, které krouží kolem nás. Nelze se jen tak odpoutat od dění ve světě, který zažívá velké změny. Každý se k tomu vyslovuje a nastavuje do vědomí druhých lidí pocity, z nichž nejhorší je strach ...
Vyslechla jsem si přednášku pana Bělohradského, jehož názorů si vážím, ale nemusím s ním vždy souhlasit. Sleduji také tahanice kolem Ferdinanda Peroutky a vyhledala jsem si časopisy Přítomnost od roku 1924. Věnovala jsem hodně času čtení článků tohoto intelektuálského časopisu, zastoupeného autory, které už moje generace považovala za české literární klasiky a jejichž jména se objevovala v seznamech povinné četby v hodinách české literatury. Ještě nikdo nehovořil o jejich politických postojích a názorech za I. republiky. O I. republice mají mnozí lidé zprávy od svých předků, ale to nebyl pro mnohé důvod, pokud nestudovali humanitní obory, se pídit po podrobnostech. Jistě není nic zvláštního, že do podvědomí se dostává prvorepubliková filmová a hudební produkce, poezie, literární tvorba a dílo Karla Čapka, které je nejsvětlejším bodem, ke kterému lze i v současné době vzhlížet. Nějak dost dobře nechápu, proč se pořád upínat k minulosti, která nemá pro současnou dobu takový význam, aby se dalo na ni stavět, něco z ní těžit. Je to jen pláč nad rozlitým mlékem a dobře nám tak. Všechna významná jména vědy z I. republiky byla z paměti vymazána a díla, která byla napsána, ztratila pro naši dobu aktuálnost. Přehnal se přes ně vichr německé okupace a následné další totality, která z knihovních fondů "závadnou" literaturu a předhodila nám modly, které jsme vzývali, aniž jsme se pídili po jejich významu, po smyslu jejich zápasu a smyslu díla, které ve své době vytvořili. Pamatuji se, jak po roce 1989 kde kdo horoval pro Masaryka, dokonce se někde i vyvěšovaly jeho obrazy, ale který z těch horlivců skutečně pořádně prostudoval jeho dílo a našel v něm inspirace pro budování posttotalitního státu? Jsme opravdu schopni uhájit humanitní myšlenky z jeho díla Ideály humanitní?
Když exprezident Václav Klaus v posledních týdnech výkonu svého mandátu volal po udržování českých tradic, jistě se někteří zamysleli nad tím, jaké to jsou tradice, na které lze navázat, čerpat z nich, bránit je a bojovat za ně. Každý režim, který tu vládl, dokázal rozvrátit to, co by bylo možné pokládat za rozumné a nahradil ho materiálními výdobytky: kroje na různých oslavách, cimbálová muzika, sudové víno, jitrnice, tlačenka, řízky s bramborovým salátem, koláče, frgály, slivovice a tancovačka, při které se lidé veselili až do úmoru. Dost už o tom. Od roku 2005 jsme členové Evropské unie. Slepě přebíráme to, co je nám cizí, mnohdy i nevhodné pro naše podmínky. Majitelé malých firem se bojí, že se neudrží na trhu, drobní živnostníci jsou pomalu likvidováni a a vzdělávací i sociální systém se slepuje podle finančních možností. Ačkoliv se slibovalo, že státní správa se zeštíhlí, tak naopak ještě více nabubřela. Jen pár tisíc lidí přišlo o práci, když se prováděly reorganizační změny, aby další novelizací příslušných zákonů se plnily úkoly, do kterých vstupují nově vyškolené síly, které nemají přebírat žádné zkušenosti z minulosti, ale nastavit nové podmínky například v systému sociálně-právní ochraně dětí, zdravotnictví, školství, v kultuře, vědě i umění.
Když se podíváte do tváří všech politiků, kteří rozhodují o Evropě, jistě žasnete, jak strašlivě za tak krátkou dobu zestárli a vyhasli. Podobně jako ti naši, kteří čekají na další příležitost, protože se ukazuje, že nová hnutí, vzešlá z voleb, neudržela kormidlo a jejich smělá plavidla narazila na mělčinu. Noví, nadějní politici, se nerýsují. A lid je unavený a snaží se bojovat o to málo, jak o tom hovoří pan Bělohradský, což je ve skutečnosti vlastně to maximum, za které je skutečně nutné zápasit ze všech sil, morálních sil.
Když exprezident Václav Klaus v posledních týdnech výkonu svého mandátu volal po udržování českých tradic, jistě se někteří zamysleli nad tím, jaké to jsou tradice, na které lze navázat, čerpat z nich, bránit je a bojovat za ně. Každý režim, který tu vládl, dokázal rozvrátit to, co by bylo možné pokládat za rozumné a nahradil ho materiálními výdobytky: kroje na různých oslavách, cimbálová muzika, sudové víno, jitrnice, tlačenka, řízky s bramborovým salátem, koláče, frgály, slivovice a tancovačka, při které se lidé veselili až do úmoru. Dost už o tom. Od roku 2005 jsme členové Evropské unie. Slepě přebíráme to, co je nám cizí, mnohdy i nevhodné pro naše podmínky. Majitelé malých firem se bojí, že se neudrží na trhu, drobní živnostníci jsou pomalu likvidováni a a vzdělávací i sociální systém se slepuje podle finančních možností. Ačkoliv se slibovalo, že státní správa se zeštíhlí, tak naopak ještě více nabubřela. Jen pár tisíc lidí přišlo o práci, když se prováděly reorganizační změny, aby další novelizací příslušných zákonů se plnily úkoly, do kterých vstupují nově vyškolené síly, které nemají přebírat žádné zkušenosti z minulosti, ale nastavit nové podmínky například v systému sociálně-právní ochraně dětí, zdravotnictví, školství, v kultuře, vědě i umění.
Když se podíváte do tváří všech politiků, kteří rozhodují o Evropě, jistě žasnete, jak strašlivě za tak krátkou dobu zestárli a vyhasli. Podobně jako ti naši, kteří čekají na další příležitost, protože se ukazuje, že nová hnutí, vzešlá z voleb, neudržela kormidlo a jejich smělá plavidla narazila na mělčinu. Noví, nadějní politici, se nerýsují. A lid je unavený a snaží se bojovat o to málo, jak o tom hovoří pan Bělohradský, což je ve skutečnosti vlastně to maximum, za které je skutečně nutné zápasit ze všech sil, morálních sil.
Žádné komentáře:
Okomentovat