O
středověkém křesťanství a jeho zvláštnostech, jakož i době středověku
Následující seriál
příběhů, který si neklade jiný cíl, než vyprávění o zajímavých epizodách v dějinách
Evropy, se bude odehrávat ve středověku. Vymezme si, alespoň zhruba etapy
středověkých dějin, abychom se dobře zorientovali:
Obvykle ale periodizace středověku a
datace jednotlivých údobí vypadá takto:
·
Raný
středověk 5. - 11. století
·
Vrcholný
středověk 11. - 14. století
·
Pozdní
středověk 14. - 15. století
Středověké
křesťanství
Ve středověkém křesťanství
není Bůh jen předmětem víry, ale také artikulovaného, racionálního diskursu –
tedy teologie. Tento pojem pochází z řecké
pohanské filozofie, od Platóna, z jeho díla Ústava II. 18, 379a. Ve
významu, podle uvedeného díla, znamená „rozpravu o bozích“. Ale pro Aristotela
je teologie „první filozofií“, která má projednávat o božském. Plutarchos
pokládá teologii za korunu filozofie a prostřednictvím novoplatoniků pojem
teologie přechází do myšlení řeckých i latinských Otců.
Možná, že se nyní čtenáři zdá tento úvod jako
chození kolem horké kaše. Ale v následujících textech se setkáme s tolika
vzrušujícími osobnostmi i kauzami, že by bylo škoda, kdybychom šli do problému
nepoučeni a nevědomí.
Problematika odhalování heterodoxních úchylek od
orthodoxního učení církve Církevními Otci a koncily, které konečně ohrožují
církev již od prvních staletí, byla velkou zkouškou, protože všechny hereze,
jak se s nimi budeme potkávat dále, uvádějí v pochybnost „nový pojem
Boha“, dogma o Trojici, uznání dvojí Kristovy přirozenosti (božské a lidské).
Co je však podstatné,
že církevní otcové rozvíjejí argumentovaný a systematický teologický diskurs,
nejen proto, aby vyvrátili nejrůznější trinitární hereze, ale také proto, aby
umlčeli schizmatiky. Teologická neshoda s Byzancí, jak se dozvíme dál, se
na prvním místě týká otázky, kterou známe pod pojmem filioque a právě tyto
konflikty nejen vytvořily, ale také stimulovaly a umožnili zjemňovat
křesťanskou teologii. Hereze, kacířství či blud (z řeckého αἵρεσις hairesis
volba < αἵρειν hairein vybírat, brát) označuje původně takový teologický
názor, který „volí“ nebo si „vybírá“ určitý odlišný pohled, který je
neslučitelný s obecnou vírou dané církve, tj. ortodoxií. Zastánce hereze je
touto církví označován jako heretik, kacíř či bludař.
Slovo kacíř je
zevšeobecněním pojmu katar (z řeckého καθαρός katharos čistý), což byl
příslušník francouzského středověkého náboženského hnutí, jehož stoupenci byli
vyvražděni křížovými výpravami počátkem 13. století. Pojmy kacířství a kacíř se
používají především ve vztahu ke středověkým herezím.
Dějiny středověké
Evropy můžeme chápat z mnoha stran. Jednou z těch zajímavých je střet s
ortodoxií katolické církve s kacíři. Vysvětluje mnohá dění, která měnila
středověký svět až ke konci dlouhého a velmi složitého období, které známe pod
pojmem „Středověk“ a současně předznamenaly novověké dějiny. V našem vyprávění
se setkáme s mnoha zajímavými osobnostmi a jejich osudy, zápasy, porážkami a i
vítězstvími. Čas jde stále dopředu a středověcí lidé budou bojovat s problémy,
které nejsou ani dnes nám cizí. Konečně, i tato středověká doba přispěla k velkému
rozvoji vzdělanosti, pokroku, myšlení, ale, odehrávaly se v ní násilnosti,
zrady, destruktivní války a hanebnosti.
Příběh
krále Roberta Zbožného a hereze v Orleánsu
Nyní se nacházíme v raném středověku, ve
Francii za doby rodu Kapetovců, kteří vládli od roku 978 – 1328). .
Historický
rámec
Přelom tisíciletí a
celé 11. století je ve znamení raně feudálního řádu, v němž těžiště
společenského života se soustřeďuje kolem samostatných feudálů a jejich poměrně
málo rozlehlých feudálních panství. Centrální moc, ať už církevní, či královská
je poměrně slabá. Ve Francii je to navíc podtrženo ediktem Karlovce Karla
Tučného (Charles le Gros) z Kiersy-sur-Oise z r. 887, kterým se léna stávají
dědičnými. Přesto představuje přelom tisíciletí velký společenský přelom:
situace se uvolňuje po překonání chiliastických tendencí spojených s
očekávanými událostmi na přelomu tisíciletí. Evropský prostor se politicky,
kulturně a ideově zaštiťuje, neboť nové barbarské národy, které jej ohrožují,
jsou do něj postupně začleněny: Češi, Poláci, Maďaři, Rusové, Normani a
Skandinávci jsou pokřesťanštěni a propojeni s již ustavenými politickými celky
Ve Francii se jedná především o problém Normanů, usazených v západní Neustrii
od r. 911 (smlouva z Saint-Clair-sur-Epte). Vévoda normanský Guillaume obrací
na francouzského krále Roberta Zbožného (Robert le Pieux) s prosbou o pomoc
proti vzbouřivším se feudálům. Za pomoc Guillaume skládá vasalskou přísahu
francouzskému králi, právně je tak Normandie včleněna zpět do systému
francouzských lén. Expanze Normanů v 10. a 11. století se pak stává jedním ze
státotvorných činitelů tohoto období: vzniká Normanské království v Itálii a na
Sicílii, Normani působí v ruských knížectvích, normanský vévoda Vilém Dobyvatel
(Guillaume le Conquérant) po bitvě u Hastingsu získává anglickou korunu
(1066-1072). Do Itálie a do Anglie přicházejí Normani již pofrancouzštění a v
zemích nastolují francouzské feudální způsoby.
