Když půjdete kousek za město, dáte se
kolem kostela mírně stoupající cestou k borovému hájku, uvidíte zdálky
zahrádky, obehnané drátěným plotem, přes které jsou přehozeny, jakoby nedbale,
pnoucí se rostliny, které i z podzimu krásně kvetou. Vůbec, ty podzimní
květiny jsou velmi krásné. Mají v sobě předzvěst jemné nostalgie a brzkého
příchodu chmurných rán, do kterých se tak špatně vstává, můj Bože a čas utíká!
Je ticho. Jdu pomalu, vychutnávám si
každý okamžik. Navzdory všem, kteří pořád někam spěchají a vráží do sebe,
navzdory všem, kteří si nechávají ujít krásu všedního dne. Všední den je pro ně
ukázkou trablů, nepříjemností, shánění a hádek. Zajímavé! Navykli si tak
myslet, tak vnímat svůj vzácný čas, kdy smějí být na světě. Usmívám se při
vzpomínce na starého pána, který sedává na lavičce na hlavní třídě, u jeho
nohou leží pes a pozoruje lidi stejně jako jeho pán. Ten má na klíně tašku
s ovocem a prodává krásná jablíčka. Není však ani čistý, ani úhledný, a
tak jich prodá velmi málo. Lidé ho spíš obcházejí, protože nechtějí mít pocit,
že by mu měli něco dávat. A on se mírně usmívá. Ten pán tu má svou zahradu,
zastrčenou mezi ostatními, ale velmi krásnou. Jdu ho nyní navštívit, prohodit
s ním pár slov a vypít kávu ze staromódního šálku. Dělá si rád legraci, i
to jeho vysedávání na lavičce na hlavní třídě v převleku za žebráka je
podle něho legrace. Baví se tím, jak se lidé tváří, projevují a jsou rozpačití,
protože neví, zda mají nebo nemají přilepšit žebrákovi.
Pes za zahradní brankou se rozštěkal
dřív, než jsem zazvonila. Sláva, je „doma“. Chvíli jsem čekala, než prošel
klikatou cestou a odemkl vstupní branku.
„A to je dobře, že jste přišla, zrovna
zavařuji dýně.“
Mám ráda zavařené dýně, skládám si šťavnaté kousky na talířek,
k tomu čtverečky sýru a kousky jablek. Podala jsem mu ruku a on ji vřele
stiskl. Zavedl mne do chaty, kde bylo jako vždycky uklizeno, na stolku u okna
stál psací stroj, hromádka knížek a složka s papíry.
„Dáte si jistě kávu.“
Přikývla jsem a sedla jsem si do jednoho z křesílek, které stály kolem
kulatého ratanového stolku.
„Už nám to zase začne, přednášky, zkoušky,“ řekl
s úsměvem a postavil na stolek cukřenku, dva šálky s vonící horkou
kávou a pak i talířek s oplatkami.
To přilákalo psa, který se přišel
podívat, co to voní a zda by mu někdo něco nedal.
„Přinesla jsem vám kousek
buchty, včera jsem ji pekla,“ vytáhla jsem krabičku a podala mu ji.
„Ale to je
od vás milé, paní kolegyně.“
Položil krabičku na stolek a sedl si proti mně, do
křesílka, které mírně zasténalo. Odmlčeli jsme se. Popíjeli kávu a přikusovali
oplatky. Pes si opřel čumák o mé koleno a já mu dala kousíček oplatky. Olízl
mi ruku a odběhl.
„Je lepší si sednout někde na lavičku a sledovat reakce lidí,
než psát do nekonečna vymyšlené blbosti do novin,“ usmál se a obrátil se, aby
vzal ze stolku, na němž stál psací stroj, zelenou složku, v níž byl
svazeček popsaných listů.
Nasadila jsem si brýle a začala číst text nikoho
neurážející, nezraňující, nedehonestující, ale velmi břitký, přísný na poměry
chování lidí v současné době.
„Když se rozhodli, že budou učit etiku a
zavolali si mně k tomu, tak jsem odmítl. Nejsem žádný salónní
intelektuál. Tento text, co čtete, měl být ve skriptech. Není v souladu s duchem výuky
etiky, jak si to představuje pan děkan. Jenže, pan děkan má taky své nadřízené,
a ti také. Já se asi na ně vykašlu.“
Zamyslela jsem se a přestala text číst,
jen jsem zírala na řádky.
„Blahoslavení chudí v duchu,“ zasmál se, „to je těžký
požadavek, nikoliv však nesmyslný. Někteří si myslí, že jde o blázny, ale jde o
prozíravé lidi, kteří vědí a taky se o tom přesvědčili, že všechno je marnost
nad marnost. Všechno je marnost nad marnost,“ zopakoval a vstal, křesílko opět
zasténalo.
Měla bych to nést snadno, co řekl, já to taky vím, ale říkám si, až
zítra, pozítří, někdy to chci plně přijmout. Usmála jsem se. Přinesl misku
s čerstvě zavařenými dýněmi alá ananas a lžičky.
„Ale co když to lidé
prostě chápat nechtějí? Nechtějí se dělit, nechtějí přemýšlet, obracet
v rukou věci dřív, než si je koupí?“
Dosedl zpět a vzal mi z rukou
svazek složku a položil ji zpět na stůl.
„Tak si kladu otázku, zda mám říci, že
buď ten text ve skriptech bude, nebo já nebudu učit něco, co není úplné,
dořešené, jen nakousnuté.“
Pokrčila jsem rameny.
„Na to neumím odpovědět,“ řekla
jsem a nabrala jsem na lžičku šťavnatý kousek dýně.
„No, paní kolegyně, jestli
mi chcete pomoci, ve skříni máte převlek a můžete jít hrabat trávu v sádku
a sbírat spadlé ovoce,“ usmál se.
Nedalo mi to, abych mu za hodinu
neodpověděla.
„Zkuste to vybojovat, pane kolego. Stejně tomu porozumí jen pár
lidí a ostatní budou jen papouškovat, co jste napsal. Nic se neděje. Stačí, že
pan děkan porozuměl textu,“ zasmála jsem se.
Taky se rozesmál. „ A víte, že
máte pravdu? Vysvětlím mu to jeho jazykem.“
Ne, nedopadlo to dobře. Do dalšího
školního roku na jeho místo nastoupil mladý ambiciózní vědecký začátečník. Etika má
pružné hranice, vejde se do nich úplně všechno, i to, co je sice pravda, ale
není úplná. Chybí tam něco důležitého, co se lidé teprve dozvědí, až se
proberou z iluzí o štěstí z bohatství.
Žádné komentáře:
Okomentovat