Doktor Zachariáš: Zasvěcení

Zaparkovala jsem auto, bylo pár minut před sedmou hodinou. Vedle mne stál vůz ředitelova poradce, musela jsem dávat pozor, abych otevřela dveře svého vozu tak, že ty jeho nepoškrábu. Do smrti bych se nedoplatila. Bylo štěstí, že jsem našla zaměstnání zrovna v této nemocnici. Nemám to daleko, takže odpoledne mohu stihnout ještě kurz angličtiny a nakoupit si. Nemusím na to myslet během pracovní doby a vymýšlet všelijaké výmluvy, proč se musím vzdálit z pracoviště. Tedy, opatrně vylézám ze svého vozu, abych se ani trochu dveřmi nedotkla skvělého vozu pana poradce, a pak je opatrně zavřu a zamknu. Všechno mám sebou, zdá se, říkám si a prohlížím si kabelku, zda jsem si nezabouchla peněženku, klíče nebo mobil či brýle. Všechno mám, oddychla jsem si a za pár metrů se pokouším otevřít těžké dveře kliniky, která mi po několika beznadějných měsících nabídla práci. Moje úspory se ztenčily, a pokud se nic nestane, musím je zase došetřit. Nedá se nic dělat, život je už takový a navíc, neměla jsem si Roberta brát. Všichni mi to říkali. Zůstal mi dvoupokojový byt a nějaké zařízení. No, chtěli jsme to prostě zkusit. Ale on zkoušel i jinde. Jeho nastávající mne vykousala ze špitálu a já jsem byla jen ráda, že jsem ho opouštěla bez úhony. To jsou hloupé myšlenky, řekla jsem si, tak bych neměla začínat! Rychle jsem přiložila kartu na štípačku, naskočil mi přesný čas příchodu a zamířila jsem do ambulance. Nebyla tam ani noha, ačkoliv sestra, která má se mnou dnes denní, měla už připravovat nástroje. Asi jsou zase na sesterně, pomyslela jsem si, jsem tu nová, určitě si nemyslela, že přijdu včas. Převlékla jsem se a sedla si za stůl na rozvrzané křeslo, které měl přede mnou doktor Zachariáš, kterého vyhodili, jak jsem se dozvěděla při posledním přijímacím řízení, protože chodil „zásadně pozdě do práce“. Jak to bylo doopravdy, to nevím, ale jistě se to brzy dozvím, protože určitě se najde nějaká dobrá duše, která nevydrží mlčet a všechno vyklopí. Najednou se rozlétly dveře.

„Umíte francouzsky?“ otázal se mne nějaký člověk v módním obleku a vypadal nervózně.

„Ano,“ odpověděla jsem.

„Prosím, zamkněte to tu, vaše sestra je na sesterně, klíče má a pojďte rychle se mnou.“

Nevěděla jsem, o koho jde, ale podle vzhledu jsem usoudila, že se stalo něco mimořádného. Zamkla jsem ambulanci, strčila jsem si klíče do kapsy a spěchala jsem za tím mužem, který za sebou nechával ve vzduchu vůni luxusního pánského parfému. Vedl mne po chodbě, přidržel mi dveře a pak mne pustil na mužské oddělení kliniky.

„Tady,“ řekl a otevřel přede mnou dveře. Vešla jsem do pokoje. Na lůžku ležel asi padesátiletý muž, nad ním kapačky odkapávaly do žil svou životadárnou tekutinu.

„Nerozumí česky,“ řekl mi ten elegán, „potřebuji vědět, jak se jmenuje, spojení do jeho bydliště, telefon, mobil atd. atd. Měl nehodu na dálnici. Spíš je v šoku, než že by byl vážně zraněný.“

Naklonila jsem se nad něho a lehce mi stiskla ruku. Otevřel oči.

„Jak se jmenujete?“ zeptala jsem se ho francouzsky. Díval se na mne udiveně a usmál se.

„mé jméno je Jean Pascale Gironde. A vy?“ pokusil se o žert.

„Alice,“ řekla jsem s úsměvem, „tak, jestli můžete, řekněte nám svoji adresu, spojení do bydliště, abychom mohli kontaktovat vaši rodinu.“

Pomalu, s obtížemi, mi diktoval adresu, kontakt na rodinu a jiné údaje, které mi našeptával ten elegán. Nestačila jsem je psát, mluvil velmi potichu a nezřetelně. Ještě to všechno nedořekl, když vstoupil do pokoje lékař. Podíval se na mne a na toho muže, který mne doprovázel.

„Co tady děláte?“ Jeho hlas zahřměl. Pak se obrátil k mému průvodci a chytil ho za klopy.

„Ven! “ Vyhodil ho ze dveří. Polil mne děsivý pocit, že to je můj konec.

„Poslechněte, jste tady pár minut i s chůzí a už děláte samé seky. Víte, kdo byl ten chlap?“

Pokrčila jsem rameny a cítila jsem, jak chvíli blednu a chvíli červenám.

„Redaktor z bulváru,“ řekl vztekle.

„A víte, kdo je tenhle ten chlap?“ Ukázal na lůžko.

„Jean …“

„Jo, Jean Pascale Gironde, madam. Diplomat.“

Čekala jsem, že řekne – sbalte si svá fidlátka, ale neřekl to. Zadíval se na mne, pak mi položil ruku na rameno a lehce ho stiskl.

„Já jsem primář tohoto oddělení, František Nesvadba. No, podívejte, nemůžete za to, jste tu nová, berte to jako zasvěcovací rituál. Běžte do své ambulance a hleďte si svých pacientů.“

Odcházela jsem jako spráskaný pes a když jsem šla kolem sesterny, slyšela jsem, jak se smějí. Měla jsem pocit ponížení, nakonec, přišla jsem z pracáku, rozvedená, oškubaná, bez jména, co na tom, že mám všechny atestace a jsem připravená se bít o své pacienty hlava nehlava dnem i nocí?

Vzala jsem za kliku a dveře byly odemčeny. Sestra chystala nástroje. Pozdravila jsem ji, otočila se a pozdrav mi opětovala.

„Od zítřka tu budete o půl hodin před mým příchodem a chci, abyste měla všechno nachystané,“ řekla jsem rozhodným hlasem. Podívala se na mně pohledem – ty tady holka dlouho nevydržíš a já ji pohledem – to se ukáže.