Robert Zbožný (Robert
le Pieux) narozen kolem 970 a zemřel 20.7.1031, syn a od roku 988 spoluvládce
Huga Kapeta, od roku 996 francouzským králem. Byl vychován Gerbertem z Reims
(pozdějším papežem Silvestrem II.). V roce 989 získal práva na Burgundsko
nezákonným sňatkem se svou sestřenicí (v letech 989–1003 do rozvodu
exkomunikován). Po marných pokusech připojit celé Burgundsko ke královské
doméně (od roku 1002) vyčlenil z něho roku 1016 alespoň Auxerre, Nevers a Sens.
Roku 1027 nechal korunovat svého nástupce Jindřicha I.
O
manželství Roberta Zbožného
Jeho první manželkou
byla vdova po hraběti Arnulfovi II. Flanderského, Susanne. Byl to politický
sňatek, nevěsta byla mnohem starší a Robert ji od první chvíle odmítal.
Zamiloval se do své sestřenice Berty, princezny Burgundska. I když byl nesmírně
zbožný žádal papeže o rozvod a povolení sňatku. Papež Řehoř V. však sňatek mezi
bratrancem a sestřenicí nedovolil, a když ho Robert odmítl uposlechnout
exkomunikoval ho z církve. Snažil se papeže usmířit i tím, že propustil ze
svých služeb arcibiskupa Gerberta, který za pokrokové názory upadl v Římě do
nemilosti. Nic však nepomohlo a zbožný Robert milovanou ženu nakonec zapudil.
Po dlouhém jednání s novým papežem Silvestrem II., dosáhl alespoň anulování
prvního manželství a tak se roku 1001 oženil potřetí s krásnou Konstance,
dcerou mocného hraběte toulouského. Konstance byla nejen krásná, ale i marnivá,
prostopášná a zhýralá. S ní měl Robert sedm dětí. Advis, Huga Velikého,
Henryho, Adélu, Roberta, Eudes (Oda) a Konstance. Tak jako jeho otec i on
nechal už za svého života korunovat nejstaršího syna Huga Velikého za krále.
Nebyl to příliš vydařený tah, protože Hugo zemřel během vzpoury proti vlastnímu
otci. Následníkem se tak stal další syn v pořadí Jindřich I. Do období
Robertových vlády patří i obrozenecké hnutí v církvi, které začalo v klášteře v
Cluny. Zbožný král všechny tyto aktivity obecně podporoval.
Dostupné z : http://www.zsphorova.sk/dejepis/francuzsko/robert2.html
Několik
slov o opatství Saint Pére de Chartres a také o gotických katedrálách
Saint Pére de Chartres
bylo opatství, které pravděpodobně založila v 7. století královna Bathilda. V
roce 858 byl kostel tohoto opatství zničen Normany a pak znovu v roce 911, v
roce 930 bylo opatství kompletně přestavěno biskupem Aganon, který je zde
pohřben. V roce 1077 a 1134 však opět přišly ničivé požáry, které budovy zcela
zničily. Poškození bylo tak rozsáhlé, že se abbé Foucher rozhodl celý komplex
budov opět přebudovat a kromě kostela vybudoval i požární věž ...
Zpráva
kronikáře mnicha Pavla
Zřejmě někdy po požáru,
v roce 1078, Pavel, mnich v komunitě Saint Pére de Chartres, pracoval na
kronice a do ní vložil neočekávanou zprávu o šokujících událostech, na nichž se
podílel normanský šlechtic Aréfast, zakládající člen společenství, který byl zřejmě
jejich očitým svědkem. Jak dalece je tato překvapivá zpráva autentická? Je
možné, že kronikář Pavel měl k dispozici libellus, který byl vydán již dříve.
To, co obsahuje jeho excursus v kronice, je moralistní historka, jakási
spirituální odysea laika Aréfasta, který se v zájmu církve vydal na rytířskou
výpravu, podstoupil různé zkoušky a nebezpečí v heretickém kroužku a sehrál
hlavní úlohu v demaskování zlovolné sekty ve chvíli, kdy úsilí takových
autorit, jako byl král a biskupové uvázlo ve slepé uličce.
