Právě na nenápadných
místech se mohou dít podivuhodné věci, o kterých se nepíše v bulvárech, na
Internetu a ani v novinách, nemluví se o nich v televizi a ani v rozhlase
a nikoho ani nezajímají. Zdá se vám to zvláštní? Mně rozhodně ne. Povídka,
kterou budete, jak doufám číst, není o známých a slavných lidech, o nichž se mluví,
ale o obyčejných lidech, kteří si i přes životní problémy a překážky i v zápase
o své bytí zachovali kus ryzího člověčenství. Semíláni dobou, v které žijí,
chápou pomíjivost času, který je jim vyhrazen pro život, v kterém plní své
zvolené životní poslání a proto hledají svá malá útočiště. Ale i ta jim někdo
stále rozšlapává, protože nemají takovou prosperitu, jaká je obecně očekávána.
Postavy tohoto příběhu jsou sice dobří lidé, ale pochybují o sobě, dělají
chyby, které se nedopouští. Nebojují ani ve chvíli, kdy jim jde o všechno. Ve
skrytu duše věří, že přemohou, alespoň svými silami, osudové okamžiky, které je
ve skutečnosti vrhají do samoty, nesnází a i do nejistoty. Nevěří, že se mohou úspěšně
vzepřít. Obyčejná lidská slušnost pomáhá, aby se setkali a vytvořili zcela
nenápadné dílo pro ty ještě bezbrannější, než jsou oni. Povídka je syntézou
několika lidských osudů.
Doktor Zachariáš
ztělesňuje několik postav ze života, jak jsem je poznala osobně při své práci v nemocnici.
Svým charakterem a přístupem k životu a k poslání, které na sebe
vzali, vlastním rozhodnutím mi byly vždy velkým povzbuzením a vzorem lidskosti.
Bohužel, už dávno nejsou mezi námi.
S velkým odstupem
času vzpomínám na tu malou nemocnici, které se pořád něčeho nedostávalo a její
zdravotnický personál, který se stále obával, že přijde o místo, což mohlo
dramaticky změnit jejich život k nepoznání. Daleko široko by nové místo v oboru
nenašli a stěhovat se s rodinou do další nejistoty se jim nechtělo. Byli
příliš obyčejní, nenápadní a možná, že nechápali fungování všech těch koleček v soukolí,
které je nemilosrdně drtilo a občas také povolilo vydechnout.
Povídka je psána v ich-formě.
Žádné komentáře:
Okomentovat