Povídka: Zářijové setkání

      Září je magický měsíc a zvláště v září se ráda procházím v lesoparku. V dopoledních hodinách se tam prochází jen málo lidí s malými dětmi nebo se psy, ticho přerušuje je šustění dopoledního vánku ve větvích, kudy proniká naléhavý sluneční svit a odkudsi voní slunečnice. Mají namále, vydávají zralou vůni zkušenosti s létem, které právě odchází.  Ještě trochu tepla, trochu té slunečnicové vůně, ještě by se mělo mnohé srdce zapálit pro lásku anebo zadoufat, že když nepřišla v létě, pak možná na pokraji podzimu, aby se bylo s kým hřát v útulném soukromí, když venku padá sníh a sem tam člověka může popadnout taková divná úzkost z šera a stmívání.

     Ano, láska! O ní přemýšlím stále častěji. Ne, docela tak nelituji, že jsem ji zatím do svého života nepřijala. Nebyl čas a také nebyly ty nejlepší podmínky pro zakládání domácnosti. Taky mne nebavilo ztrácet čas a klid s nahodilými známostmi, s muži, kteří na tom byli podobně jako já. V tom věku, kdy bylo srdce, tělo i duše připraveno na největší úkol života, jsme seděli v posluchárnách a hltali vědu. Pak do praxe. A v člověku se najednou nastřádá únava, že není už hlad ani chuť na city, které tak nutně potřebují svobodu, zůstávají v pozadí a uhasínají. To je ovšem hrozná pravda, kterou si mnoho lidí nepřipouští, dokud nezhasne poslední jiskřička a člověk se stane téměř profesionálním samotářem tedy singl.

     Všechno se musí zvládat: vedení domácnosti, zajištění dostatečných finančních příjmů a mít o všem přehled, aby bylo všechno včas vyřízeno, protože není v blízkosti nikdo, kdo by skočil na poštu zaplatit složenku, vyřídil reklamaci, vyzvedl prádlo z prádelny, nakoupil jídlo na víkend a šel s recepty do lékárny. A pak si najednou zvyknete a stanete se pedanty. Všechno musí být na místě, prádlo poskládané ve skříních a zásuvkách, nikde žádný prach a knihy zařazené do regálů. Hrnek na kávu umytý a připravený na stole v kuchyni. A snídaňový talířek musí být čistý a zakrytý ubrouskem. Ráno je spěch, ale rituály se musí dodržet. Úzkostlivě dodržovat …

     Po cestě, naproti mně, šel zvolna muž, pravou rukou se opíral o hůlku, v levé držel knížku a četl si. Ale to je přeci … chtěla jsem na něho zavolat, ale raději jsem čekala, zda si on všimne mne. Rukou jsem si přejela přes sukni a narovnala klobouk. Určitě si mne všimne! A zachvátila mne nelíčená radost, že ho vidím. Až jsem kolem něho provlála, zaslechla jsem za sebou: 

“Ale paní kolegyně, to je náhoda.“ 

Obrátila jsem se a usmála se na něho. Byly doby, kdy jsme si byli blízcí. Ale byly také doby, kdy jsme usilovali o grant a on ho získal. Nenapsal mne do seznamu spolupracovníků a já jsem přišla o možnosti, po kterých jsem toužila. Jednak to byla slušná finanční částka a jednak se konečně s něčím blýsknout v zatuchlé a žárlivé skupině mých kolegů. Odešla jsem. Později jsem pochopila, že člověk se nemá nechat vláčet ješitností a spíš to zkoušet znovu. Když jsem si tu chybu odpustila, naskytla se mi nová možnost a tu jsem využila.

      „Je krásný den, tak ho využívám k procházce,“ odpověděla jsem s úsměvem a on zavřel knížku, dal si ji do kapsy, sundal si brýle a já jsem si nemohla nevšimnout, že za tu dobu, co jsme se neviděli, zestárnul. Podali jsme si ruce. 

„Kupodivu, čas se na vás nepodepsal,“ řekl vzletně a dlouze se na mne díval. 

„Četl jsem vaši práci. Je výborná. Nic se nedá vytknout, Jste jistě spokojená.“ 

Přikývla jsem. Nabídl mi rámě a já jsem se do něho zavěsila. Vedl mne cestou, lemovanou stromy a keři, ozářenou zářijovým sluncem. 

„Já jsem nakonec také odešel, učím na filozofické fakultě.“ 

Usmála jsem se. Říká to, jakoby to znamenalo nějaký propad v kariéře a přitom po tom tolik toužil, já to vím, i když to nikdy neřekl nahlas. Příliš dobře jsem ho znala. Škoda, že mu léta přibývají, pomyslela jsem si. 

„Docela bych si dal trochu kávy. Vy ne?“ 

Přikývla jsem a tak jsme zamířili po cestě k malé, útulné kavárně, která stojí nedaleko tramvajové zastávky. Asi ho namáhá chůze. 

„Jsem po operaci kyčle,“ řekl, jakoby četl mé myšlenky. 

Usedli jsme ke stolku a on objednal kávu a zákusky. Do vysokých oken se opíralo slunce a příjemná atmosféra rozvazovala pevně zavázané uzlíčky s pocity, které jindy nesměly napovrch, aby zbytečně nezdržovaly v práci. Nebo, lépe řečeno – aby tak nebolely? Vzal mne za ruku a přitiskl na ni rty. 

„Vy víte, jak jsem rád ve vaší společnosti.“ 

Udiveně jsem se na něho podívala a on pod mým pohledem mi položil ruku na stůl. 

„O čem se jen budeme bavit? O studentech, o vašem úspěchu?“ Dotkla jsem se jeho ruky a on ji opět uchopil. „Dobře. Přestěhoval jsem se do pohodlnějšího bytu. Maminka totiž umřela.“ Jeho oči se zamlžily. „To je mi líto,“ řekla jsem a zmocnil se mne soucit, vím, jak ji měl rád. „Všechno jsem zařídil sám. Stěhování, malování, hlavně to přenášení knížek. A tím se mi zhoršila noha.“ 

Objednal limonádu s ovocem. Pamatoval si, že ji mám ráda. Docela dojemné, ale já jsem pořád neměla pocit, že bych měla a mohla něco změnit ve svém nebo v jeho životě. Přitom se mi nechtělo jen tak odejít bez příslibu další schůzky. Podíval se na hodiny, které hlasitě tikaly na zdi. 

“No, už budu muset jít. Mám seminář.“ 

Ne, nevytáhla jsem z kabelky vizitku. Ani on nesáhl pro ni do kapsy. Ani jsme si nevyměnili telefony či jiné kontakty. Doprovodila jsem ho k tramvaji a letmo jsem se podívala do okna, za nímž se usadil. Zase si četl, pohroužený do textu nějaké, zřejmě hodně zajímavé knihy. Už tak musím jít. Musím si vyžehlit halenku, umýt vlasy a napsat …

       Šla jsem domů pěšky. Jaké by to bylo, kdybych se ráno vzbudila a všechno se změnilo? Pravdu? Zamrazilo mne v zádech. Jen nesmím zapomenout zalít slunečnice. Už mají namále.