Doktor Zachariáš: Zlá noc

Nic není tak zlé, jak se to zpočátku vidí, ale zase tak jednoduché, jak by si to člověk představoval. I když mám za sebou slušnou praxi, přebírat pacienty po zkušeném lékaři není nic záviděníhodného. Na oddělení jsem nebyla od pacientů přivítaná fanfárami. To rozhodně ne. Představila jsem se při ranní vizitě, jak se patří a oni mne pozdravili. Protože jsem nepřišla sama, ale se dvěma mladými lékaři a třemi sestrami, nedávali najevo, jak jim asi vadí, že doktor Zachariáš se dal nahradit, jak o tom pak mluvil pan Bezouška, který už ležel na oddělení po třetí. Těch jeho pacientů tam leželo pět. O nich jsem měla přesné reference a mohla jsem navázat na jeho metodu léčby. Udělala jsem si přesné poznámky a dohlédla, aby byla také přesně zapsána medikace. Když vizita skončila, šla jsem zpět do ambulance. Sestra zrovna telefonovala, zřejmě soukromý hovor. Když mně uviděla vcházet, tak ho rychle ukončila: “Pak zavolám.“

Sedla jsem si za stůl a vzala do rukou připravené chorobopisy. Zatímco ona chystala všechny potřebné věci a mlčela, já jsem si četla o lidech, kteří byli na dnešní den objednáni ještě doktorem Zachariášem. Bylo jich osm. Pět mužů a tři ženy, již starší lidé kolem sedmdesátky v domácí léčbě, po operaci žaludku, žlučníku, srdce, střev. Když jsem skončila četbu, narovnala jsem chorobopisy na hromádku podle abecedy.

„Zavolejte mi pana Adámka,“ řekla jsem sestře.

„Tady je zvykem …“ začala.

„Řekla jsem, zavolejte mi pana Adámka.“ Neřekla jsem to ostře, jen jsem to zopakovala a dala najevo, že nebudu s ní diskutovat. Udělal takovou zvláštní grimasu, otevřela dveře a zavolala: “Adámek.“

Pan Adámek šel těžce o holi. Vypadal špatně. Sestra stála u dveří a čekala, až k ní dojde. Vstala jsem, šla jsem mu naproti, pozdravila ho a představila se mu. Pomohla jsem mu do místnosti a posadila ho na židli.

„Už jsem si myslel, že je po mně ámen. A kde je doktor Zachariáš?“

„Odešel,“ řekla sestra úsečně.

„Aha, takže vy jste po něm,“ řekl a položil svou starou ruku na stůl.

„V noci mně to chytlo. Byl jsem doma sám, jen jsem se modlil, abych se dožil svítání. Dovezl mně soused.“

„Vy bydlíte sám?“

„Tak, sám. Mám ale nárok na péči, chodí mi uklízet a prát, takže po této stránce mi nic nechybí.“

Vyšetřila jsem ho. 

„Vy si u nás poležíte, pane Adámku. Musíme vám to srdíčko pohlídat. Sestro, připravte ho na příjem.“

„Nejsou volná lůžka.“

„Něco se určitě najde. Mám to jít zjistit sama?“ nabídla jsem se, ale ona jen odfrkla a zmizela za dveřmi. 

Pan Adámek se na mne díval svýma starýma očima, v kterých se odráželo utrpení prožité noci.

„Ona není zlá, nemyslete si. Je to hodná a obětavá ženská. Znám ji už pár let, co tu sloužil doktor Zachariáš. A výborná sestra. Jenže je asi naštvaná.“

„Proč myslíte?“

„On byl pan doktor moc pečlivý, a proto se znelíbil.“

Jeho reference však usekla sestra, která mi sdělila, že lůžko je připraveno.

„To je dobrá zpráva, sestřičko, připravte pacienta k hospitalizaci, prosím. Za hodinu se na něho půjdeme podívat. “

Když jsem ji oslovila „sestřičko“, tak její pohled změkl a dokonce se usmála. Když se vrátila, řekla mi, že je pan Adámek na kapačkách a usnul. Poděkovala jsem ji.

„My jsme s odchodem doktora Zachariáše nesouhlasili,“ řekla, když se vrátila. Neodpověděla jsem ji. Rozhodla jsem se, že si tu budu respekt vybojovávat jak mezi kolegy, tak i mezi pacienty. O špitální intriky se nebudu prostě zajímat, a basta.

V půl šesté odpoledne jsem přijela domů, zaparkovala jsem auto a vyběhla do schodů. Odemkla jsem dveře a rozhlédla jsem se kolem sebe. Tak, uložila jsem si úkol, jak vydělám peníze, dám vymalovat, pořádně uklidit a postupně si byt zařídím. Musím se cítit dobře, musím udělat spoustu věcí, abych se zase nastartovala. A hlavně si nebudu lámat hlavu s nějakými špinavostmi. Doktor Zachariáš je natolik inteligentní a natolik grand, že mi nebude vykládat, jak s ním naložilo vedení. Člověk pak ztrácí sebedůvěru a má odpor k lidem, ke kterým by mohl jinak cítit přátelské vztahy. V atmosféře nedůvěry se nedá pracovat. A bůhví, co ti manažeři v pojišťovně a v nemocnici vymýšlejí. S těmi se nesmím dostat do křížku. Pokud to bude v mých možnostech a silách, budu se starat o své pacienty. 

V sedm hodin večer na mne padla únava. Osprchovala jsem se a uvěřila jsem si kávu. Podívala jsem se na internet. Svět je vzhůru nohama, ale každý život je vzácný. I těch starých lidí. Bez soucitu, bez soucitu, slyšela jsem otcův hlas, který celý život doktoroval, až se udoktoroval k smrti. Ten mi nejvíc Roberta vymlouval. 

„Kdepak doktorské manželství. Měla sis vzít nějakého inženýra, ten doktořině houby rozumí a nesoutěžil by s tebou.“

Smála jsem se tehdy, ale tatínek to myslel dobře. Později mi docházelo, že Robertovi vadilo, že jsem měla nakročeno a on zatím ne. Nikdy mi nic neřekl, ale uvnitř … no, je to za námi Bobku. Do vyhledávače jsem si schválně zadala jeho jméno. A Internet na mou otázku mlčel.