Příběh: Nerozvádějte se, prosím!

Povídání o lidech, kteří se chtějí mít prostě dobře a nezávazně 

Obsah: 

Eva a Helena 

Helena a Pepa

Eva  a  Otta

Otta a Vlasta

Vlasta má mladšího milence

Nerozvádějte se, prosím

Kdyby jen to! Ta představa, kterou provází i další, neméně silné pocity, jako je závist, sobectví, chamtivost, sebestřednost, lhaní, špatná představa o vztazích mezi muži a ženami, kterou si odnesli z domu, dokáže lidi dohnat ke zdi. Oni to ví, že jim taková alternativa hrozí, ale od čeho tady máme soudy? Rozvést se, to je dneska maličkost! A konečně, skoro každé druhé manželství se rozvádí. Nic na tom není. S dětmi to nějak uděláme, majetek si rozdělíme, když to nejde, tak to prostě nejde. Nakonec, v těch televizních seriálech to taky tak probíhá, Je to prostě normální! Rodiny jsou přežitek, řekli si lidé a začali hledat alternativní vztahy, které by nebyly tak zase závazné (to kvůli majetku, dluhům a tak dále). A zákon na to začal reagovat. Vztahy mezi muži a ženami se změnily, musí se změnit tedy i právní vztahy, aby si mohly své věci uspořádat od začátku manželství, v době budování rodinné domácnosti, ve vztahu k dětem a v době, kdy se hnízdo rozbilo. 

Povím Vám příběh, který není vymyšlený, jména jsou ovšem fiktivní. Postavy příběhu: Eva a Helena, Helena a Pepa, Otta a Vlasta, Eva a Otta, Vlasta a Olda.     

Co takhle shodit deset kilo čisté váhy jako ta rozvedená Helena odnaproti? Ta Helena. Potom co zhubla po "zelené kávě", jak sama říkala (ale nebyla to pravda, sehnala si prášky na hubnutí z Německa), odvedla své nejlepší kamarádce Evě manžela Pepu. Eva byla, na rozdíl od Heleny, štíhlá panička, která nejen neuměla vařit, ale také se neuměla ani dobře najíst, jen jí šly buchty podle babiččiny receptury. Heleně záviděla, protože zhubnout nepotřebovala. A tudíž na sobě nemohla toho tolik změnit, co by bylo vhodné obdivu. A ještě navíc - ten Pepa! 

Kupodivu, Helena poznala, že Pepa je  docela fajn. Sice takový trochu jednoduchý, ale hodný. Začala ho mít ráda. Nestyděl se jí přinášet květiny a všelijaké pozornosti. O Evě neřekl nikdy ani jediné nepěkné slovo. A raději vůbec o ní pomlčel. Neřekl ji, že ho mrzí, jak se nepěkně chovala k jeho matce, jak na ni žárlí. To jeho matce ovšem nevadilo, pokládala to za samozřejmé, že Eva musela sama pochopit, že se jí nemůže rovnat. Pepa nikdy svou matku nekritizoval, neposuzoval, ale také ji do ničeho už nezasvěcoval.      

Eva byla hodně nešťastná, to ano. Nejvíc z toho, že nemůže ani Heleně, ani Pepovi nic provést, aby to "jako" pořádně pocítili. Ale v duchu nepropadala zoufalství. Ukázala sobě samé, že může mít každého, na koho jen ukáže. A tak se jí namanul ženatý kolega Otta s dvěma dětmi, který ji litoval, když se mu svěřovala, a přitom mu nosila buchty…. 

On je zase nosil domů, jako že jsou z jejich kantýny z práce, ale jeho paní Vlasta je házela slepicím, protože si přeci umí upéci svoje, domácí. A tak na Ottu zle udeřila, když si zjistila, že takové buchty v té jejich kantýně nemají. Ze vzdoru se přiznal, odkud ty buchty má a ona ho vyhodila s jedním kufrem, který mu kdysi nabalila maminka po svatbě. A byla ráda, že je kufr z domu, protože mu připomínal zázemí, které mu maminka dokázala poskytnout, kdežto ona Vlasta nikoliv, což Vlasta nemohla unést. Jednak proto, že Ottova maminka byla velká dáma a Vlasta v jejích očích… no, dejme tomu, Otíku, mohlo to dopadnout ještě hůř. Nyní se zbavila tchýně, kufru i Otty.  

Trvalo mu to ale dlouho, než pochopit, že je to všechno jen tak naoko, aby měla Helena vztek. Že po tom, co ji udělala takový podraz, nezůstala na ocet! Jednoho dne, tak brzy odpoledne Otta potkal svou bývalou ženu Vlastu. A ta se mu vysmívala, jak zpantátovatěl, a že to už ani není on a ještě si tak něžně odfrkla jako kobylka! Zvláště, když právě přicházel jeden urostlý muž a vzal Vlastu kolem ramen - jak se na Ottu podívala a řekla zvláštním hlasem - Otto, to je Olda, Oldo, to je Otta (tak nějak se lidi představovali v těch seriálech, přeci). Usmál se na něho, ale ruce si nepodali.  Ale to by Ottovi tak nevadilo, jako to, že musel sám uznat ten rozdíl mezi svou a jeho šancí. Byl totiž nejméně pět let mladší. Pomyslel si, jak dlouho tu ten kozlík asi vydrží"    

Otta se vrátil k Evě. Obvinil ji, že to s těmi buchtami dělala schválně, aby ztloustl a ona si ho tím pojistila. A ona plakala, že je nevděčný, protože, jak pravila, ty  buchty pekla z lásky a podle babiččina receptu. Až když byl na ulici, uvědomil si, že nemá kam jít, kde spát a že tam nechal plno pěkných oblečení. Byl už večer, ale metru byly obchody otevřené, Koupil velkou kytku růží a vrátil se k domu, kde bydlela Eva, Podíval se do oken. Stála za záclonou a zřejmě brečela. Naštěstí měl klíče od bytu v kapse. Vyběhl tiše do schodů a zazvonil. Za dveřmi uslyšel její kroky, pak skřípnutí kukátka a dveře se rozletěly. Strčil ji tu kytici do obličeje, aby ona neviděla jeho tvář a on neviděl její…

To není hezký příběh. Stejně, jako lidé neprožívají většinou žádné pěkné příběhy ve svých vztazích. Některé mohou být ještě dramatičtější, když se do toho přimíchají soudy a exekutoři. Ale taky hloupější, odcizenější, hříšnější. Uvědomujeme si vůbec, kolik vlivů v současné době rozbíjí naši vůli žít v tradičním vztahu? A čím nám k tomu podkuřují? Jako falešné představy o životě a rodině nám zdatně pomáhají rozvíjet v mysli? A jací lidé jsou nám příkladem?   

Nerozvádějte se, prosím!