Kapetovec
Robert Zbožný a jeho sok Odo II. hrabě z Blois
Orléans sehrál hlavní
roli v mocenském boji mezi králem Robertem a Odem II. hrabětem z Blois, který
město Orléans velmi potřeboval, aby udržel spojení mezi svými panstvími v
Sancerrois a hrabstvími Blois, Chartres a Tours. Tem kdo kontroloval orleánské
biskupství, získal kontrolu nad městem a i jeho okolím. Robert Zbožný dosadil
na biskupský stolec svého kadidáta Thierryho, kterého podporovala královna
Konstancie, i když jeho protikandidát Oldaric, který byl synovcem biskupa z
Beauvais a i Oda II. si byl jist, že jeho kandidatura projde. V každém případě
došlo ke sporu, protože nikdo z povolaných a doufajících s kandidaturou
Thierryho nesouhlasil, a ten byl nakonec roku 1022 vyhnán. Král si prosadil
svoje, ale neuspěl. Místo Thierryho zaujal Odalric a Thierry se uchýlil do
kláštera Saint Pierre- le - Vif v Sens. Důležité je, že Thierryho odjezd byl
porážkou strany krále.
O vánocích v roce 1022
přijel král s královnou do Orléans, aby předsedali biskupskému synodu a tehdy
byl v Orléansu odhalen skandál.
Totiž
... vyšla najevo hereze
Její stopy, jak bylo
zjištěno, vedly v Orléansu až do roku 1015 a jádro heretických názorů spočívalo
ve vědění (v gnósi), k němuž zjednával přístup obřad vkládání rukou.
Zasvěcenci, kteří byli osvobozeni od hříchů, byli naplněni darem Ducha svatého.
Zasvěcenci zavrhli nauku i základy
katolické církve. Zasvěcenec, který získal vnitřní osvícení, vstoupil totiž do
jiného stupně bytí, kde se živil nebeskou stravou a měl andělské vize. Náš
kronikář, mnich Petr, označoval tuto nebeskou stravu za označení ďábelského
pokrmu, který byl připraven z popele zavražděného dítěte. Toto dítě bylo plodem
nočních orgií sekty, v nichž každý muž "popadl jakoukoliv ženu, která mu přišla
do ruky." Aréfast, jako hrdina a obhájce církve, předstíral, že je členem sekty a ve chvíli,
kdy zajatí heretikové stáli před králem, královnou a biskupy v řetězech, jsouce
vyslýcháni, jaké je jejich pravé učení, on je vyzýval, aby odhalili jádro své
víry a na dotazy biskupů popřeli veškeré katolické učení. Ti ze sekty, kteří
byli kněží, byli pak oblečeni do slavnostních rouch, která byla z nich
slavnostně strhána, a byli prokleti. Pavel pak referuje, že byli za živa
upáleni. Trest byl pak vztažen i na mrtvé. Biskup Oldaric dal vykopat mrtvé
tělo kantora Theodata a jeho ostatky byly pohozeny do pustiny. Tak měla být
zničena nebo zahlazena každá stopa hereze, aby neohrožovala duše nebo
nepoškozovala království. Král hrál v té době tradiční karolinskou roli patrona
a ochránce církve, jejíž nepřátele ničil, tedy, tradiční společenský pořádek
bylo nutné natolik i za cenu, že to znamenalo uvést do krajního nebezpečí
bezprostřední královy politické zájmy. Hereze se velmi nebezpečně přiblížila
blízko do královských kruhů. Štěpán, který byl královniným zpovědníkem, byl
náhle odhalen jako vůdce heretiků a královna ho fyzicky napadla a zavrhla jeho
učení.. Dala tak průchod svému hněvu za potíže, které ji způsobil svým
náboženským bláznovstvím a král svým rozsudkem nad heretiky nemohl jejich
herezi zavrhnout důrazněji. Aréfast se stal silnou zbraní Oda II. z Blois,
jehož politickým zájmům byl sňatek královského páru na překážku. .
Šlo
o skutečnou herezi nebo o spiknutí proti králi?
Je jasné, že velkou
roli hrál boj o biskupský stolec, který se odehrával v průběhu procesu s
heretiky. Diskreditace kněží a jejich odsouzení, tedy těch, kteří stáli blízko
králi a královně, mohl být připraveny předem. Rozhodně není žádný podklad pro
obvinění z hereze u učence Gerberra z Aurillaku, ale přesto byla proti němu
vznesena obžaloba. Vždyť i vykopání mrtvoly kantora podle nařízení Odalrica
zavání pomstychtivostí proti bývalému členu kapituly, které pracovala proti
jeho biskupské kandidatuře. Ale kronikář Pavel si žádného spiknutí nebyl vědom.
Zpracovával Aréfastovo vyprávění a domníval se, že hereze musela pocházet z
ďábelského vnuknutí a jeho excursus ukazuje na předsudky a prekoncepce o
hereticích, které tak inspirovaly mnohé prameny z 11. století.
Pramen: Malcolm, L Středověká
hereze. Str, 28 -36
Le Goff.J. Encyklopedie
středověku, str. 40 - 48
Žádné komentáře:
Okomentovat